Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslav Janík (* 1948)

• narozen 22. dubna 1948 v Novém Jičíně

• v roce 1962 mu zemřel otec Josef Janík

• v roce 1967 odmaturoval na střední průmyslové škole strojnické ve Vsetíně

• nedokončil studia oboru technologie kůže, gumy, plastických hmot na technologické fakultě v tehdejším Gottwaldově (pod VUT Brno)

• na pedagogické fakultě v Ostravě (dřívějším Pedagogickém institutu) vystudoval aprobaci matematika a výtvarná výchova

• od roku 1973 až do roku 1991 vyučoval matematiku na odborném zemědělském učilišti ve Valašských Kloboukách, byl volnočasovým pedagogem v Domě pionýrů a mládeže či učil ve speciální škole ve Vlachově Lhotě

• v letech 1975 až 1980 byl ve vedení základní skupiny TIS – Svazu pro ochranu přírody a krajiny ve Valašských Kloboukách

• v roce 1992 spoluzaložil Valašský mikulášský jarmek, stál u základů středoškolské Ekologické olympiády i organizace ČSOP Kosenka

• podepsal se pod vznik nestátní lesní rezervace Ščúrnica, pod tradiční akci Kosení bělokarpatských luk nebo záchranu valašských dřevěnic

• obdržel Cenu ministra životního prostředí, Cenu Josefa Vavrouška, Cenu Jana Šmardy či Cenu města Valašské Klobouky

Miroslav Janík život zasvětil přírodě. Už jako dítě si ke krajině Moravskoslezského kraje vybudoval silný vztah. S kamarády si hrál na polích a v lesích a chvíle strávené venku si užíval plnými doušky. Láska k přírodě ho provázela celý život a formovala ho. Jako jeden z mála se už za socialismu zajímal o ekologii a se svými přáteli bojoval za ochranu cenných lokalit.

Miroslav Janík se narodil 22. dubna 1948 v Novém Jičíně Jarmile a Josefovi Janíkovým. Miroslav vyrůstal po boku bratra Josefa, který přišel na svět o dva roky dříve. Prožíval šťastné dětství, většinu času trávil venku v přírodě s kamarády. Na prázdniny jezdíval k příbuzným na Valašsko do Horní Bečvy, odkud pocházela Miroslavova matka, a do Velkých Karlovic, kde žila rodina otce. Na život na venkově Miroslav Janík dodnes rád vzpomíná: „Bydleli jsme na kraji Jičína a za námi už byla jen pole, to se mi hrozně líbilo… Se spolužáky jsme jinak chodili na Starý Jičín do Bernatského lesa, tam byly ještě zbytky zákopů a takové věci.“

Gestapo šlo najisto

Jako dítě Miroslav moc rád poslouchal vyprávění svých rodičů a strýce o zážitcích z války. Otec Josef za války aktivně pomáhal spolu s několika místními obyvateli 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky, což byla největší vojenská jednotka tohoto druhu na území Protektorátu Čechy a Morava. Celou skupinu, která partyzány podporovala, však gestapo koncem roku 1944 odhalilo. Podle vyprávění se pouze jednomu muži podařilo před zatčením utéct. Pro Josefa Janíka a ostatní členy skupiny si příslušníci gestapa přišli domů a zajali je. „Naložili je do aut a vezli je na Bílou, tam mělo tehdy gestapo stanici. Vypadalo to s nimi bledě. Taťka vyprávěl, že to prožil jako v nějakém snu,“ popisuje Miroslav Janík. Cestou do obce Bílá se podle slov Miroslavova otce za jízdy otevřely dveře automobilu. V tu chvíli Josefa Janíka napadlo, že uteče, ale to nestihl. Gestapák mu zabouchl dveře před nosem a namířil na něj zbraní. Nakonec se však Josefu Janíkovi podařilo dostat ze spárů tajné státní policie. Po příjezdu využil chvíle nepozornosti příslušníků gestapa a podařilo se mu utéct do nedalekého lesa. Jak vzpomíná Miroslav Janík, jeho otec běžel potokem, aby psi nemohli chytit jeho stopu. Později mu pomohli dřevorubci, kteří ho ze stejných důvodů nesli na zádech. V lese se Josef setkal se svým bratrem, který utekl z nuceného nasazení v Říši. Společně se schovávali v zemljankách až do konce války. Jejich příbuzní jim tajně nosili jídlo, aby v lese nezemřeli hlady. Osud ostatních spolupracovníků skončil tragicky. Všichni byli postříleni v brněnských Kounicových kolejích. Stejný úděl postihl i strýce Miroslavovy matky, bývalého legionáře Roberta Malinu, který se také angažoval v pomoci partyzánům.

