Věra Janovská

„Tam jsem jednak dělala první skautský slib a jednak jsem si tam udělala zkoušku Tři orlí pera. To znamená dvacet čtyři hodin nejíst, to nebyl tak velký úkol, dvacet čtyři hodin nemluvit, to už bylo horší. Já jsem promluvila, když už jsem mlčela dvaadvacet hodin, to bylo ráno a mělo mi to končit. My měly uprostřed tábora vlajkokládu a z blízké myslivny k nám chodil beran. Tomu beranovi jsme říkaly Maušo. A ten beran se neslušně zachoval k té vlajkokládě, já jsem na něj zařvala a všechny holky na mě: ‚Jé, promluvila, promluvila!‘ Samozřejmě se smály. A já jsem si řekla: ‚Nic. Budu mlčet dál!‘“

„To bylo od nás dost odvážné, protože v 48. a 49. roce se hodně převádělo přes hranice. Naši lidi hodně utíkali, tak se to tam hlídalo. Hranice byly hodně hlídaný. A my čtyři holky, já se divím, že nás rodiče vůbec pustili. Samozřejmě jsme tam zažily takovou událost. My jsme chodily na borůvky za takový kanál, tam se nesmělo, ale byly tam největší borůvky. A jednou nás tam potkal takový pán a říkal: ‚Jé, vy chodíte sem? To já vím o lepších borůvkách, to já bych vám ukázal, kde to je.‘ A my jsme řekly: ‚Jó, a kde?‘ ‚No, já pro vás přijdu v pět hodin ráno a dovedu vás tam.‘ A my, že jó. V noci se nám to rozleželo v hlavě a ráno ve čtyři hodiny jsem ještě s jednou holkou šla do Srní na finančáky. Tam vždycky byla Finanční stráž. A tam jsme jim to řekly, že nás nějaký mladý muž chce zvát na nějaké velké borůvky, a on na to hned: ‚Ježišmarja, nechoďte s ním nikam. Počkejte, já půjdu s vámi.‘ A šel s námi zpět do té chatky, to bylo asi kilometr a půl ze Srní. Samozřejmě toho chlápka chytili a bejval by nás tehdy snad opravdu převedl do Rakouska.“