Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Janík (Dan) (* 1927  †︎ 2012)

• narozen 2. května 1927 v Brně

• v roce 1930 se rodina odstěhovala do Prahy-Dejvic

• v roce 1937 se stal skautem v rámci 4. smečky vlčat

• členem legendární Dvojky vedené Jaroslavem Foglarem (Jestřábem)

• v letech 1945 - 1980 Jestřábovým zástupcem v oddílu

• po válce maturita na reálném gymnáziu

• pro činnost v Junáku a členství v Lidové straně byl vyloučen z Právnické fakutly UK

• celý život pracoval ve stavebnictví

• roku 1989 odešel do důchodu

• členem Svojsíkova oddílu

Vladimír Janík se narodil 2. května 1927 v Brně. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do pražských Dejvic. Matka byla v domácnosti, otec úředníkem v Báňské hutní společnosti. Vladimír navštěvoval pět let obecnou školu v Dejvicích, poté přešel na reálné gymnázium. Otec byl členem skautského rodičovského uskupení a díky tomu se desetiletý Vladimír dostal ke skautingu.

4. smečka

V roce 1937 vstoupil Vladimír poprvé do klubovny 4. smečky vlčat – stála blízko jeho domu a později se přestěhovala do „Jardovy chaty“ –, kde se poprvé setkal se svým pozdějším kamarádem Jiřím Navrátilem. V programu oddílu se postupem času objevily prvky boje – kluci byli důstojníky, kteří obsadili vedení, poučováni, jak zacházet se zbraněmi, granáty, poznávali strategie boje. Oddíl byl militarizován, a tak ztratil Jiřího Navrátila, který odešel i s bratrem Cyklonem (Boris Navrátil) do Dvojky. Dan, jak přezdívají skauti Vladimíru dodnes, zůstal ve smečce, a skauting se pokoušel s ostatními hochy zachovat. Nakonec i on (poté co si vyzkoušel roli „podšestníka“) smečku opustil a dostal se do Dvojky. To už se psal rok 1942.

Dvojka

Oddíl Jaroslava Foglara – Dvojka – musela během války fungovat už jen tajně. Proslýchalo se, že je to oddíl velmi elitní, a tak měl Dan strach. „Ve Dvojce zůstalo po zrušení Junáka asi sedmnáct lidí, včetně Jestřába (Foglara). Díky tomu, že mě Jirka Navrátil znal z dejvického skauta, do Dvojky mě vzali. Měl jsem ze vstupu trochu strach, protože Dvojka byla brána jako elitní oddíl a mohli tam chodit jen někteří… Ti kluci tam byli také starší než já, já byl hubený a malý, byl jsem nejmenší ze třídy. Takže jsem si myslel, že těm klukům nebudu fyzicky stačit.“ Díky Jiřímu Navrátilovi se do Dvojky nejen dostal, ale brzy i začlenil. Moc se mu líbila morálka, která v oddíle panovala, skauti si nenadávali a chovali se slušně. Dan vzpomíná i na družinové schůzky, které se kvůli utajení konaly u členů oddílu doma.

Jestřábova Čigoliga („indiánské“ časopisy oddílu Dvojka) Dana zasvětila do všech tajů oddílu – vysvětlila mu bodování, výletování, vše, co s oddílem souviselo. „Byly to takové časopisy a díky nim jsem vnikl do všech tajů a zvyklostí oddílu – zjistil jsem tam, co je to bodování, co tábory …“

První akce s Dvojkou

Při první výpravě – byl to zrovna velikonoční puťák, nalezl patnáctiletý Dan spřízněnou duši v Jumbovi – tehdejším zástupci vůdce oddílu Jestřába. Jumbo už tehdy skládal hudbu a zajímal se o divadlo. „Tak tím si mě získal.“

Přišlo léto 1942 a s ním „Tábor Alvareze“, na nějž se vypravila Dvojka do Sluneční zátoky. Dan se ale musel spokojit s tím, že na tam bude svým kamarádům pouze psát dopisy. „Prostě mě rodiče nepustili. Jak jsem říkal, byl jsem takový malý, hubený klouček a maminka měla strach, že bych na táboře ještě více zhubnul. Vaření na táboře a ještě za války – to neexistovalo, že bychom měli maso… Jiří Navrátil sice chodil za mojí maminkou, aby mě na ten tábor pustila, ale ne… Tak jsme si psali alespoň dopisy.“

A tak se mohl vydat na svůj první tábor až o rok později. A rovnou byl „rádcem služby“. „Můj první tábor byl tedy v roce 1943, ve Zlatém údolí, a hned jsem musel dělat vedoucího služby, byl jsem pokládán za zkušeného… Služba dělala nákupy, vařilo se, uklízela se kuchyně, stejně jako dneska.“

