Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nacisté mi vzali otce, komunisté vzali svobodu mému muži
narozena 16. května 1932 v Hájích nad Jizerou v učitelské rodině
během druhé světové války otec Jaroslav Čurda členem odbojové organizace Obrana národa a velitelem místní skupiny Dolní Sytová
v roce 1941 otec a celá skupina zatčeni a vězněni
v roce 1942 Jaroslav Čurda v Německu popraven
po válce vážná známost pamětnice s Radislavem Janotou, poválečným československým pilotem, kterého učili létat západní letci RAF
v roce 1950 Radislav Janota obžalován z velezrady a odsouzen k 13 rokům odnětí svobody
v roce 1956 po revizi rozsudku Radislav Janota propuštěn na svobodu
v roce 1956 sňatek Lucie Čurdové a Radislava Janoty
jejich dcery měly jako děti bývalého politického vězně problémy s přijetím na vysokou školu
Na začátku druhé světové války byla Lucie Janotová ještě dítě. Spolu se sestrou a ostatními dětmi chodila do školy, kde její tatínek Jaroslav Čurda zastával post řídícího učitele, vyprávěl jim o Masarykovi a vštěpoval jim zásady vlastenectví. Hned po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do odbojové skupiny Obrana národa a zapojoval se do protinacistických akcí. Ale už dva roky po vstupu do této organizace ho na sousedovo udání zatkli a v roce 1942 popravili. Spolu s maminkou a sestrou toto nesmírně těžké období překlenuly, přišel konec války a ony se směly svobodně nadechnout. V době studií se pamětnice jako tehdy šestnáctiletá dívka seznámila se svým budoucím manželem. Byl to jeden z prvních poválečných pilotů československé armády a učitel létání, kterému řemeslo předávali západní letci z Royal Air Force (RAF). V roce 1948 však nepodepsal přihlášku do Komunistické strany Československa (KSČ). Následovaly události, které vedly k jeho zatčení, obvinění z velezrady a následnému odnětí svobody. Trest byl vysoký – měl si odsedět dlouhých třináct let. Pamětnice na něj po celou dobu jeho internace čekala.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se i v Podkrkonoší zvedl odpor k nově nastupující nacistické moci. Hned na jaře roku 1939 se začalo na Semilsku formovat krajské a okresní velitelství vojenské, protinacisticky zaměřené odbojové organizace Obrana národa. Tatínek pamětnice Jaroslav Čurda, v té době řídící učitel ve vsi Dolní Sytová, kde dostal definitivu a byt, neváhal ani na chvíli a do odboje se ihned zapojil. Záhy se stal velitelem místní skupiny ve své domovské obci. V čele okresního velitelství v Semilech stáli št. kpt. František Hyška a pplk. Alois Štrobl, řídící důstojníci. První akcí čety v Dolní Sytové byl tisk protinacistických letáků a stavba bunkru v lese, který měl později sloužit jako úkryt. Skupina se pod vedením pana řídícího učitele zapojovala i do dalších odbojových činností. „Bylo to asi dvaatřicet lidí, vzpomněla bych si i na jména. Všichni se pak, kromě tatínka, nakonec domů vrátili.“
Skupina učitele Čurdy se pravidelně scházela v hospodě nedaleko Dolní Sytové. Podle Luciiných vzpomínek chodili všichni odbojáři do této pivnice, které říkali hotel. Své schůzky zde měli pravidelně a při běžném provozu hospody, tedy v době, kdy zde byli i ostatní hosté. Takto si to pamatuje ona a tak jí to i později říkala maminka. Podle jejího vyprávění bylo právě toto lehkovážné chování příčinou jejich odhalení. Nakonec došlo k nevyhnutelnému, v květnu 1941 si do hotelu přišlo pro tatínka pamětnice gestapo a zatklo ho. Odvedli jenom jeho, Lucie už si nevzpomíná, proč nepozatýkali rovnou všechny. „V ten den, kdy tatínka zatkli, myslím, že asi ve čtvrtek, do hospody přišla celá ta jeho skupina. Já s maminkou jsme seděly u tety, pár kroků odtamtud.“ Všichni si mysleli, že je udal nejspíš nějaký Němec, ale jak se později ukázalo, zrádcem se stal jejich český soused. „Ten udavač se jmenoval Zajíček, prý za to dostal i zaplaceno. Pak ho v roce 1946 za jeho zradu oběsili. Všichni si mysleli, že je udal továrník Ferda Gerl, ale ten se choval spíš jako Čech než jako Němec. Zajíček byl sice Čech, ale byl to pěkný prevít.“
Na Semilsku, v okolí obce Háje nad Jizerou, byl největším a nejspolehlivějším zaměstnavatelem té doby továrník Gerl, který zde vlastnil bělidlo s úpravnou textilií už od 19. století a dával práci místnímu obyvatelstvu. Většina mužů sem tehdy chodila pracovat. Všichni sytovští odbojáři byli Gerlovými zaměstnanci. Pár dnů po zatčení velitele místní odbojové skupiny udělalo gestapo rozsáhlou razii v továrně a pozatýkalo celý Čurdův oddíl. „Byl to veliký zátah na ostatní členy té odbojové skupiny. Pamatuji si, jak tam přijelo gestapo, kolem továrny stálo tolik aut a jednoho po druhém ty odbojáře zatýkali a odváželi.“ Obyvatelé Hájí nad Jizerou i okolních vesnic zůstali v šoku, nikdo nevěděl, co bude následovat.
