Bohumil Janoušek

„Měli jsme zase tréninkový tábor, to se už používaly Slapy. Jezdili jsme na Slapy, byla tam dráha a spousta kilometrů vody, která se dala jet. Hodně se veslovalo, pamatuju si, že jsem měl puchejře na rukách, to je jedna z veslařských specialit, že máte mozoly, pod mozoly puchejř, pod puchejřem další mozol. Vždycky jsem v noci, když jsem ležel, byly tam postele a měly kovové rámy z trubek. To bylo úžasné, protože jsem takhle ležel na zádech a držel se za tu rouru, byla krásně studená a krásně mi to chladilo ruce a dlaně. Šíleně mi to pomáhalo a krásně jsem usnul, že jsem se držel za rouru. To byly veselosti.“

„Byla velice zajímavá, v mém případě to byla první olympiáda. A většinou je to ta, co si ji nejvíc pamatujete. Udělá na vás největší dojem, protože je první a nemáte nic předtím, abyste to porovnával. Řím měl výhodu, že to bylo trochu zasazené do antického prostředí. Byly tam všechny památky, ne že byste je musel obcházet a hledat to. Bylo to všude, staré římské památky. Závod se odehrával v docela zajímavém prostředí. To bylo Albano, jezero, zaplavená sopka. Když se tam přijíždělo, tak jste jel a nikde nic nebylo. V autobuse vás tam dováželi z olympijské vesnice, a teď se najednou vjelo do tunelu, projelo se a všechno se otevřelo. A byli jste v kráteru, kde bylo jezero a byly tam vysoké strany. Nahoře zámeček Castel Gandolfo, kde měl papež letní sídlo. A dole pod ním bylo jezero.“

„Špičkového jsem měl spíš na průmyslovce, Petr Kop, byl můj velký kamarád a už jako mladý hrál volejbal. Byl hrozně moc do trénování. Protože jsem s ním byl kamarád a seděl jsem s ním v lavici, tak jsme chodili za školu. Chodili jsme Na Slupi do lázní, tam byla pára a takovéhle věci. Jedno z jeho tréninkových cvičení bylo, že jsme dělali výskoky ze dřepu v páře, sto na jeden zátah, protože volejbalisti potřebovali skákat. Chodil jsem tam s ním, abych držel partu, a skákal jsem s ním sto výskoků ze dřepu. Ne v tělocvičně, ale v páře, aby to bylo ještě těžší a namáhavější. Petr hrál potom velmi dobře, dostal se do národního mančaftu, a dokonce udělal stříbro v Tokiu. Volejbalisti tam udělali stříbro a my ‚jenom‘ bronz, tam jsme se potkali.“

„A táta jezdil každý den do práce, šel z domečku ve Zvoli dolů na Jarov a jel vlakem do Braníka, z Braníka na tramvaj a do práce. Odpracoval den, tramvaj, vláček a nahoru do vesnice. Docela se udržel v dobré fyzické formě, když tohle dělal každý den. A tam právě bojoval na barikádách, tam byl zraněný. Po cestě domů z práce místo aby šel domů, tak začal válčit s Němci. Nebyl to moc vyrovnaný souboj, ti lidi byli zoufalí a chtěli něco dosáhnout, ale opravdu podmínky pro to byly velice těžké.“ – „Kde ta barikáda byla? Nebo barikády?“ – „To bylo někde po cestě do Braníka, u lomu. Je tam lom a u lomu byla nějaká barikáda. A na druhé straně, na štěchovické silnici, na betonce, byly tanky a střílely přes řeku na tuhletu barikádu. A tím došlo k jeho zranění.“ – „Trefily ho střepiny, nebo to byl průstřel střelnou zbraní, jako třeba samopalem?“ – „Nevím detaily, nediskutovali jsme o tom. Byli jsme rádi, že táta přežil. Měl dvojnásobný průstřel břicha, což bylo v té době smrtelné zranění. Operovali ho ve všeobecné nemocnici, tak se z toho nakonec dostal.“