Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emanuel Jankovský (* 1927)

• narodil se 22. července 1927 v Kouřimi

• v roce 1937 se Jankovští usadili v Úvalech

• rodina zde zřídila prodejnu jízdních kol a šicích strojů

• od dětství se učil na akordeon

• v červnu 1942 byl otec Vladimír Jankovský z neznámého důvodu předvolán na gestapo

• otec byl 3. července 1942 bez soudu popraven

• Emanuel Jankovský se vyučil u matky obchodním příručím

• po komunistickém puči v roce 1948 byli nuceni obchod s jízdními koly zavřít

• v roce 1949 narukoval na vojnu

• přijal nabídku hrát na akordeon v Armádním uměleckém souboru (AUS)

• v AUS působil do roku 1988

• po listopadu 1989 byl hudebníkem na volné noze a pomáhal synovi s rodinným podnikem Propec

‚Ahoj, odpoledne budu zpátky,‘ rozloučil se otec se svým synem jednoho rána stejně nevzrušeně jako každý jiný den. Netušili, že se vidí naposledy. Byl konec června 1942 a 3. července končilo stanné právo. Právě v tento den ale nacisté ještě stihli Vladimíra Jankovského bez řádného soudu popravit. Rodina se nikdy nedozvěděla proč.

První krůčky v Kouřimi

Emanuel Jankovský se narodil 22. července 1927 v Kouřimi ve středních Čechách jako jediný syn Vladimíra a Karolíny Jankovských. Oba rodiče pocházeli z Prahy a seznámili se ve smíchovském cyklistickém oddílu.

Emanuel přišel na svět už v Kouřimi, kam se rodiče po svatbě přestěhovali. Žili skromně, bydleli v jedné místnosti. Kromě cyklistiky a jízdních kol měl Vladimír rád také hudbu, kterou naživo poslouchal každou neděli, když v Kouřimi vyhrávala místní dechovka.

Když bylo jeho synovi pět let, dal mu píšťalku a Emanuel začal objevovat kouzlo prvních melodií. Když šel do první třídy, otec mu obstaral malou tahací harmoniku. Tu si Emanuel brával i do školy a časem doprovázel děti ve zpěvu s učitelem, který hrál na housle.

Prodejna jízdních kol v Úvalech

Otec si v Kouřimi zařídil dílnu na výrobu jízdních kol. Byl šikovný a šlo mu to od ruky, ale jeho podnikání provázela smůla. Jednou Jankovským dílnu vykradli a sotva se zmátořili, vyhořeli, a to je přivedlo na mizinu. Když tedy Vladimír v roce 1935 dostal příležitost prodávat v obchodě jízdních kol v Českém Brodě, neváhal a přestěhoval rodinu do Brodu. Po dvou letech se manželé Jankovští rozhodli opět postavit na vlastní nohy a zařídit si svůj cyklistický obchod.

Nejvhodnější místo pro takový obchod nalezli v Úvalech. Bylo to blízko u Prahy a prostor k pronájmu bydlení i obchodu se nacházel poblíž vlakové stanice, kam jezdilo hodně lidí na kole. „Byl to asi pátý dům na hlavní silnici od závor po pravé straně, číslo 98. V domě byl ještě koloniál a švec,“ vzpomíná Emanuel Jankovský, kterému bylo osm let, když se Jankovští do Úval přestěhovali.

Za války se neprodávalo, ale opravovalo

V době nacistického obsazování republiky a vzniku protektorátu chodil Emanuel do první třídy měšťanky. Vzpomíná, že školu v Úvalech museli uvolnit pro Němce a do školy chodili do několik kilometrů vzdáleného Škvorce. I do otcova obchodu začali chodit Němci.

Za války by se ale Jankovští prodejem jízdních kol ani šicích strojů, které měli také v sortimentu, neuživili. „Za války otec kola a šicí stroje hlavně opravoval, protože na kola a šicí stroje byly poukazy. Člověk si nemohl koupit, co chtěl. Musel na to mít speciální povolení,“ vysvětluje Emanuel Jankovský.