Když Luciina otce zatkli, nevěděla rodina, kam ho odvezli a co bude dál. Hned druhý den ráno po jeho zadržení přišlo k nim do bytu v místní škole gestapo, které zde provedlo důkladnou domovní prohlídku. „Vidím to jako dneska, pořád to mám v mysli. Náš byt, vždycky tak hezky uklizený, co z něj gestapáci udělali... Knihy z knihovny vyházené, peřiny z postelí se válely po zemi, nábytek převrácený, jak do něj kopali.“ Když viděla rodina tu spoušť, bylo jim už jasné, že tatínka zavřeli a že se domů nevrátí. Následně jim oznámili, že se musí ze školního bytu vystěhovat, ale ony neměly kam jít. Marie Čurdová hledala, kde by mohla s dcerami být. „Maminka tenkrát oběhla celou vesnici a prosila alespoň o malou světničku pro nás. Ale všichni měli strach. Oni to byli jinak hodní lidé, ale teď se zkrátka báli a nechtěli si nás vzít na byt.“
Po marném hledání střechy nad hlavou je zachránila maminčina teta Anna a továrník Alvín Gerl. Tetička Anna byla jeho životní družkou. Nespojeni sňatkem, ale ve společném soužití. Ještě v Mariině útlém věku si ji teta Anna vzala k sobě a vychovávala ji. Jejich vztahy zůstaly vřelé i potom, co se Marie vdala a měla vlastní rodinu. V situaci, kdy Luciina maminka a její dvě malé dcery potřebovaly pomoci a ve vsi nenašly žádné zastání, teta Anna a továrník Gerl neváhali a poskytli jim načas přístřeší a domov. V té době to bylo závažné rozhodnutí, ubytovat u sebe českou rodinu. Rodinu někoho, kdo bojoval proti Německu. „Alvín tím, že nás vzal k sobě, trpěl. Oni mu vyhrožovali, dostával výhrůžné telefonáty. Pamatuji si, že mu říkali, že není žádný Němec, když má pod vlastní střechou rodinu zrádce. Ale on jim vždycky řekl, že je to jeho rozhodnutí, že ho do toho nikdo nenutil a že prostě pomohl těm dětem.“ Továrníku Gerlovi měl vyhrožovat i tehdejší hejtman, padala slova o jeho zneškodnění, pokud nevyhodí děti zrádce. Avšak Alvín Gerl se nenechal zviklat.
Po tatínkově zatčení a uvěznění k nim do vily opakovaně jezdilo gestapo. Děvčata ani jejich matku nikdy nevyslýchali na vyšetřovně. Ale státní tajná policie vždy přijela k vile, došla si pro Marii Čurdovou a vyslýchala ji v autě. „Maminka mi později vyprávěla, jak hrozně nepříjemné jí to bylo, z každé strany jeden gestapák a pořád jí dávali otázky. My se sestrou, když jsme ji viděly v autě, věřily jsme tomu, že nám ji také odvezou. Zažívaly jsme velké trauma.“ Avšak ona nic nevěděla, a tedy nemohla nic říct. Lucie si vzpomíná, že u nich gestapo bylo mnohokrát, ale z maminky nic nedostalo.
