Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Janda (* 1929  †︎ 2009)

• narozen 27. listopadu 1929 v Praze

• po válce vystudoval vyšší střední lesnickou školu v Písku, v roce 1951 úspěšně odmaturoval a narukoval na vojnu

• přes svého bratra Jiřího se v 60. letech seznámil s Wolfgangem Fankim, důstojníkem Spolkové zpravodajské služby (BND), který ho v roce 1971 v Záhřebu přesvědčil ke spolupráci

• jako měřič vody se mohl volně pohybovat po celých Čechách, sbíral tak informace především o sovětské armádě, které nejprve šifroval a později psal neviditelným písmem do dopisů

• jako volejbalový činovník doprovázel sportovní zájezdy do západních zemí a předával zpravodajské informace i ústně, osobně se s BND sešel celkem šestkrát

• StB ale dokázala všechny dopisy zachytit a po sedmi letech Jandu odhalit, Janda byl zatčen 17. února 1978

• po ročním vyšetřování byl na základě § 105 odsouzen za špionáž a vlastizradu na 10 let, trest si odpykal ve Valdicích

• propuštěn byl 17. února 1988, nejprve pracoval jako uklízeč a v září 1988 nastoupil jako umývač nádobí v bufetu na Václavském náměstí

• teprve po pádu komunismu si mohl v mnichovské bance vyzvednout zaslouženou odměnu za svůj protikomunistický odboj, dnes je Miroslav Janda v důchodu a píše knihy o svých zkušenostech agenta

„Neviditelnou tuhu jsem vyhodil oknem do Vltavy.“

Valutový cizinec z Německa

Miroslav Janda se narodil 27. listopadu 1929 v Praze. Po občanské škole, kterou absolvoval ještě za války, nastoupil na praxi u zbraslavských lesů. Teprve od roku 1947 pokračoval ve studiu na vyšší střední lesnické škole v Písku. Tam také začal se svou celoživotní sportovní láskou – volejbalem. V Písku Miroslav Janda v roce 1951 úspěšně odmaturoval a téhož roku na podzim narukoval na vojnu do Milovic. Tehdy ještě netušil, že se mu znalosti tohoto vojenského prostoru budou hodit.

Nástup komunistického režimu pocítila Jandova rodina přímo. Otec Vavřinec Janda byl v březnu 1949 poprvé zatčen a vyslýchán kvůli svému bratrovi Vilémovi, který v červnu 1948 uprchl do Rakouska: „Táta byl zaměstnán u paroplavební společnosti a jezdil s nákladní lodí do Hamburku. Mysleli si, že bratra převezl. Vyslýchali ho tehdy sedm měsíců a vyrazili mu dva zuby.“ Otce zatkli v následujících letech ještě dvakrát, například když bratr Vilém poslal dopis s několika dolary, ale nikdy nebyl odsouzen. Naposled otec zmizel na více jak dva měsíce v roce 1954: „Neměl jsem jedinej důvod komunistickej režim milovat.“

Již na základní škole se Miroslav Janda učil německy a pokračoval v tom i později během zaměstnání, ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství Zbraslav, kde si sám překládal cizojazyčné knihy o zvěři. K lesnictví měl blízko stejně tak jako jeho bratr Jiří, který pracoval v polesí na šumavské Přimdě. Jiří měl na starost myslivost a doprovody zahraničních lovců z Německa. Tak vznikla i osudová známost pro Miroslava Jandu. K bratrovi Jiřímu totiž jezdil osm let střílet zvěř i jistý Wolfgang Fanki z Německa. S bratrem Jiřím se velice dobře znali a časem se s Fankim seznámil i Miroslav. Fanki Jiřímu ze Západu sehnal auto a nabídl ho i Miroslavovi. Ten tehdy ještě netušil, že má tu čest s verbířem Spolkové zpravodajské služby (BND – Bundesnachrichtendienst).

