Petr Jankovec

* 1935

  • „Dneska, když to vidím zpětně, tak ten velitel vojsk, která obsadila Plzeň, byl v podstatě rozumný člověk. Dohodli jsme se tak, že vojáci odtáhnou do městských parků a lesoparků hned za město, protože vojáci měli ostré náboje, seděli na tancích a kluci, dvanácti-, patnáctiletí jim lezli po tancích a na záda na uniformy jim malovali hákové kříže a takové věci. Byl to opravdu zázrak, že se nic nestalo. V Praze byli mrtví, naprosto nevinní lidé, kteří neudělali nic, než že pohrozili pěstí, nebo namalovali na tank hákový kříž. A tohle už se se mnou táhlo dál. Mezitím jsme se dověděli, že Dubčekovo vedení je zatčené a jsou pryč. Ruská propaganda tvrdila, jak je opozice protidělnická a tak. Tak jsem obvolával lidi s tím, že by bylo dobré udělat Dubčekovu směnu. Přišla neděle a já měl strach, že Rusové obsadí fabriky. Ujalo se to a fabriky byly přes víkend plné. Říkalo se tomu, že se šlo pracovat kvůli tomu, abychom ukázali, že nepřítel našich lidí je na druhé straně. Samozřejmě to nebylo tak, že bych musel chodit a hučet někomu do ouška a přemlouvat někoho. Iniciativa lidí byla naprosto nezměrná. Stačilo přijít s nějakým nápadem a ostatní lidi se toho chytli. A to velmi vehementně.“

  • „Ve Škodovce jsem zůstal do doby, než mě vyhodili za to, že jsem narušil socialistický řád. Pak jsem se pohyboval v různých profesích jako řidič náklaďáku, jako kanalizační dělník, pak v JZD, kam mě vzal spolužák z gymnázia, který tam dělal předsedu. Rok 1989 mě zastihl jako zkušebního technika na stavbách jaderných elektráren, většinu času jsem byl na Mochovcích a příležitostně jsem jezdil tam, kde se něco opravovalo, to znamená na Slovensko, nebo kde se něco začínalo, a to bylo v Temelíně.“ – „Kdy vás vyhodili ze Škodovky?“ – „30. dubna 1971.“ – „Tedy po vpádu vojsk do republiky...“ – „Byl to poslední den platnosti zákona, kdy to ještě mohli udělat bez výpovědní lhůty a bez udání důvodu.“

  • „Když jsem to všechno viděl a přijel jsem domů, tak to byl zlom pro mě. Z těch lidí, kteří studovali v Rusku, zůstal komunistou jenom fízl. Nikdo jiný. To vám otevře oči jako nic.“ – „Mohl byste říci nějaké zážitky z Charkova a sovětské společnosti, jak jste ji tam poznal? Co vám otevřelo oči konkrétně?“ – „Za prvé jak se starali o válečné invalidy. Od tramvají až ke kolejím několik sedících žebráků opilých na mol. Nebo zásobování. My jsme tam za celý rok nedostali koupit kousek másla, cukru, v podstatě jsme měli jen to, co bylo v menzách. Tahali nás do škol, abychom vykládali dětem, jaké je to u nás. Ředitel školy mi říkal, co mám říct. Říkal: ‚Řekněte jim, že Sovětský svaz vám umožnil studovat na vysoké škole, protože vy u vás vysoké školy nemáte...‘ A já jsem se ho ptal, co učí. Prý zeměpis a dějepis. Tak jsem mu říkal: ‚My máme starší Techniku než vy Univerzitu, a když byla založena Karlova univerzita, tak vás tady ještě Tataři honili na koních!‘ Takoví volové to byli!“

  • „Já si pamatuji výrazně jednu věc. Přišli jsme tam někam na recepci, matka ukázala papír, že vznikl nárok na návštěvu a že k té návštěvě se máme dostavit v tu danou hodinu, ve kterou jsme tam přišli. Mohli jsme tam vzít s sebou nějaké občerstvení, jídlo. Nic si nemohl vzít s sebou, ale co snědl, to si mohl dát. Já jsem čekal, až povedou tátu, a poznal jsem ho už podle chůze. To je zajímavé, jak jsem si mohl zapamatovat tu chůzi ještě z doby, kdy byl doma. Pak jsme tedy přišli dovnitř, sedli jsme si ke stolu, u toho stál psací stůl, u něj seděl gestapák a koukal nám v podstatě do úst, abychom něco neprozradili. Byl to člověk, který uměl česky, takovou divnou češtinou.“ – „V jakém byl tatínek stavu – psychickém a fyzickém?“ – „Pohublý. Chyběly mu nějaké zuby. Matka si myslela, že mu je vyrazili.“

