Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Janeček (* 1933)

• narozen 3. října 1933 v Černovicích na Táborsku

• v roce 1950 zestátnili komunisté obchod a dům otce Pavla Janečka

• absolvoval zednické učiliště a roku 1954 maturoval na stavební průmyslovce

• roku 1960 obdržel titul stavebního inženýra na Vysokém učení technickém v Brně

• podílel se na stavbě zimního stadionu v Plzni

• v polovině 60. let vstoupil do komunistické strany, po roce 1968 vyloučen

• v roce 1990 restituoval rodinný majetek

• v roce 2021 žil v Černovicích

Pavel Janeček se narodil 3. října 1933 v Černovicích na Táborsku. Matka Božena, rozená Šmídová pocházela z rodiny majitele tiskárny v Soběslavi. Otec Pavel provozoval v Černovicích obchodní dům vybudovaný pamětníkovým dědem Antonínem Janečkem v roce 1909. Zákazníkům zde nabízeli potraviny a průmyslové zboží pro domácnosti, zemědělce i řemeslníky. Na vybudování obchodu si děd Antonín musel vzít hypotéku. Splatil ji v roce 1934 a podnik předal svému synovi. Pamětník vyrůstal s o rok starší sestrou Marií. Matka vedla děti k evangelické víře. Otec Pavel, náčelník černovického Sokola, je vychovával ke sportu a vlastenectví. Během rozhovoru si pamětník vybavoval smuteční setkání sokolů po smrti prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, při kterém Pavel Janeček starší recitoval báseň. Vzpomínal i na mobilizaci v roce 1938, během níž povolali otce k vojsku.

Válečná léta v Černovicích

V den obsazení druhé československé republiky 15. března 1939 pomáhal Pavel rodičům v obchodě. Janečkovi vlastnili rádio a místní k nim chodili poslouchat zprávy. Informaci o obsazování Prahy Němci přijímali zákazníci se slzami v očích. Krátce po okupaci rozpustili nacisté Sokola. Některé černovické bratry gestapo zatklo, otce Pavla naštěstí represe nepostihly. V Černovicích žila před válkou skupina asimilovaných židovských obyvatel. S většinovou společností dobře vycházeli, své zástupce mívali i v místním obecním zastupitelstvu. Roku 1942 museli všichni černovičtí Židé do transportu. Z osmnácti lidí přežil útrapy v koncentračním táboře jediný mladík – Viktor Lasch.

Pamětník si pamatoval i období po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ve škole předložili dětem fotografie brašny a kola atentátníků pro případ, že by je někdo rozpoznal. Válka měla dopad i na prosperitu obchodu. Všeobecná bída nutila zákazníky šetřit a Janečkovi měli problém uživit všechny zaměstnance. Otec hledal nové uplatnění a dozvěděl se, že v říši chybí sortiment pro děti. Začal tedy vyrábět dřevěné hračky na kolečkách, vyvážel je do Německa a získal tak nutné finance pro udržení podniku.

Krátce před osvobozením, 5. května 1945, vyvěsil kdosi na černovickém náměstí československé vlajky. V té době spadaly Černovice ještě pod území ovládané německými vojsky. Němci vtrhli na místní četnickou stanici sídlící v domě Janečkových a vyhrožovali veliteli zastřelením. Janečkovi slyšeli celý incident přes zeď. Báli se, že nacisté českého četníka zastřelí. Ke krveprolití však naštěstí nedošlo. Po pár dnech osvobodila město Rudá armáda v čele s maršálem Tolbuchinem. Primitivně vyhlížející vojáci pocházeli z východních částí Sovětského svazu a mnohdy ani neuměli rusky. Jejich velitelé se k nim chovali tvrdě.

Přišli jsme o všechen majetek

Pamětníkův otec vstoupil po válce k národním socialistům a stal se členem městského národního výboru. Po komunistickém převratu v únoru 1948 z politiky odešel, neboť nesouhlasil s kolektivizací a zabavováním majetku. Pavel byl od útlého věku vychováván k nástupnictví v obchodě. V prodejně pomáhal rodičům, s otcem jezdíval na velkoobchodní veletrhy. Při výuce dosahoval dobrých výsledků a po základní škole měl studovat na obchodní akademii v Jindřichově Hradci. Po převzetí moci komunisty se pamětník stal třídním nepřítelem a vybrat si mohl pouze učební obor. Roku 1949 nastoupil ke stavební firmě Josef Petr a učil se zedníkem. Po zestátnění Petrova podniku pokračoval v učení ve státním závodě a učebním středisku v Havlíčkově Brodě.

V lednu 1950 znárodnili komunisté otcův obchodní dům včetně všech nemovitostí. Janečkovi přišli zároveň i o všechny finance, neboť si nevypláceli podíly na zisku, ale nechávali hotovost ve firmě. Otec měl navíc závazek podporovat ve stáří děda Antonína. Po vyjednávání mu úřady pro dědečka uvolnily z ukradených peněz 42 tisíc. Děd však neměl nárok na státní důchod. Rodiče nesli ztrátu majetku s noblesou. Vedení podniku převzal národní správce Jan Brauneis a otec musel vykonávat práci řadového prodavače. Komunisty dosazený vedoucí se v řízení obchodu nevyznal a Pavel Janeček se nakrátko k vedení vrátil. Druhý správce byl již schopnější. Otec se stal řadovým prodavačem, na čas ho dokonce přeložili do dvacet kilometrů vzdáleného Nového Etynku (od roku 1950 Nová Včelnice).

