Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Milena Janda (* 1935)

Dobro činiti

  • narozena 7. dubna 1935 v Praze

  • od roku 1940 otec fungoval v odboji

  • v roce 1941 došlo k zatčení matky a jejímu uvěznění

  • v roce 1943 zatkli otce

  • oba rodiče se z vězení vrátili 8. května 1945

  • v únoru 1948 otec emigroval

  • v létě 1948 odešel i zbytek rodiny: pamětnice, bratr Vladimír, matka a babička

  • v roce 1949 přijeli do Vancouveru

  • v roce 1956 pamětnice promovala na UBC a vzala si Slávka Jandu

  • 1969 – její první cesta do Československa

  • 1990 cesta do Československa s rodiči a bratrem

O kom jsme neměli slyšet

Nemluvím pouze o jedné generaci, ale zdá se, že doplnit mezery a znovu se vrátit ke klíčovým okamžikům československých dějin 20. století a načíst je nově nebude snadné pro většinu z nás. Navíc hodnoty a pojmy, tak cenné pro masarykovskou generaci, mají dnes úplně jiný obsah. Být vlastencem, nebo dokonce zemřít pro vlast zní jako z jiného světa. Pokud ne „směšnohrdinsky“, pak přinejmenším zastarale. Jak důsledně se komunistické ideologii podařilo vytěsnit osobnosti, jako byli třeba Masaryk, Pekař, Drtina, Zenkl? Jak v národě rezonují?

Sepisování příběhu paní Mileny Jandy, dcery Vladimíra Krajiny, předcházel malý průzkum. Rozhodla jsem se rozeslat následující dotaz sto deseti lidem, které znám: „Co vám říká jméno Vladimír Krajina?“ Vrátila se mi stovka odpovědí. Všichni oslovení, kromě gymnazistů, měli vysokoškolské vzdělání. Všichni pracovali a stále pracují v některém z humanitně zaměřených povolání – jsou mezi nimi především učitelé ze středních a vysokých škol, členové českobratrské církve evangelické, knihovníci a studenti gymnázií. Věk osciloval mezi osmnácti a šedesáti lety s největším podílem čtyřicetiletých.

Výsledek je tristní, ale nijak překvapující. Pouze osm respondentů Vladimíra Krajinu znalo a vědělo o jeho činnosti za války i po ní. Čtyři další někdy toto jméno slyšeli, ale už nevěděli nic bližšího nebo uváděli mylné informace.

A osmaosmdesát zbývajících o něm nevědělo nic. Jejich nejčastější odpovědí bylo: „Bohužel, nic mi to neříká. Jdu googlovat, asi se budu stydět.“

Portrét Vladimíra Krajiny a jeho dcery Mileny Jandy by mohl doplnit to, co už o něm bylo po roce 1990 napsáno. Také doufám, že by mohl pomoci těm, kteří ho teprve objeví, poznat jednu z nejzajímavějších osobností, jež vyšly z českého prostředí a staly se uznávanými a respektovanými i ve vynucené emigraci.

Otcovy kořeny

Moravský venkov, Slavice u Třebíče a učitelská rodina se šesti dětmi na přelomu 19. a 20. století. Vladimír, narozen roku 1905, je z dětí nejmladší. Už ve čtrnácti letech se rozhodl, že bude vědcem a botanikem. Tatínek Emanuel, český vlastenec, pracuje jako řídící učitel v místní škole. Učí děti roubovat stromy, vypráví o tom, co roste v lesích, o zvěři v krajině, ale svoje poslání chápe šířeji: působí na rodiče svých žáků, vzdělává je, šíří osvětu včetně Masarykových myšlenek o vytvoření československého státu. Ze svých dětí vychová přesvědčené vlastence s pevným charakterem a silnou morální integritou.

Když v roce 1917 dostal srdeční záchvat a zemřel, Emílie Krajinová musela školní byt opustit. Naštěstí pocházela ze zámožné kutnohorské rodiny a mohla si dovolit koupit dům v Třebíči. Zmínit tento dům se zahradou je pro příběh důležité – později v něm bydlela Vladimírova sestra Milena, provdaná za Josefa Šilhana, a u Šilhanových strávila pamětnice svoje dětství. Sice bez rodičů, zato mezi babičkami, tetami, strýci, bratranci a s jednou sestřenicí.

