Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jančí (* 1919)

• narozen v roce 1919 ve Veselíčku

• za války pomáhal ukrývat partyzána Josefa Fialu

• v roce 1944 několik měsíců vězněn v Olomouci a koncentračním táboře Mauthausen

• svědek vypálení Javoříčka Lüdemannovým komandem 5. května 1945

• v Javoříčku bylo zavražděno několik jeho kamarádů a spolužáků ze školy

• uvězněn v souvislosti se zakládáním JZD ve Veselíčku

• šest měsíců vězněn v Litovli

• v současnosti žije ve Veselíčku

Jan Jančí se narodil v roce 1919 ve Veselíčku, kde se svou ženou Zdeňkou žije i dnes. Přestože byl v této malé obci uprostřed lesů Bouzovské vrchoviny velmi vzdálen od významných center našeho státu, stal se přímým účastníkem jeho dramatických období a na vlastní kůži prošel jak nacistickým, tak komunistickým vězením. Byl také svědkem vraždění a vypálení sousední obce Javoříčko, kde 5. května 1945 povraždil oddíl SS poručíka Egona Lüdemanna 38 mužů, mezi nimi i několik pamětníkových kamarádů a spolužáků ze školy.

Jeho rodiče živilo malé hospodářství, to ale v této horské oblasti moc nevynášelo, a tak si přivydělávali ještě rozvozem vápna. „Otec měl ambulantní rozvoz vápna. Měli jsme takovou menší vápenku. Tam se topilo dřívím, dávaly se tam celý metrový polena.“ V okolí Veselíčka se nacházelo několik malých obcí. Byl to čistě český kraj, jehož centrem bylo malé městečko Bouzov se svým romantickým hradem. Protože obce v okolí byly velmi malé, měly společnou dvoutřídní školu v Javoříčku, kam jako chlapec chodil také Jan Jančí. Po ukončení této školy absolvoval ještě zemědělské učiliště.

V kraji padlo několik trestů smrti

Po škole Jan Jančí pracoval doma na hospodářství. Doba se ale změnila. Nejprve bylo po mnichovské dohodě Německem zabráno pohraničí a několik kilometrů od Veselíčka vznikly nové hranice. Následující rok v březnu již Německo pohltilo celou zemi a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Blízký hrad Bouzov, který patřil Řádu německých rytířů, byl zkonfiskován a do jeho zdí se nastěhovala organizace nacistické SS, tzv. Společnost pro podporu a péči o německé kulturní památky. Pod tímto názvem se ale ukrývala instituce, která uchovávala ukradené cennosti a umělecká díla z celé okupované Evropy.

Na Bouzovsku byl velmi silně zastoupen protinacistický odboj. První vlna zatýkání zde proběhla již v roce 1940 a týkala se hlavně činovníků Sokola. Činnost odboje to ale nezastavilo a ten se začal od roku 1943 opět rozvíjet. Jeden z jeho členů, na kterého Jan Jančí nevzpomíná v dobrém, se jmenoval Josef Fiala. Ten se krátce ukrýval i u pamětníka a po jeho zatčení gestapem začala v kraji vlna zatýkání. Zatčeno a uvězněno bylo více než 60 osob a mezi nimi i Jan Jančí. Několik těchto odvážných mužů skončilo na popravišti. „Tady byl nějaký partyzán Fiala. On se vydával za nějakýho parašutistu. Kamarádi z Háček ho přivedli ke mně. To jsem byl ještě svobodný a měl jsem ty kamarády. Že kdyby potřeboval něco k jídlu nebo přespat. Několikrát u nás byl. Pak ho chytli a zavřeli a on všechno pověděl, kde byl. Tak se mnou byli zatčeni: řídící Faltýnek (Josef Faltýnek), dostal smrt, Nohavička (Mořic Nohavička), dostal smrt, Vychodil (Josef Vychodil), dostal smrt, Jedlička, dostal smrt. To všechno kvůli té aféře, že nás ten Fiala udal, že jsme ho podporovali. Já jsem jinak nic neměl. Zbraň jsem neměl. Jenom podporu. (...) Nás bylo na dva autobusy. To bylo trestů smrti.“

