Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Snášela jsem to trpělivě a všem pomáhala
narozena 24. února 1945 v Nové Vsi u Chotěboře
její rodiče budovali malé hospodářství, které po nástupu komunistického režimu museli odevzdat do jednotného zemědělského družstva (JZD)
provdala se za Rudolfa Janče, jehož rodina byla označena za kulaky a vystěhována z hospodářství i rodné obce
její tchán byl vězněn, po propuštění o něj doma pečovala
v roce 2022 žila v Chotěboři
Marie Jančová, rozená Konfrštová, se narodila 24. února 1935 v Nové Vsi u Chotěboře, kde také vyrůstala. „Na dětství vzpomínám ráda. Bylo nás šest [dětí] a všichni jsme se měli moc rádi, museli jsme hodně pracovat a pomáhat.“ Za války prožívala zejména nálety, které jí v mysli utkvěly po celý život. „Když byly nálety, tak jako děcka jsme se hrozně báli, utíkali jsme se schovat. Do dneška nesnáším, když tady létají ty letadla a slyším ten zvuk, to je pro mě opravdu hrozný,“ říká pamětnice.
Těžké časy pak pro její rodinu pokračovaly s nástupem komunistického režimu. Její rodiče postupně budovali hospodářství a kupovali stroje. „[Tatínek se] těšil, že bude hospodařit. To byla jeho taková radost pracovat na polích.“ Když pak přišla kolektivizace, rodiče do jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupit nechtěli. „Zvláště ne maminka, protože se do toho dávaly peníze. A my jako děti, co jsme vydělávaly, tak jsme ty peníze jim do toho přispívaly. Aby se to zaplatilo, žádný dluhy dřív nebyly. […] Co se mohlo koupit, to se koupilo. […] Přišli, přemlouvali ho do JZD. No tak až potom za dlouho, v tichosti a v klidu to tatínek předal. A šel pracovat do toho JZD,“ vzpomíná pamětnice.
Marie Jančová vystudovala zdravotní školu pro zubní instrumentářky v Pardubicích a ve zdravotnictví pracovala celý svůj profesní život. V ordinaci se také seznámila se svým budoucím manželem Rudolfem Jančem. Manželovu rodinu postihla kolektivizace ještě tragičtěji než její vlastní.
„Ten rok čtyřicet osm tam začínal špatně, protože měli velký hospodářství. V roce 1947 bylo velký sucho, neurodilo se, a ještě k tomu přišli o dobytek. Řádila slintavka, takže přišli o dobytek, neurodilo se a dodávky nemohli splnit, jak měli předepsaný. I když se snažili je nahradit něčím jiným. Jeho otec už byl označenej jako rozvraceč republiky,“ vypráví pamětnice. Na svého tchána vzpomíná jako na pravého staročecha, který miloval půdu a byla pro něj nade všechno. „Děti vedli k úctě k půdě. Manžel měl být jeho nástupcem, tak ho dali na zemědělskou školu do Roudnice,“ říká Marie Jančová. Ve třetím ročníku ale už začaly perzekuce a její budoucí manžel Rudolf byl ze školy vyloučen a poslán pracovat do kladenských dolů. „Dělal na předku, to jsou nejtěžší práce, zavalil ho tam kámen a byl týden bez vědomí v nemocnici. Jim [rodičům] dali, že je vystěhují.“ Museli tak veškeré hospodářství zanechat v Černuci, obci u Kladna, a přestěhovat se do Chotěboře, kde byli ubytováni na místním zámku.
Navíc tchán za to, že nemohl splnit dodávky, poslouchal Svobodnou Evropu a odmítl dělat předsedu JZD, byl odsouzen a vězněn. Nejdříve na Pankráci, posléze v Táboře. „Když ho převáželi do Tábora, tak byl vedle něj z každý strany policajt se samopalem. Zastavili v lese, chtěli po něm, aby šel na záchod, proslýchalo se, že když vystoupí, že to do nich naperou a že bude označený, že byl zabit při útěku,“ vypráví pamětnice. To tchán odmítl, a tak byl v autě surově zbit. V Táboře měl pracovat, ale nebyl práce schopný a už jen skomíral, a tak tchyně neustále žádala o jeho propuštění. „Pak se nad ní někdo ustrnul, přivezli ho domů. Byl doma, dusil se – a lékař žádnej. Křísící přístroj mu nechtěl nikdo půjčit, až mu ho půjčili hasiči. A že byl na kyslíku, začal trochu vegetovat, přešel po místnosti. Ujmul se ho doktor Pilař a dva roky ho držel na lékách,“ popisuje pamětnice.
Do této rodinné situace se přivdala a problémy nastaly hned u samotné svatby. S Rudolfem se chtěli vzít i v kostele v Chotěboři, kvůli čemuž panovaly velké dohady, protože místní komunisté nechtěli, aby se do obce přistěhoval další kulak. Svatbu si nakonec vyjednali, ale tím naschvály neskončily. „Do kostela jsme mohli, a když měly hrát varhany, tak nikdo nebyl. Tak pan farář šel, že nám zazpívá sám. Šel na varhany a oni všechno zamkli, celý kostel okolo.“ Stejně tak později, když žádali o byt, dozvěděli se, že žádný byt nikdy nedostanou. „Ať jsme šli žádat o cokoliv, všude byly dveře zavřený.“
S manželem bydleli nějaký čas na chotěbořském zámku, kde se Marie Jančová ihned zapojila do péče o nemocného tchána. K tomu všemu ještě její manžel Rudolf musel znovu nastoupit na rok do dolů. „Zůstali jsme doma s babičkou […], o tatínka jsem se musela nejvíc starat já,“ vzpomíná. Když tchán zemřel, řešila rodina další problém. Po vystěhování z původního hospodářství v Černuci měla rodina i zákaz vstupu do vesnice. „Tak jsme sháněli povolení, abysme ho tam mohli pohřbít. Tak na policajty, policajti na ministerstvu vnitra, spravedlnosti. A čekala jsem tam půl dne, než jsem to vyřídila, ale vyřídila jsem to dobře, že jsme ho mohli převízt a pohřbít ho doma. A když jsme s babičkou jely na hřbitov, tak jsme seděly na mezi, hlídaly hřbitov, když tam nikdo nebyl, honem udělat hroby a vymáznout, aby nás nikdo neviděl, aby nás nenahlásil. Protože byla vypsaná velká pokuta, že bysme musely zaplatit velkou pokutu, kdyby nás tam nachytali.“ Svého sňatku ale Marie Jančová nikdy nelitovala. „Prožili jsme to v klidu a v dřině, měli jsme se rádi,“ říká.
Ve stáří se Rudolfu Jančovi projevilo dávné zranění, které utrpěl při práci v dolech. „Že ho hrozně bolely záda a nemohl chodit,“ popisuje. Marie Jančová se o svého muže starala doma do poslední chvíle. Po sametové revoluci toho rodina v restitucích mnoho nezískala. „Dali nám nějaký žlaby nebo co. A za to, že byl tatínek [tchán] zavřenej, dostal manžel asi 15 000.“ Navíc v otevřených archivech zjistili, že byli i sousedé, kteří neváhali na jejich rodinu donášet informace Státní bezpečnosti (StB).
Marie Jančová v roce 2022 stále žila v Chotěboři a mladé generaci přála, aby vyrůstala v míru a lásce a zároveň aby nepodléhala žádným ideologiím a chovala se spravedlivě.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)