Matčiny kořeny

Matka Mileniny maminky Marie Závodská pocházela také z moravské učitelské rodiny. Tasov, kde její otec Josef Závodský učil a pracoval jako ředitel, nebyl daleko od Třebíče. Na fotografii z roku 1912 má učitelský sbor místní školy šest členů, z čehož tři jsou ženy. Matka pamětnice byla jedináček. Maturovala na třebíčském gymnáziu a byla o rok níže než její pozdější manžel Vladimír. Pokračovala v Brně na Vyšší dívčí škole, která ji kvalifikovala k tomu, aby později, ve třicátých letech, na rodinné škole v Praze ve Vodičkově ulici i učila. „Mimochodem, maminka a jeho (Václava Havla) maminka byly ve stejném penzionátu v Brně, když byly mladé dívky, a bylo zajímavé, že on o tom věděl.“

Po smrti Josefa Závodského se Marie přestěhovala do domácnosti své dcery Marie do Prahy a s její rodinou prožila okupaci, absolvovala tajný přechod hranic a život v emigraci. „Babička byla ženou 19. století nebo velmi raného 20., takže když šla za hranice, tak šla ve vysokých podpatcích a měla s sebou klobouk. A musím podotknout, že jsme neměli s sebou nic. Nemohli jsme si nic vzít a ten klobouk byl strašně důležitej.“

Praha 1939 a 1940

Dětství Mileny Jandy bylo krásné, bezproblémové a první čtyři roky poklidné. Starala se o ni maminka s babičkou Závodskou. „Babička s otcem dobře vycházeli.“ Profesor Krajina byl už v té době známým geobotanikem a s úspěchem vyučoval v Botanickém ústavu Karlovy univerzity. Měl za sebou studium v zahraničí na několika prestižních univerzitách, dva roky cest po světě (včetně pobytu na Havaji a v Japonsku), ve dvaadvaceti letech získal doktorát, dostal své první ocenění – zlaté hodinky od prezidenta Masaryka za doktorandskou práci – a jako osmadvacetiletý se na Karlově univerzitě habilitoval.

S příchodem Němců v březnu 1939 se všechno změnilo. „Najednou k nám začala chodit spousta lidí, které jsem předtím nikdy neviděla, a začali k nám chodit docela často a hlavně později se stýkali moji rodiče s manželi Klečkovými, a to na tenisových kurtech. Pan Klečka byl radista, který měl k dispozici rádiovou vysílačku, a ten vysílal různé depeše do Londýna. Chodili na ten tenis a brávali mě s sebou, abych takzvaně sbírala míčky, protože jsem byla tak trošku kamufláží.“ Manželé Klečkovi se jmenovali Jindřich a Božena. V roce 1940 gestapo vypátralo, odkud se šifrované zprávy posílají. Božena byla do konce války vězněna v Ravensbrücku, Jindřichovi se však podařilo uniknout, přešel do ilegality a vysílal dál. V noci z 3. na 4. října 1941 byla radiostanice jejich odbojové skupiny zaměřena, dům v Jinonicích přepaden gestapem a Jindřich Klečka zvolil dobrovolnou smrt. To znamenalo konec spojení domácího odboje s Londýnem.

„Další věc, na kterou si vzpomínám, že taťka občas, vlastně dost často, seděl u stolu a měl před sebou kostkovaný papír a na ty kostky vkládal různá slova a potom to všechno nějak zobrazil a zdálo se mi, že to je taková nějaká hra. A tak jsem ho dost často pozorovala a potom jsem si taky dělala na ten kostečkovaný papír takové záznamy a udělala jsem kolem toho ten rámeček až – to už bylo později, během války – mi to moje příbuzenstvo zakázalo, poněvadž si mysleli, že to může být nebezpečné, kdyby to někdo viděl. Ale to byla taková vzpomínka na tatínka, jak dělal vlastně šifry.“ Otce viděla malá Milena stále méně a méně, až nadobro zmizel. Bydlel v bytě pronajatém na babiččino jméno a odtud pracoval pro odboj. Přešel do ilegality. Hlavní štáb měl v Botanickém ústavu Karlovy univerzity na Albertově. Šifroval a odbavoval zprávy do Londýna. Když 17. listopadu 1939 nacisté uzavřeli vysoké školy, Vladimír Krajina musel odejít. Hledal další bezpečné místo.

1941 – přechod do ilegality

Prázdniny se tradičně trávily na Moravě. Pamětnice byla s maminkou a babičkou střídavě v Tasově a v Třebíči. Zde je Milenina osobní vzpomínka na školní léta v Tasově a na Jakuba Demla: „Ve válce jsme museli dodat různé suroviny do školy – papír, kosti. K Demlovi se nikdo z tasovských dětí neodvážil jít, ale tušila jsem, že by mohl mít dost papíru jako časopisy a noviny, a tak jsem se k němu odhodlala. Prvně mne zavedl do domácí kaple, kde jsem si musela kleknout, a pak mi dal moc papíru. Naštěstí jsem měla s sebou takový vozík. Když jsem vycházela, tak mne zastavila jeho ‚hospodyně‘ Roza Maria Junová a dala mi hrst svatých obrázků, vydaných jejím jménem. Ty jsem pak ve škole vyměňovala za hrušky a jablka. Asi jsem v sobě měla něco obchodnického.“