Dvojka po válce

Stejně jako celý Junák, i Dvojka měla po válce velký přísun nováčků, a tak se stalo, že měla až 50 členů a na první poválečný tábor se vypravila s celým poštovním vagonem. Ke Světlé nad Sázavou odjelo asi 45 hochů a ani jeden z nich neuměl postavit podsadový stan: „Nikdo z nás pětačtyřiceti neuměl postavit podsadový stan. Ani ho neviděl. Akorát Jestřáb a Jumbo to uměli. Pro nás ostatní to byla novinka. A tak jsme dělali jako nováčci podsady z krajinek… nakonec jsme to dohromady dali.“ Dobrodružstvím byly noční výlety na hrad Lipnici, na Melechov.

Skautů se dotkla tragédie, která zapříčinila smrt jednoho z ruských vojáků (viz klip „Ruští důstojníci na prvním poválečné táboře“). „Ti Rusové tam lovili ryby tím způsobem, že naházeli do řeky ruční granáty, ty ruční granáty omráčily ryby a pak si je vylovili a tam někde vařili a pekli. No, to bylo poslední den tábora, když jeden ten důstojník k nám přišel, měl ty granáty a ptal se, jestli bysme ho nepřevezli na druhou stranu, že by tam chtěl chytat ryby. My jsme tam měli takovou pramičku, to ještě tam nebyla ta lávka, nic, a tak jsme převáželi věci přes řeku na pramičce a tak jsme ho převezli… A já jsem náhodou byl blízko toho a najednou jsem slyšel takovou děsnou ránu, on prostě pozdě odhodil ten granát, nestačil ho včas odhodit a ten granát mu vybuchl u břicha a úplně ho roztrhal, strašný pohled. My kluci jsme teda jeli honem na ten druhej břeh, tam jsme viděli, že on je mrtvej, roztrhanej od toho granátu, no tak jsme ho zase přivezli zpátky a oni ho tam pak pohřbili slavnostně, ti Rusové, že teda statečně padl ve válce.“

Roku 1945 se stal Dan Jestřábovým zástupcem a byl jím až do roku 1980. „Jumbo se věnoval práci ,výše‘ – byl v náčelnictvu, a tak mě jmenoval Jestřáb svým zástupcem.“

Rok 1948

„Měli jsme jednou oddílovou schůzku ve věži a přišli tam zástupci akčního výboru Junáka, ti nám přinesli takový protokol, který říkal, že náš oddíl končí, je rozpuštěn, že musíme vyklidit klubovnu…“ Jestřáb ale okamžitě zareagoval, rozhodl se oddíl nerozpustit a opatřil klubovnu na Maltézském náměstí, které se říkalo U Grošáka (tam se Dvojka scházela už při prvním zákazu skautingu). Byl to velký risk.

Komunistický převrat také zásadně ovlivnil Danovu profesní kariéru. V únoru 1948 byl jako funkcionář Junáka vyloučen z Právnické fakulty UK. Na stejné fakultě se stejným osudem studoval i Jiří Navrátil. Dan si pak udělal alespoň pomaturitní kurz a celý život pracoval v investiční výstavbě. Výstavby vedl z administrativní stránky. U tohoto povolání zůstal až do důchodu.

Dvojka – jako skautský oddíl v ilegalitě

Dvojka pořádala zimní tábory – jezdila často s vodní Dvojkou. Například o zimních prázdninách odjely oba oddíly na Boží hod a strávily spolu Silvestra, jindy pořádaly programy „Dvojka Dvojce“ (dnes se to nazývá Akademie), každou neděli byla výprava. V tajnosti v klubovně U Grošáka fungovala suchozemská Dvojka do té doby, než ji doporučil Radek Smetana, jeden z členů Dvojky, TJ Radlice.

Pod TJ Radlice

„Tenkrát se jednota jmenovala ,Sokol Dynamo Radlice‘, tatínek Radka byl známý funkcionář a vzali nás tam jako turistický oddíl. Pod Sokolem jsme strávili skoro dvacet let, vystřídali jsme čtyři klubovny. Napřed jsme mívali domeček u kluziště, který se používal jako šatna. Pak jsme si opravili opuštěný srub po zahrádkářích. Poslední klubovna byla nově postavená pro nás – na horním hřišti, a tu jsme měli osm let. Bylo to hned u konečné osmnáctky.“ Dvojka pořádala se Sokolem různé akce, i pro veřejnost, měla vystoupení. Jezdila na tábory.