Jan Jančí byl odvezen na garňák v Olomouci. Tam prošel sérií brutálních výslechů a na celu se vrátil se zraněním. „Tam jsem dostal. Měl jsem rozbitý zadek. Mně to hnisalo. Nějakej Oldřich Kolář z Bouzova, bývalej četník, byl se mnou na cele. Tak mně to špinavým kapesníkem vytíral. Pak mně to hnisalo. Až když jsem se vrátil dom, to už jsem byl ženatej, tak mně to začalo růst. Už to bylo jak malý vajíčko. A vadilo mně to při sezení. Tak jsem musel do nemocnice a tam mně to vyřízli. Mám tam jizvu do dneška. (...) Bili mě po zadku, po rukou, ohnout jsem se musel, po zadku, po šlapách. To se nedá povědět.“

Jedním ze spoluvězňů v Olomouci, na kterého Jan Jančí vzpomíná, byl jeho bývalý učitel z Javoříčka a také vedoucí ochotnického divadla, ve kterém za mlada pan Jančí hrával. Jmenoval se Oldřich Šišma a na celu ho gestapo vhodilo totálně zmláceného. „Jak jsem Vám vyprávěl o tom Šišmovi, ten učitel, co mě učil, co s náma hrával ty divadla. Tak on byl taky v Sokole. To už jsem tam, myslím, byl dva měsíce. V noci otevřeli celu a vhodili tam chlapa a ten měl, my jsme tomu říkali špangle, na rukách a hodili ho tam v noci od výslechu. On byl samá modřina. Byl to můj bývalý učitel. Jak jsem Vám říkal, Šišma, který s námi jezdil na výlety. Já jsem ho nepoznal, jak on vypadal. On byl modrej, úplně fialovej. A byl s náma a chudák, když chtěl čůrat, tak já jsem mu rozepl poklopec a pomohl jsem mu, aby tohlen... Když jinak, když musel na velkou, tak jsem zazvonil a přišel pro něho tenhle a zavedl ho a počkal na onom místě.“

Jan Jančí strávil dva měsíce v samovazbě a několik měsíců v cele olomoucké věznice. Zažil tam bití, ponižování, strach a neutuchající hlad. „Já se přiznám, že jsem plakal hladem. To Vám neříkám prvnímu. Já se za to nestydím, protože já jsem měl tehdy 48 kilo a dnes mám 82.“ Jan Jančí nakonec nebyl odsouzen, přesto byl údajně poslán do koncentračního tábora Mauthausen. Na to, co tam zažil, ani dnes, po více než pětašedesáti letech, nechce vzpomínat. „Hrůza. Já už na to nechci ani vzpomínat. To Vám nebudu vyprávět, jakým způsobem jsem se dostal ven. Jedno prase na černo v tom zaúřadovalo. (...) Já jsem to žádnýmu ani nevykládal... Krutý chvilky. (...) To mně pomohl jeden člověk a já ho nechci prozrazovat.“

Všude vládl strach

Z Mauthausenu domů se Jan Jančí prý vrátil 14. prosince 1944. Za ten necelý rok se ale situace v okolí podstatně změnila, zanedlouho po jeho návratu se v lesích začalo pohybovat několik partyzánů ze sovětské paradesantní skupiny Jermak, z oddílu Jermak – Kružilin a Fursenko. Podstatní pro události v okolí byli především čtyři jeho členové – Viktor Kružilin (zatčen 16. března 1945), Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová.

