Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Janyšová (* 1932)

• narozena 24. dubna 1932 v Čáslavi

• 1938–1945 obecná a měšťanská škola v Močovicích a Čáslavi

• v r. 1945–1947 reálné gymnázium v Čáslavi

• v r. 1947–1949 obchodní škola v Kolíně

• od r. 1949 absolvovala 1 rok jazykové školy v Kolíně

• od roku 1950 pracovala v postupně přejmenovaném podniku: v závodě PA202, staveb. závody Kolín, ve VRDACH a Průmstavu

• z Průmstavu byla pro narušení závodní schůze propuštěna

• půl roku pracovala v lesním závodě Ronov nad Doubravou

• v podniku Grafotechna pracovala v Kolíně a Praze jako úřednice do odchodu do penze v roce 1990

• v současnosti (rok 2018) žije na Praze 4

Příchod na svět

Libuše Janyšová se narodila v rodině Stehlíkových v Čáslavi roku 1932. Na Evropu v té době doléhala hospodářská krize, která měla svůj počátek v roce 1929 ve Spojených státech amerických. Jen v sousedním Německu bylo téměř 45 % lidí bez práce. Otec Jan Stehlík byl italský legionář a se svou první ženou Antonií Moravcovou se rozvedl. Maminka pamětnice se jmenovala Anežka Čermáková a pocházela ze Žabonos u Plaňan. V Čáslavi se rodině žilo poměrně dobře. Otec však nebyl příliš úspěšný podnikatel a jeho obchod zkrachoval. V roce 1939 přišel o dům na čáslavském náměstí a rodina se přestěhovala do jeho rodných Močovic na takzvaný výměnek č. p. 12.

I za války se prožívaly radosti

V šesti letech nastoupila do obecné školy a netušila, jaké zážitky jí brzy přinese německá okupace. Němci neměli zájem, aby se české děti příliš vzdělávaly, a nejrůznějšími administrativními opatřeními se jim snažili jejich studium zkomplikovat. „Vzpomínám, že v době, kdy jsem chodila do obecné školy, velice často v zimě mrzlo a tuhé mrazy nám přinesly několikrát uhelné prázdniny. To bylo vždy radosti,“ říká Libuše Janyšová. Z let studia na obecné a později měšťanské škole vzpomíná na hodné učitele, kteří je nezatěžovali politikou, na zpívání českých písní, na výlety do Jánského lesa. „Kluci v potoce sbírali raky a škeble, ale při brouzdání potokem jsme si museli dávat pozor, abychom si o prasklou škebli nerozřízli nohu.“ V měšťanské škole několik učitelů založilo divadelní třídní soubor, ve kterém měla hrát Libuše hlavní roli Toničky v představení o mlynářově dcerce Lidušce. K tomu však nakonec nedošlo, v té době přecházela na jinou školu.

Sokolkou i skautkou

V rodině Stehlíkových byl silný vztah k Sokolu i ke Skautu. V obou těchto organizacích Libuše působila.

A z té doby vzpomíná na skautování pod kopcem Vyskeř u Turnova nebo u Dolních Kralovic na řece Želivce u Císařova mlýna. I po letech se s některými tehdejšími skauty ráda setkává a vzpomínky na toto nádherné období jí vyvolávají radost v srdci. „V roce 1948 přišli komunisti a všechno skončilo,“ říká.

Dětství prožila v sousedství statku svého strýce a jako malé děcko se účastnila nejrůznějších zemědělských prací. Pohybovat se mezi zvířaty na statku byla samozřejmost. Odmala věděla, že tomu, aby se vyrobilo kvalitní máslo nebo aby si mohl člověk pochutnat na výborném domácím chlebu, musí předcházet lidská práce a námaha. „Když byly žně a mlátilo se, tak celá vesnice nádherně voněla obilím,“ vzpomíná. A jak se u Stehlíkových slavily Vánoce? „Do pijáčku jsme balili cukr a dávali jsme ho na stromek jako ozdobu.“ V době války byly Vánoce velice chudé, ale snad proto s hlubokými duchovními prožitky. Vždy dostala pod stromeček nějaké knížky, které jí každým rokem dělaly velikou radost. Byly to většinou dívčí romány, ale také Karafiátovy Broučci, které jako vzácnou relikvii uchovává dodnes.