Jaroslav Čurda byl po zatčení v květnu 1941 nejprve převezen na gestapo ve Vrchlabí, následně ho internovali ve věznici ve Valdicích a po nějaké době ho předali do obávané věznice v berlínské čtvrti Charlottenburg – Plötzensee, kde čekal na soud a rozhodnutí. Tady nacisté drželi a likvidovali své odpůrce a příslušníky odboje z celé Evropy. Na obvinění stálo: příprava velezrady. Po celou dobu, kdy Luciin otec čekal ve vězení na soud a na verdikt, Alvín Gerl se mu snažil pomoci. Německý továrník se snažil pomoci českému odbojáři. Měl advokáta, kterému zaplatil, a ten na případu Jaroslava Čurdy pracoval. Společně se snažili alespoň o zmírnění verdiktu, avšak nepomohl ani advokát, ani peníze, které byl Alvín Gerl ochoten investovat do případného úplatku německých úřadů a soudů, nepomohla ani žádost o milost. Soud proběhl 12. srpna 1942 a krutý rozsudek zněl jasně – trest smrti za přípravu velezrady. Jaroslav Čurda byl v Plötzensee v německém Berlíně popraven dne 6. října 1942 stětím. Spolu s ním i jeho druh v odboji z vedlejší obce Loukov Josef Jarý.
V roce 1942, kdy bydlela u Gerlových, chodila už Lucie do měšťanské školy do Loukova. Do vsi Dolní Sytová se tedy vůbec nedostala. Když v té době někoho popravili, vždy se o tom místní obyvatelstvo dozvědělo z plakátů rozvěšených po stromech. Lucie si vzpomíná, že ty plakáty měly červenou barvu a na nich vždy byla jména popravených s místem a datem jejich konce. Avšak cestou z vily do Loukova nikdy takové plakáty nevyvěšovali, ty umisťovali právě v sousední obci. A tak se o smrti svého tatínka dozvěděla od spolužáků, kteří s ní chodili do školy. „Řekly nám to děti ve škole. Bylo to hrozné, tehdy jsme si obě uvědomily, že naši spolužáci mají rodinu, tatínka, a my ne.“ Celá rodina zažívala velmi těžké období. Nelítostnou realitu neusnadňoval ani fakt, že nesměla tatínka pochovat. Alvín Gerl se snažil zjistit, jestli a kde je pochovaný, avšak ani to se nepodařilo.
V květnu 1945 přijela Podkrkonoší osvobodit Rudá armáda. Všichni ruské vojáky vřele vítali, děti na ně házely čerstvě utržené květy šeříků. Vojáci je vozili na koních, všichni byli nadšení z toho, že válka skončila a konečně bude mír. Ale i přes vítěznou euforii si Lucie vzpomíná na to, že ruští vojáci, ale i čeští partyzáni kradli. „Pamatuji si, že ve vile s námi bydlela tehdy těhotná Klára. Vnikli tam partyzáni, Češi, a vydrancovali celou vilu, vzali jí i výbavičku na to nenarozené dítě. Byla to ostuda. Kradli Rusové i naši.“ Na jaře toho roku se vrátila i tatínkova odbojová skupina. Všichni přijeli autobusem a Čurdovi je spolu s ostatními šli přivítat. „Maminka byla opravdu velice statečná, že tohle mohla udělat. Asi cítila, že to musí být, jít tam a povzbudit je, i když oni se vrátili, a tatínek ne. My jsme zůstaly samy.“ Ze sytovské skupiny popravili velitele Jaroslava Čurdu, jeden odbojář se při internaci oběsil, dalšího umučili při výslechu a čtyři zemřeli ve vězení.
Po skončení války nastoupila do Mladé Boleslavi do Rodinné školy pro ženská povolání. Přestože měla dobré studijní výsledky a ředitelka školy jí doporučovala pokračovat, ukončila studium po dvou základních rocích. Hlavní důvod byl ten, že maminka ji na studiích vydržovala, přestože neměla peněz nazbyt, a také ten, že zůstala doma sama, a proto jí chtěla Lucie pomoci. Našla si tedy práci v Koloře, původní Gerlově továrně, kterou po válce jako německý majetek znárodnili, a začala vydělávat peníze. V té době se seznámila s Radislavem Janotou. Byl to kluk z vedlejší vesnice, který se stal pilotem. V době, kdy se seznámili, už byl zařazen jako učitel létání v Hradci Králové.