Oddíl Jermak - Fursenko podnikl v okolí několik ozbrojovacích a zásobovacích akcí. Jan Jančí na jeho členy nevzpomíná nejlépe. „Já jsem říkal, že to byli zloději. Žádnou jejich činnost během té doby, co jsem byl doma, jsem nezaregistroval,“ vzpomíná pamětník, který také vypráví, že partyzáni bývali často opilí. „Tady ve Střemeníčku v hospodě, tam byla zábava. To se skoro v každé vesnici tančilo na černo. Najednou se tam objevili partyzáni a ten Litviško, ten tam tancoval opilej na stole. Vzpomínám si, že oslavoval Stalina.“

Lidé z obce sice partyzánům často pomáhali, ale Jan Jančí doplňuje, že to mnohdy bylo jen ze strachu. „To byla taková doba, ten konec do toho dubna, že člověk měl strach. Němci se vraceli, někteří utíkali. Třeba byla noc, já nevím, jestli to byl svátek vánoční. Kdosi klepe na okno. Dva Němci, ale beze zbraně. Chtěli přespat. Ale kde? Moje máma je vzala do místnosti, kde se mlátilo na povřísla. Tam spali. Na třetí den zas někdo klepe, zas partyzáni. To byla doba.“

Partyzáni z oddílu Jermak - Fursenko často navštěvovali vedlejší obec Javoříčko, která byla jednou z jejich nejdůležitějších základen. Navázali tam spolupráci s několika rodinami. Z 9. na 10. dubna ve večerních hodinách se v javoříčské myslivně stala tragická událost. Opilým partyzánem G. Litviškem byla zastřelena Hilda Victorová a její dvě děti. Právě tato událost mohla předcházet velmi kruté nacistické pomstě, která v Javoříčku proběhla 5. května 1945.

Němka Hilda Victorová byla manželkou lesního správce a Oberscharführera (poručíka) SS Othmara Victora, ten však v té době pobýval v Německu. Zatímco její manžel byl příslušníkem SS, Hilda Victorová mluvila dobře česky a učila to i své děti, nějaký čas už také spolupracovala s partyzány. V ten večer ale partyzánům chyběl velitel A. Fursenko, který byl v Litovli, kde mělo dojít k předem domluvenému předání zbraní partyzánům od ženijní jednotky Arménů. K tomu ale nakonec nedošlo a Fursenko se při svém návratu do Javoříčka zpozdil. Mezitím značně opilý G. Litviško obvinil Victorovou ze zrady a po půlnoci ji spolu s dvěma malými dětmi zastřelil. Ostatní partyzáni, aby zahladili stopy, zapálili myslivnu. Toho si všimli hasiči z vedlejšího Veselíčka, a protože v Javoříčku nebyla hasičská zbrojnice, vydali se k ohni. Na koňském povozu mezi nimi seděl i Jan Jančí. K myslivně ale nedojeli, cestou je zastavil opilý Litviško, který ranou z revolveru zastřelil starostu Veselíčka Františka Malínka sedícího na kozlíku. „Najednou někdo zakřičel ze tmy: ,Wohin! Wohin!‘ Nečekal na žádnou odpověď. Bác, bác a střílel. (...) Všichni hasiči jsme seskákali a utekli jsme příkopem tady do Veselíčka nazpátek. Nevěděli jsme, co se děje, báli jsme se tam jít, protože jsme nevěděli, jestli to jsou Němci nebo kdo to je, protože německy křičel wohin. Tak jsme byli až do rána venku. Pak jsme viděli, jak tam ráno jezdí takový to typický gestapácký auto.“ Jednalo se o vyšetřovatele a velitele hradu Bouzova Obersturmbannführera SS Emila Büchse s několika dalšími příslušníky SS.

Když Jan Jančí s jedním z hasičů z Javoříčka utíkal, náhodou zahlédl ještě další tři mrtvé v domku Adolfa Pospíšila. G. Litviško tam zastřelil dva Armény z Litovle a Václava Dostála, který se jich zastával. „Jak zastřelili toho Malínka, tak jsme utíkali a ten barák, jak tam bydlel ten Pospíšil, tak byl těsně u silnice, jenom takovej schodek a už bylo vidět do předsíně, do kuchyně a ty dveře byly otevřený a vevnitř bylo všechno rozsvícený. Kamarád na mě volá: ,Podívej se, tam leží mrtví.‘ Tak jsem tam strčil hlavu a tam jsem viděl ležet toho Dostála, toho sklenáře s těma vojákama. Ti partyzáni je zastřelili. (...) To všechno dělali partyzáni, tu hrůzu.“

