Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Janda (* 1943)

• Jan Janda se narodil 9. ledna 1943 v Plzni

• otec Karel Janda se zapojil do odbojové organizace Obrana národa

• otce v roce 1943 zatklo gestapo a zemřel v Osvětimi

• matka Anna Jandová zemřela v roce 1943 v nemocnici po několika výsleších na gestapu

• po smrti rodičů vychovávala Jana teta a strýc Paškovi

• strýc Jan Pašek se 1. června 1953 v Plzni zapojil do protestů proti měnové reformě

• následně byl strýc odsouzen k šestiletému trestu

• v roce 1952 Jan vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni

• v letech 1962 až 1967 studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze

• v říjnu 1967 se zúčastnil studentských protestů na Strahově

• od 1. ledna 1968 pracoval na Povodí Vltavy

• od ledna 1989 pracoval jako ředitel plzeňské pobočky Povodí Vltavy

Jan Janda přišel na svět 9. ledna 1943 v Plzni jako třetí, nejmladší dítě Karla a Anny Jandových. Tatínek Karel Janda se narodil roku 1898 v Plzni, ale pocházel z tehdy ještě příměstské vsi Bolevec. Maminka Anna Jandová, za svobodna Motejzíková, rovněž z Plzně, se narodila roku 1903.

„Snažím se dát dohromady rodokmen ze strany své maminky, který sahá do roku 1758. Z tatínkovy strany jsem bohužel nezjistil nic,“ začíná své vyprávění Jan Janda. Jeho tatínek pracoval jako švec ve své bolevecké dílně. „V době, kdy jsem se narodil, tedy za války, byl pracovně nasazen v plzeňské Škodovce.“ Maminka byla švadlena. „Šila v domácnosti pro lidi různé věci,“ říká Jan Janda.

A pak už jsem ho nikdy neviděl

Když byl Janův tatínek za války pracovně nasazen ve Škodovce, zapojil se do odbojové organizace Obrana národa, a to společně s Františkem Deutscherem z velké dělovky. V čele této skupiny stáli zaměstnanci škodovácké strojírny Karel Panýrek a Jiří Juránek. Náplní práce této odbojové skupiny bylo zbrojní zpravodajství, poslech zahraničního rozhlasu, kolportáž vlastního časopisu V boj a opatřování třaskavin. Karel Janda se rovněž koncem roku 1942 podílel na přechovávání ilegálně žijících odbojářů na bývalém cvičišti Orla. „Jednalo se snad o nějakého parašutistu a také o roznášení protifašistických letáků, což jsem se dozvěděl z výpovědi určitých svědků, kteří bydleli ve Vrchlického ulici na Borech,“ říká Jan Janda.

Na přelomu let 1942 až 1943 byla tato antifašistická skupina rozbita. Karla Jandu zatkli v únoru 1943. „Bratr, který v té době také pracoval ve Škodovce, mi pak vyprávěl, jak pro tatínka přišlo gestapo. No a pak už jsme ho nikdy neviděli,“ vzpomíná Jan Janda. Maminka se o zatčení dozvěděla až druhý den, když tatínek nepřišel domů. Karel Janda 17. dubna téhož roku zemřel v plynové komoře v Osvětimi.[1] Maminka zemřela po několika výsleších na gestapu v nemocnici 23. září 1943.

Příbuzní o tom nechtěli mluvit

Jan měl dva výrazně starší sourozence. Když se narodil, bylo jeho sestře osmnáct a bratrovi devatenáct let. „O tom, co se rodičům stalo, nechtěli přede mnou moc mluvit, takže jsem se toho moc nedozvěděl. Myslím si, že měli oba tatínkovi trochu za zlé, že se angažoval v odboji, za což byl popraven.“ Jan přišel o tatínka, když měl tři měsíce.

Moc se toho nedozvěděl ani od maminčiny sestry Marie Paškové a jejího manžela Václava Paška, kteří jej po smrti jeho rodičů vychovávali. Po odpovědích na dosud nezodpovězené otázky tudíž musel pátrat sám. „Jak se chovali bratr, sestra a maminka, s kým se stýkali a co všechno zažili v té kritické době let 1942–1943, to jsem se nikdy nedozvěděl. Ti moji příbuzní, včetně těch, kteří mě potom vychovávali, o tom asi raději nechtěli mluvit. Ono, když někdo něco neví, je to možná někdy lepší,“ říká Jan Janda.

Strýc skončil v Jáchymově

Jak už bylo zmíněno, výchovy malého Jana se po roce od smrti rodičů chopila maminčina sestra Marie Pašková se svým manželem, předtím se o něj starala sestra. Byl u nich od roku 1945 až do doby, kdy se oženil. Do roku 1948 žil v přesvědčení, že jeho rodiče jsou Paškovi. „Poručníka mi dělal bratr Marie Paškové, Ferdinand Motejzík, který však bohužel roku 1947 zemřel.“ Teta se strýcem jej pak tedy v poručnictví nahradili. „To jsem se ale dozvěděl až v době, když jsme odjížděli z pohraničí, kde strýc Václav Pašek dělal v letech 1945–1948 na pile národního správce asi zabaveného německého majetku. Pak ale přišel únor 1948…“ vypráví Jan Janda.