Luciin Raďka, jak o něm s láskou mluvila, vstoupil už na konci května 1945 do tzv. Studentské legie ve Vrchlabí, kde po válce vypomáhal nově se tvořící československé armádě. V roce 1946 nastoupil do vojenské pilotní školy ve Šternberku a následovaly další základní i pokračující výcviky. V roce 1948 absolvoval Školu pro učitele létání (ŠPUL), kde ho tomuto umění učila letecká esa, jako například František Peřina nebo František Fajtl. Ještě téhož roku nastoupil s dalšími sedmi kamarády do Letecké vojenské akademie (LVA) Hradec Králové jako učitel létání. „Pan Peřina byl Raďkův hlavní učitel létání, byl také jedním z důvodů, proč po něm pak šli a proč ho odsoudili.“ V této době se oba mladí lidé sblížili a tady začal jejich společný příběh. Lucie ukončila školu v Mladé Boleslavi a začala pracovat v Hájích nad Jizerou v textilce Kolora.
Lucie vzpomíná, jak jí její manžel vyprávěl o tom, co vedlo k jeho odsouzení a následnému uvěznění a označení za „politicky nespolehlivého“. Nejprve to byl fakt, že v roce 1948, kdy už sloužili spolu s dalšími jeho sedmi kamarády u LVA v Hradci Králové v hodnosti rotných jako učitelé létání, odmítli podepsat přihlášky do KSČ. Byli mladí, a tak nebrali příliš vážně nově nastupující komunistické zřízení. „Vítězný“ únor i další politické dění šly kolem nich a oni sami se, podle slov Radislava Janoty, necítili být kompetentní do politických věcí zasahovat. Pro čerstvé poddůstojníky československé armády, pro mladé piloty, bylo tím nejdůležitějším „ve dne v noci sedět v mašině a lítat“. Pro příklad a dokreslení jejich volného přístupu k politice Lucie mluví o vzpomínce svého manžela z této doby. Členka Československého svazu mládeže (ČSM) jim chodila na politická školení mužstva zpívat a učit je budovatelské písně. Avšak on a jeho druzi se smáli a nebrali ji vážně. Svým znevažováním úsilí mladé svazačky a nepodepsáním vstupu do KSČ se zřejmě stali trnem v oku tehdejšímu režimu. Na jeho odpověď nemuseli dlouho čekat a při čistkách, které následovaly, všech osm mladých vojáků převeleli na Slovensko, do Popradu, a následně na letiště Mokrad u Liptovského Hrádku.
Všech osm rotných se rázem ocitlo na zapadlém letišti mimo provoz, které za druhé světové války, za Slovenského státu, sloužilo jako sídlo generála Ferdinanda Čatloše. Jako poddůstojníci se nemuseli zapojovat do manuálních prací, ale zajišťovali strážní službu. Radislav Janota vyprávěl, že někdy během jara 1949, kdy přebýval v kasárnách v Mokradu, někdo přinesl mezi mužstvo nějaké letáky, které vyzývaly k nesouhlasu se stranou a vládou. On jich několik poslal na pražské adresy svých známých. Nevěnoval tomu pozornost a nepředpokládal, že by taková činnost mohla být později krutě potrestána. Další událostí, která se na Slovensku stala a která vedla k nevyhnutelnému, bylo přistavení třímotorového dopravního letounu Ju 52. Nikdo z kasáren tehdy nevěděl, proč přistál právě na nefunkčním slovenském aerodromu. Letadlo zde zůstalo do rána a poté zase zmizelo. Tenkrát nikdo netušil, že právě tento stroj, který tam nastrčili, bude hlavním bodem obžaloby z trestného činu velezrady. V tuto chvíli se mladí piloti jen ptali, proč nesmějí létat, když byli vycvičeni především pro službu ve vzduchu, a z jakého důvodu jsou už několik měsíců na nefungujícím letišti, daleko od jakékoliv akce. Odpověď přišla záhy: dne 31. května 1949 byli vojenským rozkazem, bez vysvětlení a bez jakéhokoliv odůvodnění, propuštěni ze služby do civilu.
Na jaře v roce 1950 si pro Radislava přišla Státní bezpečnost (StB) a zatkla ho. Nějakou dobu probíhalo vyšetřování StB, která měla podezření na organizovanou skupinu nebezpečnou pro lidově demokratické zřízení. Poté proběhl soud v Bratislavě, přičemž mladý voják stále pořádně nevěděl, co se mu vlastně klade za vinu. Až při hlavním líčení se dozvěděl, že je obžalován ze zločinu velezrady, přečinu ohrožení obrany republiky, přečinu podílnictví při zpronevěře stroje Ju 52, přečinu nedbalého zachovávání vojenského tajemství a několika dalších vojenských deliktů. Trest byl krutý, třináct let odnětí svobody. Podle obžaloby byl největším prohřeškem právě vojenský letoun Ju 52. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stroj, který v Mokradu přistál, mohl posloužit k útěku vojáků, kteří byli politicky nepřizpůsobiví. Radislav a jeho druzi měli chtít za pomoci tohoto Ju 52 uprchnout na Západ. Avšak podle jeho vzpomínek o letadle věděli, ale nikdo nepodnikl nic, co by mohlo vést k útěku přes hranice. Všichni v poklidu spali celou noc až do rána.