Pro povoz se stříkačkou se hasiči vrátili až druhý den. Jan Jančí si dodnes pamatuje, co s kamarádem uviděli v myslivně. „Tam ležela ta Victorová na takové židli. To si pamatuju, zadek holej, opálenej a byla střelená. Teď jsme hledali ty děti a ty byly v postýlce. Ležely a střelený. Obě dvě ležely vedle sebe a krev, takový čůrky vytečený. To byl nezapomenutelný pohled. Na to nezapomenu do smrti. Jaká to byla sprosťárna. ty děcka...“

Javoříčko 5. května 1945

Již den před vypálením Javoříčka přijelo na hrad Bouzov SS komando pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna. Tito esesmani začali další den v dopoledních hodinách okruhem obkličovat Javoříčko. Když došli k vesnici, začali postupně seřazovat do skupinek muže, které bez milosti stříleli. V Javoříčku bylo takto zavražděno 38 nevinných mužů. Nejstaršímu Karlu Zajoncovi bylo 75 let a nejmladšímu Josefu Vlčkovi ml. pouhých 15 let. K dokonání zkázy obce byly vypáleny všechny domy, kromě školy a kapličky. Takto začátek celé tragédie zaznamenal ve vedlejší obci Veselíčko Jan Jančí. „Hned tady za Veselíčkem, je to ani ne 500 metrů k té zatáčce, tam ležel jeden zastřelený. Šel z Luké pěšky, nějakej Alfons (Alfons Leibner). My jsme všichni, jak začaly ty rány, tak jsme všichni běželi z toho Veselíčka do Luké. Měli jsme strach, protože některé ženy utíkaly přes Veselíčko a říkaly: ,Běžte pryč! V Javoříčku střílí všechny chlapy.‘ Jedna ženská s kravským spřežením byla pro dřevo v lese. Však toho jejího zeťáka tam zastřelili. A ona s těma kravama tam šla. To si pamatuju jak dnes. Od ní jsem to slyšel první. ,Tam se střílí!‘ Tak jsme všichni utíkali do Luké. Takže oni měli obklíčené Veselíčko tady z druhé strany. Březina a Střemeníčko. Střemeníčko vím určitě. Tak Vám zase řeknu jeden příběh. Když jsme utíkali do té Luké, to už byla doba, kdy jsem jezdil za manželkou do školy ve Slavětíně. Teď jsme byli v Luké a jenom jsme viděli ten dým a nevěděli jsme co. A někdo tam říká: ,Už aji Březinu zapalují.‘ To je tady vesnice nad Javoříčkem. A já a ještě jeden nebo dva jsme byli zvědaví. Vypůjčil jsem si ve Slavětíně od nich ve škole jízdní kolo a ještě s dvěma jsme jeli tam od Ješova k letišti a ke Střemeníčku. A my na těch kolech jsme jeli a přijíždíme blíž k té silnici, co vede od Slavětína ke Střemeníčku, a najednou vidíme vojáky v uniformě. A jak nás viděli přijíždět blíž, bylo to ještě dost daleko, tak sundávali kvéry. Tak my jsme seskákali z těch kol a nechali jsme je tam ležet. Takhle bylo pole, pak byl svah ke Slavětínu a k Ješovu. To jsem poprvé v životě slyšel: Fí. Fí. Fí. Jak oni po nás stříleli. Jak ty kulky hvízdaly.“ Pamětník utekl zpět do Slavětína.

