Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Jakubovič, roz. Hahnová (* 1921)

• narozena 26. února 1921 v Praze jako Věra Hahnová

• židovská nenábožensky založená rodina

• v roce 1938 otec zemřel

• zakládající členkou sionistické skupiny El Al

• příprava na odjezd do Palestiny

• prosinec 1939: odjezd od Palestiny

• zemědělská škola v Nahalal, pak krátce kibuc Neot

• žila a pracovala v kibucu Sde Nechemja

• 1942-1943: sestry, matka a prarodiče deportováni do Terezína, válku přežily pouze sestry

• 1948: sestry se vystěhovaly do Izraele

• s manželem Josefem vychovala dvě dcery

• pracovala v zemědělské laboratoři

• žije v kibucu Sde Nechemja

Sestry Věra Jakubovič a Eva Goldstein žijí v Izraeli, každá ve svém kibucu. Jsou dvojčata, a i když jejich životní příběh začal stejně, v lecčems se liší. Obě patří mezi zakládající členy pražské sionistické skupiny El Al a obě se vystěhovaly do Izraele. Mezi Věřiným a Eviným příchodem do země je však téměř desetiletý odstup, během něhož Eva nedobrovolně strávila dva roky v terezínském ghettu a přišla o maminku i o manžela.

Mezi Pařížskou a Dušní

Věra Jakubovič se narodila v roce 1921 v Praze v rodině obchodníka Viktora Hahna a jeho ženy Margarety. Vyrůstala spolu se sestrou-dvojčetem Evou a o tři roky starší sestrou Editou. Otec provozoval firmu na dovoz ryb a maminka se starala o domácnost a o dcery. Věra vzpomíná, že obývali byt v Pařížské ulici a na prázdniny jezdívali do Rakouska a do Itálie. Maminka pocházela ze Sudet, proto jí byla bližší němčina než čeština, kterou naopak preferoval otec, v rodině Hahnových se tak mluvilo česky i německy.

Rodina patřila mezi zámožné židovské rodiny, v nichž se židovské zvyklosti udržovaly formálně a spíš z tradice. Jako většina pražských rodin, také Hahnovi navštěvovali synagogu dvakrát nebo třikrát do roka o velkých svátcích a Věra tvrdí, že se během dětství a mládí s antisemitismem nesetkala ani jednou. Spolu se sestrou Evou studovaly na gymnáziu v Dušní ulici a některé spolužáky i profesory si Věra dodnes vybavuje. Snad i proto, že se brzy obklopila podobně smýšlejícími mladými lidmi, je toho názoru, že masarykovské Československou bylo jedním z nejlepších míst pro život v tehdejší Evropě.

Židé mají mít vlastní stát

Pro Věru i Evu bylo rozhodující seznámení s mladými sionisty, kteří je oslovili po přednášce významného německého filozofa: „Jednou jsme byli na přednášce Martina Bubera, a když jsme vyšli ven, čekalo na nás několik hochů a ptali se, zda bychom byli ochotni se zúčastnit a dělat něco společného, protože založili nové hnutí, které se jmenovalo El Al. Bylo sionistické a já jsem věřila, že Židé musí mít vlastní stát. To je Herzlův sionismus, ne sionismus východních Židů, kteří toužili po Sionu. My jsme neměli žádnou touhu po Sionu, ale věřili jsme, že Židé musí mít vlastní stát. Tak jsme šli do El Al, měli jsme schůzky, každý týden nám někdo vykládal o Izraeli. Jaké byly začátky či jak se vysušovaly močály. Měli jsme i společenský dům a mluvili jsme o problémech, které máme nebo nemáme,“ vzpomíná Věra Jakubovič.

Společenský dům, kde se členové El Al scházeli, byl spíš klubovnou a Věra se domnívá, že se nacházel v nějakém soukromém bytě na rohu Staroměstského náměstí. Kromě sionistických debat, setkání se šlichim, emisary z Palestiny, se členové El Al učili také hebrejsky: „V Praze žila spousta studentů, kteří pocházeli z Podkarpatské Rusi. V Mukačevu bylo Hebrejské gymnázium, takže oni uměli hebrejsky a samo sebou taky česky. Pak šli na univerzitu v Praze a přivydělávali si tím, že dávali hodiny hebrejštiny,“ popisuje Věra Jakubovič. Upozorňuje také na rozpory mezi jednotlivými směry v sionistickém hnutí, konkrétně na neshody, které panovaly mezi členy El Al a jiné skupiny sionistů, Tchelet Lavan: „Ti o El Al, tedy o nás, říkali, že jsme moc buržoazní, že nejsme praví. My jsme spolu chodili na výlety, taky jsme chodili tancovat. Mně se vůbec nezdálo, že to má co dělat se sionismem. Proč bychom nemohli chodit tancovat? Oni na to měli takový pohled, že musíme být také socialisté. Totiž, já jsem vlastně, co se týče mého názoru, byla socialistka, ale ne taková, že se nesmí tančit, že se nesmí kouřit a že se nesmí nic pít,“ usmívá se dnes při vzpomínce pamětnice.