Emanuel měl o své budoucí profesi celkem jasno. Po měšťance se půjde učit na jemného mechanika do Brodu. Byl manuálně zručný a v obchodě od svých rodičů leccos okoukal. Muzika mu ale také šla. Otec mu pořídil velkou heligonku a poslal ho k panu Navrátilovi, od něhož se měl na heligonku naučit. „Učil mě, ale byl to venkovský učitel, také samouk, a tak jsem se nenaučil správně,“ vypráví pamětník, který se ale přesto dostal do úvalského orchestru. Tohoto prvního úspěchu už se ale jeho táta nedožil.

Ahoj, odpoledne jsem zpátky

Byl konec června 1942, od atentátu na Heydricha uběhl měsíc, stále platilo stanné právo a teror, který do té doby Češi nepoznali. Emanuel se ráno chystal do školy a jeho táta do obchodu, maminka doma nebyla – přespala u sestry v Kouřimi, kde byla na návštěvě. U dveří toho rána zazvonili dva četníci a chtěli mluvit s Vladimírem Jankovským.

„Řekli, aby se oblékl, že musí jet s nimi, že pojedou vlakem do Kolína. Táta si chtěl vzít zlaté hodinky, ale ten jeden četník mu řekl, aby je radši nechal doma, a tak si vzal raději obyčejné. Když odcházel, byl přesvědčený, že se ho jen na něco zeptají a odpoledne přijede zase vlakem domů. Jen řekl: ‚Ahoj, odpoledne jsem doma.‘ Ani já jsem se neznepokojoval,“ vypráví Emanuel. Ten den do školy neodešel. Otevřel obchod místo tatínka, a než se vrátila maminka, tátu v obchodě zastal. „Bylo zvykem, že když někdo potřeboval opravit kolo, nechal ho cestou na vlak ráno u nás v průjezdu s cedulkou, co potřebuje na kole opravit, a když se pak odpoledne vrátil, přišel si vyzvednout opravené kolo,“ vypráví Emanuel Jankovský.

Nikdy jsme se pravdu nedozvěděli

Otec se domů nevracel a rodina nedostala žádné zprávy. Bylo to znepokojivé. Ve čtvrtek 2. července za ním jela jeho žena Karolína do Kolína na gestapo a přivezla mu balíček s věcmi. „Ale k tátovi ji nepustili a ten balíček si vzali, že mu to předají,“ vypráví pamětník. Maminka se vrátila ve čtvrtek 3. července 1942, právě v den, kdy končilo stanné právo.

Následující den se od úřednice z Českého Brodu dozvěděli zdrcující zprávu, že tatínka 3. července zastřelili. „Důvod jsme se nedozvěděli nikdy. Procesy s lidmi, kteří byli zavření na gestapu v Kolíně, se odehrávaly v jejich nepřítomnosti v Praze,“ říká pamětník. Dodnes neví, zda tatínka někdo udal třeba za nějaký špatný vtip. Jak říká, byl veselé povahy a se svými třemi kamarády hrával v hospodě mariáš. Ve stejný den byl v Úvalech zatčen také obchodník pan Dvořák, ale ten se po šesti týdnech vrátil domů. „Tvrdil, že vůbec nebyl u výslechu. Jen říkal, že byli s tátou v jedné cele. Každé ráno přišel dozorce, a když řekl: „Všechno s sebou,“ tak to znamenalo, že ten dotyčný pokračuje někam do koncentráku. A když řekli jen jméno a dotyčný tam měl všechno nechat, tak se vědělo, že jde na popraviště.“

Vladimíra Jankovského popravili bez řádného procesu v Pardubicích a jak se později rodina dozvěděla, popel nacisté nasypali do Labe. Rodině gestapo zaslalo jen strohý úmrtní list.

