Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté nám vzali firmu. Bez ní jsem však měl pestrý život
narozen 3. července 1935 v Praze
studoval anglické a akademické gymnázium
v dětství chodil do Skautu
v roce 1953 rodina přišla o živnost
vystudoval pozemní stavitelství na Českém vysokém učením technickém
vstoupil do Komunistické strany Československa
v letech 1964–1967 pracoval jako stavební poradce v Indii
v červnu 1969 emigroval do Německé spolkové republiky
později pracoval v Alžírsku, Iráku, Saudské Arábii, Guineji a Burkině Faso
Otec Theodora Jana vybudoval během první republiky prosperující stavební podnik. V jeho vedení jej měl posléze vystřídat jeho syn. Jenže v padesátých letech komunisté majetek znárodnili. Theodor Jan nikdy nezasedl do otcova ředitelského křesla, přesto dodnes necítí křivdu. Ve své podstatě je dokonce rád, že se události odehrály tak, jak se udály. „Mne komunisté neublížili, jenom že mi teda vzali firmu. Zato jsem ale měl pestrý život a musím říct, že kdybych měl firmu, tak bych tenhle pestrý život neměl,“ dodává.
Theodor Jan se narodil 3. července 1935 v Praze. Otec vlastnil stavební firmu. Matka pracovala v domácnosti. Navzdory probíhajícímu světovému konfliktu prožíval bezstarostné dětství v městské čtvrti Braník, ačkoliv jeho otec musel podnik na čas zavřít. Znovu jej otevřel až po válce. Tehdy mladý Theodor vstoupil do znovuobnoveného Skautu. „Náš oddíl jsme vedli až do roku 1953, jenže to už nás byl pouze zlomek. Jenom šest,“ vzpomíná. Zásluhou skautingu ale přičichl ke sportu, jenž se stal jeho celoživotní vášní. Především se jednalo o volejbal, který mu později velmi pomohl také v životě.
Dobré výsledky nezažíval ale pouze na volejbalových turnajích, nýbrž také ve škole. Navštěvoval anglické gymnázium, později přestoupil na akademické gymnázium, kde v roce 1953 odmaturoval. Jenže ve stejném roce, kdy složil maturitní zkoušky, komunisté znárodnili stavební podnik jeho otce. Rodinná firma byla nadobro ztracena. „Zároveň ale otec získal dobré pracovní místo v pražském komunálním podniku, takže se nic nedělo. Táta říkal: ‚Heleď, takový je život.‘ A co se mi na něm líbilo, nikdy nebyl zatrpklý. Prostě co přišlo, to zvládnul.“
Kvůli třídnímu původu hrozilo, že se nedostane na vysokou školu. Nestalo se tak však. V roce 1953 nastoupil na České vysoké učení technické v Praze. O pět let později zde úspěšně absolvoval státní závěrečné zkoušky, a tak mohl od roku 1958 užívat před jménem titul inženýr. Porozhlížel se po práci a díky otcovým kontaktům mohl získat dobré místo v Praze. „Jenže to nebylo nic pro mě. Já jsem chtěl svoji svobodu. Chtěl jsem pryč od rodiny. Dostal jsem tudíž umístěnku do Sokolova,“ vysvětluje. A tak v holínkách a vatovém svršku začal pracovat jako stavební dozor na povrchovém dolu.
Zde se setkal s lidmi, které vládnoucí režim odsunul na okraj společnosti. „Například na stavbě rybníku na dole byl bývalý reprezentant v kanoistice, taky jsem se seznámil s rodinou bratra toho velkého Slánského. To byli moc, moc príma vzdělaní lidi. On pracoval u nás na stavbě jako účetní a paní Slánská dělala vedoucí knihovny v Sokolově. Žádná slova zatrpklosti, otevření lidi. Musím říct, že jsme si velmi dobře rozuměli.“
Ani setkání s lidmi, kteří byli nepohodlní pro režim, ani fakt, že komunisté znárodnili jeho rodině majetek nezabránily vstupu mladého stavaře do komunistické strany. „Já naivka si tenkrát myslel, že je možné... vůbec jsem neuvažoval o celkové mezinárodní situaci. Myslel jsem si, že jsme tady, a co uděláme, to budeme mít. Možná jsem to tak měl po tátovi. A když půjdou slušní lidi do komunistické strany, tak vyházíme ty lumpy a uděláme z Československa to, co bychom chtěli mít, nebo to, jak jsme si Československo představovali po roce 1945 v rámci Evropy. Se socialistickým programem, ale bez násilí. Bylo to absolutně naivní ode mě, ale holt jsem takový byl.“
Vstup do strany ale výrazně nepomohl ani jemu, ani jeho rodině, kterou v Sokolově založil. Oženil se se Sigrid, Němkou a zároveň potomkyní pobělohorských exulantů z Čech. Novomanželé v Sokolově ale dlouho nepobyli. Theodor Jan měl dlouhodobý spor v zaměstnání ohledně bydlení, který vedl k podání výpovědi a k návratu do Prahy. Marně dlouho hledali novou práci, až se ozval ředitel z původního zaměstnání. Ten výpověď nepřijal a nabídl mu pracovní místo v podniku Montostav. Později v tomtéž podniku dostal nabídku odjet na tři roky do Indie jako stavební poradce. Přijal ji.