Věra spolu se sestrou Evou začaly pomýšlet na odjezd do Palestiny a obě požádaly o certifikát umožňující výjezd. Několik měsíců se intenzivně připravovaly v kurzu hachšara, zemědělském přípravném kurzu pro budoucí osadníky Palestiny. Oběma se podařilo certifikát získat, ale Eva, přestože byla podle Věřiných slov „větší sionistka“, nakonec zůstala v Praze: „Eva byla už tehdy zasnoubená s Jendou Kaufmannem, vedoucím sionistické skupiny. Rozhodla se, že počká na svého nastávajícího, až odvede svou práci pro hnutí, a teprve pak společně odjedou do Palestiny,“ vysvětluje Věra. Pak už ale bylo pozdě – Věra odjela sama a Eva, tehdy už Kaufmannová, jela s mužem do Terezína.

Těžké začátky v nové zemi

V prosinci 1939 odjela Věra spolu s přítelkyní Růžou do Palestiny. Po dlouhé plavbě na lodi Galilea přistály v Tel Avivu. Na své první dojmy z vysněné země Věra vzpomíná dodnes: „Připluly jsme do Tel Avivu. Tehdy Tel Aviv vypadal tak primitivně, že jsem si myslela, že je to nějaké ubohé městečko. Tam nás čekali dva přátelé, kteří už žili v Izraeli déle, vzali nás na výlet a potom jsme jeli do Nahalalu, do školy.“ V Nahalal byla zemědělská škola pro nové osadníky, kde se vyučovaly různé zemědělské práce, teorie i praxe, a hebrejština. V ní měla Věra díky své přípravě z Prahy náskok. Přesto se v nové zemi necítila alespoň první rok šťastná – Palestina byla v porovnání s mondénní Prahou skutečně zaostalou zemí, na nezvyklé klima i těžkou fyzickou prací v zemědělství si museli salónní kavárenští sionisté postupně zvykat. Věra přiznává: „My jsme byli ze začátku hrozně nešťastní. Já si pamatuji, že jsme šli na procházku a pořád nám tekly slzy.“

Po dvou letech ve škole v Nahalal Věra odešla do kibucu Neot, kde však nebyla spokojená – v kibucu ženy pracovaly především jako uklízečky a pokojské, proto později s přítelkyní odešla do kibucu Sde Nechemja, který se tehdy jmenoval Chuliot. Tam pracovala většinou v zemědělství, později přešla do zemědělské laboratoře, kde zůstala po většinu svého aktivního profesního života. V Palestině se Věra znovu setkala se svým nastávajícím manželem, Josefem Jakubovičem, se kterým se poznala už v Praze. Josef byl synem významného učence, rabína, knihovníka pražské židovské obce a později vedoucího sbírek válečného Ústředního židovského muzea, Tobiase Jakobovitse. Vzali se v roce 1944 a společně vychovali dvě dcery.

První telegram do kibucu

O osudu sester, maminky a širší rodiny – otec předčasně zemřel už v roce 1938 – se Věra podrobně dověděla až po skončení války. Sestry Eva a Edita jí z Prahy poslaly telegram (první telegram v historii kibucu Sde Nechemja, jak připomíná pamětnice, jeho digitální kopie je uložena v obrazové dokumentaci) s krátkým výstižným textem: „Both healthy returned from concentration camp, expecting news from you and relatives, Eva and Edita.“ Eva přečkala válku v Terezíně, kde opravovala německé uniformy, Edita byla po dvou letech v Terezíně deportována do Osvětimi a do dalšího pracovního tábora v Christianstadtu, kde byla osvobozena. Maminka odjela transportem z Terezína spolu se svými rodiči do Osvětimi, nikdo z nich nepřežil. Obě Věřiny sestry se v létě 1945 sešly v Praze a obě také později z Československa odjely – Eva do Izraele a Edita do Chile.

Eva se přistěhovala do Izraele ilegálně v roce 1947 se svým druhým manželem Davidem Goldsteinem a usadila se v kibucu Ha-Ogen. „Snad o našem vztahu se sestrou vypovídá nejlépe tato příhoda: Když Eva přijela do Izraele, čekala jsem ji u autobusu. Aniž bychom se mohly jakkoli domluvit, měla na sobě stejné oblečení jako já – to, které nám pořídila maminka ještě před válkou,“ usmívá se při vzpomínce na setkání se sestrou Věra Jakubovič. Obě sestry, ačkoli je každá věrná svému kibucu, jsou denně v kontaktu.