„Naverbování“ v Záhřebu

Vzhledem k bratrovu doporučení Miroslav Janda Fankimu důvěřoval, a když se mu podařilo získat povolení vyjet do Jugoslávie, rozhodl se ho zkontaktovat. V Záhřebu se Janda ubytoval v Hotelu Central a vytočil číslo do Německa: „Říkal, že pozítří je v Záhřebu, a jak dlouho se prý zdržím. Pobyt jsem měl na 14 dní, tak jsem mu odpověděl, že počkám, že jsem v Hotelu Central.“ Fanki skutečně druhý den přiletěl letadlem z Mnichova: „Recepční mi volá, že mám návštěvu. Tak jsem seběhl dolů a bylo. Dva dny jsme byli spolu ve dvou hotelech vždycky do noci. Vyprávěl mi, že můj bratr mu říkal, že jezdím měřit vodu do oblastí, kde jsou Rusové – všechno věděl. Šlo o vojenský prostor Mimoň. ‚Měl bych zájem, kdybyste nám o tom něco napsal. O nic nejde. Jen se budete rozhlížet a psát.‘“

Janda pochopil a rozhodl se nabídku přijmout. Během následujících dnů Fanki Jandu zasvěcoval do zpravodajské práce. Vysvětlil mu, které vojenské posádky v Čechách rozvědku zajímají a které informace má shromažďovat. Šlo o výstavbu budov, výměnu vojsk, druhy zbraní atd. Především měl sehnat jakékoliv informace o raketách dlouhého doletu. Měl také ale například za úkol shromažďovat veřejné informace z místního tisku. Když se konaly přehlídky a oslavy, měl opisovat jména vojenských důstojníků, aby na Západě získali přehled o československé armádě.

Na rozloučenou Fanki Jandovi přinesl bonboniéru: „‚Nerozbalujte to hned, až doma v Praze. Dole na spodku budou šifrovací tabulky.‘ – ‚Co když na to na hranicích přijdou,‘ opáčil jsem. – ‚Jugoslávci nekontrolují, ani Maďaři. Jediný nebezpečí jsou Slováci.‘“ Janda byl v případě kontroly odhodlán tvrdit, že o ničem neví, že si jen v obchodě koupil bonboniéru. Tabulky převezl bez úhony.

Šifrování dopisů a psaní zpráv

Večer doma v Praze bonboniéru rozbalil: „Každá věta a každý pořadí písmen znamenalo určitý druh zbraní. Třeba letectvo – věta musela začínat písmenem ‚B‘. Dělostřelectvo nebo pěchota měly zase jiný písmena. Musel jsem německy sestavovat věty podle jednotlivých písmen. Jeden dopis jsem psal čtyři hodiny. To nebyla legrace. Text musel mít nějakou souvislost: ‚Jsem v Praze, pozdravuju tě a těším se domů, maj tu dobré jídlo a pivo,‘ a to jsem všechno překládal do němčiny. To bylo na zabití. Do toho rodina, nakonec jsem to psal v práci. Jediný, kdo věděl, že něco píšu, byla uklízečka. Říká: ‚Pane Janda, vy jste jedinej, kdo tady pracuje.‘ Tímhle stylem jsem psal zprávy.“

Pak musel Janda v telefonním seznamu najít nějakou obyčejnou adresu, avšak člověka s titulem. Kdyby zvolil adresu třeba zedníka, bylo by hned jasné, že nemůže umět německy: „Měl jsem instrukci, že když najdu někoho třeba na Žižkově, mám zprávu hodit do schránky poblíž jeho bydliště. V noci jsem chodil po Žižkově a hledal poštovní schránky! Měl jsem taky asi čtvrt hodiny u schránky dávat pozor, jestli za mnou někdo nejde nebo nesleduje schránku. Radši jsem chodil dopisy házet v noci. Taky jsem nesměl dopisy brát do ruky bez rukavic. Namítal jsem, že v zimě je to normální, ale v létě, když pojedu tramvají v rukavicích, tak je to blbost. ‚Tak si vemte leukoplast a přelepte si ukazováček a palec, kterým budete dopisy brát, a pak náplast odlepte a zahoďte.‘“