Strýc byl obviněn z neoprávněného nakládání se socialistickým majetkem. „Zakoupil totiž dva povozy a dva koně, aby mohl sám dřevo z lesa svážet a nemusel platit za svoz cizím. Takový nákup za peníze, které pila vydělala, však nebyl povolen, a tak ho odtamtud revoluční národní výbor vyhodil,“ vysvětluje Jan Janda.

Rodina se vrátila do Plzně, strýc zatrpkl a stal se zarytým antikomunistou. Dne 1. června 1953 se v Plzni zapojil[2] do protestů proti měnové reformě, načež byl zatčen a odsouzen k šesti rokům v Jáchymově. Úřady tehdy chtěly pamětníka umístit do ústavu. „Naštěstí tu byli lidé, kteří se postavili za tetu, za to, že mě dokáže vychovat bez ohledu na to, že strýc je v Jáchymově,“ dodává pamětník.

Strýci se však v jáchymovském dole přihodil úraz. „Takže tam byl málo platný, podmíněně mu prominuli ty dva roky a po čtyřech letech se vrátil domů.“ Aby se ale teta sama zvládla postarat po ta čtyři léta o všechny své děti, musela jít do zaměstnání. Pracovala tedy jako vrátná na Lochotíně v tehdejší drožďárně. „A my jsme se museli o sebe začít starat sami.“

Jan se pak od strýce dozvěděl o krutém režimu vězňů v Jáchymově: „Zavírali je na samotku, nedávali jim jíst, nepouštěli je na záchod, na to měli nádobu v cele…“ Když bylo Janovi dvanáct let, dostal jeho strýc povolenou návštěvu, a tak se za ním spolu s tetou vydali. „Dostali jsme od něj dárek, bylo to nějaké cukroví, a nesmělo se tam mluvit o politice.“

Z Paška opět Jandou

Když bylo Janovi pět let, dozvěděl se, že Paškovi nejsou jeho rodiče. „Ale že jsem nějaký Janda a že maminka i tatínek zemřeli. Přesto jsem věděl, že do té rodiny patřím. Pro mě to byli rodiče, já jsem nikoho jiného neznal,“ říká Jan Janda, který dodnes na dětství u Pašků rád vzpomíná. Chovali se k němu pěkně, navíc vyrůstal spolu s jejich třemi dětmi, takže pocitem osamocení netrpěl.

Nikoliv jako Jan Pašek, ale už zase s příjmením Janda započal v roce 1949 osmiletou školní docházku, na kterou v letech 1958–1962 navázal studiem na Střední průmyslové škole stavební v Plzni. Tu studovala i jeho sestřenice Marie, a proto mu nejspíš jeho strýc doporučil totéž. Nutno dodat, že do Pionýra ani do Socialistického svazu mládeže Jana nepřijali, a to kvůli jeho protirežimní výchově. „Navíc jsem se špatně učil, měl jsem dvojku z chování a takové tam nepotřebovali,“ vysvětluje Jan Janda.

Asi mu vadilo, že z rodiny odcházím

Ve studiu pamětník pokračoval v letech 1962–1967 na Českém vysokém učení technickém v Praze, jako obor si zvolil vodní hospodářství. Byl to tehdy jeden z nových oborů. Právě s prací ve vodohospodářství je spjata velká část Janova života. Ve čtyřech letech jej přitom vodní živel málem připravil o život.

Stalo se to v roce 1947 na pile v pohraničí, kde jeho strýc tehdy dělal správce. Malý Jan se tehdy topil v náhonu, který přiváděl vodu na mlýnské kolo. „Někdo mě z té vody vytáhl na břeh a já jsem až pak zjistil, že to byl nějaký Němec, který nebyl odsunut. Tomu říkám absurdita života. Na jedné straně jsem přišel o tatínka a maminku z titulu nacismu a na druhou stranu mi ten Němec zachránil život,“ říká Jan Janda.

Jan se ještě během studia 4. února roku 1965 oženil se svojí spolužačkou Bohumilou Stejskalovou. S jeho rozhodnutím však strýc nesouhlasil, a dokonce se pokusil jim svatbu na místě překazit. Jejich cesty se tak definitivně rozešly. „Asi mu také vadilo, že z jejich rodiny odcházím,“ říká Jan Janda, který svého strýce vždy vnímal jako hrubiána a despotu, na druhou stranu mu však vděčil za to, že jej naučil pracovat a starat se o hospodářství.