Byla to těžká rána, ale nezahořkl jsem

Rána po ztrátě tatínka se zacelovala dlouho, ale Emanuel nezahořkl. Jak říká, ani k německému národu nedokázal cítit zlobu nebo nenávist. „Němci chodili k nám do obchodu, nic špatného nám nedělali a chovali se slušně. Neměl jsem je samozřejmě v lásce, ale nenávist jsem taky necítil,“ říká Emanuel Jankovský, který se díky své profesi v šedesátých letech dokonce seznámil s jednou německou ženou a po celý život udržovali korespondenční přátelství. „Věděla, co se stalo s mým tátou za války, vyjadřovala lítost a o to více si cenila našeho přátelství. Bylo to pro ni nějakým způsobem důležité,“ dodává.

Muzikantem „dočasně“ 40 let

Po válce se úvalský obchod s jízdními koly a šicími stroji pod vedením maminky začal opět rozjíždět, rozšířili sortiment i prostory. V nejlepším, poté, kdy v roce 1948 převzali v zemi moc komunisté a zahájili likvidaci živnostníků, musela Karolína Jankovská živnost ukončit. „Všichni jsme věřili, že je to dočasné, že se situace změní,“ říká Emanuel Jankovský.

Ten brzy nato, v roce 1949, narukoval na vojnu. Díky svým hudebním dovednostem se zde po roce nechal zlákat do armádního uměleckého souboru (AUS), jenž se v té době začal profesionalizovat. Když měl Emanuel potom v roce 1951 odejít do civilu, nabídli mu v AUS stálé angažmá. Nikdy si nepomyslel, že by se hudbou živil, ale nakonec na tuto nabídku kývl.

„Byl jsem vyučený u matky jako obchodní příručí, což byla za komunistů ta nejhůře placená práce. U armádního souboru mi nabídli pětkrát tolik a ještě jsem mohl dělat to, co jsem do té doby dělal pro zábavu. I tak jsem si ale myslel, že to bude dočasné a že až se politická situace změní, vrátím se zpátky do našeho vlastního obchodu. Považoval jsem se stále za obchodníka, ne za muzikanta,“ vysvětluje.

Politická situace se ale nezměnila a Emanuel Jankovský v AUS nakonec zůstal 40 let. S armádním souborem se podíval do mnoha zemí východního bloku. Jedním z prvních a největších zážitků byla pro něj tříměsíční návštěva Číny v roce 1952, kde hráli i pro Mao Ce-tunga. „Komunisty jsem sice neměl rád, připravili nás o živnost, nikdy jsem ani do strany nevstoupil, ale Čína, byť komunistická, byla v té době pro kluka z Úval nepředstavitelná exotika. Viděl jsem kus světa,“ vypráví Emanuel Jankovský.

Po návratu se oženil s Libuší Širokou, dámskou krejčovou, a založili rodinu.

V obchodě po 40 letech

V AUS hrál profesionálně na akordeon prakticky až do sklonku osmdesátých let, kdy odešel do důchodu. I když pobýval s AUS často v zahraničí, nikdy neměl touhy emigrovat. Na Západ ostatně jezdil poměrně pravidelně za dcerou, která se počátkem sedmdesátých let legálně provdala do Itálie.

Po listopadu 1989, kdy byl již v důchodovém věku, pro něj nastalo nejšťastnější období. Tehdy se cítil skutečně svobodný. Mohl si hrát, co chtěl a kdy chtěl, byl žádaným akordeonistou na pražských parnících.

Zároveň se ale po 40 letech vrátil do obchodu. Pomáhal ve firmě svého syna, který začal po revoluci obchodovat s materiálem a potřebami pro keramiky. „Začínali jsme od nuly, vše jsme budovali vlastníma rukama. Ještě před lety jste mě mohli vidět v obchodě. Dělal jsem zase to, co za války jako kluk a co mi šlo – komunikoval jsem s lidmi. Jednání se zákazníky se nezměnilo, to je stále stejné. Vždycky jsem měl rád lidi a myslím, že oni mě. Nemám žádného nepřítele. To je jediná cesta – dávat lásku druhým, protože ta se vždy vrací,“ uzavírá svůj příběh Emanuel Jankovský.