Zaměstnání u hydrometeorologického ústavu, kde Janda pracoval na měření průtoků vody v řekách od šedesátých let, mu skýtalo jedinečnou příležitost volně se pohybovat po celých Čechách a nepozorovaně sbírat informace především o sovětské armádě. Mohl se legálně pohybovat i přímo v blízkosti vojenských posádek. Informace často získával od hajných v okolí, se kterými se během měření setkával, nebo od místních měřičů vody. Během prvních dvou let psal zprávy šifrou a poslal tak celkem osm dopisů.

Tehdy Janda ještě nic netušil o existenci speciální pošty na náměstí Gorkého, kde v několika patrech sídlilo pracoviště StB pro sledování korespondence směřující na Západ. Jak mnohem později po pádu komunismu zjistil, když získal přístup do svazků StB, při rutinní kontrole pošty, která směřovala do ciziny, dokázala StB všechny jeho šifrované dopisy zachytit: „Šifrované dopisy nebyly psány neviditelně. To byly normální německé věty. Ale oni nevěděli, co písmena znamenají. Tak dopisy jen evidovali.“ Tajní policisté také hned od počátku dobře věděli, že někde v republice sedí agent BND a pravidelně posílá zprávy. Zatím však díky šifře nedokázali dopisy přečíst.

Schůzky s BND na Západě

Nejdůležitější údaje, například jména, však Janda do dopisů nikdy neuváděl. Ty se předávaly výhradně ústně. K tomu měl Janda jako volejbalový činovník ideální příležitost přímo v západních zemích, když doprovázel sportovní zájezdy. Janda byl totiž od mládí náruživým volejbalistou a mimo své zaměstnaní se angažoval i jako organizační pracovník ve Spartě Praha a později ve druholigovém družstvu žen Starta Praha. Protože uměl dobře německy, pravidelně vyjížděl s mužstvy do ciziny.

Janda osobně poznal z BND jen čtyři osoby, ale na jména se nikdy neptal: „Vždycky kontrolovali výjezdní víza, a když zjistili, že jedu s volejbalovým mužstvem na Západ, už se chystali.“ Když jel autobus třeba přes Rozvadov, už tam čekali s dalekohledem: „Pak mi v Německu říkali, že nás v autobuse prohlíželi a že jsme museli vyndat všechny věci. Taky jsem někdy zjistil, že za námi jede dvě stě kilometrů třeba šedý opel, pak že místo něj jede peugeot. Od hranic pořád nějaké auto – to byli oni.“

Osobní setkání měla svůj striktní řád, který musel Janda dodržovat. Například při telefonování musel nahlásit, kde bude sportovní výprava ubytována a jak dlouho zůstane: „Například Ancona – 5 dní, atd. To stačilo. Vždycky jsem zjistil, že se kolem naší výpravy motal nějaký člověk, který tam nepasoval. Dal si kafe, colu... Byl zřejmě od nich a hlásil, že jsem přijel. Moji fotografii už dávno měli. Jen jednou mi dotyčný řekl, konkrétně v Basileji, abych večer přišel v 21:00 hodin. Když jste přišel v 21:15, ještě tam někdo byl, čekal na vás. V 21:20 už tam nikdo nebyl.“ Při setkáních platilo pravidlo, že pokud se ve stanovený den nepodařilo navázat kontakt, vše se opakovalo následující den. Doporučení znělo – přijít dřív a zdržovat se poblíž, případně párkrát projít, aby se Janda ujistil, že se v okolí nepohybuje ještě někdo cizí.