I přes tuto zkušenost se již ve čtyři hodiny spolu s bratrem vydal do Javoříčka. Na to, co tam spatřil, už do smrti nezapomene. „Šel jsem s bráchou do Javoříčka. To jsem všechno viděl. Viděl jsem, jak jeden leží v příkopě. Potom u té samoty v tom příkopě, tak tam jich bylo několik. Tam byl Vlček z Vojtěchova, Slavíček z Vojtěchova, ten z Ješova, co ta paní s těma krávama šla, já už si ani nevzpomínám, kdo tam byl. Ale bylo jich tam asi pět nebo kolik. Šel jsem s nima ještě dál, až do Javoříčka. Doprovodil jsem ho přes Javoříčko a vracel jsem se. To víte, že jsem měl strach. A viděl jsem, jak to dohořívá a ženy pláčou. Tam ležel mrtvý, tam ležel mrtvý. Se strachem už jsem se vrátil domů a už jsem neměl odvahu tam jít.“ O tomto hrůzném dnu Jan Jančí také napsal několik řádků ve svých vzpomínkách na tragédii. Toto je část jeho textu. „Všude leží moji přátelé a spolužáci. Hledím do zkrvavených tváří a některé z nich jsem nemohl ani poznat. Můj dlouholetý spolužák leží s vyteklým celým mozkem. Všichni muži od 15 let, až na ty, kteří se zdržovali mimo osadu, byli zavražděni. Celé údolí je naplněno čpícím kouřem. Když jsem byl vězněn gestapem, zažil jsem a viděl různé drastické výjevy. Zde jsem však musel sebrati všechnu odvahu, abych se dokázal dívat na tu hrůzu.“

Pohřbívání mrtvých

Až na druhý den se Jan Jančí a další muži z okolních obcí odvážili vstoupit do Javoříčka. Společně potom pohřbili mrtvé kamarády. „Až na druhý den, to byla neděle, tak jsme tady odtud šli, chlapi, do toho Javoříčka. Teprve jsme měli odvahu. A už tam byli ze sousední vesnice, z Březiny a Střemeníčka. Domlouvali jsme se, co teď. My jsme měli doma telefon. Tak jsem se vrátil zatelefonovat na nedělní službu na četnickou stanici v Litovli, co se bude dělat s těma mrtvýma. Oni nějak vyhýbavě odpověděli, že jsme z toho nebyli moudří. Tak jsme se domluvili, že je sneseme, že je pohřbíme sami.“ Všichni muži, až na Josefa Pecinu se synem Milanem, pro které si přijeli příbuzní z Pěnčína, byli pohřbeni na místě dnešního památníku.

Nacisté, kteří tuto otřesnou akci vykonali, nebyli nikdy vypátráni a potrestáni. Popraven byl pouze jeden přímý účastník, Willi Kunz. Před soudem stanul také Othmar Victora, který ale v době tragédie nebyl v Javoříčku. „Byl souzen v Olomouci. Dva dny to trvalo. Já jsem se tam byl podívat. Byl odsouzen na dva roky, že byl v SS.“

Místo lepších zítřků vězení

Osvobození v okolí proběhlo poklidně a lidé se, i když za cenu obrovských obětí, konečně dočkali svobody. Jan Jančí se ještě v roce 1945 oženil s paní Zdeňkou a spolu hospodařili na svých horských políčkách. Po roce 1948 ale moc ve státě převzala komunistická strana a v obcích v celé republice se začala prosazovat kolektivizace. Protože Veselíčko bylo poměrně zapadlou obcí, zakládalo se zde JZD až v druhé vlně kolektivizace v 50. letech. Janu Jančímu se hospodaření dařilo. Jako jediný v okolí vlastnil traktor a zvládal také odevzdávat dodávky. Tím pádem byl také první na řadě, na kterého byl vyvíjen tlak, ať vstoupí do družstva. Ze začátku v obci agitovali pouze studenti zemědělské školy v Chudobíně. „Ty školy měly za úkol chodit do těch vesnic a přesvědčovat ty zemědělce pro vstup do JZD. Nás měla za úkol škola v Chudobíně.“