Otec už s rodinou nejezdil, desetkrát se mu v Praze podařilo uniknout gestapu. Až po válce se Milena Janda dozvěděla, proč najednou zmizela i maminka. „Na radu dr. Drábka si jela vyzvednout peníze, které otec ještě dostával z fakulty. Ale když přijela do Prahy, byla povolána na nacistické velitelství a tam ji zavřeli. Mně se o tom nic neřeklo a já jsem si nedovedla představit, proč maminka nepřijíždí z Prahy, a vím, že jsem chodila v ty dny, kdy přijížděl autobus z Třebíče, na zastávku autobusu a čekala, že maminka přijde, a maminka nepřišla. Konečně jsem se dozvěděla, že maminka nepřijede. Já jsem si totiž v tom dětském smyslu myslela, že maminka mě nechce.“ Marie Krajinová byla vězněna nejdříve na Pankráci, pak v Ravensbrücku, stejně jako třeba Milena Jesenská, Margarete Buber-Neumannová, Božena Klečková nebo ženy z Lidic. Maminka měla jakési privilegium, mohla pracovat v kuchyni a krást brambory. Vyprávěla, že mezi vězeňkyněmi existovala silná solidarita a hodně si pomáhaly. V koncentráku si Marie Krajinová uvědomila, že vlastnit věci nemá význam. To vědomí se stává jejím krédem. Pamětnice mezitím začala v Třebíči chodit do první třídy. Byla v bezpečí velké rodiny. „Cítila jsem se poměrně dobře.“

1943 – jak otce zatkli

Byli to především Čeští bratři z Jednoty bratrské, u kterých se Vladimír Krajina v průběhu roku 1942 v Českém ráji skrýval. Střídal místa, úkryty, byl na něj vypsán zatykač, vyskytli se zrádci, musel utíkat a riskoval. Mnozí lidé, kteří mu nabídli úkryt, obětovali svůj život. Pro tohle nenápadné hrdinství a neuvěřitelnou statečnost by si zasloužili, aby se o nich vědělo. „Poznala jsem mnohé z těch lidí, až po válce, samozřejmě, ale udělali na mě veliký dojem nejenom jako vlastenci, ale jako to, čemu se dá říct dobří lidé.“ Předposlední úkryt Vladimíra Krajiny byl ve vesnici Veselá u Rovenska. Místní řídící učitel Karel Hlaváček, nadšený skaut a vlastenec, ukryl Krajinu, Karla Čurdu (není totožný s parašutistou, zrádcem téhož jména) a Boženu Vlčkovou ve škole. Hlaváček se zasloužil o to, že v roce 1938 Veselá získala školu postavenou ve funkcionalistickém duchu a také bezpečný úkryt pro běžence.1

Paní Vlčková, žena generála Václava Vlčka, prokázala v době heydrichiády velkou odvahu: dvakrát přinesla parašutistům ukrytým v pražském chrámu Cyrila a Metoděje jídlo. Ve Veselé se skrývala před gestapem. Ačkoli se Vladimír Krajina do ledna 1943 ukrýval na mnoha místech a v četných rodinách, zastavíme se podrobněji u toho, co se dělo v zimě 1942–1943 a co předcházelo jeho zatčení.

Po atentátu na Heydricha (s nímž Krajina nesouhlasil) byla první parašutistická jednotka vyslaná z Anglie a vysazená na českém území Antimony. Její tři členové s vysílačkou našli posléze úkryt na rovenském koupališti (u správce Emila Lukeše). Jejich úkolem bylo najít Vladimíra Krajinu. S Karlem Hlaváčkem sehráli nacisté svoji hru: pokud jim najde Krajinu, ušetří obyvatele Veselé a Rovenska. Pokud ne, stihne je stejný osud jako Lidice. Tato tzv. Hlaváčkova dohoda má, zdá se, přímou návaznost na to, co následovalo: Krajina byl nakonec dopaden v den svých osmatřicátých narozenin, 30. ledna 1943, v Turnově, v bytě manželů Doležalových. Cyankáli, které se pokoušel spolknout, neúčinkovalo. Dovezli ho do Prahy před K. H. Franka. „Otec mně později vykládal, že neměl strach s ním mluvit, protože si říkal, že to je stejně jeho konec. Takže může mluvit tak, jak si to myslí, poněvadž ho stejně popraví. Takže když se ho Frank ptal, samozřejmě tohle vím jen z vykládání otce... když se ho Frank ptal, proč Češi tolik nenávidí Němce, tak mu otec říkal: ‚No, podívejte se, vy jste zavřeli naše vysoké školy, podívejte se, jak se chováte k lidem. Můžete se divit, že vás Češi nenávidí?‘ Snad to na Franka udělalo dost velký dojem.“ Zřejmě se rozhodl udržet Vladimíra Krajinu naživu pro případ, že by ho později potřeboval. Naživu zůstala i Božena Vlčková, Karel Čurda a manželé Doležalovi.