Za dopis 1000 marek

V roce 1973 Miroslav Janda doprovázel volejbalové mužstvo do švýcarské Basileje. Během přípravného tréninku se již na místě náhodou rozhlížel po hledišti v hale a najednou vidí Fankiho: „Ani jsem necekl. On jen kývl hlavou směrem k bufetu. Šel jsem tam a vidím ho stát u stolečku. Ptal se jestli mám večer čas. Podal mi lístek se jménem hotelu na náměstí.“ Po večeři se Janda sebral a vyrazil na smluvenou schůzku. Fanki už na něj čekal u recepce a odvedl ho nahoru do pokoje. Číšník přinesl kávu a zmizel.

„První věc, kterou jsme vždy řešili, byly zaslané dopisy: ‚Pane Janda, napsal jste nám pět dopisů.‘ Dopisy různě klasifikovali, čísly: 1, 2, 3. Ty nejdůležitější měly jedničku. To bylo 1000 marek za jeden, 500 marek za druhý a 200 marek za třetí. ‚Tak za loňský rok to bylo pět dopisů, tak vám to dělá 5000 marek.‘ Chtěli abych si to vzal do autobusu. Vždycky jsem je ranil, alespoň ze začátku, že žádný peníze nechci. Mohl jsem si vzít tak 50 marek, abych koupil triko pro dceru, ale nešlo si vzít 3000 marek do autobusu, kde měl každej schováno někde v ponožce ubohejch 10 nebo 20 marek. Kdybych jednal podle jejich nápadů, tak bych byl za 14 dní zavřenej.“

Jednou v Čechách Janda shodou okolností na vlastní oči viděl sovětskou raketu s dlouhým doletem, když projížděl vojenským prostorem Mimoň do České Kamenice: „Proti nám auto a obrovský vlečňák. Na něm raketa, ani nebyla zahalená v plachtě.“ Když se pak Janda za hranicemi sešel s důstojníky BND ukazovali mu fotografie raket, aby určil, o jaký typ se jedná: „‚Nejlépe to poznáte podle špičky rakety, má kolem takovou obrubu. Rakety s dlouhým doletem jsou také na podvozku s osmy páry kol.‘ Byla to raketa, kterou jsem viděl. Byli nadšeni, že jsem jim to řekl. Do žádného dopisu jsem to samozřejmě nepsal.“

Když zpravodajci Jandovi nabízeli vyspělou techniku, vždy ji odmítal s tím, že ji nepotřebuje. Byli jedině rádi: „‚A hlavně si nic nepiště!‘“ Když dostal Janda novou krycí adresu, kam měl posílat dopisy, tužkou si dělal tečky pod písmena v obyčejném notesu a pak doma vše zase vymazal. Po návratu domů Janda vždy posílal pohlednici, že přejezd hranic proběhl v pořádku: „Směl jsem poslat pouze barevnou pohlednici Václaváku. Když jsem poslal černobílou, znamenalo to konec.“

Schůzky během sportovních zájezdů probíhaly celých sedm let. Celkem se Janda od rozhodnutí ke spolupráci v Záhřebu s důstojníky BND setkal šestkrát: v roce 1972 v Rakousku, v roce 1973 ve Švýcarsku a v NSR, v roce 1974 v Itálii a v Rakousku, v roce 1976 ještě jednou v Rakousku.

Tajnopisná tužka

Na sportovním výjezdu do Mnichova v roce 1973 Janda požádal své řídící důstojníky, zda by nebylo možné psát zprávy jiným způsobem: „A to byla chyba. ‚Ano, máme pro vás připraveno tajné písmo. Budete psát, a nebude to vidět, dám vám tužku. Budete to psát na druhou prázdnou stránku v dopisu.‘ První dva roky 1971 a 1972 neměli estébáci tušení, co se v dopisech píše. Naši ale měli chemický rozbor dopisu, takže neviditelný písmo bylo viditelný a bylo to v prdeli.“ Od roku 1973 už tedy StB věděla nejen to, že mají někde v republice agenta BND, ale i to, co se v dopisech píše. Například z dopisů zjistili, že se jedná o oblast Mimoň, o kasárna v Mladé Boleslavi, o posádku na hranicích u České Kamenice, o sklad pohonných hmot u Hřenska. Přestože tedy stále neznali pisatele, mohli začít sbírat informace, ze kterých bylo možné sestavit profil agenta.