V roce 1964 odcestoval do indického státu Bihár, kde se podílel na výstavbě průmyslového kombinátu. Po práci denně sportoval, hrál svůj oblíbený volejbal a ve volném čase cestoval s rodinou po indickém kontinentu. V Dárdžilingu se dokonce setkal s Tenzingem Norgayem, který společně s Edmundem Hillarym dosáhl jako první vrcholu Mount Everestu v roce 1953. Po třech letech strávených v Indii se v červenci 1967 vrátil do Prahy. Zrovna začínalo období pražského jara, jež jej také zasáhlo. „V té době jsem nosil zprávy ze zasedání komunistické strany Praha 1, kde měl tehdy Ludvík Vaculík svých Dva tisíce slov. Vřelo to,“ vzpomíná na události roku 1968. Uvolňování poměrů bylo znát také u nich v podniku, kde bylo odvoláno staré vedení a zvoleno nové. „Jmenovali mě výrobním ředitelem. Nesnažil jsem se ale o kariéru. Dělal jsem to z přesvědčení,“ dodává.
Konec nastávajícím politickým změnám přinesla noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. Theodor Jan na začátku okupace maloval protiinvazní plakáty, se kterými následně chodil po ulicích. „Šli jsme po Palackého nábřeží a měl jsem připíchnutou trikoloru s černou stužkou. Na Palackého náměstí přišel takový chcípák, ruský oficír. Prcek s automatem. Kdybych mu ji tíhnul, tak by šel přes plot. ‚Dolů!‘ Musel jsem to sundat. Chvíli jsem protestoval. Manželka křičela: ‚Neblbni, neblbni, on tě zastřelí, neblbni, neblbni.‘ Dcera brečela. Tak jsem mu to hodil pod nohy. Hádal jsem se s ním. Říkal jsem mu: ‚My jsme tady doma. Ty mi nemáš nic co říkat, ty jsi invazor.‘ Nakonec mi moje kecy byly stejně na nic.“
Po incidentu se sovětským oficírem přesto nadále neztrácel naději ve zlepšení situace. Veškerá víra se však rozplynula na jaře 1969. „Tehdy jsem ještě doufal, že se nám to povede nějakým způsobem ošvejkovat, Rusové odejdou a my budeme pokračovat. Nějakou dobu to tak šlo. To byli ještě ve vládě lidi jako třeba Smrkovský. Zátopek měl co říct. Bylo to ještě nadějné. Jenže pak přišlo plenární zasedání komunistické strany, na kterém se dostal k moci Biľak, Jakeš a ten slovenský prezident. Tak jsem viděl, že tady je konec.“
Poslední pohnutkou pro opuštění rodné země byl nátlak staronového vedení podniku na provedení sebekritiky. „Dali mi podmínku. Říkali mi: ‚Jestli podepíšeš, že ses mýlil, že to bylo špatné a teď stojíš za vládou, komunistickou stranou a Sovětským svazem, tak můžeš dokonce zůstat na svém místě.‘ Doma jsem řekl manželce: ‚Lidi mi věřili. Tohle podepsat nemohu.‘“ Nepodepsal.
Uvědomoval si však, že kvůli jeho rozhodnutí nečeká rodinu příliš dobrý život v Československu. Rozhodl se proto emigrovat. „Tehdy nebyla ještě naše policie na Pernštýně kontrolována seshora a ti mi telefonovali: ‚Heleď, ty tady máš v trezoru služební pasy pro tebe a rodinu. Přijď si pro ně, možná se ti budou hodit.‘ Přišel jsem na policii na Pernštýně, otevřeli trezor a dali mi pasy. Nemusel jsem emigrovat nějakým násilím. Přes hranice jsem projel s rodinou ve staré škodovce docela normálně a ještě mi ten pohraničník říkal: ‚Tak hodně štěstí, pane inženýre,‘“ vzpomíná Theodor Jan na 7. června 1969, kdy překročil státní hranice se Spolkovou republikou Německo.