Jak Češi přežívali válku

Malé děti si válečnou dobu příliš nepřipouštěly, občas však cítily nervozitu svých rodičů, která se na ně přenášela. Byly to drobnosti, jež rodiče museli řešit ve strachu, že je někdo udá a že je němečtí okupanti potrestají. Jednalo se třeba o úschovu slepic před sčítací komisí, aby se nemuselo odvádět větší množství vajec, či u strýce načerno vykrmené a zabité prase. „To prase bylo malé, asi šedesátikilové, a vždy se jmenovalo Frňoul. Vlezla jsem pod peřinu a nechtěla jsem slyšet, jak ho budou zabíjet.“ V době válečného stavu za tyto hospodářské delikty hrozily vysoké tresty. Byly případy, kdy soused udal souseda za to, že si v tajné lesní skrýši uschoval obilí, které nechtěl odvádět pro potřeby Říše. Ještě dnes cítí paní Libuše vůni pálenky, kterou načerno destiloval její otec ve sklepě. I to bylo za války zakázáno. Smutnou kapitolou byly odsuny židovských obyvatel Močovic a okolí do koncentračních táborů. Několikrát se tak stalo, že někteří spolužáci se neobjevili ráno ve škole a teprve později se Libuše dozvěděla o jejich tragickém osudu. To se například týkalo sourozenců Gaigrových, kteří byli deportováni neznámo kam.

Blízkých příbuzných se dotkla smrt

Jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a vybralo si své oběti i v úzkém rodinném kruhu Stehlíkových. Tatínkův bratr strýc Alois byl činovníkem Sokola a hasičského sboru. Němci již neměli kde brát nepřátele, a tak se zaměřovali na tyto funkcionáře. Strýc byl v roce 1944 zatčen, odsouzen ve vykonstruovaném procesu a deportován do Terezína, kde 24. dubna 1945 zahynul. „Vypukla tam epidemie tyfu, lidé tam umírali, dávali je do hromadných hrobů a v jednom z nich je strýček Alois pochován.“ Pro rodinu to byla těžká rána, zejména když viděli, že konec války se nezadržitelně blíží a Němci prohrávají na všech frontách.

Druhou obětí z kruhu rodiny byl strýc z maminčiny strany Josef Doskočil. Ten se politicky angažoval v kolínské sociální demokracii a ani toto nenechaly úřady bez povšimnutí. „Zatkli ho, byl odsouzený v Mnichově k trestu smrti.“ Podle dobového svědectví byli vězni v celách psychicky týráni a strýc musel vždy při ranním nástupu hlásit dozorcům, kolik dnů a ke konci kolik hodin mu ještě zbývá do popravy. Je vůbec možné, že takového jednání je schopen tvor, který si hrdě říká člověk?

Hloubkaři nad Čáslaví

Jak se blížil konec válečným útrapám, zintenzivňovaly se letecké útoky takzvaných hloubkařů. Jednalo se o spojenecké letce, kteří se svými stíhačkami útočili speciálně na lokomotivy či celé vlaky, aby je tak vyřadili z provozu. Poblíž Močovic vedla trať Čáslav – Havlíčkův Brod, a tak Libuše se svými spolužačkami mnohokrát viděla nízko letící letadla, a v nich dokonce tváře amerických pilotů i tmavé pleti. Nezapomenutelným zážitkem bylo bombardování Sendražic u Kolína. Spojenecká letadla nejprve shazovala světelné bomby, jejichž pomocí celý terén fotografovala, a o týden později již cíleně zaútočila na průmyslový závod, jemuž se říkalo Petrolka.

Radosti a starosti při osvobození

Přišel květen 1945 a s ním konec války. Radost, slzy, nadšení, euforie, vítání sovětských osvoboditelů. Na vlastní oči viděla, jak na tanku jede sovětský generál Rybalko, který byl holohlavý, a proto si ho dobře pamatuje. To byl obrázek tehdejší Čáslavi i Močovic. Češi pochytali německé zajatce i občany, rabovali v původně německých domech a vyřizovali si na Němcích své účty. Někteří si léčili své komplexy z války, kdy se sami nechovali čestně a spravedlivě. Byla to doba, kdy došlo k mnoha nespravedlnostem, na které jako Češi nemůžeme být hrdi. Docházelo k situacím, kdy z Rudé armády dezertovali někteří vojáci a pod jinou identitou žili mezi našimi občany. Libuše věděla o případu jednoho vojáka, který pak v Močovicích či na jiných místech dožil jako občan Wilimovski. Oženil se, a měl dokonce v Čechách rodinu. Libušin otec mu velmi pomohl. Po letech se ovšem ukázalo, že ve své původní vlasti měl svou první ženu a další děti. Válka přinesla do života lidí různé zvraty a absurdní situace. Mezi Libušiny spolužačky ve škole patřily i sestry Sazonovy, které měly otce bělogvardějce a donského kozáka, jenž pracoval v močovické cihelně. Původně se jmenoval Sazonov a přejmenoval se na Sazon.