StB nakonec trvalo celých sedm let než zjistila, že pisatelem je Miroslav Janda: „Zkontrolovali 11 450 dopisů, aby zjistili odesílatele tajných zpráv a jeho písmo. Musel jsem jim dát práci.“ Z tohoto obrovského množství dopisů StB vyřadila asi 420, z nichž se jí nakonec podařilo vydedukovat profil odesílatele. Například vyvodili, že hledaná osoba musí pracovat někde v Praze, odkud byly všechny dopisy odeslány, a že má zároveň možnost pracovně jezdit po celé republice: „Nejvíc jim pomohli Rusové z Milovic. Dva místní generálové doporučili pomoc jejich odborníků na písmo, a ti určili věk pisatele. Všechno sedělo na mě.“

Naposledy se Janda za železnou oponu podíval v říjnu roku 1977 do Finska. Tehdy už ale k žádné schůzce nedošlo. Janda se ji ani nepokusil iniciovat – naopak, už tehdy v něm sílilo podezření, že něco není v pořádku. Poslední den zájezdu měl v Helsinkách volno a vyrazil na nákupy: „V samoobsluze se vedle mě najednou objevil chlap, díval se do regálů a říká: ‚To je výběr, co! To koukáte...‘ Mluvil na mě česky, v Helsinkách! Zřejmě to byl někdo, kdo na mě už dával pozor.“ Jak Janda později zjistil ze svazků, StB už od 24. září 1977 věděla, kým Janda ve skutečnosti je. Zda byl onen záhadný muž v obchodě na Jandu opravdu nasazen, ale neví.

„Od rána tě hledá StB“

Jednoho dne se v podniku, kde byl Janda zaměstnán, objevili lidé z StB. Předstírali falešnou kontrolu účetnictví, aby získali usvědčující vzorek Jandova rukopisu. Když byl Janda v roce 1960 propuštěn ze zaměstnání na Zbraslavi, podal si písemnou žádost o přijetí do hydrometeorologického ústavu. Právě tuto žádost StB nyní zabavila a použila jako důkaz shody písma hledaného agenta a Miroslava Jandy.

Klec spadla 17. února 1978 po Jandově návratu ze služební cesty ze severních Čech. V pátek odpoledne přijel Janda do kanceláře: „Byl tam jediný člověk ing. Kulhánek: ‚Člověče, kde jsi? Od rána tě tu hledá StB. Byli u náměstka, mně se ty chlapi nelíběj.‘ Neviditelnou tuhu jsem měl v práci v normální tužce, ale až na konci. Tak jsem ji vymačkal, otevřel okno a vyhodil do Vltavy.“

Ten večer měl Jandův tým volejbalový trénink v Radlicích. Vyrazil proto do Lidické ulice na tramvaj: „Vyjdu od Jiráskova mostu směrem k Palackému mostu. Než jsem došel k tramvaji, najednou vystoupí dva chlapi z auta, jeden byl podplukovník Horák, druhý major Hudec. Dva další ještě stáli u volhy. Horák ke mně přišel: ‚Vy jste pan Janda? Půjdete s námi.‘ – ‚Co bych s vámi chodil? – ‚To si povíme jinde.‘“ Všichni nastoupili do automobilu a pak už nepadlo ani slovo.

