Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ing. Stanislav Janků (* 1931)

To mně šel mráz po zádech

  • narozen 7. května 1931 v Boskovicích

  • zažil konec války, útěk německých vojáků a osvobození Boskovic Rudou armádou

  • po maturitě v roce 1950 se nedostal na studia teologie

  • byl svědkem zatčení svého přítele kněze Josefa Valeriána v souvislosti s babickým případem

  • shodou náhod se vyhnul obvinění s dalším knězem Františkem Kusalou

  • v roce 1956 vystudoval VUT

  • pracoval v ČKD Blansko, navrhl reverzní turbínu do přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně

  • v roce 1995 byl vysvěcen na trvalého jáhna

Touhu stát se duchovním mu překazil tehdejší režim, problémem byla už jen návštěva brněnského biskupa: „Policajti byli v mezipatře, kde se chodilo normálně, druhý chodil po dvoře, kde se dalo jít přes kuchyň zadním schodištěm. Poněvadž jsem to znal, tak jsem šel ke kuchyni a tam mě zastavil.“

Stanislav Janků se narodil 7. května 1931 v Boskovicích rodičům Ludmile a Stanislavovi Janků. Starší bratr Vlastimil (1930 – 2003) tragicky zahynul v italských Alpách během zájezdu VTA (Vojenská technická akademie), kde před odchodem do důchodu pracoval jako šéf katedry fyziky.

Během první světové války zemřeli dva strýcové na úplavici a jejich bratr, pamětníkův otec, se podle vyprávění uzdravil i díky svému kmotrovi, který mu, tenkrát nezletilému, do špitálu nosil koňak. Otcův pohled na svět utvářely válečné události a vznik samostatné republiky, později vstoupil do Sociální demokracie. Pracoval na finančním úřadě, zastával funkce ve straně a po válce měl na starosti stavbu nové boskovické nemocnice.

Málo místností pro osvoboditele

V Boskovicích žila druhá největší židovská komunita na jižní Moravě.  Z koncentračních táborů se z více než 400 obyvatel vrátilo pouze 14 přeživších. Rodiče se s některými židovskými obyvateli znali, pamětník vzpomíná na setkání v období těsně před násilným odchodem, kdy na děti (včetně pamětníka) jeden z nich pokřikoval něco ve smyslu: „Hitler se spletl, my mluvíme německy, na řadu přijdete vy.“

Válečné období Stanislav prožíval v rodných Boskovicích a vzpomíná na příjezd německých vojáků v březnu 1939 i na jejich úprk před Rudou armádou v květnu 1945: „Šli jsme tehdy do školy, když nás obsadili, po silnici už bylo spousta jejich aut, náklaďáky s plachtou a byl napadaný sníh,“ popisuje obsazení a dodává: „Když pak utíkali, všude nechávali povozy a munici, bylo letní počasí, chodili jsme tehdy jen v trenýrkách a hřiště Velenu bylo plné koní. Ti se mezi sebou pomlátili, neměli obživu, tehdy bylo hodně koňského masa a bez lístků.“  Než přišla Rudá armáda, tak se mezi lidmi šířila zpráva, aby všechno cenné poschovávali. U Janků, stejně jako v mnoha jiných domech v Boskovicích, se usadili sovětští vojáci: „Vystěhovali nás do podkroví, oni si obsadili spodní místnosti a chtěli to ještě vybourat k sousedům, že oni chtějí ‚četýre komnat‘, naštěstí to pak neudělali, ale jak viděli hodinky, tak hned ‚davaj časy‘,“ popisuje dnes už s úsměvem pamětník. Bydleli u nich přibližně dva týdny a pak se na několik dní v domě ubytovali také vojáci rumunské armády.

