Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Janda (* 1959)

• narodil se 21. prosince 1959 v Pardubicích

• v roce 1968 krátce chodil do skautského oddílu

• vystudoval VŠCHT v Pardubicích

• s dětským a studentským pěveckým souborem cestoval na Východ i na Západ

• vojnu sloužil u elitní chemické jednotky v Liberci

• pracoval ve Výzkumném ústavu syntetických pryskyřic a laků v Pardubicích

• podepisoval a šířil petice s ekologickými tématy

• signatářem prohlášení Několik vět

• v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Pardubicích

Vítězslav Janda a jeho starší bratr od dětství chodili do pěveckého sboru, kam je přihlásil otec, sám aktivní muzikant. Vítězslav pak pokračoval ve sboru i na vysoké škole. S oběma soubory cestoval do zahraničí, a to jak do tehdejších socialistických zemí (Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Bulharska), tak na Západ, kam se dostali počátkem osmdesátých let. „Soubor byl vedle sportovců téměř jediná možnost, jak se dostat do zahraničí,“ vzpomíná Vítězslav, „jediná podmínka byla, že se musíme všichni vrátit.“ Jednotlivce prověřovali a občas někomu vycestovat za hranice nedovolili.

Na Východě obchody zely prázdnotou. „V oděvech to byla jedna velká uniforma,“ vzpomíná Vítězslav, „v masně viselo několik salámů, jinak byly regály prázdné. Jedinou výjimkou byl moskevský obchodní dům GUM, tam to vypadalo trochu jako u nás.“ Jiný šok čekal studenty na Západě. „Tam nám pro změnu vylézaly oči z důlků, obchody byly plné věcí, které my jsme znali jen z Tuzexu.“ Pamětník si už tehdy všímal i rozdílů v samotném Sovětském svazu. Jiná atmosféra panovala v Moskvě a jiná například v Litvě. „Litevci byli mnohem více věřící, svobodnější, hrdí na svoji minulost, nebyli to bolševici,“ vzpomíná Vítězslav, „bylo cítit, že Litva bude jednou svobodná.“ Se zájezdy jezdil vždy nějaký „papaláš“, který je hlídal. 

Musíme sbalit tábor a odjet, prý je válka

Vítězslav vzpomíná na skautský oddíl, který vedl i jeho otec. V srpnu 1968 jako čerstvé „vlče“ absolvoval svůj první tábor u Šiškovic. „Jedenadvacátého srpna o půl páté ráno přijel starosta z některé z blízkých vesnic, že musíme sbalit tábor a odjet, že je válka.“ A tak naložili táborové vybavení na korbu malého náklaďáčku a jeli do Pardubic. Cestou míjeli tanky a nákladní vozidla vojsk Varšavské smlouvy. Pardubice tehdy obsadily polské jednotky. „Když vojáci sklopili korby nákladních aut, tak tam bylo napsáno: Jsme s vámi!“ vzpomíná Vítězslav Janda.

Pamětníkův otec po srpnové okupaci 1968 před celou fabrikou položil na stůl průkaz KSČ, přičemž do strany vstoupil krátce předtím pod vlivem uvolnění v době Pražského jara. Vítězslav i jeho o pět let starší bratr měli poté problém dostat se na gymnázium i vysokou školu. „Otec musel nakonec někomu něco zaplatit, aby bratr mohl jít na medicínu,“ tvrdí pamětník. Pamětník se na medicínu nedostal, a proto rok pracoval v nemocnici jako sanitář. Nepřijali ho ani rok poté, zřejmě kvůli rodinné zátěži, a tak na konci prázdnin udělal druhé přijímací zkoušky na Vysokou školu chemicko-technologickou. Postupně vystudoval analytickou a fyzikální chemii a katedru životního prostředí.

S kapelou zahráli tři písničky, pak přijely majáky

Během studia si našel čas na muziku. Prošel řadou kapel, s bratrem založili country skupinu Trpaslíci (Vlasta Odrážka, bratři Uhlířové, Jára Buxa), s Martinem Šimkem na prvním majálesu hrál se skupinou Omyl. Tehdy hráli podobnou hudbu jako právě zakázaný Pražský výběr. Ze svých cest se souborem do zahraničí si vozil gramofonové desky, které se v tehdejším Československu nedaly koupit. Vzpomíná, že si takto pořídil například první desku Michaela Jacksona.

