Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byli jsme jim solí v očích
narozena 9. srpna 1942 v Uherském Hradišti
dcera lékárníka Dr. Miloslava Součka
její otec byl odsouzen ke dvanácti letům vězení ve vykonstruovaném procesu Včela
komunisté zabavili rodině veškerý majetek
ona ani její sourozenci nemohli nastoupit na univerzitu
vystudovala pedagogickou školu
pracovala jako učitelka a později ředitelka v mateřské škole
pomáhala založit občanské sdružení Dcery
Marie Janalíková pochází z Uherského Hradiště z rodiny lékárníka Dr. Miloslava Součka. Její životní osudy byly silně ovlivněny zatčením a odsouzením jejího otce v komunisty vykonstruovaném procesu „Včela“. Miloslav Souček přitom nebyl aktivním odbojářem proti komunistickému režimu, nikterak hlasitě proti komunistům nevystupoval, a ačkoliv byl členem Národně socialistické strany, kterou komunisté po svém nástupu k moci likvidovali, nezastával významné funkce a komunistické moci nijak výrazně nepřekážel. Byl ovšem úspěšný podnikatel a veřejně známá postava. Jeho lékárna U Zlatého pelikána, kterou založil už jeho otec, velmi prosperovala a Dr. Souček vedle toho vedl ještě drogerii a farmaceutickou firmu Inhalochema. Potíže začaly, když komunisté firmu i lékárnu otci znárodnili.
Znárodnění majetku jim nestačilo
I když byla Součkovým znárodněna lékárna i firma, proti komunistům se nebouřili. Zlom přišel v roce 1951, kdy syn Miloslava Součka Jiří a další dva synové místních lékařů nebyli přijati ke studiu na gymnázium kvůli svému buržoaznímu původu. Doktor Souček se spolu s ostatními rodiči proti tomuto rozhodnutí odvolal a nakonec dosáhl toho, že všichni tři chlapci mohli na školu nastoupit. To jim ovšem místní komunisté neodpustili a nedlouho poté se Miloslav Souček od svého známého komunisty dozvěděl, že „to neměli dělat“ a že „si to odpykají“. A skutečně: všichni tři otcové, kteří zmíněné odvolání podávali, byli v průběhu jednoho roku zatčeni a obviněni z různých smyšlených trestných činů. Vedle toho byli samozřejmě jejich synové z gymnázia vyloučeni a nuceni nastoupit na učební obory.
Pro Miloslava Součka si StB přišla 31. července roku 1951 v pět hodin ráno. Poté začalo martyrium, které trvalo více než devět let. Miloslav Souček byl odvezen do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti, která byla proslulá svou krutostí, rodině Součkových byl zabaven všechen majetek včetně vkladních knížek dětí a rodina se rázem ocitla na mizině. Po dvě generace budovaný obchod vzal za své a rodina byla odkázána na pomoc druhých. Celou záležitost velmi těžce nesl především dědeček Marie Janalíkové: „Dědeček vybudoval lékárnu a veškerý majetek předal svému synovi, že bude pokračovat v jeho práci. A najednou byl dědeček s babičkou vyhozen z bytu, bez náhrady zabavili veškerý majetek, který on celý život budoval, a z jeho milovaného syna udělali nepřítele státu.“
Lékárník protistátním agentem
Rodina neměla tušení, proč Miloslava Součka zatkli. Důvod se dozvěděla, když začal soudní proces a mohla se seznámit se soudními spisy. Hlavní obvinění znělo, že byl součástí protistátní skupiny, která měla organizovat ozbrojený odboj proti komunistům na Uherskobrodsku. Spolu s Miloslavem Součkem bylo zatčeno a obviněno na třicet dalších lidí. Všichni byli zároveň členy Československé strany socialistické (bývalé Národně socialistické strany), a tak je pravděpodobné, že tato akce byla komunistickou StB naplánována jako pokus zlikvidovat členskou základnu této strany a zbavit se nepohodlných lidí. Zatčení čelili absurdnímu obvinění, že měli vyzvedávat zbraně shozené z letadel protistátními agenty, ozbrojovat se a organizovat protistátní činnost. Obvinění byla smyšlená a založená na několika nespolehlivých svědectvích.1 Dr. Součkovi přitom hrozil nejvyšší možný trest. StB ovšem měla problém prokázat jakoukoliv protistátní činnost a především nemohla dokázat, že by se skupina skutečně dostala do styku se zbraněmi, neboť žádné zbraně nikdy nebyly nalezeny.
