Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Janečková (* 1934)

• narodila se v listopadu 1934 v Červeném Kostelci

• rodina se živila prodejem na poutích

• od června 1941 byla rodina internována v Jičíně

• poté se rodina dostala do koncentračního tábora Lety u Písku

• matka v táboře prodělala tyfus

• po 11 měsících internace byla rodina propuštěna

• po válce pamětnice pracovala ve sklárně v Železném Brodě a v jablonecké bižutérii

The English version of the text follows the Czech version

Františka Janečková se narodila v listopadu 1934 v Červeném Kostelci na Náchodsku. Když jí bylo sedm let, zatkli její rodinu v obci Líšný kvůli způsobu obživy rodičů. Po krátkém pobytu v Jičíně byli transportováni do sběrného tábora v Letech u Písku.

Po příjezdu nás oddělili od rodičů a ostříhali dohola

„V červnu 1941 nás v Líšném u Železného Brodu sebrali a odvezli do Jičína. Dali nás do vězení a čekali, až nás bude víc. Potom nás všechny, asi dvacet lidí, odvezli do tábora Lety u Písku,“ vzpomíná Františka. Zde byla s rodiči vězněna celkem jedenáct měsíců až do rozpuštění tábora. Během té doby neměla možnost zůstávat s rodiči, neboť lidé byli striktně odděleni ihned po příjezdu. „Když jsme tam přijeli, hned za branou nás rozdělili, každého zvlášť, děti, ženy a muže. Druhý den nás všechny ostříhali dohola a rozdělili do různých budov. Maminku poté zařadili na práci do kamenolomu a tátu odvezli z lágru na práci neznámo kam,“ říká.

Tvrdý pracovní režim ještě zhoršovaly nemoci. „Později onemocněl skoro každý druhý tyfem, maminka také onemocněla. Měla ale štěstí a uzdravila se. Poté musela ještě s další osobou odklízet mrtvoly na určené místo.“ Františka se řadí mezi ty, kteří tak hrozné místo přežili. Všichni ale takové štěstí neměli. „Otci tam zemřela sestra a švagra s dcerou mu odvezli do Terezína u Litoměřic,“ říká pamětnice. 

Největším nedostatkem bylo v Letech jídlo – s malými příděly nebylo možné přečkat dlouhou dobu. Dělení jídla mezi lidmi zajišťovalo přežití. „V lágru byla velká bída a hlad. Denní dávka byla jedna čtvrtina chleba, ráno černá káva, ne zrnková. V poledne jsme dostali jednu naběračku polévky, v ní plavalo syrové zelí, rozebrané listy, nezahuštěná voda a jeden větší nebo dvě menší brambory. O chleba se maminka se mnou dělila, jinak bych nepřežila,“ vzpomíná pamětnice.
Po jedenácti měsících byl tábor rozpuštěn. Františka se vrátila s rodiči na Malý Rohozec u Turnova. „Propustili nás na svobodu, asi dvacet lidí, protože tábor končil a ostatní transportovali do dalších táborů.“ Tento nelidský zážitek v dětství pamětnice ovlivnil celý její další život. „Moji rodiče už dnes nežijí a mě tato zkušenost poznamenala na celý život,“ vzpomíná Františka Janečková.

Se stánkem a cukrovou vatou na poutích

Po dokončení základní školy musela Františka nastoupit do práce, jelikož si celá rodina nežila nejlépe. Své pracovní uplatnění nalezla ve sklářském průmyslu v nedalekém Železném Brodě ve výrobě skleněných korálků a později v dalším bižuterním podniku v Jablonci nad Nisou. Zajímavé je, že se Františka provdala za muže, který měl shodné křestní jméno i příjmení, tedy Františka Janečka. Tatínek pamětnice získal na přilepšenou povolení provozovat vlastní živnost, a to prodávání cukrové vaty na poutích. Ze svého výdělku odváděl patnácti procentní daň ČSSR (stejná sazba i po roce 1989) a kromě dalších poplatků za stání si mohla rodina zisk ponechat. Tímto způsobem Františka trávila své víkendy, a to až do smrti svého muže Františka. Být součástí poutě patřilo k největší radosti Františky, ačkoliv počet lidí, kteří se chodili bavit na poutě, rok od roku neustále klesal.