Na kolejích fungoval velmi svobodomyslný studentský klub, vstup byl na průkazky, vystupoval tam například Nohavica, studentský rozhlas vysílal třeba i známý projev Milouše Jakeše z léta roku 1989. Podle pamětníkových slov na univerzitě fungovala organizace komunistické strany a našli se studenti i pedagogové režimu věrní. Základní organizace Socialistického svazu mládeže dokázala případné problémy ututlat. Vítězslav vzpomíná na situaci při studentském majálesu: „Myslím, že v roce 1980 jsme tam s naší kapelou Omyl zahráli tři písničky, pak přijely majáky (příslušníci Veřejné bezpečnosti, pozn. ed.) a majáles byl u konce.“

Mladí „rockeři“ museli ale vedle zkoušek z chemie absolvovat i zkoušky z marxismu-leninismu. „Nikdy jsem nepochopil, co je humánního na Komunistickém manifestu. Vždyť to byl obyčejný puč! Z těchto zkoušek jsem měl vždy za tři. Oni mi to stejně nevěřili, věděli, že jsem rocker.“ Zároveň Vítězslav vzpomíná na povinnou vojenskou přípravu v rámci studia.

Vojákem u elitní protichemické jednotky

Po škole v roce 1986 nastoupil na vojenskou službu k chemické jednotce do Liberce a dodnes o ní mluví jako o jednotce vysoké úrovně: „My jsme samozřejmě nespolupracovali s americkými vojáky, ale se Sověty. Už tenkrát tam ale byla dobrá technika i skvělá organizace během cvičení s ostrými chemikáliemi. Jestli máme dobře nasazené masky, se zkoušelo v místnostech se slzným plynem. Byli jsme připravováni na nejhorší.“ Vítězslav Janda sloužil jako velitel chemické a dozimetrické kontroly.

Po roce 1989 mu přišel povolávací rozkaz do Kuvajtu, doma měl ale tehdy půlroční dítě, a proto nasazení do bojové operace odmítl. Někteří jeho bývalí kolegové do Kuvajtu odcestovali, jádrem tehdejší československé mise byl právě chemický prapor, u kterého Vítězslav sloužil na vojně. „V televizi jsem pak viděl své bývalé velitele i kolegy, vedli si tam po odborné stránce velmi dobře.“

Místní řeky, to byly stoky

Po vojenské službě se vrátil do Pardubic a nastoupil do Výzkumného ústavu syntetických pryskyřic a laků v Pardubicích na Višňovce. Tam se pustil do řešení některých ekologických problémů podniku, například zápachu, který provázel výrobu.

Vztah k přírodě si Vítězslav Janda vytvořil v letech, kdy chodil do skautského oddílu. Pardubice tehdy čelily vážným ekologickým problémům: „Čas od času se sídlištěm táhl rezatý opar z chemičky Synthesia, pořád bylo ve městě něco cítit, ať už z Parama, Kávovin, nebo pivovaru, ještě horší byly toxické výpary z Rybitví. Místní řeky, to byly stoky.“ 

Hned po návratu z vojny se Vítězslav Janda potkal s Pavlem Křivkou z Hradce Králové, který mu předal podpisové archy proti stavbě přehrady Gabčíkovo-Nagymaros budované tehdy na slovensko-maďarské hranici a proti stavbě obří lanovky na Sněžku. Pamětník je podepsal a poslal dál. Později se dostal i k archům petice Několik vět a sháněl pro ni podpisy. Jeho jméno mezi signatáři v létě roku 1989 vysílala Svobodná Evropa, problémy v zaměstnání se mu ale vyhnuly. S policejní brutalitou doznívajícího komunistického režimu se setkal už v lednu roku 1989 během demonstrací známých jako Palachův týden. „Museli o mně vědět,“ vzpomíná na tu dobu Vítězslav Janda, ale dodává, že když se po sametové revoluci pídil po svých kádrových materiálech, našel pouze prázdné desky. „Asi se to skartovalo. Takže nevím, jestli na mě byl někdo nasazen,“ říká k tomu.

Pamětník tehdy patřil k okruhu odpůrců režimu, kteří se scházeli po soukromých bytech. „Bývalo tam tak kolem dvaceti lidí, Jarmila a Libor Kudláčkovi, Zdeněk Ingr, bratři Vítové a další.“ Vzpomíná na neoficiální výstavy obrazů a skla: „Něco zajímavého se četlo nebo recitovalo. A pak se jistý okruh lidí scházel v hospodách U Kohoutků nebo U Čápa, tam jsem potkal například Oldu Baštu nebo Lumíra Sokola, řečeného Zilvar.“

17. listopad 1989

To, že se láme režim, pochopil Vítězslav Janda bezprostředně po událostech 17. listopadu. „Jsem z generace, která umí číst mezi řádky,“ vysvětluje pamětník. Když prosákly informace o zásahu na Národní třídě, bylo mu jasné, že už se systém neudrží.

Před pardubickým divadlem se shlukovali lidé, potkával tam staré známé, třeba signatáře Charty 77 Jarmilu Stibicovou a jejího manžela. První shromáždění se v Pardubicích odehrálo v pondělí 20. listopadu. O den později ho právě Jarmila Stibicová požádala, aby přečetl svou zprávu o stavu životního prostředí v Pardubicích. „Šlo o to, přesvědčit lidi, aby odhodili strach a chodili na demonstrace. Já jsem se snažil u nás ve výzkumném ústavu dát dohromady rozumné lidi, kteří nebyli skalní svazáci a kteří by do budoucna něco dělali,“ líčí Vítězslav.

