Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Viktor Preiss byl jeden ze dvou lidí, kteří ocenili práci dramaturga
narodila se 15. února 1938 v Praze jako Ludmila Dědinová
vystudovala dramaturgii na DAMU
dva roky působila v Československých cirkusech a varieté
roku 1962 nastoupila jako dramaturgyně do Městských divadel pražských
snažila se bojovat s dobovou cenzurou
v roce 1968 založila v divadle Klub angažovaných nestraníků (KAN)
po roce 1989 působila dva roky jako poradkyně náměstka ministra kultury
v roce 2020 žila v Praze
Ludmila Janská, dívčím jménem Dědinová, se narodila 15. února 1938 v Praze. Dětství prožila v rohovém domě v ulici V. P. Čkalova, naproti dnešní Základní škole Emy Destinnové, kde také absolvovala povinnou školní docházku. Pak navázala studiem na jedenáctileté střední škole v Bílé ulici, v jejíchž prostorách se dříve nacházelo Francouzské reálné gymnázium.
Odmalička chodila do ochotnického kroužku a chtěla být herečkou. Proto když u talentových zkoušek na Divadelní akademii múzických umění (DAMU) neuspěla, zdrtilo ji to. Když na ni učitel naléhal otázkami, co bude dělat, reagovala slovy: „Já si vezmu telefonní seznam, podívám se, jaké jsou školy a řeknu vám.“ Naštěstí jí kamarád z ochotnického kroužku, který na DAMU již studoval, poradil, ať zkusí složit zkoušky na dramaturgii.
„To byl rok 1956, začaly se trochu otvírat obzory. U nás byl sjezd spisovatelů, volněji se mluvilo, kupovala jsem si Literární noviny... Tatínek mi říkal: ‚Já bych se rozhlédl, možná bych našel nějakou protekci.‘ A mě to strašně urazilo, že to nepotřebuju!“ Dobře to dopadlo i bez protekce a pamětnice začala studovat na Divadelní fakultě obor dramaturgie a divadelní věda. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem.
Před jejich seznámením strávil Pavel Janský několik let ve vězení. S kamarády založili politický kroužek[1], „četli Masaryka, chodili po Petříně a dělali plány, až to tady praskne“. Někdo však mladíky udal, Pavla Janského zatkli a v roce 1949 odsoudili jako vlastizrádce k deseti letům vězení. „Jak později vyšlo najevo, jeden z nich byl estébák a celé to bylo vyprovokované,“ říká Ludmila Janská.
Postupně prošel věznicemi na Pankráci, v Plzni na Borech a v Jáchymově. Po šesti letech dostal na přímluvu Jaroslava Seiferta milost od prezidenta Zápotockého, kterou se zpočátku zdráhal přijmout. „Říkal, že žádnou milost nepotřebuje, že nic neprovedl,“ uvádí pamětnice. Po propuštění pracoval nejprve jako zedník a postupně se vypracoval na místo redaktora ve zdravotnickém nakladatelství. Soudní rehabilitace se dočkal až roku 1969.
Když byla Ludmila Janská ve třetím ročníku na vysoké škole, narodil se jí syn. Den po jeho narození přišel manžel o práci. „Nastoupil prezident Novotný, přišlo nové kádrování a 300 tisíc lidí se muselo přesunout z kanceláří do výroby,“ vypráví pamětnice. Díky známým lékařům však dostal potvrzení, že nemůže fyzicky pracovat. „Ovšem to tenkrát nešlo, kdo nebyl zaměstnaný, tak byl příživník.“ Manžel byl navíc stále ještě v podmínce, a kdyby neměl zaměstnání, mohl jít zpátky do vězení.
Díky známostem tchána pamětnice, který byl novinář a divadelní dramaturg u lesnického divadla, získal Pavel Janský práci jako tajemník herce Eduarda Kohouta. „Jakožto zasloužilý umělec směl zaměstnat tajemníka.“ Zaměstnání bylo jen formální, aby nešel do vězení, ale plat prý nedostával. Mladá rodina byla ve svízelné finanční situaci. Ludmila Janská si proto zažádala o stipendium a přivydělávala si jako statistka v divadle, protloukali se velice těžce.
„Dostudovala jsem, a co teď? Já jsem si myslela, že půjdu do nějakého venkovského divadla, tam se tak ostřílím a pak se budu ucházet třeba o Národní divadlo. Tím, že jsem měla miminko a manžela, tak se to nedalo,“ vypráví pamětnice. Spolužák, který nastoupil na místo ředitele v Československých cirkusech a varieté a chtěl pozvednout jejich uměleckou úroveň, nabídl Ludmile Janské místo dramaturgyně. Přijala a strávila tam dva roky.