Lucie se slzami v očích vzpomíná na tuto nelehkou dobu. Ani Radislavova rodina, ani ona sama dlouho nevěděly, co s ním je. Nakonec dostal jeho otec dopis, kde stálo, že syn je uvězněn v Leopoldově. „Celou dobu jsem věděla, že na něj počkám, protože jsme se měli rádi.“ Ve věznici v Leopoldově ho navštívila celkem dvakrát. Poprvé tam za ním jela sama. Návštěva byla krátká, s ozbrojenou stráží na obou stranách. „Byla to nepříjemná návštěva na těle i na duši. Člověk byl jako němý, ani si nešlo pořádně povídat. Říkala jsem si: Bože můj, jak je tohle možné? Co si ten kluk musí zkusit...“ O další návštěvu musela žádat velmi dlouhou dobu dopředu. Když konečně dostala tzv. navštívenku, vyrazila s matkou svého Raďky téměř přes celou republiku na Slovensko. Jely tam dva dny. Po příjezdu do vězení jim ale na vrátnici řekli, že Radislav tam není, že den předtím ho převezli do jiné věznice. Když se pamětnice dozvěděla, že ho odvezli do Jáchymova, zdrtilo ji to. „To byl konec. Jáchymov byl vyhlášený. Každý věděl, co se tam děje.“
Lucie už si nevzpomíná, jak k tomu došlo, ale v červnu v roce 1956 jejího Radislava z vězení propustili na základě revize rozsudku. Konečně se dočkala, z celkového trestu odnětí svobody si odseděl dlouhých šest let. Hned za měsíc se konala svatba a na jaře příštího roku se jim narodila první dcera. „Raďka si z Jáchymova přivezl nějaké peníze, a tak mi mohl koupit látku na svatební šaty.“ Ale po návratu z vězení nebylo zdaleka všechno jednoduché. Jako bývalého politického vězně, nepřizpůsobivého a nespolehlivého nepřítele lidově demokratického zřízení, ho nikde nechtěli zaměstnat. Jeho kádrový profil byl zcela nevyhovující a létat samozřejmě nesměl. Nakonec sehnal práci u Státních lesů, kde pracoval jako lesní dělník. Po propuštění z vězení byla podle slov pamětnice rodina pod drobnohledem Státní bezpečnosti. O svých pronásledovatelích dobře věděli. „Sledoval nás hlavně náš soused, ten na nás donášel. Překvapilo mě, že zrovna on byl spolupracovníkem.“ Manželé Janotovi měli dvě dcery, Lucii a Irenu. Obě vystudovaly gymnázium, ale když se hlásily na vysokou školu, měly kvůli otcově minulosti politického vězně problém. Nakonec se však obě na vysněné školy dostaly a vystudovaly.
Lucii Janotovou poznamenaly oba totalitní režimy. Ten první, nacistický, jí navždy vzal otce, který se rozhodl bojovat za svobodu své země a který ji už od raného dětství vedl k vlastenectví. Ten druhý, komunistický, vzal svobodu muži, jehož milovala, a poté, co byl konečně doma, jí dal neustálé sledování Státní bezpečností. Nikdy se však nevzdala a pro budoucí generace má tento vzkaz: „Všechno dobré se člověku vrátí, jen to nějakou dobu trvá. I to zlé se každému vrátí a taky to nějakou dobu trvá. Projděme životem s hlavou vztyčenou, pravdivě a poctivě, a přitom mějme v sobě pokoru a lásku. Naslouchejme své intuici. Šiřme lásku a rozdávejme radost. Chraňte svobodu, bojujte za ni, zůstaňte vždycky spravedliví k sobě i ke druhým. Zůstaňte každý sám sebou a chovejte se ke každému, tak jak chcete, aby se on choval k vám.“
V roce 2022 žila Lucie Janotová v Otíně u Jindřichova Hradce.
Zdroje:
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Renáta Ládová)