Někteří osvoboditelé se chovali jako divá zvěř

Neslavnou kapitolou osvobození naší vlasti je chování některých sovětských vojáků k českému obyvatelstvu. Velké nebezpečí hrozilo zejména ženám, z nichž se některé staly terčem obtěžování, a někdy dokonce došlo i ke znásilnění. Dlužno říci, že sovětští velitelé tyto incidenty velice tvrdě trestali a mnoho sovětských vojáků bylo za tyto zločiny odsouzeno k trestu smrti. Toto však naštěstí rodinu Stehlíkových minulo a bez úhony se dočkali odjezdu sovětských vojáků. Jako vzpomínku na dobu osvobození měla Libuše velké pánské kolo, které otec se Sověty vyměnil za lahev slivovice. „Byli to chudí a zubožení lidé, byli to vlastně chudáci,“ říká na adresu sovětských vojáků pamětnice.

A přišli komunisté…

Jedno těžké období vystřídalo další. Přišel rok 1948 a s ním nástup komunistů k moci. Otce vyhodili ze zaměstnání, měl problém sehnat práci, až nakonec pracoval jako hlídač na stavbě budovy jednoho hotelu. Přišel rok 1953 a s ním projev prezidenta Zápotockého, ve kterém jeden den tvrdil, že naše měna je pevná a že měnová reforma nebude. A druhý den byla. Otec před tím utrpěl vážný pracovní úraz – zlomil si nohu a obdržel odškodnění. Po měnové reformě mu z těchto peněz nezbylo téměř nic. To již Libuše přešla z kvarty gymnázia v Čáslavi do Kolína a studovala obchodní školu. Následovalo zaměstnání na takzvanou umístěnku v kolínském podniku, který po různých přejmenováních obdržel název Průmstav neboli Průmyslové stavby.

„Komunisté si potrpěli na zkratky. Nejprve se podnik jmenoval PA 202, pak VRDAH a nakonec Průmstav.“ Název VRDAH u paní Libuše i po letech vyvolává salvy smíchu. „Výstavba rudných dolů a hutí? Huť tady na Kolínsku nebyla žádná a důl tady byl jenom jeden.“ V roce 1955 se poprvé vdala. V podniku nejprve pracovala jako písařka a později přestoupila do mzdové účtárny s měsíčním platem asi 900 Kčs. Byla to doba politických procesů, nedostatkového zboží v obchodech a více či méně předstíraného nadšení při budování socialismu. Doba, kdy vládli fanatici, kteří neváhali poslat na smrt doktorku Miladu Horákovou, ač proti její popravě protestoval celý tehdejší civilizovaný svět. Doba zakládání jednotných zemědělských družstev. Jak sama říká: „Předsedkyní udělali hloupou a pitomou ženskou, která po roce přivedla družstvo ke krachu. Zvolili si ji a pak ji sami vyšoupli. Když někdo uměl řvát a naučil se něco z Rudého práva, tak takoví lidé měli tehdy zelenou.“ 

Strýce a tetičku donutily okolnosti a zejména vysoké nesplnitelné dodávky ke vstupu do družstva. Se slzami v očích líčí Libuše Janyšová nejsmutnější okamžiky kolektivizace vesnice: „Byla to doslova hrůza, když odváděli koně ze statků. Vozili je pak na jatka, protože řvali, že už žádné koně nebude nikdo potřebovat, že je nahradí traktory. Pak přišel podzim a do rozmoklých polí se s traktory nedostali. Oni tehdy neubližovali jenom lidem, ale i zvířatům!“ Dodnes má Libuše hořký pocit z toho, že se komunisté za tyto své zločiny neomluvili. Za okradení lidí, za vystěhovávání ze statků, za rodinné tragédie, které způsobili. Vždyť byli i sedláci, kteří si po zabrání statku a vyhnání dobytka ze stájí sáhli na svůj život.