„Bylo to pěkné, potkala jsem spoustu nadaných a zajímavých lidí, litovala jsem jen, že jsem se nenaučila chodit na laně. Ale svezla jsem se na koni.“ Kanceláře měli na Valdštejnském náměstí a za rohem, ve Sněmovní ulici, bydleli rodiče jejího manžela. Zatímco hlídali vnuka, mohla Ludmila Janská pracovat.
V roce 1962 došlo k připojení divadla ABC k Městským divadlům pražským. „No a tak vznikla pro mě skulinka, já jsem tam pronikla, nejdřív na půl úvazku a pak na celý,“ vypráví. Pátrala po nových a zajímavých hrách, které by bylo možné zařadit do repertoáru divadla. Navíc se kromě dramaturgie starala i o překlady děl do češtiny a propagaci, což znamenalo, že úzce spolupracovala s novinami a zahraničními umělci.
„Dramaturg má v popisu práce, že je blbec. Když se věci daří, tak jsou to herci a režisér, no a když je to špatně, tak se volá: ‚Dramaturgie, co se děje?‘“ Ludmila Janská ráda vzpomíná na vynikajícího režiséra Alfréda Radoka a jeho režii Hry o lásce a smrti Romaina Rollanda. „On uměl skvěle zacházet s textem, to je umění chytit to, co v tom textu je, a vyzdvihnout,“ říká.
V divadle se samozřejmě potýkali s dobovou cenzurou. „Když jsme něco nastudovali, na generálku přišla nějaká komise a řekla: Můžete – nemůžete.“ Když například hráli Strýčka Váňu od A. P. Čechova, jedna z hlavních postav srovnává, jak to bylo krásné před padesáti lety, když všude byla zeleň a rostly stromy, a jak to vypadá dnes. Jenže v té době slavila komunistická strana padesáté výročí svého založení. „Tak jsem musela přepsat padesát na šedesát, protože to už by bylo špatně,“ říká Ludmila Janská.
Jindy měli hrát Janu z Arku, fantasy, kdy Janu neupálí, ale ukryjí ji do kláštera. Jana se tam baví s jeptiškami. „Už nevím, jaký byl ten konflikt, ale oni nám to pak zakázali, protože těch jeptišek bylo pět – jako pět armád Varšavské smlouvy, které přepadly Československo. Někdy se něco hrálo s tím, že se vědělo, že to je trošku dráždivé. Ale někdy jsme něco hráli, vůbec jsme netušili a obecenstvo si vytahovalo takové ty špeky a radostně reagovalo,“ vypráví pamětnice.
Přišel rok 1968: „Rok naděje, člověk se nadechl, představoval si, co všechno začne dělat.“ Ludmila Janská založila v divadle Klub angažovaných nestraníků.[2] „Získala jsem celkem šest členů – lidi byli opatrní. 21. srpna přijely tanky a bylo po legraci. Můj manžel říkal: ‚Říká se, že 40 tisíc lidí půjde na Sibiř, a to půjdou nejdřív ti z K 231.[3] Naše kriminály znám, to je v pohodě, ale na Sibiř nechci. Budeme emigrovat.‘“
Synovi bylo tou dobou deset a dceři pět let, sbalili si kufry a odjeli do Švýcarska. To se po roce 1968 zachovalo vůči lidem, kteří po okupaci sovětskými vojsky odešli z Československa, ohromně. Rodině se v zemi líbilo, dcera začala chodit do švýcarské školky a syn do školy pro děti emigrantů. Manžel pamětnice si hledal zaměstnání a neměl problém začít s manuální prací s tím, že by se ohlížel po práci redaktora. Bylo mu však řečeno, ať raději počká, že pokud uhne z kariérního žebříčku, bude mít později problém. „Doma se pořád nic tak hrozného nedělo a manžel povídá: ‚Tady by se ze mě stal komunista, jedeme zpátky.‘“
Po čtvrt roce se tedy vrátili do republiky. Naštěstí mohli nastoupit zpět do svých zaměstnání – manžel k redakční práci v Knižních novinkách a Ludmila Janská do divadla. V dramaturgii pracovaly tři ženy, z nichž žádná nebyla v komunistické straně, což bylo dlouhodobě neudržitelné. „Tak já jsem jednou šla soukromě za ředitelem a říkám: ‚Pane řediteli, abyste věděl, kdyby mě lákali do strany, tak já bych nemohla.‘ A on říká: ‚Buďte klidná, vás nikdo zvát nebude.‘“
Stejně jako všichni se i Ludmila Janská musela v průběhu normalizace vypořádat s tlakem režimu. Vynucenou konformitu chápala jako nutné zlo, které se ale dá alespoň částečně vyvažovat nějakým odvážnějším krokem. Ještě rok po srpnové okupaci v divadle odmítali uvádět ruské hry, a když už se tomuto požadavku nedalo odolávat, snažili se vyhledávat texty přece jen zajímavější. „My jsme hledali zajímavé věci a hráli jsme např. Lov na kachny od jistého Vampilova – to byla velice zajímavá hra a taky to bylo tak na hraně. Uměli jsme hledat věci, které nejsou tak strašně konformní,“ vypráví.
