„Především takový velký zásah do toho emigračního života bylo svatořečení svaté Anežky. Byla ta veliká pouť v Římě. My jsme tam byli také z Mnichova, dělali jsme tam vlakovou pouť. To bylo takové napětí, když jste viděli lidi z Česka, ono jich tam bylo na deset tisíc a byli v krojích. To nadšení bylo skoro až hmatatelné, jak jsme čekali, kdy tedy… V Maďarsku už se to zvrtlo, v Polsku také, už jsme vlastně jediní, kdy čekáme, že ten režim se zhroutí. Byli tam s námi na pouti i lidé, kteří byli pracovníci ze Svobodné Evropy. Pořád telefonovali domů, jak to tam je, co tam je. Protože v Itálii ty zprávy nebyly, ty to tam tak moc nezajímalo. Tady ti spolupracovníci ze Svobodné Evropy pořád volali domů a chtěli vědět, jak to tam vypadá. ‚Už snad prý vláda odstoupila.‘ Pak za chvíli přišli: ‚Ne, není to pravda.‘ To napětí tam bylo skutečně obrovské. Takže to jsme prožívali opravdu silně.“
„Teď tam na mě doletěl jeden Maďar a teď do mě začal, jak si to představuji, že jsme rozdali hračky dětem Čechů, a jak to, že jsme nerozdali hračky taky maďarským dětem a tak dále. Byl jsem dost překvapený. Jak on to má vysvětlit těm dětem, že jedny hračky mají, a druhé nemají. Já jsem říkal: ‚Poslyšte, ale to já těm dětem vysvětlovat nebudu. To jim musíte vysvětlit vy. Abyste si myslel, že teď tady budeme mít všichni všechno stejně tak, jak to bylo v minulém režimu, tak se, prosím vás, sbalte a vraťte se domů. Nebudete tady spokojený a šťastný.‘ Naštěstí tehdy jsem mu to musel vysvětlovat německy, oba dva jsme mluvili německy blbě, ale přece mi porozuměl. No rozčiloval se pořád dál. Tady jste viděl, že ta mentalita toho našeho režimu, že všechno stejně, všichni rovní a tak dále, že si to lidé s sebou táhli i do emigrace. A byla to škoda, protože to byl jeden z těch momentů, kdy si ti lidé otravovali život. Museli se v emigraci učit právě toto, že nebudou mít všichni stejně, že někteří budou mít větší plat a někteří menší plat.“
„Někdy byla v koleji taková nezdravá atmosféra v tom, že se podezřívali: ‚Ten je špion.‘ Nebo: ‚Ten kolaboruje‘, a tak dále. Jistě to vytvářelo takovou špatnou atmosféru. Ale to se okamžitě poznalo, kdo by eventuálně mohl být takzvaně nasazený. Ale ten, kdo tam přišel a chtěl studovat, bavila ho teologie, šel za tím cílem stát se knězem, tak tady to ho nemohlo absolutně rozrušit. Mě osobně to vůbec nerozrušovalo. Když jsem se potom dozvěděl, že tam byli moji spolubratři, kterých jsem si vážil jako kolegů, kteří měli ty kontakty, a dokonce spolupracovali s StB, tak mě to sice překvapilo, ale nerozhodilo mě to nijak. Protože taková byla jednoduše doba. Vždyť ono se to stávalo v těch emigrantských spolcích. Podívejte se, ve Svobodné Evropě, tak byli kontrolovaní, a stejně tam měli lidi, kteří byli nasazení. V každé organizaci se snažil komunistický režim tam někoho dát, aby to prostředí otravovali. Proč? Ono stačilo, když se říkalo: ‚Není náhodou ten nasazený? To může být taky špion‘, a tak dále. V takové situaci se nedalo pracovat.“
Karel Janoušek se narodil 27. října 1947 v tradičně křesťanské obci Moutnice poblíž Brna. Vyučil se elektromontérem rozvodných zařízení a začal pracovat ve firmě Průmyslové stavby Brno. Během základní vojenské služby v Táboře prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy. V práci přešel na oddělení zásobování elektro a dálkově studoval střední a později vysokou školu. Nový farář v Moutnicích Otmar Kaplan ho oslovil živou pastorací a Karel sám cítil povolání stát se knězem. Měl ale jedinou možnost: emigrovat a studovat teologii v zahraničí. S velkými obtížemi se mu podařilo získat povolení a vycestovat, a tak se dostal přes Vídeň do Říma. Tam bydlel v Nepomucenu, koleji pro bohoslovce z Československa, a studoval teologii na Papežské lateránské univerzitě. V roce 1986 přijal kněžské svěcení z rukou biskupa Jaroslava Škarvady. Odešel do Mnichova, kde působil ve farnosti Maria Ramersdorf, a od roku 1987 zde vedl Českou duchovní službu, což byla katolická misie mezi emigranty z Československa. V té době také spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, kde hlásal nedělní kázání. V listopadu 1989 cítil předzvěst blížící se změny, když jel na pouť do Říma na svatořečení Anežky České. Po pádu totalitního režimu v Československu odešel do Nepomucena, kde působil jako vicerektor a později jako rektor, do roku 1998. Z Říma se vrátil do Česka, kde od roku 2001 působil ve farnosti Mikulov, a v roce 2011 se stal farářem ve Valticích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