Vyšetřování probíhalo velmi nevybíravým způsobem. Prvním vyšetřovatelem byl poručík Leopold Lovecký, později vyšetřování svěřili Oldřichu Novotnému, Aloisi Grebeníčkovi a Miloslavu Holubovi, kteří prováděli i výslechy obžalovaných.2 Marie Janalíková si pamatuje, že její otec vypravoval, jak to ve vyšetřovací vazbě chodilo: „Musel ve dne v noci chodit po cele, nesměl si odpočinout, nesměl si lehnout. Musel chodit několik dní nebo nocí, a když upadl nebo omdlel, tak přišli a vychrstli na něho kýbl studené vody a musel pokračovat dál. Navíc dostal dřeváky, ve kterých musel chodit, aby bylo slyšet, že po cele pochoduje a neodpočívá. Byl tak vyčerpaný, že omdléval a hlavou narážel do zdi. Už o sobě ani nevěděl. Nedovolovali jim ani spát, neustále je budili, aby šli k výslechu, chvilku si odpočinuli a pak je hnali pod studenou vodu.“
Možná ještě horší než špatné podmínky a bití byly zákazy jakýchkoliv návštěv. Po zatčení viděla rodina Miloslava Součka až při soudu bez možnosti s ním komunikovat a poté až po vynesení rozsudku ve věznici ve Vítkovicích. I tak se jednalo o velmi krátké, maximálně patnáctiminutové návštěvy a rozestupy mezi jednotlivými návštěvami byly delší než rok. Malá Marie a její sourozenci tak měli možnost vidět svého otce jen několik desítek minut za celou dobu výkonu trestu. A kvůli zabavenému majetku a špatné finanční situaci rodiny málo vídali i svou maminku, která musela hodně pracovat, aby rodinu uživila. Do práce chodila i o víkendech, a na rodinný život Součkových nezbýval tedy prakticky žádný čas. Komunisté samozřejmě rodinu dále sledovali a pokoušeli se i o provokace. Marie Janalíková připomíná, že osudy politických vězňů jsou často lidem známé a hodně se o nich mluví, ale málokdo si uvědomuje, co prožívaly rodiny takových vězňů, jakou šikanou procházely, jakým tlakům čelily a co všechno si musely prožít, a to i poté, co se jejich otcové a manželé z vězení vrátili.
Nikdy nám to nezapomněli
Děti Dr. Součka měly zapovězené studium na vysoké škole. Dcera Hana sice mohla dostudovat gymnázium, ale na vysokou školu již nastoupit nesměla, i přesto, že patřila mezi nejlepší žáky ve třídě. Syn Jiří byl donucen přestoupit na učiliště, kde se měl učit koželuhem. Pro jeho dobré studijní výsledky ho však – bez vědomí místních komunistů – přeložili na průmyslovku. Na vysokou školu už ale nastoupit nesměl. Pamětnice měla ze všech dětí největší štěstí. Sice také nemohla na vysokou školu, ale umožnili jí studovat pedagogickou školu v Kroměříži a poté mohla nastoupit k povolání, které ji bavilo – učila v mateřské škole.
Miloslava Součka propustili z vězení v rámci amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 – po devíti letech trestu. Žádná z jeho žádostí o milost nebo zkrácení trestu nebyla vyslyšena, a nebýt amnestie, Dr. Souček by si zřejmě odseděl plný trest. Návraty z vězení nebyly pro bývalé vězně jednoduché. Nejenže se od nich často odvrátila spousta přátel, ale měli také problémy s nalezením zaměstnání. Miloslav Souček měl ale štěstí. Díky známému na obecním úřadě se mu podařilo sehnat práci v lékárně, a mohl se tak vrátit ke svému původnímu povolání, které dobře znal. Nejdříve byl přiřazen do lékárny v Uherském Hradišti. Tam ale příliš dlouho nevydržel, protože do této lékárny občas chodili i jeho bývalí vyšetřovatelé. On mohl podle receptů vidět jejich pravá jména, a to se jim nelíbilo. Přeřadili ho proto do lékárny v Bojkovicích, kde vydržel až do důchodu.
Dr. Souček se konce komunistického režimu nedožil. Zemřel 14. listopadu 1984 ve věku nedožitých osmdesáti let. Po jeho smrti ho Česká lékárenská komora ocenila medailí Honoris et Merito za celoživotní zásluhy o rozvoj lékárenství. Medaili převzaly jeho dcery Marie a Hana, které se zároveň v rámci Konfederace politických vězňů rozhodly šířit jeho odkaz a především upozorňovat na osudy rodin politických vězňů. Spolu s Janou Švehlovou a dalšími dcerami politických vězňů založily občanské sdružení Dcery a dnes pořádají besedy na školách, spolupracují s Člověkem v tísni a natočily sérii audiovizuálních dokumentů, za které dostaly ocenění od Evropské unie. Marie Janalíková je ráda, že se nakonec daří příběhy rodin politických vězňů šířit mezi lidmi, vidí, že spousta mladých má o toto téma zájem, a věří, že se její příběh ani příběhy ostatních neztratí a bude se o nich vědět. A snad i díky tomu už nikdo další podobným osudem neprojde.
1 K detailnímu průběhu Akce „Včela“ a jejím výsledkům viz Bílek, Libor: Akce „Včela“. Likvidace údajné protistátní skupiny na Uherskobrodsku v roce 1951. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita v Brně, Pedagogická fakulta. 2008.
2 Na tyto informace si Marie Janalíková sama nepamatuje, neboť její otec odmítal o této zkušenosti mluvit příliš detailně. Informace o vyšetřování jsou dohledatelné v archivech a v odborné literatuře. Viz např. Musilová, Petra: Život bývalého politického vězně RNDr. PhMr. Miloslava Součka. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta. 2011, s. 21.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Petr Hampl)