Mnohem větší problémy s přechodem fronty zažili rodiče pamětníkovy maminky, která pocházela ze Střelic, kde její rodiče provozovali malý obchod se smíšeným zbožím. Jako zázrakem zůstal jejich dům stát jen s drobnými šrámy, ale po několika domech sousedů zůstaly jen základy. Z vyprávění ostatních potvrzuje pamětník známá svědectví, jak sovětští vojáci museli přes barikády přesto, že je tam čekala jistá smrt, kdyby neuposlechli, jejich nadřízení by je na místě zastřelili.

Skautem po válce

Brzy po válce začal Stanislav i se svým bratrem chodit do obnovené skautské organizace. Účastnil se táborů, byl členem nově vzniklého katolického oddílu, ten měl krátkou dobu svoji klubovnu na boskovickém zámku, který vlastnila šlechtická rodina Mensdorff – Pouilly. Členem oddílu byl i jeden ze synů majitelů zámku Hugo Mensdorff, se kterým udržoval pamětník přátelství až do jeho smrti (rok 2023). Během vyprávění vzpomíná na humornou historku z jednoho tábora: „Hugo se řízl a jeden z malých kluků koukal a čekal, jestli má modrou krev,“ popisuje s úsměvem.

Šel jsem zadním schodištěm

V roce 1950 úspěšně odmaturoval na boskovickém gymnáziu a jeho přáním bylo vystudovat teologii a stát se katolickým knězem. Otec, který s tím bytostně nesouhlasil, pohrozil svému synovi, že pokud půjde do semináře, už ho doma nechce vidět. Po roce 1948 byla u moci KSČ (Komunistická strana Československa), do které po sloučení se Sociálními demokraty vstoupil i otec. Začalo také systematické pronásledování církevních představitelů a zavedení tzv. generálního semináře.  Stanislav se rozhodl navštívit  tehdejšího brněnského biskupa Karla Skoupého, v té době už hlídaného tajnou policií. Složitou cestu a následné setkání popisuje slovy: „Policajti byli v mezipatře, kde se chodilo normálně, a druhý chodil po dvoře, kde se dalo jít přes kuchyň zadním schodištěm. Poněvadž jsem to znal, tak jsem šel ke kuchyni a tam mě zastavil a kam jdete? Já jsem říkal za paní Štěpánkovou. A co jí chcete? Ona je od nás z Horního Štěpánova, tak mávl rukou a šel jsem zadním schodištěm. Pan biskup řekl, že v žádném případě nesouhlasí s nástupem do generálního semináře. Myslel si, tak jako my všichni, že tak dva, maximálně čtyři roky a nemůže to vydržet. Ovšem ono to vydrželo čtyřicet let.“

Studium teologie bylo za této situace nemožné, přihlásit se na jinou školu už nešlo, proto začal pamětník pracovat v okresní národní pojišťovně.  Později se rozhodl využít nabídky na těžkou práci, tzv. uhelnou brigádu, do Šamotárny v Zastávce u Brna, kde byl půl roku. I na přání svého otce si podal přihlášku na VUT (Vysoké učení technické) do Brna, kam byl i díky odpracované uhelné brigádě přijatý. Politický pohovor u příjímacího řízení popisuje i s přesahem do současnosti: „Ptali se na mírové hnutí, tak jsem řekl, že to záleží, jestli je to v lidech, to slyšet nechtěli, je to, jako by o mírovém hnutí mluvil dnes Putin.“