  • „Otec byl popraven mimo jiné za ty styky s londýnskou vládou.“ – „Jak si vzpomínáte na jeho zatčení 10. prosince 1941?“ – „Já jsem měl nějakou dětskou nemoc, spalničky nebo plané neštovice, a musel jsem ležet, měl jsem teploty. Brzy ráno mě vzbudili, protože dělali šťáru vždycky v nějakém pokoji a přenášeli mě z pokoje do pokoje. Pak se táta oblékl. Nechali ho, aby se se mnou rozloučil, rozloučil se tedy s rodinou a odvedli ho. Zabavili spousty knih, a co všechno zmizelo, na to jsme přišli až bůhvíkdy. To bylo to poslední, o co jsme se zajímali.“

  • „Josef Fischer byl docent na filozofické fakultě a byl to bratr Otokara Fischera, překladatele a básníka. Byl to Žid. Byl také v té dělnické akademii. Když musel začít nosit žlutou hvězdu, rozhodl se, že půjde do ilegality. Pamatuji si, že jsme čekali na nádraží, byl tam rachot, zimní prázdniny, a my jsme tam byli s ním, rodiče a já a také tetu jsme vzali, abychom vypadali jako dvě rodiny a jeli jsme k nám na chatu, kterou máme na Vysočině dodneška... Jeli jsme z Borové asi patnáct kilometrů na tu chatu s tím Josefem Fischerem, kterému jsem říkal strejček Jaroslav. Dostali jsme se na tu chatu, byl tam přes Štědrý den a pak odjel. Pak jsem ho viděl několikrát na té návštěvě ve stejné místnosti, vždycky ho tam převedli, nebo někomu něco předával – nějaké papíry, a já jsem měl strašný strach, aby máma nedala najevo, že ho známe. Tehdy jsem byl malej kluk, ale už jsem věděl, že schovávat člověka, na kterého byl vydán zatykač a ještě to byl Žid, že za to byl trest smrti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Eye Direct, 11.03.2019

    (audio)
    délka: 01:49:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, Eye Direct, 19.03.2019

    (audio)
    délka: 01:43:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, Eye Direct, 03.05.2019

    (audio)
    délka: 01:34:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z lidí, kteří studovali v Rusku, mohl zůstat komunistou jenom fízl

Petr Jankovec, cca 14 let
Petr Jankovec, cca 14 let
zdroj: Pamětník

Petr Jankovec se narodil v Praze 22. června 1935 do rodiny Wolfganga a Ludmily Jankovcových. Oba rodiče působili v protinacistickém odboji, ale zatímco maminka zůstala na svobodě, otec byl 10. prosince 1941 zatčen a v roce 1944 popraven. Je po něm pojmenována ulice v Praze 7 Holešovicích. Petr prožil válku v Praze a částečně v Kutné Hoře u své tety, kde se v roce 1945 dočkal květnového osvobození. Vzpomíná na židovského rodinného přítele Josefa Fischera, kterému pomáhali při skrývání před nacisty, na zatčení tatínka a návštěvy na gestapu v Petschkově paláci, na matčinu statečnost i její totální nasazení v roce 1944. Po válce Ludmila Jankovcová vstoupila do vysoké politiky za sociální demokracii, po roce 1948 zastávala stranické funkce, působila jako ministryně průmyslu a výživy. Byla místopředsedkyní první a druhé vlády Viliama Širokého, v roce 1963 podala demisi. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byla v čistkách vyloučena z KSČ, v roce 1977 podepsala Chartu 77. Petr v roce 1953 absolvoval gymnázium a dostal se na strojírenskou fakultu. Po dvou semestrech se přihlásil na studia do SSSR, kde chtěl studovat turbíny. Poslali ho však do Charkova na obor, který nechtěl, po roce a půl se dostal na Energetický institut v Moskvě. Školu absolvoval v roce 1960. V roce 1961 se oženil, založil rodinu. Usadili se v Plzni, kde ve Škodovce dostal místo v oboru. Pobyt v SSSR mu změnil pohled na politiku. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy byl čelním plzeňským aktivistou, prosazoval pasivní rezistenci vůči sovětským vojákům, vyjednával se sovětským vedením atd. V roce 1971 byl z politických důvodů vyhozen z práce a pracoval v dělnických profesích. Ke svému oboru se vrátil v roce 1982. Revoluční rok 1989 ho zastihl jako zkušebního technika na stavbách jaderných elektráren, většinu času byl v Mochovcích, ale také v Dukovanech a v Temelíně. Po roce 1989 vyhrál ve výběrovém řízení post ředitele jaderného řízení ve Škodovce, kde pak pracoval dva roky, než byla Škodovka zprivatizována. Poté působil až do důchodu v roce 1997 mimo obor na volné noze v soukromé sféře.