Malá pevnost Terezín

Spolu s Vladimírem Krajinou bylo v Malé pevnosti v Terezíně vězněno dalších šest lidí – jeho žena Marie, kterou přivezli zpět z Ravensbrücku, paní Vlčková, Karel Čurda, Karel Hlaváček, Josef Tůma z Nové Paky a Emil Lukeš. Posledně jmenovaný byl komunista a ostatní jej považovali za „divného“. Syn Boženy Vlčkové Zbyněk píše v korespondenci s Milenou Jandou: „Gestapáci nasadili v Terezíně k našim agenta Augustina Přeučila. Byl to čs. letec, který se souhlasem Němců odešel do zahraničí a přiletěl do okupované Belgie s anglickou stíhačkou Hurricane, kterou předal Němcům. Po válce byl Přeučil odsouzen za zradu a popraven 14. dubna 1946.“

V Terezíně měla skupina sedmi zvláštní postavení. Jako tzv. Frankovi vězni směli nosit své civilní šaty, manželé Krajinovi mohli sdílet celu, dostávali balíčky z domova a jednou měsíčně směli mít návštěvy (ve skutečnosti rodinám u brány většinou oznámili, že návštěva není možná, úspěšní byli pouze dvakrát za celou dobu věznění). „Tatínek musel dělat skalku, například. S kytičkama, to on měl radost, to by býval dělal, ale on musel nosit takové veliké kameny, které byly na něj dost... To byla velká práce, kterou ho vlastně trestali svým způsobem. Ačkoli oni byli jako speciální vězni, tak ten šéf Malé pevnosti, kterému říkali Pinďa, nevím, jak se opravdu jmenoval, tak to byl velmi zlý člověk.“

Na konci dubna 1945, v den, kdy padl Berlín, ale v Terezíně se dopoledne stále popravovalo, přijelo gestapo. Paní Krajinové řekli, že si má hledat nového manžela, a Vladimíra Krajinu odvezli. Důležité osobnosti české politiky (např. Smrkovského) shromáždili v Šárce v zámečku Jenerálka. „Frank řekl otci, že chce, aby byl předsedou české vlády, kterou tam prosadí. Ale otec mu to odmítl. Řekl mu: ‚Podívejte se, já budu daleko raději, když mě zastřelíte vy, než když by mě zastřelili moji lidé.‘“ Mezitím se Rudá armáda dostala až do Terezína, zastavila popravy a Marie Krajinová s Boženou Vlčkovou se mohly vydat na cestu do Prahy. Paní Krajinová dojela na Hanspaulku, kde bydlela sestra Vladimíra Krajiny Bohunka. O Krajinovi neměly žádné zprávy. Po jednom dni se konečně objevil a řekl: „Jdu se vykoupat a pak jdu bojovat.“

Krátce po válce

Ironií osudu Vladimír Krajina potkal na ulici komisaře Leimera, toho Leimera, který ho v Turnově v roce 1943 zatýkal. Tentokrát byl v civilu, nesl bílou vlajku a nechal se od Krajiny zatknout a odvést na českou policii. Mezitím pamětnice čekala v Třebíči. „Po několika dnech, když už Praha byla osvobozená, maminka s tatínkem přijeli do Třebíče za mnou a za babičkama na lokomotivě, poněvadž vlaky nejezdily. Otec nějak přemluvil toho vlakvedoucího nebo jak se jim říkalo, a poněvadž se tak trochu během cesty nudil, pomáhal házet uhlí do té lokomotivy.“ Následovalo velké a šťastné shledání. Potom strýc Šilhan odvezl nyní už kompletní rodinu do Prahy. Setkali se tu s dr. Drábkem, který se vrátil z úkrytu v psychiatrickém ústavu v Bohnicích a oznámil, že má pro ně byt. Ve stejném domě, kde bydleli Drábkovi, v Krocínově ulici poblíž Národního divadla.

Po letech se Milena Janda sešla se stejně starým Jankem Drábkem a začali chodit do školy. Nejdříve na Uhelný trh a pamětnice potom na Nerudovo gymnázium. Rychle si ve třídě našla kamarádku Blanku, se kterou se přátelí dodnes. Spolu se procházely Prahou a obdivovaly starou architekturu. To bylo novum, dosud sama nikam chodit nesměla, „matka mě pořád viděla jako pětiletou“.