Bez znalosti němčiny, kontaktů a téměř bez peněz dorazil s rodinou do Norimberku. Původně měli být ubytováni v utečeneckém táboře, ale jelikož manželka měla stále německou národnost, mohli se usadit v táboře pro vysídlence. „Byli jsme v lágru v Rastattu – bývalá kasárna, která byla pro rodiny rozdělena překližkovými příčkami. Každá rodina měla dvouposchoďovou palandu, takových pět kvadrátních metrů. Tam jsme byli nějakou dobu, kde jsme měli čekat, co bude dál,“ přibližuje první dny v Německu.
Theodor Jan odjížděl za hranice s vlastním plánem. Nehodlal zůstat v Německu. Svoji budoucnost spatřoval v zámoří. „Původně jsem v Německu chtěl jít do Stuttgartu, protože tam bylo kanadské velvyslanectví. Věděl jsem, že v Kanadě diplom z Karlovy univerzity akceptují. Mimo to měla Kanada tehdy program na výstavbu přehrad, kde potřebovali kvalifikované lidi. Tak jsem si řekl: buď Kanada, anebo Švédsko.“ Shodou okolností ale nakonec zůstal v Německu.
Díky manželčině původu získal německé občanství, našel si první práci a postupně se naučil jazyk. K začlenění do společnosti mu také velmi pomohl jeho milovaný volejbal. V Ravensburgu založil volejbalový klub, ve kterém hrál, ale i trénoval. Také místní Němci jim velmi pomohli. „Většina lidí byla vůči nám hodně otevřená. Nemůžu si stěžovat, až na pár úplných blbců. To byly absolutní výjimky, které máme v Česku a Slovensku taky. Musím říct, že jsem tam našel devadesát pět procent přátelského přijetí. Naopak ještě ve Friedrichshafenu bylo emocionální přátelství s tím, jak jsme v Československu dopadli.“
Rodina tak našla nový domov, přesto nutně potřebovala peníze. Theodor Jan si musel vzít půjčky, ačkoliv měl solidní plat v novém zaměstnání. Kvůli úvěrům se tudíž porozhlížel po lepší práci. „Snažil jsem se o nějaké místo v zahraničí, protože jsem věděl, že se tam dá vydělat více peněz. Po roce jsem našel inzerát. Stanovil jsem si maximální podmínky a oni mě přijali.“
První zakázku získal v Alžírsku. V letech 1973 –1977 pracoval v Constantinu jako vedoucí výstavby. Zprvu zde pobýval sám, později s rodinou. Poté pracoval jako vedoucí projekční kanceláře pro zahraniční stavby v Iráku. V roce 1985 zamířil do Saudské Arábie. Jelikož ale protestoval proti mizerným pracovním podmínkám ubytovaných indických dělníků, byl vyhoštěn ze země. „Řekli mi: ‚To je z politických důvodů. Vy jste se narodil v Československu, to je východní blok a s ním nemáme nic společného.‘ To byl kec. To si jenom vymysleli, aby něco na mě měli.“ Po návratu do Evropy zamířil na krátký čas za prací do Německé demokratické republiky. Stále jej však táhlo zahraničí. Proto na sklonku kariéry začal pracovat v Guineji a Burkině Faso.
Na svých cestách byl často sám, přesto se snažil, aby s ním někdy mohla vycestovat také celá rodina. Ve volných chvílích často sportoval nebo prozkoumával exotické země, které tehdy nebyly poznamenány turismem. Ve vyprávění Theodora Jana lze proto slyšet mnoho zajímavých historek a příhod, které bohužel nelze všechny vypsat, ať už se jednalo o cestování přes syrskou poušť, rybolov na řece Tigris v Iráku nebo jeho začátky surfování v Saudské Arábii. Vzpomínky na Afriku později přenesl na malířské plátno.
Do Prahy se vrátil ještě za vlády komunistů. „Netroufal jsem si ještě jet individuálně, tak jsem si to bookoval přes cestovní kancelář. Nevěděl jsem, co bude,“ vysvětluje. Až po pádu železné opony začal navštěvovat svoji rodnou zemi častěji. Přesto nadále zůstal v Německu. Společně s manželkou se později přestěhovali blíže k česko-německým hranicím do města Regen, kde v roce 2021 stále žil.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Šipla Václav)