Případ Babice

Na gymnáziu se seznámil s budoucím knězem Josefem Valeriánem, kterého o prázdninách v roce 1951 navštívil v Jaroměřicích nad Rokytnou, v jeho prvním působišti. Nemohl tušit, že přišel v den, kdy mladého kaplana Josefa a faráře Jana Podveského na jejich faře zatkla StB (Státní bezpečnost) v souvislosti s tragickou událostí v nedalekých Babicích: „Vešel jsem do branky, kterou se šlo na dvůr, a hned mě zezadu rýpl samopal, no, nebylo mně dobře a s tím samopalem v zádech mě dovedli na faru do kuchyně a tam mě samozřejmě zpovídali, co, proč a zač, měli otevřené dveře do pokoje a vytřepávali za desky knížky, pak mě zase se samopalem v zádech vyvedli ven,“ popisuje nepříjemnou situaci Stanislav a pokračuje: „Tehdy jsem se s ním nesetkal, ale později, když už byl propuštěný, mně říkal, že ho vezli do Prahy a chtěli po něm, aby dělal sekretáře tehdejšímu administrátorovi biskupství (Antonín Eltschkner). Spouštěli ho svázaného do rybníka a hrozili mu, že ho utopí, chtěli po něm, aby dělal sekretáře, ale sloužil vlastně jim (StB), což odmítl. Jan Podveský tehdy varoval později popraveného kněze Jana Bulu před provokatérem Ladislavem Malým. Sám vzal veškerou vinu na sebe a byl odsouzený na 16 let za velezradu. Josef Valerián souzený nebyl díky jeho svědectví, ale strávil dva roky v internaci v klášteře v Želivě. Po propuštění ho poslali na vojnu k PTP (Pomocné technické prapory) do Komárna. Později mohl působit v duchovní správě jako kaplan ve farnosti Ořechov, Jihlava a Tišnov, kde ho v roce 1962 opět zatkli a o rok později odsoudili za podvracení republiky na dva a půl roku.

Z osobního vyšetřovacího svazku V 2667 BN z roku 1962: „Valerián je nebezpečný, neboť je velmi dobrým řečníkem a má značný vliv na mládež. Jmenovaný má nepřátelský postoj, který dle zjištění dává nepřetržitě najevo od roku 1959. Styku s funkcionáři a pracovníky Národních výborů se vyhýbal, pokyny a rady tajemníků pro věci církevní nepřijímal.“

V roce 1950 bylo v procesu s názvem Vašíček a spol. odsouzeno několik lidí, mezi nimi i Olga Valeriánová, sestra Josefa Valeriána, na dva a půl roku nepodmíněně za neoznámení trestného činu a napomáhání k neoprávněnému opuštění území ČSR.

Mrazení v zádech podruhé

Dalším knězem, kterého pamětník znal, tentokrát z působení v Boskovicích, byl František Kusala. Po ukončení vojenské služby u PTP byl od roku 1954 farářem v Jamném u Jihlavy. Také jeho přijel navštívit v nevhodnou dobu: „Tehdy tam přišel nějaký chlap, tak jsem šel do vedlejší místnosti, ten mu začal  vykládat, že utíká z kriminálu, že je syn významného člověka ve školství, dva dny už nejedl a podobné kecy, ukrojil mu krajíc chleba, nalil mlíka a chlap odešel,“ popisuje další nepříjemné setkání Stanislav. Oba dva se shodli, že to byl jednoznačně „fízl“, páter František jel podezřelou návštěvu nahlásit nejdřív opilému četníkovi a pak ještě místnímu starostovi. Pamětník poznamenává: „Mě nevyšetřovali, měl jsem štěstí, ale to mně šel mráz po zádech, naštěstí jsem z té místnosti odešel dřív, než on přišel, takže o mně nevěděl.“ František Kusala byl zřejmě v této souvislosti v roce 1956 v odsouzený na dva roky a po propuštění až do roku 1964 pracoval jako tramvajový průvodčí v Brně.

Místo teologie VUT

Během prázdnin strojní fakultu převedli pod armádu a s tou nechtěl mít Stanislav nic společného. Přes problémy s odmítnutím nakonec mohl nastoupit do Prahy ke studiu se specializací na zemědělské stroje, které v roce 1956 úspěšně dokončil. Jedna z mála zkoušek, kterou musel opakovat, byla z vojenské přípravy, na okolnosti vzpomíná slovy: „Když byla měnová reforma, jeden spolužák přinesl deset tisíc korun a šli jsme na pivo ke Flekům, druhý den nás všechny ze zkoušky z vojenské přípravy vyhodil.“

Po skončení studií si vyměnil se spolužákem umístěnku a místo do traktorové stanice v Týně nad Vltavou nastoupil do Sigmy v Lutíně u Olomouce. Dopravní spojení z Boskovic bylo nevyhovující, proto hledal možnost ubytování v Prostějově, kde se seznámil se svojí budoucí ženou Marií Vičarovou, v roce 1959 se vzali a narodily se jim dvě děti, Stanislav (1962 – 2014) a Marie (1960).