Ten zásah policajtů nebyl dobrý

Roku 1966 se manželům narodila dcera Jana. Jan o rok později při psaní své diplomové práce zažil 31. října 1967 studentské protesty známé jako strahovské události. „Asi po tři hodiny se večer nesvítilo a já jsem byl jedním z těch, kteří potřebovali dokončit svou diplomovou práci. Všechny nás to naštvalo,“ vzpomíná Jan Janda, jenž spolu s dalšími studenty vyšel do ulic na protest proti výpadkům elektřiny.

„Neříkám, že jsem byl mezi prvními, ale byl jsem v té stovce. Vykřikovali jsme: ‚My chceme světlo! My chceme světlo!‘ Pak se vytvořil dav lidí a někdo, kdo jej vedl, prohlásil: ‚Jdeme na Hrad!‘ Tak jsme ze Strahova sešli na Hradčanské náměstí, kde ten večer probíhala asi nějaká zasedání Ústředního výboru. A stalo se to, že ta naše provolání vyzněla politicky. Ten zásah policajtů však nebyl dobrý… V jedné malostranské ulici se proti nám postavili v několika řadách a já jsem vůbec poprvé zažil něco takového. Občas někdo dostal obuškem. Já jsem byl vepředu a neměl jsem z toho dobrý pocit,“ vypráví Jan Janda.

Ředitelem a majorem

Diplomovou práci nakonec úspěšně dopsal a od 1. ledna 1968 už pracoval v podniku Povodí Vltavy, kde postupně prošel funkcemi technika a dispečera, až se vypracoval na ředitele závodu v Plzni. 

„Když se na to dívám zpětně, dalo se to, co 21. srpna 1968 přišlo, čekat. Já jsem to ale tenkrát nečekal, byl to šok. Překvapil mě i nepřekvapil,“ říká Jan Janda o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jeho kamarádi tou dobou trávili čas na vojně. On však povolávací rozkaz nedostal, a tak se šel zeptat na vojenskou správu. „Dobře jsem udělal, protože jinak bych měl tu vojnu asi delší,“ dodává.

Na podzim roku 1968 absolvoval jakožto vysokoškolák jeden rok povinné vojenské služby v Kadani a v Plzni. „Postupoval jsem po těch hodnostech a v roce 2002 jsem byl jmenován majorem.“ Roku 1973 se rodina rozrostla o syna Filipa.

Podlehl jsem – a po roce jsem šel legitimaci vrátit

V zaměstnání po Janovi chtěli, aby vstoupil do komunistické strany. „Na pořadu jsem byl několikrát. Vzdoroval jsem až do roku 1988, kdy jsem byl navržen na ředitele závodu. Podlehl jsem – a po roce jsem šel legitimaci vrátit,“ vypráví Jan Janda, který do komunistické strany vstoupil kvůli povýšení v zaměstnání.

„Kdybych tam nevstoupil, myslím, že by mi nedovolili dělat ještě patnáct let po revoluci ředitele. Samozřejmě, že jsem vnímal, co komunisté v tom roce 1953 při měnové reformě udělali strýci, ale kdo neposlouchá… Musel on být na té radnici? Nemohl být jenom na ulici?“

Sametovou revoluci přivítal, a to z důvodu větší osobní i pracovní svobody. „Vedlo mě to k myšlence, že se konečně vylepší vztah lidí k lidem. Ale na demonstracích proti režimu jsem byl jen dvakrát, hlavně jsem koukal, aby závod byl v pořádku. Ani Chartu 77 jsem nepodepsal, nepřemýšlel jsem o tom,“ říká Jan Janda. Ve výkonu ředitelské funkce setrval od 1. ledna 1989 až do svého odchodu do penze v lednu 2005.

Dodnes schraňuje potvrzení o členství ve Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP) z roku 1947. Roku 2002 převzal z rukou prezidenta Václava Havla ocenění za své nasazení během záplav. „Václava Havla jsem měl rád. Jeho názory se mi vždycky líbily. Byly takové lidské, pravdivé. A takto na mě zapůsobil i při našem setkání na Hradě,“ vzpomíná Jan Janda.

V roce 2018 pamětník obdržel také Čestné uznání hejtmana Plzeňského kraje za odbojovou činnost proti fašismu jeho otce. A pokud jde o uznání práce, které se po celý život věnoval, od roku 1993 je držitelem Čestného uznání za obětavé úsilí o rozvoj a technický pokrok vodního hospodářství. Společně s Luďkem Krčmářem pak napsal knihu Pět plzeňských řek. Také jeho děti pokračují v práci svého otce, a tak i v jejich životě má vodní živel své nezastupitelné místo. Po odchodu do důchodu se Jan věnuje svým vnoučatům a také tráví volný čas na chalupě v Brdech. „Když jsme ji kupovali, byla už hodně stará. Ale já jsem ji opravil právě díky tomu, co jsem se naučil u Pašků.“

 

[1] http://krizkyavetrelci.plzne.cz/katalog/dilo/2551/

[2] „Toho 1. června 1953 vyházeli věci z radnice, strýc byl mezi těmi účastníky na radnici taky. Někdo je vyfotil a je zajímavé, že už 1. června večer ho přišli zatknout.“