Politická situace

Otec začal znovu učit na univerzitě, tentokrát zaujal post profesora Domina, svého učitele, který byl obviněn ze sympatií k Němcům. Vladimír Krajina, o kterém bylo dlouho známo, že zastává silně protikomunistické postoje, vstoupil do strany národně socialistické a zanedlouho se stal jejím generálním tajemníkem. Byl též poslancem v parlamentu a studenti, kteří nechtěli přijít o jeho přednášky, se rozhodli, že budou docházet na univerzitu brzy ráno, v 8.00 hod., nebo dokonce v 7.30 hod., tak aby on stačil dojít do parlamentu včas. O několik málo let později – po Únoru 1948 – Akční výbor složený možná ze stejných studentů odhlasuje vyloučení prof. Krajiny z vedení univerzity.

Vliv komunistické strany sílil, KSČ vyhrála volby a stoupenci prezidenta Beneše si uvědomovali, o jak důležitý boj tentokrát půjde. Vladimír Krajina se angažoval v tzv. Krčmaňské aféře z roku 1947, odhalil skutečné původce „pekelných strojů“, výbušnin, které dostali v dopisech pravicoví ministři Masaryk, Drtina a Zenkl, a demaskoval intriky a zákulisní čachry komunistů v čele s Alexejem Čepičkou. „V den únorového puče maminka vždycky mávala otci... když byl vyzvednut šoférem, tak mu vždycky mávala z okna. A vidí, že tam je další auto, ze kterého vyskočili lidé, otce sebrali a zatáhli ho do toho druhého auta. Takže ona ihned vzala na sebe kabát a ještě tam byl ten otcův šofér a ten ji dovezl do parlamentu. Tam mluvila s několika lidmi. Předně s Miladou Horákovou a s Jožkou Davidem, který se posléze ukázal jako docela velký slaboch. To jí radili, že se nedá nic jiného dělat než jet za prezidentem. Maminka jela na Hrad, s prezidentem nemluvila, protože ten byl vlastně už v dost špatné kondici, ale mluvila s kancléřem Jínou a ten jí řekl, aby to nechala v jeho rukou, že on věci zařídí. A Beneš poslal vzkaz vládě, že musí otce propustit, poněvadž komunisti mu slibovali, že to všechno půjde tou cestou podle práva. A on říkal – tohle není cesta podle práva, protože on má ještě parlamentární imunitu, a vy ho musíte pustit. A oni si řekli – musíme ho pustit, zbavíme ho imunity a pak ho hned zavřeme.“ Rodina se semkla. Vladimír Krajina šel místo domů k sestře Bohunce. Z Třebíče přijela sestra Vlasta a zorganizovala odvoz do Železné Rudy. Odtamtud přešel na lyžích přes Šumavu do Německa do britské zóny.

Po otcově útěku

Zbytek rodiny, který nemohl odejít, protože 18. prosince 1947 se narodil syn Vladimír, čekal na vhodnou chvíli a na to, až malý Vláďa povyroste. Šest tajných v kožených kabátech hlídalo dům a byt a sledovalo, kdo přichází a odchází, rodinu navíc střežil i domovník Čech, zarytý komunista, který Krajinovy i Drábkovy nenáviděl.

Až do konce školního roku chodila pamětnice na Nerudovo gymnázium. Ve škole jí učitelé dávali najevo své sympatie. Milena Janda byla členkou českobratrské církve a katecheta s ní chodil po vyučování domů. Cestou jí vyprávěl o různých zajímavých místech na světě, především o Londýně a Britském muzeu, kam určitě musí zajít. Zpětně to vypadá, že ji nepřímo připravoval na emigraci.

Přechod přes hranice

V srpnu 1948 převedli pašeráci přes hranice do Rakouska Marii Krajinovou, její matku paní Závodskou a dvě děti – Milenu (tehdy třináctiletou) a Vláďu (jemuž bylo šest měsíců). Přešli do Rakouska do ruské zóny, protože to bylo údajně snazší, žádné dráty a nikdo tam nehlídal. Nejprve dojeli do jižních Čech a poblíž zámečku Emy Destinnové si sedli, aby si odpočinuli, než odjedou na hranice vlakem. Okolo projela červená aerovka, řidič vykoukl z okýnka a křičel: „Maruško Krajinová, vy asi utíkáte!“ Byl to zubař, se kterým maminka tančila na bálech národních socialistů v Praze. Jeho přítelkyně, lékařka, doporučila, aby se lék na spaní, který měla Marie Krajinová s sebou od dr. Brdlíka pro malého syna, podal teď, a ne až těsně před přechodem hranic, což radil on.