Všechno byla taková hra

Jako školák Miroslav moc nevnímal krutou atmosféru padesátých let. Stal se pionýrem a později vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM). Tlak ze strany komunistického režimu nepociťoval: „Všechno to byla taková hra. Někdy jsme ale dokonce i rádi šli na toho Prvního máje, protože bylo volno a dostali jsme zmrzlinu. O politice před námi rodiče moc nemluvili, ale dobře věděli, co se děje,“ vypráví Miroslav Janík. Během školních let trávil hodně času s místním turistickým klubem. Společně poznávali okolní přírodu, jezdili třeba do Beskyd nebo na Vsetínské a Hostýnské vrchy. Na výletech se seznámil se sourozenci Krylovými, Marií, Janem a Karlem – pozdějším písničkářem a básníkem.

Když byl Miroslav v osmé třídě, zemřel jeho otec Josef. Ovdovělá matka zůstala na dva syny sama. Jak Miroslav vzpomíná, nastalou situaci zvládala statečně a všechen volný čas věnovala svým dětem. Tehdy se přiblížil čas na rozhodnutí, kam bude směřovat Miroslavův život. Mladý milovník přírody rád maloval a kreslil krajinu a měl blízko k umění. Jenže matka rozhodla jinak, a tak Miroslav v roce 1963 nastoupil na vsetínskou strojní průmyslovou střední školu. „Dneska zpětně vzpomínám, že mi ta průmyslovka hodně dala. Zvládl jsem to jako premiant,“ připouští Miroslav Janík. Roku 1967 úspěšně odmaturoval a začal studovat technologii kůže, gumy a plastických hmot v Gottwaldově (dnešním Zlíně) na fakultě technologické, která byla tehdy součástí Vysokého učení technického v Brně. V té době Miroslav silně vnímal uvolněnou atmosféru, která před rokem 1968 panovala. Učil se anglicky, kupoval si knížky, které dříve nikdy neviděl – četl o ekologii nebo teologii. Spolu s přáteli založil podnik Studentservis, který měl poskytnout studentům možnost přivydělávat si, zajišťoval základní dohody a vyplácel studenty.

Příroda byl svět svobody

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla pro Miroslava Janíka jako rána z čistého nebe. Všechny možnosti, které předtím měl, se najednou rozplynuly. V pochmurné době po srpnu 1968 se ale našly i šťastné chvíle. V roce 1969 se ve Valašských Kloboukách, kde tehdy bydlel se svou první manželkou, přidal k trampům. Příroda byla pro něj kouskem svobody v totalitním Československu. Kromě toho se i nadále zajímal o umění, ze Zlína (tehdy Gottwaldova) „utíkal“ za svým kamarádem Františkem Papežem, studentem střední umělecko-průmyslové školy, do Uherského Hradiště. Tam se Miroslav naplno věnoval své vášni – malování. Netrvalo to dlouho a po šesti semestrech se rozhodl, že technický obor není pro něj. Miroslav Janík se tak ocitl v Ostravě, kde začal studovat na pedagogické fakultě matematiku a výtvarnou výchovu. Na léta strávená na univerzitě rád vzpomíná, spoustu profesorů mělo prý pokrokové myšlení a přednášky ho bavily.

Po dokončení studia v roce 1973 nastoupil jako vychovatel a později učitel na zemědělské učiliště ve Valašských Kloboukách. Na starosti měl matematiku a odborné předměty. Ani tehdy se nevzdal svých zálib. Ty ho brzy přivedly k činnosti v místním Domě pionýrů a mládeže (DPM), kde vedl přírodovědecké a estetické oddělení a pořádal večery poezie a malování. „To byly šťastné roky. Jenže pak se dal ředitel na politickou kariéru, stal se z něho městský tajemník KSČ… Když on odešel, tak tam nastoupila ředitelka, a to už bylo jiné, takže jsem odešel zpátky na učiliště. Tam jsem zůstal až do roku ´89,“ vzpomíná Miroslav Janík. Mimo jiné v následujících letech taky vypomáhal ve speciální škole ve Vlachově Lhotě, kde poznal mnoho dětí, které byly podle jeho slov „citově hlubší“. S některými si vybudoval silný vztah, který přetrvává dodnes.