Reverzní turbína na Dlouhé stráně

Krátce po svatbě se mu podařilo získat místo v podniku ČKD Blansko, kde se věnoval převážně práci na akumulačních čerpadlech. Navrhoval např. i reverzní turbínu do známé přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně v Jeseníkách. Stanislav doplňuje: „Tam byl problém, že jsme překračovali dva parametry, spád musel být 550 m a velikost oběžného kola byla čtyři metry deset v průměru, zásada byla překročit jen jeden parametr, ale tady to muselo být světový.“  O stavbě této elektrárny, která byla zařazena mezi sedm největších divů České republiky, zajímavě vypráví také pan Antonín Petlach.

Problém je náboženství

Uvolnění politické atmosféry v šedesátých letech vrcholící v období Pražského jara bylo i pro Stanislava novou nadějí.  Znovu se obnovila např. i činnost Junáka, do které se v Boskovicích aktivně zapojil. Všechny změny pohřbila invaze vojsk VS (Varšavské smlouvy) v srpnu 1968 a následovala těžká doba normalizace. Zřejmě díky odborným znalostem a všeobecnému povědomí o jeho křesťanských zásadách nikdy nedostal nabídku ke vstupu do KSČ, ani se o něj nezajímala StB (Státní bezpečnost). Ve svazcích jeho jméno figuruje pouze v souvislosti s osobou prověřovanou/určenou ke styku se státním tajemstvím, což vyplývá z pracovního zařazení. Jako nestraník ani nemusel podstupovat v 70. letech prověrky, které i podle jeho vyprávění některé spolupracovníky poznamenaly. Bohužel se komunisté často mstili na rodinných příslušnících, nejvíc na dětech. Dcera Marie se hlásila do Boskovic na Gymnázium a přesto, že podle výsledků byla první v pořadí, zásahem předsedy komise nebyla přijata se zajímavým odůvodněním: „Pro nadměrný počet uchazečů, hlavní důvod ale bylo náboženství,“ doplňuje pamětník.

Jáhenská služba

Události v roce 1989 přivítal s vděčností, bohužel v následujícím roce se u něj projevily nepříjemné zdravotní komplikace. Brzy po odchodu na zasloužený odpočinek se rozhodl splnit si svůj životní sen a přihlásil se na teologickou fakultu ke studiu trvalého jáhenství. V brněnské katedrále v roce 1995 přijal jáhenské svěcení a podle jeho slov ho tehdy nenapadlo, že by se mohl této službě věnovat tak dlouhou dobu. Během svého působení ve farnosti se několikrát sešel s nejznámějším boskovickým rodákem Kardinálem Tomášem Špidlíkem. O jeho dobrosrdečné povaze poznamenal: „Když přišel do zákristie, tak první, co řekl, byl nějaký vtip.“ V roce 1981 student architektury Pavel Švanda navštívil svého prastrýce Tomáše Špidlíka v Itálii. Po návratu zřejmě čelil nátlaku StB (Státní bezpečnost) a za dosud nevyjasněných okolností byl 10. října nalezený mrtvý na dně propasti Macocha. O této tragické události vypráví maminka Pavla Švandy Ludmila Švandová a pamětník doplnil jeden střípek do mozaiky nevyjasněného případu: „Když přivezli tu rakev, tak byla zapečetěná a nesměla se otevřít, přesto ji Líba Králová (skautka) z pohřební služby otevřela a od ní jsem se dozvěděl, že byl hrozně zřízenej.“

Stanislav Janků žije ve svém rodném domě v Boskovicích společně s rodinou své dcery a ještě v současnosti (rok 2024) působí ve farnosti v jáhenské službě.