Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc František Janouch (* 1931  †︎ 2024)

• narodil se 22. září 1931v Lysé nad Labem, rodina žila v Praze

• vystudoval sovětské gymnázium v Praze

• v roce 1954 absolvoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity

• disertaci obhájil v roce 1959 na moskevské univerzitě

• do roku 1970 byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži

• je zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti

• v roce 1970 ho vyloučili z KSČ a ze zaměstnání

• v roce 1974 emigroval s rodinou do Dánska a po roce do Švédska, kde dostal azyl

• přednášel na desítkách univerzit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie

• v roce 1976 byl zbaven čs. státního občanství, v roce 1979 dostal švédské občanství

• ve Stockholmu spolupracoval s českým a ruským exilem

• v roce 1978 ve Stockholmu založil Nadaci Charty 77

• byl v kontaktu s Václavem Havlem, zprostředkoval mu písemný styk se Samuelem Beckettem

• publikoval desítky vědeckých prací a několik set populárně-vědeckých článků

• byl ženatý s doc. Adou Kolmanovou, dcerou akademika Arnošta Kolmana, měl dvě děti

• zemřel 12. ledna roku 2024

František Janouch se narodil 22. září 1931 v Lysé nad Labem do rodiny lékaře Františka Janoucha a zdravotní sestry Jiřiny, roz. Poláčkové. Čtyřčlenná rodina žila v Praze ve Vršovicích, František měl ještě mladší sestru Evu.

Otec levicového smýšlení

Františka od dětství formovalo intelektuální, levicově orientované rodinné prostředí i činorodý duch otce. Ten na částečný úvazek pracoval v nemocnici Sanops (z níž po roce 1948 vzniklo státní prominentní sanatorium) a pak začal také pracovat ve Všeobecném penzijním ústavu, kde se stal posudkovým lékařem. „Když mi bylo asi pět let, ráno ve čtyři hodiny chodil do Všeobecného penzijního ústavu a pak od dvou do šesti provozoval soukromou praxi ve své moderní ordinaci v našem velkém bytě v Kodaňské ulici. K tomu jednou týdně léčil zdarma chudé na klinice na Karlově náměstí,“ vzpomíná pamětník. Jeho otec patřil do levicově orientovaného uskupení lékařů v tzv. Rentgenově klubu. Mezi jeho nejdůvěrnější přátele patřil lékař František Kriegel, pozdější komunistický politik, který v roce 1968 jako jediný odmítl podepsat Moskevský protokol a po okupaci 1968 hlasoval proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR.

Rodiče se řadili mezi levicové intelektuály, kteří hodně četli, navštěvovali divadla, koncerty a vyznávali vědecký světový názor. Pro malého Františka to znamenalo, že nemusel chodit na hodiny náboženství. Byl jediný ve třídě bez náboženského vyznání.

Pozitivní vztah k Rusku

Janouchovi měli doma bohatě vybavenou knihovnu, v níž nechybělo mnoho titulů klasické ruské literatury. Sledovali ale také dění v Sovětském svazu a odebírali ruský časopis vydávaný v azbuce, který informoval o pozitivních proměnách Ruska po Velké říjnové revoluci 1917. „Byly to takové barvotiskové, zjednodušující časopisy, ale já jsem je četl rád, a také mě to přimělo k tomu, abych se začal učit rusky,“ vzpomíná pamětník, který s ruštinou začal ve svých sedmi, osmi letech. Do tajů azbuky ho zasvěcovali rodinní přátelé z ruské židovské rodiny žijící v Praze.

Před válkou to byla celková politická situace, kdy se v Německu ke slovu hlásil fašismus, co otce přimělo, aby spatřoval v Sovětském svazu ochránce Československa. V roce 1938 si dokonce koupil třítýdenní cestu do Sovětského svazu. Tu ovšem přerušila všeobecná mobilizace v září 1938. Urychleně se vrátil zpět do vlasti a přihlásil se jako lékař při mobilizaci.

Zatčení otce gestapem

Po německé okupaci 15. března 1939 se František Janouch starší zapojil do ilegální práce jako člen tajné skupiny lékařů, kterou vedl MUDr. Miloš Nedvěd. V propojení se skupinou Julia Fučíka tajně tiskli a distribuovali Rudé právo a také připravovali koncepci zdravotnictví pro svobodnou republiku.

