Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Janda (* 1938  †︎ 2019)

• narodil se 8. května 1938 v Krucemburku

• v lednu 1945 zažil zátah nacistů na partyzány a jejich pomocníky v Krucemburku

• stal se svědkem zadržení Františka Šešulky

• po studiu na Vyšší pedagogické škole v Brně se stal učitelem

• od roku 1990 působil jako ředitel školy v Krucemburku

• v letech 1976–2009 psal obecní kroniku

• stal se zakládajícím členem Spolku přátel Krucemburku

• zemřel 5. srpna 2019

Václav Janda se narodil 8. května 1938 v Krucemburku a celý svůj život se zajímal o regionální historii a život lidí ve svém rodišti. 

Bylo 15. března roku 1939, když německá vojska obsadila Česko a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Německé jednotkyy pročesávaly celé Česko. Každé město, obec, vesnici. Toho samého dne německá armáda zavítala i do Krucemburku. Češi byli proti těmto zátahům. A nebyli sami. Dokonce i příroda jako kdyby se proti nim postavila. Německá armáda se totiž kvůli nemalé vánici nemohla dostat do obcí v okolí Krucemburku. Ač s týdenním zpožděním, do okolí se dostali.

V protektorátu, Krucemburk nebyl výjimkou, byl zaveden lístkový systém (při nákupu potravin a ostatních věcí potřebných do domácnosti se používaly k tomu určené lístky, nikoli peníze). Plusem se pro Krucemburk stalo, že se zde mohly provozovat různé kulturní akce, třeba i hraní divadla.

V té době se Němcům v bojích na frontách dařilo a dávali to najevo, třeba tím že na budovách, nebo třeba na autech se honosilo velké písmeno V. „V“ zkráceně značilo slogan: Vítězíme na všech frontách.

Vcelku klidná situace trvala v Krucemburku přibližně do roku 1944. Klidnou situací bylo označováno ale i to, že byli lidé násilně nuceni k poslušnosti. Nesměli třeba ani poslouchat zahraniční rozhlas. Byla jim zabavována rádia, a když někoho nachytali při poslechu stanic, byli za to následně potrestáni a uvězněni.

Rok 1944–1945. To bylo období partyzánského hnutí. Partyzáni byli vysíláni jako pomocné síly do obcí. Jejich účelem bylo ztěžovat okupantům život například tím, že železnice i s vlaky vyhazovali do povětří. K úkrytům využívali lesy. Schovávali se zde před okolním světem. Díky hojnosti lesů se Vysočina stala jakýmsi centrem partyzánů. A právě Krucemburk byl sídlem partyzánského štábu Mistra Jana Husa.

Když se do Krucemburku chtěli dostat, zorganizovali parašutistický výsadek – cílem shození desantu bylo Velké Dářko. Pro jejich smůlu bylo ale zrovna vypuštěné a pilot ho neviděl, tudíž zabloudil. Nebyla to ale nikterak malá vzdálenost. Padesát kilometrů od Dářka proběhl seskok partyzánského štábu kdesi na Čáslavsku. Vydali se tedy na cestu zpět na plánované místo jejich působení, do Krucemburku, ovšem bez jedné členky a zároveň jejich zdravotnice Lydie Smykové, kterou do Krucemburku poté dopravila partyzánská spojka. Ta si při seskoku poranila nohu a nemohla se skupinou pokračovat dál.

Do Krucemburku se dostali buď druhého, nebo pátého listopadu. Přesnější datum není známo. První místo, které navštívili a zároveň se zde potom scházeli, byl dům Rudolfa Zvolánka.

Jak je již zmíněno, scházeli se zde, ovšem nebyli to pouze partyzáni, ale i místní obyvatelé. Vznikl zde první národní výbor, jehož členy byli například: bratři Málkové, Josef Málek, Jan Lédl, Otomar Tejkal.

Tento výbor měl být tajný, ovšem dne 23. ledna 1945 došlo k prozrazení partyzánské jednotky. Do Krucemburku byly vyslány vojenské jednotky, které obklíčily dům pana Zvolánka. Nikoho ale nenašli a ještě téhož dne odešli.