Maminka poslechla větší autoritu a výsledkem bylo, že se Vláďa při náročném přechodu přes mokré rašeliniště rozplakal. Pašeráci přenášeli cukerin do Rakouska. Začali reptat, že je všechny pochytají, ovšem „jejich velitel dostal dobře zaplaceno“ a nakonec se na hranice s Rakouskem šťastně dostali. Tam už čekali další lidé, a ačkoli původní plán zněl jet přes Linec a museli ho změnit a vyrazit vlakem přes Vídeň z ruské do americké zóny, nakonec šťastně přiletěli do Londýna, kde už čekal otec. Babička musela zůstat ve Vídni, dokud otec oficiálně nepotvrdil, že souhlasí s tím, že babička bude bydlet s rodinou dcery, což bylo zvláštní nařízení britských úřadů.

V Londýně

„V Londýně jsme ze začátku bydleli v jižním Kensingtonu a musím říct, že pro mě to byla úžasná doba. Protože to byla vlastně první doba po dlouhých letech, že se mně tatínek víc věnoval.“ Chodili spolu po galeriích, muzeích a samozřejmě, že došlo i na Britské muzeum. Deficit společně tráveného času se srovnával. South Kensington je exkluzivní čtvrť a není divu, že za krátkou dobu se Krajinovi stěhovali dál od centra, do vilky se zahradou v Sydenhamu, společně s dalšími českými rodinami. Dům měl sice společnou kuchyň, ale to pomohlo udržet přátelské vztahy. Vytvořil se tzv. Klub mladých – každou neděli vyráželi na výlet na nějaké zajímavé místo a někdo z dospělých, odborník na dané téma, jim dělal průvodce. Tak zažili například Kew Gardens s výkladem Vladimíra Krajiny.

Milena Janda se seznámila s Miss Elsie Newmarchovou, která měla enormní zájem o českou hudbu. U ní poznala anglicky zpívanou Hubičku, koncerty v Albert Hall a na celý život si zamilovala operu. Jakýmsi způsobem ji Miss Newmarchová adoptovala, nehledě na to, že pamětnici věnovala několik svetrů. „Rose Newmarchová, matka Elsie, překládala české hudební knihy – o Dvořákovi atd. Znala se s Janáčkem a Elsie tehdá byla s ní.“ Milena Janda byla operou očarovaná už od útlého mládí. „Od šesti let jsem chodila u Šilhanových poslouchat z desek Rusalku, zatímco bratranci hráli tzv. jazz. Totiž u Šilhanových měli kromě Slovanských tanců desky Rusalky, do které jsem se zamilovala. Naučili mě zacházet s gramofonem, abych ty desky nezničila, ale říkali mi, že jsem divné dítě. Pak do Třebíče přijela brněnská opera s Hubičkou a od té chvíle jsem byla ztracená. V Praze jsme chodili velmi často do Národního – dokonce několikrát na ‚stání‘ na představení Libuše, ještě s Podvalovou a Zítkem jako Chrudošem. Prodanou nevěstu jsem za ty tři roky viděla asi dvanáctkrát a Rusalku jistě desetkrát. Všechny, hlavně české opery a Evžena Oněgina. Italské opery se tehdá skoro nedávaly.“

Pozvání k Churchillovi

Winston Churchill znal Vladimíra Krajinu už z dob války z depeší, které do Londýna posílal. Samozřejmě to byla velká čest být pozván samotným Churchillem do rodinného sídla Chequers. „Když přišel nazpět, tak nám s humorem vykládal, že vlastně Churchill měl největší zájem mu ukázat svoje obrazy, poněvadž začal malovat, a paní Churchillová ho zase táhla do lesíka, který byl součástí jejich zahrady, a chtěla, aby určil všechny kapradiny, které tam měla. Takže říkal, že o politických věcech se tam moc nemluvilo, jenom Churchill říkal, že to je strašné, co se tady v tom Československu děje.“   

Do Vancouveru

Ačkoli Vladimír Krajina studoval a pracoval (i se svou ženou) v roce 1937 delší dobu v Kew Gardens, ani jeho známí ho nedokázali jinde zaměstnat. Po válce osoby označené jako „displaced persons“ (čili přistěhovalci či migranti) mohly získat pouze pomocné nebo podřadné práce. Z toho důvodu se Krajinovi rozhodli odjet dál, nejlépe do USA, kde měli řadu známých, případně do Kanady, kde však nikoho neznali. Když přišla nabídka na roční pracovní pobyt na UBC (University of British Columbia), s radostí přijali.