Koncem ledna 1943, když se dvanáctiletý František vrátil ze školy, našel doma dva muže v dlouhých kožených kabátech, kteří dokončovali domovní prohlídku v přítomnosti na smrt bledé, chvějící se maminky. „Při odchodu jí ten jeden, který mluvil trochu česky, podal svazek otcových klíčů se slovy, že ho gestapo zatklo. Maminka se psychicky zhroutila a já jsem ji utěšoval. Po jejich odchodu se ještě dlouho nemohla vzpamatovat,“ vzpomíná pamětník.

O několik dní později našel František mezi svými hračkami výtisk Rudého práva. „Nevěděl jsem, co to je, a dodnes si pamatuji ten strašný úlek maminky, když to viděla. Okamžitě to spálila a já pak ještě dlouho přemýšlel, co všechno by se mohlo stát, kdyby to gestapo našlo,“ vypráví pamětník.

Koncentrační tábory

Pamětníkův otec prošel několika koncentráky. Z Pankráce ho nejdříve odvezli do Osvětimi, kde se dostal do pobočky Birkenau. Po deseti měsících ho odtud převezli do Mauthausenu a po měsíci putoval do mauthaunsenské pobočky v Loiblpass u Klagenfurtu, kde ho nacisté umístili do SS pracovního tábora. Stavěl se zde tunel propojující Rakousko a Jugoslávii, ale Janouch zde pracoval jako lékař ve skupině bakteriologů, chemiků a přírodovědců. Jeho režim nebyl tak přísný jako tomu bylo u jiných vězňů, protože vědecky pracoval, a to na zhotovování živných půd pro bakterie. Rodina mu tedy směla posílat korespondenci i balíčky s jídlem a ošacením.

„Lékař SS, pro kterého pracoval, měl být pak odsouzen k smrti, ale dostal doživotí. Otec byl u procesu v Klagenfurtu jako svědek,“ říká pamětník. Když Němci z tábora utekli, jugoslávští partyzáni Františka Janoucha požádali, aby zůstal pracovat v partyzánské nemocnici. Zůstal tedy tři týdny a pak se po dvou a půl letech vypravil domů. Když přecházel přes americkou zónu do ruské, Rusové ho zatkli s podezřením, že je americký špion. „Zachránilo ho vytetované číslo z Osvětimi a pustili ho. Celou cestu šel ale pěšky. Vrátil se až někdy 10. června 1945, pohublý a bez vlasů. Byli jsme šťastní, že přežil a jsme zase spolu.“

Zájem o fyziku

František od mládí tíhl k přírodním vědám. Po výbuchu jaderných bomb v Hirošimě a Nagasaki v srpnu 1945 vzrostl jeho zájem o fyziku. „Šlo o hroznou katastrofu, pro mě to ale byla inspirace pro mou budoucí kariéru. Ty jaderné výbuchy mě přivedly k otázce, kde se bere tolik koncentrované energie. Začal jsem se o to intenzivně zajímat,“ říká pamětník.

Vymohl si studium na Sovětské střední škole

Po válce se rozhodl z českého gymnázia přestoupit na Sovětskou střední školu (v době jeho studií přeměněnou na ruské gymnázium) v Praze, což se mu díky otcově válečnému komunistickému odboji podařilo, neboť škola běžně přijímala pouze ruské děti. Nastoupil tam 1. září 1946. Výuka probíhala v ruštině, se sovětskými učebnicemi, a většina učitelů přišla ze SSSR, takže neuměli česky. Způsob výuky si František pochvaloval a vyhovoval mu více, než ten český. Líbil se mu logický přístup a výborní učitelé, kteří dokázali u studentů vzbudit zájem o předměty. Na této škole už František jasně směřoval k následnému studiu jaderné fyziky. Aby se svému cíli přiblížil rychleji, vymohl si, že přeskočí jednu třídu a nakonec dostal svolení studovat dva ročníky současně. Odmaturoval tak o rok dříve.

Vstup do KSČ v 17 letech

Kromě hlubokého zájmu o fyziku měl také úzký vztah k levicovému smýšlení. Byl synem muže, který v komunistickém odboji riskoval život. Komunismu věřil stejně jako tomu, že sovětské socialistické zřízení je lepší a spravedlivější než to, které u nás bylo před válkou. Rodiče ho brávali na komunistické mítinky a schůze a bylo tedy jen přirozeným vývojem, že ještě než nabyl plnoletosti, vstoupil do KSČ.