Auto směřovalo do Ruzyně: „Sjeli jsme dolů. Otevřely se železný vrata. Horák hlásil: ‚Tak jsme tři plus jeden.‘ Vjeli jsme na dvůr. Já seděl v autě. Vystoupili, Horák šel dovnitř. Na schodech stál bachař, první bachař v mém životě, a Horák mu říká: ‚Dáte ho do cely předběžného zadržení a nikoho k němu.‘“ Po sedmi letech se StB konečně dočkala – Janda se ocitl za mřížemi v podzemí Ruzyně.

„Jen za jednu větu máte 10 let“

Druhý den ráno na Jandu čekalo uvalení vazby. Bachař jej odved do čtvrtého patra do jedné z kanceláří StB. Tam na něj čekal major Hudec, podplukovník Horák a také plukovník Miroslav Blažek. Prokurátor dorazil se zpožděním: „Podal mi ruku a povídá: ‚Prokop z prokuratury.‘ A obrátil se na estébáky: ‚Už jste mluvili s panem Jandou?‘ – ‚My čekáme na tebe.‘ Vytáhl trestní zákon: ‚Pane Janda, na základě zjištění poznatků StB na vás dnešním dnem uvaluji vyšetřovací vazbu podle § 67. Důvodem je § 105 – vyzvědačství pro cizí zpravodajskou službu.‘ Listoval v zákoně: ‚Jinak vám můžu říct, sazby jsou 10–15 let. V případě organizované skupiny i více.‘ – ‚No tak počkejte, jsem tady druhej den a vy už mi říkáte, že dostanu 10 let.‘ – ‚Zjištěné poznatky pro nás hovoří, abychom vám tuto sazbu navrhli. V § 105 se pod sazbu nikdy nesoudí.‘ Tak už jsem měl 10 let.“

Jandu čekalo mnohaměsíční vyšetřování. Začalo hned po odchodu prokurátora. Blažek otevřel desky: „‚Tak, pane Janda, znáte tohoto pána?‘ Ukázal mi Fankiho. Řekl jsem, že ho znám. Trochu ho to rozhodilo, myslel, že řeknu: ‚Ne, nikdy jsem ho neviděl.‘ Brácha ho znal osm let a já s ním chodil po Praze nakupovat myslivecký věci. Co bych zapíral? ‚Znám ho velmi dobře. Byl u nás.‘ – ‚A kdy jste ho viděl naposled?‘“ Janda uvedl rok prvního setkání v Záhřebu, když byl Fanki ještě střílet u bratra. Bratr Jiří totiž v roce 1973 na Vánoce zemřel. Blažek znovu sáhl do desek: „‚To jste psal vy?‘ Koukám na to: ‚No, je to moje písmo.‘ Zase čekal, že se budu hádat. Píšu normálně tiskacím. ‚To ale neznamená, že to nemůže někdo napodobit.‘ – ‚Ne, ne... To je přesně vaše písmo. Pane Janda, ne kdybyste napsal tenhle dopis, ale jen jednu větu do tohoto dopisu, tak máte 10 let.‘“

Jedna z věcí, o kterou jevila StB při vyšetřování mimořádný zájem, byly původní šifrovací tabulky. Stále totiž neznali obsah Jandových dopisů z prvních dvou let. Při jednom výslechu Jandovi oznámili, že se bude zítra konat domovní prohlídka: „Abych se dostal domů na návštěvu za tátou, tak jsem při jednom výslechu řekl, že ty tabulky mám schované někde doma. Ale věděl jsem, že jsem je spálil. Když jsem začal psát tužkou, hodil jsem je do kamen a hotovo.“ StB Janda namluvil, že je míval pod kobercem a na dalších místech. Aby při jejich návštěvě nebyl nikdo doma, estébáci na oko předvolali Jandova otce na národní výbor: „Když jsme přišli k nám, vyšetřovatel Horák sáhl do kapsy a odemkl: ‚To nejsou vaše klíče, my máme svoje vlastní.‘ Chovali se jako doma.“ Navrch měl ale tentokrát Janda. Postupně jim jmenoval různé možné úkryty a nechal je hledat. Času měl dost a estébáci museli nakonec odejít s prázdnou.