Cestovali lodí s krátkou zastávkou v New Yorku a pak přes Montreal vlakem do Vancouveru. Cesta byla dlouhá a v horku úmorná. „Pak jsme se dostali do Alberty a v předhůří těch velkých hor vlak najednou zastavil. Tatínek se rozhlédl, koukal kolem sebe a vidí – tamhle kvete něco, tamhle kvete něco. Vyskočil z vlaku, maminka na něj křičela: ‚Prosím tebe, pojď, tohle není zastávka! Za chvilku se vlak rozjede!‘ Ale on byl tak nadšen tím, co viděl, že začal tahat ze země různé rostliny, když ten vlak sebou trhl a začal odjíždět. No a teď maminka říkala: Co já si počnu, když přijedeme do Vancouveru bez něj? Za takových možná dvacet minut, bylo to strašně dlouhý, taťka přišel dovnitř, poněvadž ho chytili a strčili ho do vlaku a strašně mu vynadali, že se takové věci jako vycházet z vlaku, když není ve stanici, nedělají, a prostě úplně správně mu řekli, že tohleto se dělat nemá. A maminka říkala: ‚Vidíš, všechny ty rostliny a k čemu to bylo...‘ Ale on sáhl pod košili a vytáhl celej svazek těch hroznejch rostlin i s tou zemí a říkal: ‚Já to mám!‘“

Začátky na univerzitě

Nejprve bydleli krátce v noclehárně a poté ve vojenských chatkách, které univerzita propůjčovala profesorům ze zahraničí. Bylo to levné a šetřilo se na dům. Chatky byly primitivně vybavené, byla v nich zima, pouze jeden ohřívač a jedna kamna na olej. „Otcova angličtina potřebovala hodně pomoct.“ A tak si Vladimír Krajina každý večer nahlas přeříkával, co bude další den přednášet, a chodil přitom po pokoji. Byl nesmírně nadšený okolím, kombinací hor a moře. Brzy se vědělo, že zná množství rostlin, a tak za ním chodili kolegové, aby jim poradil. Jednoroční pobyt na univerzitě byl prodloužen a prof. Krajina se stal specialistou na mechy. Jeden, který objevil, nazval po své dceři.

Slávek Janda

V letech 1949–1950 přicházela do Kanady spousta mladých českých chlapců, původně na těžkou práci. Většina z nich se snažila získat stipendium a studovat. Rodina Krajinových byla mezi nimi známá svou pohostinností: paní Krajinová každou sobotu napekla buchty a zvala české studenty na návštěvu a prof. Krajina už měl na univerzitě jméno. Slávek (Květoslav) také původně přišel na buchty, ale časem se do sebe s pamětnicí zamilovali a 23. července 1956 se vzali.

Slávkova cesta ven z republiky byla dramatická. Jako skaut si v roce 1948 uvědomil, že je třeba něco dělat. V té době studoval v Brně práva. S kamarádem Ryšánkem, také původem z Moravy, se jim podařilo přejít hranice do americké zóny. Američané je poslali zpět s úkolem, aby získali kontakty. Ovšem při přechodu hranic zpět do Německa, kdy ještě převáděli jakousi paní, je chytili. Následovalo vězení v Plzni, na Pankráci a hrozilo jim, že budou odsouzeni za velezradu. „Ovšem byl to rok 1949 a naštěstí se ještě dalo vše uplatit.“ Nakonec byli odsouzeni pouze na šest měsíců za pokus o přechod hranic. Slávek se dostal do Libavé u Olomouce do vojenského útvaru PTP a při první příležitosti, kdy dostal dovolenku, odjel ve vojenské uniformě na Šumavu a přešel hranice (tentokrát potřetí) do americké zóny. Za své služby agenta-chodce dostal roční stipendium (World University Service) ve Vancouveru. Aby mohl ve studiu pokračovat, každé léto pracoval na lodi na trase Vancouver – Victoria – Seattle a po promoci prodával pojistky. V roce 1958 dostal nabídku od ministerstva financí, což znamenalo stěhování do Toronta.

Práce v lesnictví

Vladimír Krajina se silně zasazoval proti kácení lesů tzv. velkým výsekem. Lesníci po vykácení ponechali jeden strom na obrovské ploše s tím, že náletem semínek se les obnoví. To se však nedělo. Vysvětloval, že když se obnaží velká plocha, stoupne teplota a semena nemohou klíčit. Aby tuto myšlenku dokázal, začal experimentovat doma ve skleníku (za pomoci své dcery Mileny a Slávka, kteří museli semena zalévat). V roce 1981 byl Vladimíru Krajinovi udělen Řád Kanady za práci v rezervacích. Ekologická rezervace na ostrově Queen Charlotte Island byla pojmenována The Krajina Reserve.