Studium v SSSR

Jeho přechod do Sovětského gymnázia byl prozíravý. „V Praze byla fyzika takřka vyhubena, protože několik profesorů fyziky za války zahynulo v koncentrácích a podobně. V Praze tedy nebyla fyzikální fakulta, ale jen Fyzikálně-matematická, na níž dominovala matematika a fyzika se tam někde krčila v koutě,“ vysvětluje pamětník, proč se rozhodl studovat v Sovětském svazu, kde byl obor jaderné fyziky naopak na světové úrovni. Po třítýdenním školení a politickém kádrování mohl v den svých osmnáctých narozenin, 22. září 1949 odjet studovat do SSSR.

V Sovětském svazu prožil kulturní šok. Jeho první dojmy ze země, kterou znal jen z vyprávění a obrázkových časopisů, byly velmi negativní. „Cestou jsem viděl chudé vesnice a žebrající děti na stanicích. Ale hlavní katastrofa se přihodila v Moskvě. Místo předpokládané jaderné fyziky mi určili studovat technologii organické chemie v Technologickém institutu v Leningradě. To bylo naprosto zdrcující,“ říká pamětník. Za přechod na univerzitu a možnost studia jaderné fyziky tvrdě bojoval tři semestry, které zatím trávil na chemickém oboru, jenž studovat nechtěl. Velmi těžko si také zvykal na chudou stravu a nuzné a primitivní ubytování, kde se nemohl pořádně vyspat ani učit, neboť na jednom pokoji se tísnilo sedm studentů.

Vše ale přestál a v roce 1954 dokončil studia na fyzikální fakultě Leningradské státní univerzity s červeným diplomem. Poté se vrátil do Prahy pokračovat ve studiích a připravovat se na obhajobu disertační práce, kterou nakonec díky nabídce ze SSSR napsal a obhájil v Moskvě.

Radikální kritika sovětské politiky ještě před Chruščovem

V lednu 1956, v době, kdy odjel jako vědecký aspirant na moskevskou univerzitu, ho československé velvyslanectví umluvilo, aby jako tlumočník provázel na třítýdenní cestě po SSSR československou delegaci nejvyšších komunistických představitelů. Ačkoli se mu vůbec nechtělo, nakonec uznal, že to byla největší politická škola, jakou mohl dostat. Tehdy, po pěti letech prožitých v Sovětském svazu, měl jeho pohled na sovětské socialistické zřízení již mnoho trhlin. Chudobu a totalitní byrokracii poznal na vlastní kůži, navíc už se seznamoval s obsahem projevu prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova, který se zatím tajně četl ve vybraných komunistických kruzích. Otevřeně kritizoval neudržitelné poměry v SSSR a odhaloval zločiny stalinského komunismu.

Nyní se v roli překladatele ocitl například na recepci v Kremlu, kde se setkal s nejvyššími představiteli SSSR. „Zblízka jsem poznal, jak jsou naši i sovětští politici primitivní, s mizivým rozhledem. Jediný, kdo vykazoval nějakou inteligenci, byl Chruščov. A pak jsem měl taky možnost vidět ty otřesené struktury po celém Sovětském svazu, které nevěděly, čí jsou a jak se zachovat po tom šokujícícm Chruščovově projevu,“ vypráví pamětník o své cenné zkušenosti z vysoké politiky. Ta pokračovala, když ho na moskevské univerzitě zvolili do výboru komunistické strany jako předsedu československých studentů. Každý týden zde živě diskutovali s různými stranickými bossy a jeho argumenty a názory se zde radikalizovaly. Vyslovoval zde myšlenky, za které se v Československu v roce 1956 vyhazovalo z KSČ.

Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy

Po návratu do Československa v roce 1959 nastoupil do Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, kde dostal za úkol vybudovat oddělení teoretické jaderné fyziky. „Sověti začali pomáhat ve vytvoření národních středisek v jejich satelitních zemích a jedním tím centrem byla Řež u Prahy. Dělal se tam základní výzkum, který byl v Čechách navíc spojen s nabídkou vybudování jaderných elektráren. Sověti přinesli výpočty a design. Částečně se dělaly v Rusku a částečně u nás. Naše Škodovka pro to byla připravena více než řada sovětských závodů,“ vysvětluje pamětník, který mimo práci v Řeži přednášel na fakultě jaderné a technické fyziky a také rok a půl pomáhal zakládat Mezinárodní centrum teoretické fyziky v Terstu.

Pražské jaro a okupace

V roce 1967 ho zvolili do celozávodního výboru KSČ v Ústavu jaderného výzkumu, kde během Pražského jara vykonával funkci předsedy. Za jedinou možnou politickou koncepci, která vede k reformě politického zřízení, považovali Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“.