Postupem času se ale situace přiostřovala, a protože lidé z obce se odvolávali, že podepíší až po panu Jančí, zaměřili se především na něj. Nejprve musel do strojní traktorové stanice odvézt svůj milovaný traktor. „Tak jsem sedl do traktoru a zavezl jsem jim ho tam. Nazpět jsem jel autobusem. Manželka byla zrovna tady v sadě a já jsem přišel a plakal jsem. Doslova, přiznám se, že jsem plakal.“ Přesto hospodařil i nadále, ale nakonec skončil v komunistickém vězení. „Já když jsem začal hospodařit, když jsem si vzal manželku, dovedete si představit: dcera řídícího učitele, učitelka, a vezme si sedláka. Tak já jsem se snažil. Měl jsem svůj traktor, všechny stroje a dobře se mně dařilo. Plnil jsem dodávky, jak to tenkrát za komunismu bylo určeno, takže oni na mě neměli. Potom, když začali jezdit přesvědčovat do JZD, tak já jsem nechtěl jít, protože jsem měl splněno, tak oni na mě neměli špagát. Já jsem v té době stavěl a materiál jsem sháněl na černo, poněvadž to nebylo jak teď. Když máte peníze, tak si koupíte všechno. Oni estébáci z Litovle, prostě oni tady všichni občané, až půjde Jančí, tak my půjdeme taky. A na mě neměli špagát. Pak mě někdo udal, že jsem koupil cement na černo a takový. Tak začali jezdit po vesnici a shánět proti mně nějaký důkazy. Nenašli nic. Pět měsíců jsem byl ve vazbě, z toho dva měsíce v samovazbě. A to mě pořád přemlouvali. Čtyřikrát jsem měl soud. Dvakrát u lidového soudu v Litovli a dvakrát u krajského v Olomouci. Nic mně nedokázali. Pak přišli za mnou do věznice: ,Pane Jančí, na rovinu. Přijďte do družstva a my Vás pustíme.‘ Manželce vyhrožovali, že ji vystěhují do pohraničí. Tak to tenkrát dělali s těma zemědělcema.“

Ve vězení v Litovli byl nejprve dva měsíce v samovazbě. Během této doby se setkal jen s vyšetřovateli. „Už mně to potom začalo v hlavě, jak když šumět, ale celkem jsem to snesl. Já jsem byl takovej pevnej.“ Jediné chvíle, kdy se z cely dostal, bylo vyšetřování. „Ráno od osmi jsem celej den do večera a pak do rána musel stát u dveří. Čtyřiadvacet hodin jsem musel stát u dveří. Hned se mě ptali na to, pak na to, pak mně vyhrožovali.“ Prošel čtyřmi soudy, ale ani u jednoho mu nebyla prokázána vina. Přesto se prokurátor neustále odvolával. „Měl nařízeno, že nesmí ukončit ten soud, že se musí odvolat.“ Nakonec byl po šesti měsících přece jenom propuštěn.

Potom už byl klid

Po nějaké době po návratu z vězení se paradoxně právě Jan Jančí stal předsedou nově

vzniklého JZD ve Veselíčku. „Potom když se utvořilo družstvo, tak jsem musel dělat předsedu. To je zajímavé, co? Napřed mě vězní a pak jsem musel dělat předsedu. Vypadá to sice, jako bych se chlubil, ale když jsem do toho šel, tak jsem do toho šel. Hned první rok jsme měli devětadvacet korun na jednotku, když okolní družstva byly mínusový. My jsme měli výroční zábavu a mě jako předsedu vyhazovali chlapi do stropu, protože brali těžký peníze. Tak s odstupem doby říkám, že skoro lepší, že se ty družstva tady vytvořily, že jsme jezdili na zájezdy po celé republice a tak...“ Později se Jednotná zemědělská družstva v okolí začala slučovat a Jan Jančí v těchto větších komplexech dělal až do důchodu zootechnika.

Dnes žije Jan Jančí spolu s manželkou Zdeňkou stále ve své rodné obci, ve které už jsou jedni z posledních trvale bydlících obyvatel. Většina starousedlíků buď zemřela nebo se vystěhovali a jejich místo obsadili převážně chataři.

 

BARTOŠ, J. - JAVOŘÍČKO (pravda a legendy). Olomouc: Univerzita Palackého. 2010. ISBN 978-80-244-2513-9