Milena a Slávek Jandovi na cestách s rodiči

Nejprve podnikli velkou cestu do Španělska a Tuniska a posléze na Havaj. Na Havaji byl prof. Krajina ještě jako student a natočil zde dokumentární film. V roce 1961 získal Vladimír Krajina  „sabbatical“, roční studijní volno, který strávil s manželkou a synem Vladimírem opět na Havaji. Učil na univerzitě v Honolulu a Vláďa tam chodil na střední školu. Při své druhé návštěvě v roce 1982 „zaníceně ukazoval, co bylo a co už není, a vykládal o všech těch ostrovech“. 

Setkání s Václavem Havlem

V roce 1989 se v Československu konečně změnil režim. Krajinovi spolu s většinou československých emigrantů čekali na tuto chvíli dlouhá léta. Zpočátku doufali, že komunistický režim nebude mít dlouhého trvání, ale když viděli, že není naděje, přestali s myšlenkou na návrat počítat. V roce 1990 bylo prof. Krajinovi pětaosmdesát let, jeho ženě Marii o rok méně. Dočkali se, což bylo samo o sobě krásné, ale jak říká pamětnice, už byli „svým způsobem chatrní“. Syn Vláďa i dcera Milena si tedy vzali volno a jeli s nimi. Oficiálním prvotním impulzem k cestě byla konference strany národně socialistické v exilu, jíž byl prof. Krajina předsedou. Konference se konala v Praze a první dny jejich desetidenního pobytu trávili tam.

Zřejmě nejsilnějším zážitkem, kromě shledání se s rodinou, bylo setkání s Václavem Havlem. „Byli jsme pozvaní Václavem Havlem na Hrad. To byla pro nás samozřejmě velká čest, poněvadž jsme viděli jeho hry tady v angličtině, které přeložila Markéta Goetz. Takže jsme jeho práci znali, ale sejít se s ním jako s člověkem bylo strašně krásné. Mimochodem, maminka a jeho maminka byly ve stejném penzionátu v Brně, když byly mladé dívky, a bylo zajímavé, že on o tom věděl. Takže jsme přišli na Hrad, tam jsme měli takový krásný rozhovor, a co mně strašně imponovalo, že on vždycky zavřel oči, když mluvil, a řekl větu, která byla tak krásná, že se dala ihned napsat. Měli jsme potom s bratrem pocit, že jsme byli v nějaké hře. Že to, co on řekl, že bylo... prostě vždycky nás nějakým způsobem upřesnil do určitého bodu, kde ta konverzace šla tak, jak on by chtěl. No, a to nám řekl, že otci udělí, za dva dny myslím to bylo, Řád Bílého lva. No, tak jsme tam potom byli podruhé. Dostal Řád Bílého lva a bylo to velmi krásné. Já jsem potom ještě měla tu čest se s ním setkat při oslavě, jestli se tomu dá říct oslava, padesáti let od popravy Milady Horákové, kde on a jeho paní přišli také na Vyšehrad, kde se pořádala taková ekumenická oslava té velké české ženy. Také jsem mu věnovala knížku, kterou sepsal pan Doležal na základě pramenů, které my jsme mu dali.“ Zmiňovaná knížka se jmenuje Vysoká hra.

V roce 1993, kdy Vladimír Krajina zemřel, předala rodina jeho portrét (autorem je Josef Gabánek, akademický malíř, též emigrant v Kanadě) Botanickému ústavu. Dodnes tento obraz visí v pracovně dnes již emeritního prof. Jana Jeníka. V roce 2002 byla k poctě prof. Krajiny – botanika – odhalena pamětní deska na budově Botanického ústavu, na místě, kde léta vyučoval a vědecky pracoval.

O Vladimíru Krajinovi bylo napsáno několik knih, z nichž ta nejnovější pochází od Jana Drábka, natočeno několik filmů v Kanadě i u nás, sepsáno mnoho oslavných článků, ale také článků kontroverzních. Je to zkrátka stále, i po letech, živá osobnost. Inspiruje nás svou statečností a zájmem o věci kolem sebe, aktivním postojem a šíří záběru. Je to až neuvěřitelné, jak bohatý může být jeden lidský život a co všechno se do něj může vejít.

______

1 Malá odbočka do současnosti: Syn Karla Hlaváčka, také Karel, mi píše v červenci 2016 o oslavách 400 let od založení obce a odhalení pamětní desky jeho otci na budově školy. Slavností se zúčastnilo velké množství lidí: „Chci tím říci, že odhalení desky bylo jen malou součástí oslav, lidé se sešli zejména pro ten široký program. Při setkání s místními občany jsem zjistil, že si jen velice málo dnešních obyvatel vůbec pamatuje, že zde otec tolik let učil, že jen sporadicky tuší, co vše k historii školy a obce z těch let války patří.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)