Josef Janíček

„Petr Placák bydlel v mém druhém bytě, protože se mu to hodilo a mně také. A on jak chodil na různé demonstrace, tak udělal takovou vtipnou věc. V roce 1989 v létě vyvěsil dvě československé vlajky do třetího patra, to byly takové praporky, a šel na demonstraci. No, a to byl průser. Kdyby tam aspoň byla ruská a československá vlajka, to by bylo v pohodě. Jenže tohle bylo v den 21. srpna a jak tam dal dvě československé, tak přijela tři hasičská auta a asi čtyři policejní auta, zablokovaly celou ulici a ty vlajky těmi žebříky vyndávali z toho třetího patra z toho okna. Takže celá ulice to pozorovala. Byl u toho nějaký přítel jedné nájemnice, a ten to tam natáčel na kameru, nějaký Francouz. Takže takováhle akce se tam taky stala.“

„Nás se ten zásah moc netýkal, akorát vím, že my jsme tam připravili zesilovače, zahrála skupina Adept a pak tam přijeli policajti, řekli, ať to sbalíme a ať jdeme do hajzlu. Byl tam i Milan Knížák, pokud vím. My jsme nastoupili do aut a museli jsme samozřejmě všechno sbalit. Ti místní, když tam viděli tu hospodu, která se jmenovala Na Americe, tak ti, kteří bydleli přes ulici, se hned cítili ohrožení. Ti určitě přispěli k povolání té veřejné bezpečnosti. A tak jsme složili aparaturu do aut. Knížáka nějak vezl Ivo Pospíšil. Ten večer došlo jenom k jednomu vystoupení kapely, možná DG ještě hrály, ale to už nevím. Zajíček tam měl nějaký mikrofon v popelnici a nějak tam s ním bouchal, ale my jako Plastici jsme tenkrát ani nehráli. To celé skončilo. Lidé se nějak rozjeli a rozešli, ale ten frmol hlavně začal až tím samotným naháněním fanoušků. Na tom nádraží je policisté mlátili hlava nehlava. Jirka Němec s Věrou tam tenkrát byli trochu netypičtí, prostě se zatvářili, že k tomu nepatří. Jirka tam řekl jednomu policistovi: ‘Vyveďte nás tady odtud,‘ a on ten policista nevěděl, kdo to je, a tak je odvedl do vlaku. Spousta lidí dostala obuškem přes hlavu. Zavřeli lidi třeba až na čtrnáct dní, ale nevím, jestli jich bylo pět nebo deset.“

„To bylo asi deseti lidí ty Kerhartice, to byl u Český Lípy velkej barák, obrovskej. Koupili ten dům i s tím, že tam bydlely nějaký dvě babičky. A babičky chtěly byt někde v Český Lípě, a babičkám byt žádnej nedali, furt bydlely v tom baráku. Ale po tom koncertě najednou babičky dostaly krásný byty v Český Lípě a tejden nato ten barák shořel, protože ho podpálila Státní bezpečnost. I se k tomu přiznala.“

„Já jsem měl vždycky takový instrukce, jak se má člověk chovat a nic nebavit se s nima. Tak oni zkoušeli různý triky. Například jednou mě zavřeli, to bylo v tom sedmdesátým sedmým, jsem byl na výslechu v Děčíně, myslim. Protože jsme hráli na tom baráku Pinců, a to byla taková malá vesnice, Rychnov. A tam proběhl koncert, kterej se vyznačoval i tim, že třeba během dne vypnuli proud. Takže jsme mysleli, že máme po koncertě. Pak ho zase večer zapnuli. Pak tam zase nějaký lidi našli, že měli proříznutý pneumatiky. No a ten koncert probíhal, to bylo takový rozloučení s Paulem Wilsonem, kterej byl náš kamarád, Kanaďan, kterej už nedostal po deseti letech už povolení k pobytu. I když tady byl ženatej a kamarádil se s chartistama a s Havlem a tak dále. Takže ten koncert proběhl, ale po tom koncertě tam přijeli policajti a odvezli nás asi dvacet k různejm výslechům. A já jsem byl v Děčíně. Tak já jsem se s nima nebavil, já jsem vždycky odmítal vypovídat. Samozřejmě ty otázky byly různě nebo třeba ,my už všechno víme, nám to řekl tady vedle‘. To mi bylo jedno, já jsem se s nima nebavil. A potom ten Děčín, to je takovejch patnáct, možná dvacet kilometrů do toho Rychnova. A oni mě ty kreténi naložili do toho embéčka a že mě povezou zpátky po tom výslechu, kde jsem teda odmítal vypovídat. Tak jsme jeli někudy a teď byla vesnice a tam byl nápis tý vesnice a oni zhasli světla, abych neviděl, co to je za vesnici. Tak jsme jeli furt dál a najednou mě odvezli do nějakejch lesů pohraničních. ‚Zas to blbne, viď, ty světla.‘ – ‚No, blbne, blbne, musíme se na to podívat.‘ Já jsem viděl, jak tam vypínaj ty světla ručně. ‚No vy si taky vystupte!‘ Tak já jsem vystoupil a oni skočili do auta a odjeli. Tak jsem byl asi patnáct kilometrů od Děčína a šel jsem v noci pešky.“

„Fungovalo to tak, že kapely, co hrály, tak od určitý doby plus minus sedmdesátýho roku, pokud měly vystupovat pro lidi a pro veřejnost, musely udělat takzvaný přehrávky. To se skládalo z toho, že ta kapela zahrála před nějakou komisí, kde byl například nějakej učitel hudby, nějakej člověk z národního výboru a takovýhle lidi. A ta kapela, jakej na ně udělá dojem – jak byli oblíknutý, jestli neměli moc dlouhý vlasy, a když zpívali anglicky, tak se jim to taky vyčítalo. Samozřejmě ještě museli vědět, kdy se narodil Lenin, a další takový věci. A když ta kapela ty přehrávky neudělala, tak nemohla vystupovat veřejně za honorář. A my jsme ty přehrávky v roce sedmdesát jako Plastic People neudělali a vlastně jsme neměli povolení hrát.“