„Byli jsme velice odbojná a prostořeká organizace. Žádali jsme svolání sjezdu a odvolání všech funkcionářů. Trvali jsme na tom, že je třeba odbourat vedoucí úlohu komunistické strany. Dostávali jsme se tedy do velmi ostrých diskusí,“ vypráví pamětník.

Přepadení republiky vojsky Varšavské smlouvy nečekal. Měl rád Rusy, měl mezi nimi mnoho přátel, za manželku si vzal židovskou Ukrajinku, ale neměl rád stalinistický Sovětský svaz.

Dne 21. srpna 1968 měl ráno odjet pracovně do Ženevy, cestu ale musel odložit. „Krátce po půlnoci mě vzbudil telefon. Volala mi Riva Krieglová a sdělila mi, že jsme okupováni Sověty. Prý ať to rozšířím mezi přátele a přijedu. Dorazil jsem k ní kolem čtvrté ráno. Zavolal František Kriegel a řekl, že byl internován v budově ústředního výboru s dalšími členy předsednictva Ústředního výboru KSČ. Pak jsme s ním ztratili spojení,“ vzpomíná pamětník na kritické chvíle blízkého rodinného přítele, kterého, jak je obecně známo, poté letadlem spolu s dalšími představiteli KSČ transportovali do Moskvy, kde měli odsouhlasit vojenskou invazi. František Janouch s přáteli Rivu Kriegelovou z obav o její bezpečí ukryli do Krčské nemocnice.

V prvních dnech okupace posílal dopisy přátelům z vědeckých kruhů sovětských i západních s prosbou, aby proti zvůli Kremlu protestovali. Marně. Sověti se báli, vracel se stalinský duch. Pamětník však nepřestával burcovat i v dalších měsících.

Nezaměstnaný jaderný fyzik

Ještě než se na podzim 1969 neprodyšně zavřely hranice, stihl s rodinou absolvovat cestu po Evropě. V mezinárodním centru teoretické fyziky v Terstu dostal pracovní nabídku a plat na několik měsíců. Pak se ale vrátili domů. Cítil odpovědnost za organizaci KSČ, jíž stále předsedal. Snažili se ubránit každý kousek svobody v oboru a na pracovišti. Poté však spadla klec. V dubnu roku 1970 ho vyloučili z KSČ a na podzim dostal výpověď ze zaměstnání. Bránil se soudně, ale marně. Těžko také hledal uplatnění.

Přátelé z evropské fyzikální společnosti v Ženevě mu zprostředkovali práci na časopiseckých článcích o fyzice, které překládal z ruštiny do němčiny. Za jeden krátký text dostával 10 marek, což prý byly slušné peníze.

„Začal jsem sbírat finance na pomoc rodinám politicky stíhaných a předával je manželkám vězněných, například Elišce Skřenkové Hüblové, Jiřině Kinclové, paní Škutinové a dalším. Peníze jsem sbíral u mých bývalých kolegů, jako byl například akademik Ivan Málek, František Kriegel, dokud ještě pracoval, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a další. Vždycky jsem si s nimi popovídal a řekl jim o rodinách, které jsou na tom špatně. Obvykle jsem dostal kolem 500 – 1000 korun. To tenkrát byly dost velké peníze, když byl průměrný plat asi 1500 korun.“

Emigrace

Když mu švédská akademie nabídla místo hostujícího profesora, nejdříve ho StB nechtěla pustit. Po třech letech vytrvalé rezistence, kdy prostřednictvím dopisů, které posílal na Západ a informoval v nich přátele o stavu české vědy a společnosti, rozesílání nejrůznějších žádostí, stížností a protestů proti komunistické zlovůli, mu soudruzi nakonec v roce 1973 výjezd na Západ schválili, aby se ho zbavili. Zavřít ho se báli, protože František Janouch měl v západních vědeckých kruzích příliš velký vliv a respekt na to, aby jeho internace zůstala bez reakce.

Se svou manželkou Adou a dvěma dětmi pobývali rok v Dánsku a poté se přestěhovali do Švédska, kde požádali o politický azyl. Protože je v roce 1976 stát zbavil občanství, v roce 1979 získali Janouchovi občanství švédské.

Spolupráce s exilem

František Janouch se ve Stockholmu nepřestal zajímat o to, co se děje v Československu a spolupracoval s několika exilovými osobnostmi. V říjnu 1975 se například setkal s Pavlem a Ivanou Tigridovými, kteří pořádali konferenci Help and action. „Pavel Tigrid mě telefonicky přivítal v exilu hned po naší emigraci. Nechtěl jsem ale přijít o československé občanství, a tak jsem chtěl působit anonymně, abych zbytečně neprovokoval. Vystoupil jsem tam veřejně, ale jako ‚pan K.‘ Seznámil jsem se tam s řadou významných ruských disidentů, kteří přijížděli do Francie. Začali jsme s manželkou spolupracovat s Vladimirem Maximovem, který založil ruský časopis Kontinent. Hlavně manželka do něj přispívala články o Československu, které se pak ilegálními kanály šířily po SSSR a celém východním bloku,” říká pamětník.