Středobodem revolučního dění v Pardubicích se stalo místní divadlo, hodně se angažovali technici (osvětlovači a kulisáci Ondřej Bašta a Zdeněk Ingr) a později i herci (Vladimír Čech). „Situace v divadle ale nebyla jednoduchá, vedení bylo prorežimní, a tak nás po pár dnech vyhodili,“ vzpomíná na tehdejší hektické dny Vítězslav. Občanské fórum se stěhovalo po bytech a kancelářích, až zakotvilo v tenisové hale.

Video ve výloze Supraphonu

Důležitou roli ve dnech bezprostředně po 17. listopadu sehrálo veřejné promítání záběrů ze zásahu na Národní třídě. Pamětník vypráví, že sám záznam z masakru studentské demonstrace viděl ve výloze pardubické prodejny Supraphonu: „Tam pracoval jako prodavač Jirka Razskazov, u kterého jsem si kupoval různé desky. On našel tu odvahu, že otočil televizi do výlohy a pouštěl to lidem.“

Veřejná shromáždění před pardubickým divadlem se konala každý den a chodilo na ně stále více lidí. V den generální stávky 27. listopadu lidé zaplnili celé prostranství „od pomníku rudoarmějce až k Chrudimce. Každá demonstrace končila hymnou a nebylo člověka, který by nesundal čepici.“

Pod sídlem KSČ (dnešním Domem hudby) ale stále drželi pohotovost příslušníci Lidových milicí. Čekali na rozkaz k zásahu, který však naštěstí nepřišel. Na demonstracích nevystupovali jen disidenti, političtí vězni, herci a studenti. Slovo dostala i „druhá strana“, předseda národního výboru Jaroslav Šimon a tajemník OV KSČ Jaroslav Kubínek, oba ale lidé vypískali. Významnou roli tehdy sehráli pardubičtí vysokoškoláci. Přiváželi materiály z pražské Laterny Magiky, množili a vylepovali plakáty a různá prohlášení.

Tak jako i v jiných městech se v Pardubicích ustanovilo Občanské fórum. Mezi klíčové osobnosti podle pamětníka patřila Jarmila Stibicová, mluvčí Bohdan Dvořák, Slávek Loun nebo herec Vladimír Čech. Vítězslav Janda vzpomíná na vyjednávání s představiteli města a KSČ: „Jednalo se o jejich odstoupení, oni ale byli neústupní. Nechtěli věřit, že končí vedoucí úloha strany.“

Revoluční dění provázela celá řada happeningů, například lidský řetěz mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. „Dopravní podnik tehdy poskytl autobusy a rozvážel lidi z Pardubic směrem na Hradec a podobně se to dělo z Hradce, akce byla vydařená v tom, že se tam lidé potkávali, že spolu mohli hovořit, že se brali za ruce a vyjadřovali určité souznění... Bohužel se nespojili, kolem Čeperky nebo Stéblové zůstala mezera. Ale stejně to byla pěkná akce a lidé na ni dodnes vzpomínají.“

Vítězslav Janda se v rámci Občanského fóra věnoval ekologické agendě. Z tohoto týmu odborníků se později vytvořil Zelený kruh. První věcí, kterou se jim reálně podařilo zastavit, bylo úplné vykácení stromů na valech pardubického zámku.

Až moc hodná revoluce

Jak se později ukázalo, i v Občanském fóru se angažovali lidé, kteří spolupracovali s StB. „Oni udělali spoustu práce, ale přitom také informovali.“ S koncem Státní bezpečnosti ale přestali mít tito lidé o dění v OF zájem. „Občanské fórum se samo vyčistilo,“ konstatuje Vítězslav a dodává, že jména spolupracovníků StB později našel v takzvaných Cibulkových seznamech. Už v prosinci roku 1989 se Občanské fórum začalo štěpit do politických stran. „Na fóru jsme se pohádali, ale vždycky jsme se nakonec na něčem shodli,“ líčí pamětník a dodává, že někteří z tehdejších aktivistů dnes působí na krajní pravici.

„Byla to až moc hodná revoluce,“ uzavírá své vyprávění Vítězslav Janda, „na vedoucích pozicích mnohde zůstali lidé, kteří jen převlékli kabáty, a do veřejného života se mohli vrátit i ti, kteří se špatně chovali například v šedesátých letech. Lustrační zákon jen pro obecní zastupitele a poslance byl málo. Měl fungovat i na pozicích firem a úřadů. Němci to udělali radikálně, stejně tak v Maďarsku a Polsku. Ale jsem rád, že to u nás neproběhlo jako v Rumunsku, kde se zabíjelo. A to jsem si nepřál!“