Inženýrem

Po absolvování učiliště složil pamětník přijímací zkoušky na stavební průmyslovku v Havlíčkově Brodě. Krátce před maturitou obdržel povolání na vojnu. Původně se domníval, že jde o omyl. Na vojenské správě pak zjistil, že bývalý černovický cukrář Burian, nyní komunistický funkcionář, mu ze závisti nedal doporučení k maturitě. Na přímluvu ředitele průmyslovky mohl Pavel nakonec odmaturovat. V oboru stavebnictví pak pokračoval na Vysokém učení technickém v Brně. Okradení rodiče nemohli syna při studiu podporovat. Naštěstí dosahoval výborných výsledků a mohl pobírat prospěchové stipendium. Zároveň si mohl dovolit odmítnou vstup do komunistické strany, který mu na škole navrhovali. Roku 1960 získal pamětník titul stavebního inženýra. V den promoce uzavřel sňatek se spolužačkou z fakulty Vlastou, rozenou Krčmářovou. Coby dobří studenti měli možnost vybrat si z několika pracovních možností. Rozhodli se pro Mariánské Lázně, kde nastoupili do projekčního podniku Stavoprojekt. Do rodiny přibyli krátce po sobě syn Ivan a dcera Radka.

V šedesátých letech došlo k částečné změně politických poměrů. Kolegové na pracovišti přemlouvali pamětníka, aby se stal součástí změn a on vstoupil do komunistické strany. Díky uvolnění se Pavel mohl zúčastnit i pracovní cesty do Švédska, kde měl možnost seznámit se s lanovými konstrukcemi. Tuto technologii použili s kolegy v soutěžním návrhu na stavbu plzeňského zimního stadionu. Jejich projekt uspěl a Pavel vykonával po dobu stavby trvalý dozor projektanta.

Vyloučen ze strany

Veškeré naděje na změnu režimu ukončila okupace vojsky varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Když Pavel toho rána zjistil, že zemi obsadili cizí vojáci, namísto do zaměstnání šel na radnici, kde měl známé, a diskutovali situaci. V rámci stranické buňky zvolili v únoru 1969 Pavla předsedou návrhové komise, jež měla za úkol sepsat prohlášení k příchodu cizích vojsk. Pamětník navrhl usnesení, které s ostatními straníky projednávali do půl třetí v noci. Nakonec ho schválili. Během dvou měsíců došlo k přehodnocení a z invaze se stala „bratrská pomoc“. Pavla v rámci normalizačních čistek ze strany vyloučili.

Z Janečkových se opět stali nepřátelé komunistického zřízení, což se projevilo především v možnostech studia Pavlových dětí. Syn Ivan končil základní školu v roce 1972 s výtečným prospěchem, přihlášku na střední školu si podat nemohl. Pavel věděl, že v domovském okrese bude pro syna vzdělání nedosažitelné. Přihlásil ho raději na stavební učiliště v Jílovém u Prahy. Po jeho dokončení vystudoval Ivan při zaměstnání stavební průmyslovku. Následně složil přijímací zkoušky na Stavební fakultu, kde úspěšně absolvoval denní studium.

Dcera Radka se od útlého věku věnovala hře na housle a toužila studovat na konzervatoři. Coby premiantka získala od třídní učitelky výborné hodnocení. Ředitel školy ji přesto ke studiu nedoporučil. Při osobní schůzce rodičům sdělil, že dceři proti režimu vystupujících rodičů doporučení nedá. Pavel se rozhodl zlovůli bránit. Nashromáždil kladné posudky ze zaměstnání. Získal i pozitivní hodnocení za odbornou pomoc při tak zvaných akcích „Z“, kdy museli občané zdarma budovat obchody, školky či sportoviště. Tyto doklady pak přiložil k žalobě pro pomluvu, jíž zaslal na okresní prokuraturu. Když se prokurátor odmítl stížností zabývat, stěžoval si Pavel na generální prokuratuře. Zároveň začal rozhlašovat, že celý případ, včetně všech jmen, zašle do rádia Svobodná Evropa. Dcera Radka mezitím psala dopis prezidentu Husákovi. Vytvořený tlak měl nakonec úspěch a ředitel na pokyn úřadů své vyjádření změnil. Radka směla skládat zkoušky na konzervatoř a jako jednu z neúspěšnějších ji přijali.

Restituce

Pamětníkovi rodiče si na ztrátu majetku nikdy nestěžovali. V šedesátých letech si v Černovicích postavili domek, aby měli kde trávit penzi. V bytě v jejich bývalém domě nemohli po odchodu ze zaměstnání zůstat. Pamětníkův otec se změny režimu a navrácení majetku nedočkal, zemřel v roce 1986. Po schválení restitučních zákonů zažádal Pavel o vydání domu v Černovicích. Aby dostal nemovitost zpět, musel splatit částku 42 tisíc, kterou při znárodnění poskytl stát otci na dědečkův důchod. Družstvo Jednota, jež s majetkem čtyřicet let hospodařilo, neprovádělo dostatečné opravy. Pavel tak po získání domu musel investovat do rekonstrukce. Vzhledem ke konkurenci zahraničních řetězců již nebylo smysluplné provozovat obchod se smíšeným zbožím. V době natáčení rozhovoru (2021) sídlila v budově cukrárna.

V roce 2021 žil Pavel Janeček v Černovicích. Ve svém poselství vzkázal mladým, aby si hlídali demokracii, neboť každý totalitní režim tlumí všechny možnosti – sociální, kulturní, vzdělávací.