Vyšetřování na Ruzyni trvalo až do podzimu 1978. Výslechy se odehrávaly prakticky každý den. Janda dokonce prošel i výslechem na detektoru lži. Oproti dřívějším dobám už ale vyšetřovatelé neuplatňovali fyzické násilí: „Nedostal jsem ani facku.“ Maximálně se uchylovali k psychickému nátlaku: „Třeba během vyšetřování major Hudec vstal a otevřel okno: ‚Vyskočte! Stejně už to pro vás nemá cenu. Otce se nedočkáte a mezi těma gaunerama ve Valdicích nevydržíte.“ Na cele se u Jandy postupně vystřídali tři další spoluvězni (František Blatský, Petr Bezděka a jistý Jan), všichni patřili k agentům StB, byli na Jandu nasazeni.

Soud proběhl v posledních dnech října 1978. Janda byl odsouzen na 10 let. Po zamítnutí odvolání putoval v únoru 1979 do Valdic. Shodou okolností přesně na rok a den po svém zatčení.

Deset let ve Valdicích

Od března už Janda ve Valdicích vyráběl bižuterii: „Udělal jsem tisíce prstenů, náhrdelníků a náušnic.“ U pracovního stolu seděl například s Františkem Vojtáskem – zadrženým agentem francouzské zpravodajské služby, nebo s Ivanem Jirousem. Normy byly ostré, s nikým se bachaři nemazlili: „Když někdo tři měsíce nezvládal plnit normu, šel k soudu, který byl přímo ve vězení. Dostal přidáno k trestu klidně i šest měsíců.“ Janda sám první měsíce normu nestíhal. Umísťovat kamínky do náhrdelníků vyžadovalo cvik. Pomáhal mu s tím osmkrát trestaný Antonín Svoboda: „Dával jsem mu večeře.“ Nakonec se Janda ve Valdicích vyučil klenotníkem.

Ze špatné vody na Jičínsku se Jandovi záhy vytvořily ledvinové kameny. V civilní nemocnici v Jičíně po rentgenu doporučili okamžitou operaci a Jandu převezli už v září 1979 na Pankrác. Musel ale až do konce října čekat na doktora, protože náčelník nepovolil operaci mimo vězení.

Ve vězení podle Jandy každý otupí: „Jak říkali bachaři: ‚Už máte půlku za sebou. Když nejde o život nebo o kriminál, jde o hovno.‘“ Jednou za rok mohl Janda dostat dvoukilový balík. Bachaři ovšem všechno pečlivě kontrolovali: „Když jste dostal cigarety, balíček rozstřihli na půl. Když vám poslali salám, po délce ho rozřízli. Nemělo cenu posílat pastu na zuby. Tu taky rozstřihli, protože hledali peníze nebo fety.“ Od počátku bylo na Jandu ve vězení nasazeno sedm konfidentů, občas přijížděla StB na dodatečné výslechy. Musel stále dokola popisovat agenty BND. Naposledy za ním přijeli ještě v roce 1984.

Trest si Janda odseděl celý. Na svobodu se dostal přesně po deseti letech 17. února 1988. Nejprve pracoval jako uklízeč a v září 1988 nastoupil jako umývač nádobí v bufetu na Václavském náměstí. Sledoval odtud demonstrace v roce 1989.

Když padl režim, mohl si konečně dojet pro zaslouženou odměnu za svůj protikomunistický odboj. Vzal staré auto a vyrazil do Mnichova, kde měl v bance konto a výplatu agenta za posledních téměř 20 let. BND totiž na rozdíl od jiných zpravodajských služeb svým agentům platila i odškodné za roky ve vězení, a to průměrný plat německého dělníka: „‚Pane Janda, pojďte dozadu.‘ Mohl jsem jet domů v mercedesu, ale nechal jsem to tam. Byl tam lepší úrok.“