Z trampa ekologem

Od roku 1975 se Miroslav Janík angažoval ve vedení základní skupiny TIS – Svazu pro ochranu přírody a krajiny ve Valašských Kloboukách. Už během normalizace se svými spolupracovníky slavili několik málo úspěchů v oblasti ochrany přírody. Podařilo se jim například zastavit stavbu hotelu na Ploščinách (dnešní přírodní rezervace), jehož výstavba a provoz by mohl narušit vzácné tatranské klima. Napsali na Ústřední výbor Komunistické strany Československa (KSČ) a ten skutečně jejich prosbě vyhověl. Později se také zasloužili o prosazení vzniku bohaté sítě chráněných území, udržovali studánky a kosili louky.

Na prvomájový průvod v roce 1984 přichystal se svými přáteli ze Svazu ochrany přírody a krajiny happening. „Šli jsme jako kroužek ochránců přírody, díky tomu jsem dostal povolení od ředitele, že nemusím jít se školou jako učitel. V té době byla zuřivá ideologická válka. Zaváděly se americké rakety Pershingy, byl proti tomu obrovský odpor, a v Rusku měli SS rakety,“ vzpomíná Miroslav Janík. Spolu se svými přáteli se rozhodl ze starého bojleru vyrobit napodobeninu rakety. „Na jedné straně to byl zubatý žralok jako Pershing, ale z druhé strany to bylo SS jako ruská raketa… Na tribuně byl i nějaký ruský host, nějaký generál, někdo z krajské strany a taková elita. Za tím jsme nesli veliký nápis ‚Rakety do šrotu‘ a mysleli jsme tím všechny,“ popisuje. Pohlaváři na tribunách tleskali, protože měli výhled na stranu, na které byly rakety americké. Celá událost se ale brzy rozkřikla a Miroslav Janík skončil u ředitele „na koberečku“. Vyčinil mu, že už nikdy nebude moct jít do průvodu s ochránci přírody a už bude na Prvního máje vždy jen reprezentovat školu. Naštěstí ale vyvázl bez většího postihu.

Všechno je jinak

Až do sametové revoluce pokračoval v boji za ochranu přírody. Příchod svobody přivítal s nadšením. V listopadu roku 1989 zrovna řešil, co bude se Svazem pro ochranu přírody a krajiny. Měla totiž vzniknout nová organizace, která by byla začleněná do Národní fronty. „17. listopadu jsem byl zrovna v Praze na sněmu. Člověk se takhle někde nachomýtne a ani neví jak. Zrovna tam přišli studenti ze stávkového výboru… Všichni jsme vyletěli do ulic a na Václavák. Když jsme se vrátili, tak jsme řekli: ‚Všechno je jinak, my nechceme tyhle navolené potentáty, my chceme lidi, kterým věříme‘,“ vzpomíná. Ještě ten den vznikl zcela nový výbor a společně s dalšími odhlasovali, že neuznávají ústřední úlohu strany. V čase, kdy ještě nic nebylo jisté, tak Miroslav Janík se svými kolegy už reformoval.

Po sametové revoluci se naplno pustil do ochranářské činnosti. Dodnes se snaží vzdělávat veřejnost v oblasti ekologie. V roce 1992 spoluzaložil Valašský mikulášský jarmek, který se stal tradiční událostí roku, kde se prodávají regionální produkty. Miroslav Janík také stál u základů středoškolské Ekologické olympiády i organizace Českého svazu ochránců přírody Kosenka. Na začátku nového století se zasadil o vznik nestátní lesní rezervace Ščúrnica a o tradiční akci Kosení bělokarpatských luk nebo záchranu valašských dřevěnic. Za svou práci obdržel Cenu ministra životního prostředí, Cenu Josefa Vavrouška, Cenu Jana Šmardy či Cenu města Valašské Klobouky.

Má dva syny a dvě dcery, které celý život vedl k lásce k přírodě. V roce 2022 žil ve Valašských Kloboukách.