Některé kroky pro ni byly nepřijatelné – jako vstup do komunistické strany, u některých váhala a ústupek vnímala jako sice nezbytný, ale přece jen ponižující. Tak se dívá i na podpis Anticharty. „Já jsem to obrečela, ale když jsem viděla, že všichni postupně podepsali – všichni herci přijeli, podepsali, všichni. Tak já nebudu ten, který na sebe soustředí pozornost, aby se do mě pustili. Já nechci, aby ty děti prožívaly to, co jejich otec.“ V jiných případech si svobodu vzít nenechala, jako při četbě samizdatem vydaných vzpomínek Naděždy Mandelštamové, nebo když poslala peníze rodinám nespravedlivě stíhaných.
Velmi důležitá byla pro Ludmilu Janskou víra, zejména v období dospívání, kdy kolem dejvického evangelického sboru vznikla komunita mladých, která se vzájemně podporovala, a to v nelehké atmosféře padesátých let. V dospělosti sice víru neztratila, ale ochladla v ní. „Víru jsem nepustila, ale nepěstovala jsem ji.“ Důvodem byla spíše náročnost pracovního a rodinného života než osobní pochybnosti.
Přesto v době, kdy se chtěla o víru opřít, jelikož mohla představovat protiváhu Večerní univerzitě marxismu-leninismu, kterou Ludmila Janská navštěvovala po roce 1968, ji rozladila dogmatičnost církevních výkladů: „Říkala jsem si, že zase musím nakouknout do kostela. Přišla jsem tam a něco se tam povídalo a bylo to zrovna takové, že věci jsou takhle a ne jinak. Nějak mi to šlo najednou proti srsti, že mi to přišlo podobné dogma, jako když ti něco hlásají ti soudruzi.“
Převrat v roce 1989 přivítala s nadšením. „Začátkem listopadu za mnou přišla dcera, že její muž chce emigrovat. Chtěla jsem si s ním o tom promluvit, dali jsme si schůzku na 19. listopadu. Já jsem mu pak volala a říkám: ‚Nezlob se, my máme teď v divadle trošku rušno.‘ Protože sedmnáctého to vypuklo a pak už jsme jen organizovali... Bylo to nádherné období.“
Po sametové revoluci se v divadle hodně věcí změnilo a Ludmila Janská cítila, že je čas odejít a dát prostor nové generaci. Zavolal jí známý, který pracoval jako první náměstek ministra kultury, jestli by mu nechtěla dělat poradkyni. Nabídku přijala a po 30 letech odešla z Městských divadel pražských na ministerstvo kultury. Když však přišly volby, změnili se jak ministři, tak náměstkové. Pamětnice opustila ministerstvo a odešla do předčasného důchodu. Poté ještě dva roky pracovala jako úřednice. Když skončila, starala se o svého tatínka, který se dožil stovky. Dnes (2020) je Ludmila Janská v důchodu, ale jako dobrovolnice pomáhá ve fairtradovém obchodě v Praze.
Na která představení za svou třicetiletou dráhu dramaturgyně vzpomíná nejraději? Na inscenace Čtrnáctý hrabě Gurney, Vajíčko, ale především na uvedení hry Amadeus. „Pro mě už ten film nebyl nic tak velkého, protože to naše představení – Viktor Preiss jako Amadeus a Boris Rösner jako Salieri... Netalentovaný člověk dusí talent – to byla ta myšlenka, která nás na tom vábila. Já jsem tehdy strašně bojovala, aby se to hrálo. Ředitel couval, samozřejmě, nechtěl problémy.“
Nakonec se jí podařilo představení prosadit, i když drobné nepříjemnosti nastaly. Premiéra měla obrovský úspěch. „Já jsem si říkala, jestli mi ten Viktor někdy poděkuje. Šla jsem mu blahopřát do šatny a on mi poděkoval. A to je jeden ze dvou lidí, kteří ocenili práci dramaturga.“
[1] Nelegální studentská organizace Strana práce. www.slovnikceskeliteratury.cz
[2] Klub angažovaných nestraníků (KAN) je politické hnutí, které vzniklo na jaře roku 1968. Sdružovalo všechny zájemce o politickou angažovanost, kteří nebyli nebo nechtěli být členy KSČ ani žádné jiné strany tehdejší Národní fronty. www.wikipedia.org
[3] Organizace někdejších politických vězňů komunistického režimu v Československu od konce čtyřicátých do začátku šedesátých let, ustavená v březnu 1968 v Praze. Název odvozen od zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb., na jehož základě byla většina těchto vězňů odsouzena. www.totalita.cz
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Pokorný)