Nadace Charty 77

V roce 1978 navázal ze Stockholmu telefonický a písemný kontakt s Václavem Havlem. Tehdy se ve Stockholmu konal mezinárodní kongres PEN klubu, jehož se František Janouch zúčastnil. Předseda kongresu ho požádal, zda by bylo možné získat nějaké poselství z Prahy. František navázal telefonický kontakt s Václavem Havlem, s nímž se trochu znal z Prahy. „Druhý den jsem na magnetofon nahrál poselství, které mi Havel přečetl do telefonu. Přeložili jsme ho s Pavlem Tigridem do angličtiny a přednesli ho na kongresu. Poselství vzbudilo velký ohlas,“ vzpomíná František Janouch na to, jak začal spolupracovat s lidmi kolem Charty 77, což nakonec vyústilo v založení Nadace Charty 77.

„Dva měsíce po kongresu mi prezident švédského PEN klubu řekl, že Charta 77 dostane cenu Monismanien. Udělal jsem tedy speciální postžirový účet, který jsem nazval Charta 77. Později jsem ho přejmenoval na Nadace Charty 77. Na tento účet pak přišla cena Monismanien, která činila patnáct tisíc švédských korun. Byly to veliké peníze, protože za švédskou korunu se dostávalo asi čtyři nebo pět tuzexových bonů a tuzexový bon měl hodnotu asi 5 korun československých. Když peníze přišly na účet, začal jsem je mluvčím Charty 77 posílat po malých částkách tisíc nebo tisíc pět set korun, abych vyzkoušel, jak to funguje.“

František Janouch nadále využil publicity, kterou vyvolalo udělení této ceny, k výzvě, aby švédská veřejnost začala finančně podporovat pronásledované chartisty. Požádal také několik významných švédských a zahraničních osobností, aby svým jménem tuto iniciativu zaštítily. Mluvčím Charty pak posílal peníze přes švédského tuzexového agenta. Pro představu, první částka, která jim přišla, činila odhadem 150 tisíc korun na podporu rodin, které existenčně trpěly vlivem politického pronásledování, ztrátou zaměstnání nebo vězněním.

Videožurnál i setkání Havla s Beckettem

František Janouch ale prováděl i další bohulibé kousky. Například kolem roku 1980 vymyslel tzv. Videožurnál, který měl disentu v Praze zprostředkovat různé kulturní události ze Západu, včetně například Havlových či Kohoutových a také Beckettových inscenací, které nemohli vidět. „Koupili jsme několik barevných televizorů a přehrávačů a poslali je legálně do Prahy. Pak už jsme jenom posílali kazety s videozáznamy, které se musely pašovat,“ vypráví pamětník.Videožurnál ale fungoval i naopak. Z Československa se na Západ dostávaly reportáže o věcech, které se do oficiálních médií nikdy nemohly dostat.

Majstrštykem Františka Janoucha bylo ovšem zprostředkování písemného kontaktu Václava Havla a ikony moderního dramatu, o níž bylo známo, že se uzavírá do samoty a ze svého soukromí nevychází, totiž Samuela Becketta. „Nebylo snadné získat na něj kontakt, ale pochopil jsem, že si Václava Havla váží a zajímá ho natolik, že se se mnou v Paříži rád sešel,“ říká pamětník, skrze něhož si dramatikové s velkou vzájemnou úctou vyměnili několik dopisů. Ve svém vyprávění popisuje, že on sám, jakožto člověk z vědeckých kruhů si ani neuvědomoval, jak významné a vzácné bylo v uměleckých kruzích setkat se s Beckettem. „Václav Havel se cítil jako normální smrtelník, který si dopisuje s Bohem. Ale já jako prostý fyzik jsem netušil, jakou úctu mají divadelníci před Beckettem, a tak jsem to měl asi jednodušší,“ říká s úsměvem pamětník. Tímto drobným, a přitom velkým aktem vlastně odkazuje k postoji, který se jeho životem táhne jako červená nit: „Člověk by měl jít za svým cílem nebojácně. A důležité je být poctivým a prosazovat myšlenky a ideály, které považuje za správné,“ uzavírá svůj příběh.