Na konci rozhovoru uvedla pamětnice své životní motto, které charakterizovala slovem „rodina“, která pro Františku hrála a hraje nejdůležitější roli v jejím životě.

Pro pamětnici bylo složité a bolestivé mluvit o hrůzách v koncentračním táboře. Taková krutost je pro ní nevysvětlitelná. Františka Janečková nyní žije ve svém domě vyrovnaně a pokojně, přestože její život nebyl ani zdaleka lehký. Vzpomínky se s věkem oživují, přání ale je, na některé zapomenout. 

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9:

Františka Janečková was born in November 1934 in Červený Kostelec in táhe Náchod region. When she was seven years old, her family was arrested in the village of Líšný because of her parents‘ way of making a living. After a short stay in Jičín they were transported to the collection camp at Lety u Písku.

 

Upon arrival, they separated us from our parents and cut us bare

¨In june 1941 in Líšném u Železného Brodu picked us up and drove us to Jičín. They gave us to the jail and they were waiting for more people. Than they all of us (20 people) drove to camp Lety in Písek . “ recalls Františka. She and her parents were imprisoned there for a total of eleven months until the camp was disbanded. During that time, she was not allowed to stay with her parents, as people were strictly separated immediately upon arrival. „When we got there, just outside the gate they separated us, each separately, children, women and men. The next day they cut us all bare and divided into different buildings. Mum was then assigned to work in a quarry and Dad was taken from the camp to work in an unknown location,“ he says.

The harsh working regime was aggravated by illness. „Later, almost every other person fell ill with typhus, my mother also fell ill. But she was lucky and recovered. She and another person then had to remove the corpses to the designated location.“ Františka is one of those who survived such a terrible place. But not everyone was so lucky. „My father‘s sister died there and his brother-in-law and daughter were taken to Terezín near Litoměřice,“ says the witness.

The biggest shortage at Lety was food – with small rations it was impossible to survive for a long time. The distribution of food among people ensured survival. „There was great poverty and hunger in the camp. The daily ration was one quarter of bread, black coffee in the morning, not beans. At noon we were given one ladleful of soup, in which floated raw cabbage, shredded leaves, unthickened water, and one or two larger or smaller potatoes. My mother shared the bread with me, otherwise I would not have survived,“ the memoirist recalls.

After eleven months, the camp was disbanded. Františka returned with her parents to Malý Rohozec near Turnov. „They let us go free, about twenty people, because the camp was ending and the others were transported to other camps.“ This inhumane experience in her childhood influenced her entire later life. „My parents are no longer alive, and this experience marked me for life,“ Františka Janečková recalls.

 

With candy floss stand

After finishing elemetary school Františka had to go to work, because the whole family wasnt living pretty well.

She found employment in the glass industry  nearby Železný Brod in the production of glass beads and later in another costume jewellery company in Jablonec nad Nisou. Interesting thing is that Franziska married a man who had the same first and last name, so Františka Janečka. The memoirist‘s dad got permission to run his own business on the side, selling cotton candy at pilgrimages. He paid a fifteen percent tax to the Czechoslovak Socialist Republic on his earnings (the same rate after 1989) and, in addition to other standing fees, the family was allowed to keep the profits. This is how Františka spent her weekends until the death of her husband František. Being a part of the pilgrimage was one of Frantiska‘s greatest joys, although the number of people who came to the pilgrimage to enjoy themselves steadily decreased year by year.

At the end of the interview, the memoirist stated her life motto, which she characterized with the word „family“, which for Františka played and continues to play the most important role in her life. It was difficult and painful for the memoirist to talk about the nightmares in the concentration camp. Such cruelty is inexplicable to her. Františka Janečková now lives in her house in peace and serenity, although her life has been far from easy. Memories are revived with age, but the wish is to forget some of them.