Ráno dne 23. ledna 1945 byl celý Krucemburk obklíčen německými vojáky. Nebylo jich nejmíň, jelikož jejich počet údajně přesahoval číslici 1500. Zatýkání trvalo od 23. do 25. ledna 1945. Němci provedli razii a pročesávali celý Krucemburk. Hledali jakoukoli zmínku o partyzánech, jakoukoli stopu. Zatýkali všechny, kdo partyzánům pomáhali, nebo partyzány samotné. Počet zatčených lidí byl přibližně 22 a mezi nimi byl i František Šešulka, který poskytoval svůj dům jako další místo, kde se partyzáni scházeli. František Šešulka bohužel zemřel na policejní stanici. Nezemřel smrtí, jakou by si každý přál, byl umučen. „Šel jsem právě do školy, když jsem viděl, jak Františka Šešulku táhli k výslechu. Když spadl, nutili ho vstát, ale on nevstal. Chytli ho tedy za ruce a doslova ho táhli na stanici,“ zaznělo z úst Václava Jandy, dnes už bývalého ředitele základní školy Krucemburk.

Syn umučeného Františka Šešulky přišel do Krucemburku, kde se musel stále skrývat, například v kanále, který vedl pod tamním náměstím a připomínal malý tunel. Poté setaké přidal k partyzánské jednotce.

Němci zde ale nezatýkali jen partyzány, ale i lesníky a hajné, jelikož si je spojovali s tím, že se v lesních chatkách a různých lesních příbytcích schovávají další členové jednotek.

Z Krucemburku němečtí vojáci odvezli řadu lidí do koncentračního tábora v Terezíně. Jedenáct se jich nevrátilo, nepřežilo. Zbyl pouze jeden, strážmistr Josef Holík, který se ale stejně po svém návratu, kvůli psychické zátěži, oběsil.

Dne 13. ledna nastal v Krucemburku konec povinné školní docházky a děti si pouze jednou týdně chodily do místní sokolovny pro úkoly. I to se ale změnilo, když byla budova školy zničena a zbyl pouze jeden jediný objekt a to Evangelická škola, která se dnes využívá jako bytový dům a vlastní ji evangelická církev. Od 9. května byly děti tedy definitivně ochuzeny o vzdělání.

To už se ale blížil i konec partyzánské brigády. Špatný konec. Nerozpadla se, nýbrž zahynul její štáb a to tehdy, když se vydali do Leškovic, kde se říkalo „Na dlouhé“, a schovali se v tamním lese. Udělali ale jednu chybu a to tu, že se pomocí vysílačky chtěli s kýmsi spojit, jenže je Němci díky odposlouchávacím zařízením přistihli, zaměřili a našli. Obklíčili les a došlo k boji mezi Němci a partyzány. Po utichnutí boje vyslali jednoho z německých vojáků, aby místo obhlédl. Výsledkem bylo sedm mrtvých partyzánů a jeden v bezvědomí, který stejně později zemřel.

Zbylí krucemburští partyzáni se rozmístili a přidali k ostatním skupinám. Zbytek štábu si zvolil nové sídlo, které bylo kousek za Vojnovým Městcem.

Jeden ze známých partyzánů se jmenoval Vladimír Kadlec, obávaný partyzán. Jen na jeho dopadení byl vypsán jeden milion protektorátních korun. Nikdy ho ale nechytili a ne nadarmo se mu přezdívalo Ivan Hrozný.

V tuto dobu se zorganizoval ještě jeden parašutistický výsadek. Ovšem ani tentokrát neměli odbojáři štěstí a pilot opět zabloudil. Výsadek provedl v blízkosti německých kasáren. Partyzáni nezůstali bez povšimnutí a Němci po nich začali téměř okamžitě pálit. Velká skupina značně prořídla...

Vše se završilo tím, že byl na Krucemburk spáchán nálet,  během kterého zahynulo 26 lidí. Zanechal za sebou neskutečnou spoušť. Jen samotné střepiny dokázaly odervat, nebo odříznout část lidského těla. Z jedné ženy, která v tu dobu pásla husy a už se nestihla schovat, zbyla jen hlava.

Pan Janda by dokázal vyprávět i dále, ale tyto zážitky určitě nebyly veselé. Obdivovali jsme jeho paměť na jména i data tak dlouho po válce. Moc mu děkujeme, že se s námi o svoje zážitky podělil a zodpověděl všechny naše otázky.

Redakční poznámka: Uvedený text byl zpracován v rámci soutěže pro veřejnost Příběhy 20. století. Nejedná se o životopisný příběh, ale spíše převyprávění historie Krucemburka ve válečných letech.