Desetiminutovky – to byly chvilky politických zpráv. Hlavními zprávami byly samozřejmě zprávy o komunistickém režimu… „Skauti to chápali jako nutné zlo, chápali, že to musíme dělat.“

Pod pražským odborem turistiky

Protože byl v Praze 16 (Smíchov) vytvořen obvodní odbor turistiky, Dvojka jako turistický oddíl spadala pod tento odbor. A tak pořádala orientační závody, chodila na schůze odboru, její členové skládali zkoušky na „vedoucí oddílů turistiky“.

Dvojka se snažila být skautskou v programu, ale pro zákaz byla nutná Jestřábova přísná kontrola deníků a všeho, odkud by mohla vyplout na povrch byť jen malá známka o skautování. Na jednom z táborů se setkala Dvojka s tajemnými „sběrači šišek“, kteří se zajímali o to, co se na táboře děje, jaké činnosti chlapci dělají… „Prohlíželi si kroniky, prohlíželi si dokonce deníky kluků, fotografovali si všechno. Pak jsme se z tábora vrátili a Jestřáb byl volán na StB a všechny tyto fotky mu byly předloženy…“ Jestřáb byl několikrát vyslýchán, ale sám zatčen nebyl. „Jednou jsme se chystali na tábor a Jestřába si ještě to ráno, kdy už byli i kluci připraveni na nádraží a vagon nakládali, zavolali na StB. Ještě v poslední chvíli přiběhl pak na nádraží a vlak stihnul.“

Denní režim táborů za komunismu

„Bylo to vlastně stejné jako teď. Hrála se dlouhodobá hra, olympiáda se pořádala, sloužily se služby, dělaly se nákupy, manévry – to byla moje specialita… Pak, když jsem se oženil, jsem jezdil na tábor už jen na dva týdny, na kratší dobu… Na posledním táboře jsem byl v roce 1971. A pak už jsem jezdil jen na jeden den…“

Vladimír Janík se oženil roku 1961 s Jarmilou Horálkovou, rozenou Šulcovou, která měla z předešlého manželství dvě dcery.

Obnova skautingu v roce 1968

„Pedro – Jiří Zachariáš a Psohlavci chystali obnovu skautingu. Nakonec došlo k obnově skautingu tak, že se svolala schůze a Plajner tam oficiálně obnovil skauting. Přísahal na Základy Junáctví. Z našeho oddílu tam byl Robin, Jestřáb, Jumbo a já. A tak jsme obnovili skauting.“

Dva krátké roky, kdy mohl skauting konečně „volně vzkvétat“, přinesly Danovi krásné vzpomínky. „Ve Sluneční zátoce mi na jaře skládalo několik kluků slib.“

Rok 1970

„Dostali jsme tehdy takovou volbu: buď přejde náš oddíl do Pionýra, nebo se rozejde. Vodní Dvojka se například rozešla – se ctí, řekla, že se k tomu nesníží, a tak svůj oddíl zrušili. My jsme se rozejít nechtěli, a tak jsme pokračovali pod Pionýrem. A díky našim známým jsme se pak dostali jako turistický oddíl do TJ Praha.“  Při působení Dvojky pod Pionýrem bylo pro vedoucí nutné mít pionýrské zkoušky a slib. A tak je museli ti starší z oddílu splnit. K tomu se také váže příhoda Zdeňka – jednoho ze starších kluků (viz klip Pionýrský slib). „Zdeněk byl už jeden z těch starších kluků vybraných k vedení toho oddílu, že jako oddíl povede za Jestřába a za mě. No a tak on odříkal, jak měl naučenej nebo napsanej ten text toho pionýrskýho slibu, a nakonec byl tak popletenej, že řekl: ,K tomu mi pomáhej Bůh.‘ Takže to byl velkej trapas pro tu pionýrskou komisi.“

Po čase se tedy Dvojka dostala díky „kontaktům“ z Pionýra do TJ Praha, která sdružovala jak malé děti, tak důchodce. I Dvojka se s některými na některé výlety vypravila. „Používali jsme jejich klubovnu, která je dnes velmi moderní – v Žitné ulici.“ Dvojka zůstala až do pádu komunismu pod TJ Praha, funguje dodnes.

Jestřáb

Dan choval k Jestřábovi velký respekt po celou dobu, kdy s ním v oddíle působil. Stejně tak si ho váží dodnes – všechny jeho knihy má několikrát přečtené, jak ty, ve kterých se snad sám může vidět jako malý Dan, když do Dvojky vstoupil, tak ty životopisné, o Jestřábových dobrodružstvích. Účastní se akcí – vzpomínek na Jaroslava Foglara.