Pomsta močovického kloboučníka

Typickou ukázkou toho, jací lidé se po únoru 1948 dostali k moci, byl případ močovického kloboučníka a po válce velkého soudruha. Ničím zvláštním nevynikal, možná jednou vlastností a tou byla mstivost. Po únoru 1948 se stal velkým komunistickým činovníkem okresního či krajského formátu a ze msty na svých sousedech udělal z Močovic administrativním zásahem pouhou osadu a ze sousedních malých Krchleb střediskovou obec. „V Močovicích se po mnoho let nemohlo stavět, protože to byla jenom osada. Byla to msta a ošklivá zloba. Nevím, co z toho ti lidé měli,“ říká pamětnice.

Jak při schůzi štafle probudily soudruhy

V kolínském Průmstavu – tak jako téměř ve všech podnicích – probíhaly nejrůznější schůze, na nichž se pracující dozvídali o prohnilosti kapitalistického režimu, který je třeba minimálně dohnat a předehnat, a o tom, že úkoly další pětiletky budou splněny. Sálem se nesly nejrůznější proklamace o světlých zítřcích, o přátelství se Sovětským svazem a o nerozborné jednotě socialistického mírového tábora. Když tu najednou rána jako z děla. Všichni nadskočili a spící soudruzi se probudili. Co se to děje, ptali se jeden druhého. Vše se nicméně záhy vysvětlilo. Libuše procházela kolem štaflí opřených o zeď sálu, zavadila o ně a ty se, řízeny zákonem gravitace, zřítily k zemi. Když jí činovník Tesař přísně vytýkal její neopatrnost, řekla mu, že se ty kecy na schůzi nedaly stejně poslouchat. Tím si podepsala svůj ortel. „Tesař to ohlásil, mne si zavolali. Měla jsem blbý kádrový profil, měla jsem pět minusů, tak jsem šla,“ vzpomíná Libuše. Dostala hodinovou výpověď a její další pracovní kariéra se odvíjela v lesním závodu v Hraběšíně, kde sázela stromky v lese. Hajný v polesí se jmenoval Husák.

Odchod do penze

Po krátkém období práce na zdravém vzduchu ji zaměstnal kolínský podnik Grafotechna. Bylo to právě v období, kdy vypukla korejská válka. Jeden uvědomělý soudruh se zavázal, že bude na tuto válku kvůli vítězství socialismu přispívat každý měsíc 10 % ze své mzdy. Válka trvala tři roky, ale závazek byl závazek. Soudruh platil jako mourovatý. Po přestěhování Grafotechny do Prahy se pamětnice odstěhovala do hlavního města. Aby měla vyšší důchod, dva roky přesluhovala a do penze odešla definitivně v roce 1990. To již byly minulostí listopadové události roku 1989, které velmi uvítala, a těšila se na změnu režimu.

A jak hodnotí současnost? „Nejsem zklamaná touto dobou, tak strašné to není. Když vidím, jak komunisti pronásledovali mého otce a mojí matce po operaci plic dali 100 Kčs měsíčně a moji rodiče měli tehdy příjem 370. Moc věcí se změnilo k lepšímu.“

Několik citátů Libuše Janyšové na závěr

„V Močovicích jsme měli velkého kocoura, který kradl. Maminka ho pojmenovala Komun. Pak jsme měli kocoura Brežněva a kočku, která se jmenovala Sulika.“

„Jako třeba senátor Čuba. Nechodí do Senátu a bere za to peníze. Jak to, že mu to prochází?“

„Nemám ráda levici, mám ráda, když jsou u moci pravičáci. Celá naše rodina byla vždy pro pravici.“

„Moje životní zásada? Můj otec vždy říkal: ‚Tam se svět hne, kam se síla napře.‘ To je i mojí životní zásadou.“

„Tatínek vždy zasedl k večeři za stůl, a když nedostal polévku v přesný čas, začal klepat lžíci o talíř. Byl velice přísný, ale nejen k ostatním, ale i k sobě.“

„Nyní vychází knihy například o gulagu, které si mohou lidé přečíst. Tak přece nebudu po tom všem horovat pro komunisty.“