Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Jan Jakubec (* 1915  †︎ 2008)

• narozen 18. ledna 1915 v Tvrdošíně na Slovensku do smíšené polsko-slovenské rodiny

• po ukončení školní docházky pracoval jako číšník

• odsouzen ke čtrnáctidennímu vězení v Trenčíně za údajné šíření protistátního (komunistického) letáku

• 1. října 1937 odveden do československé armády, sloužil v 7. rotě 41. pěšího pluku v Žilině

• 12. května 1939 utekl do polského Krakova

• odjel z Gdyně do francouzského přístavu Le Havre

• měl vstoupit do francouzské cizinecké legie, ale nakonec odmítl

• zaměstnán jako číšník v lázních Vittel

• 18. září 1939 narukoval v Paříži do 1. československé divize, sloužil v 9. rotě 1. pěšího pluku v Agde

• vedl základní výcvik nováčků, pak sloužil u ženijní roty

• květen 1940 účastnil se obrany vesnice Brion-sur-Ource

• přeplul z Bordeaux do Liverpoolu

• červenec 1940 účastnil se otevřeného nesouhlasu s vedením armády v Cholmondeley Park

• vyloučen z československé armády

• internován v italském zajateckém táboře

• budoval opevnění na anglickém pobřeží

• vstoupil do britské armády

• 9. říjen 1940 – 1. března 1942 – sloužil u pomocných oddílů britské armády

• stavěl kasárna a opevnění pro britskou armádu u obce Sandy u Bedfordu ve východní Anglii

• jaro 1944 znovu u 1. československé samostatné obrněné brigády, motorizovaný předzvědný oddíl

• 1944–1945 účastnil se obléhání Dunkerque

• 1945 návrat do vlasti, demobilizován v hodnosti svobodníka

• žil v Liberci, pracoval v dělnických profesích

• 1957 přestěhoval se do Kladna, pracoval jako dělník v Kablu Kladno

• aktivní ve Svazu bojovníků za svobodu a v Československé obci legionářské

• 1999 povýšen do hodnosti poručíka

• 2005 vyznamenán prezidentem republiky

• zemřel 29. ledna 2008 v Praze

Mládí v rodině pekaře

Jan Jakubec se narodil 18. ledna 1915 v Tvrdošíně u městečka Trstená na severu Slovenska do polsko-českého smíšeného manželství. V té době byl tatínek vojákem rakousko-uherské armády, a Janova nejútlejší léta tak prožil na ruské frontě. Po návratu domů pokračoval ve své práci pekaře.

„Jelikož bylo hned po válce a ustanovovaly se hranice Československa vůči Polsku, tak přišel slavný 35. pěší pluk. Přišli na Oravu a okupovali celé hranice, aby Poláci svévolně nezabírali [území]. Museli se držet versailleské dohody. To platilo, ale Poláci nikdy nerespektovali to, co bylo napsáno. Kvůli tomu tam byl 35. pěší pluk. My jsme pro ně pekli chleba a to byla práce na celý den. Auta měli svá vlastní a rozváželi chleba kolem vesnice, jak byli roztroušení. Já jsem mezi nimi vyrůstal, tak jsem od nich něco odkoukal.“

Jan Jakubec absolvoval pětiletou obecnou školu a měšťanskou školu. Poté se rodina stěhovala do nedalekého Podbiela, kde otec znovu vybudoval pekárnu a kde se pamětník chtěl vyučit strojním zámečníkem. Nešťastné úmrtí mistra však jeho plány překazilo. Začal se tak zajímat o kola a věnoval se jejich opravám a prodeji. Švagr mu však našel zaměstnání číšníka v nádražní restauraci v Žilině. Zde pracoval až do svého zatčení. 

Zatčen za šíření letáku

Na nádraží se ocitl v nepříjemné situaci: „Šel jsem po čekárně a viděl jsem u železničářů nějaký plakát. Já jsem to zvedl, dal jsem to vrátnému do ruky a říkám: ‚To je pro železničáře, tak si to přečtěte.‘ On vzal ten papír, šel na záchod, na záchodě ho četl a tam za ním shodou okolností přišel četník a vytrhl mu to z ruky. To bylo nějak před volbami. A to byl komunistický leták. Četníci na mě přišli: ‚Ukažte nám byt, kde bydlíte.‘ My jsme bydleli tři kluci jako učňové v jednom kamrlíku, měli jsme nad sebou postele a oni u mě samozřejmě nic nenašli. Přesto na mě podali trestní oznámení.“ Jan Jakubec byl předvolán k soudu v Trenčíně a byl odsouzen ke čtrnácti dnům vězení.

V československé armádě

Po návratu z vězení se vrátil ke své původní profesi číšníka a pracoval v Kraľovanech u Ružomberka. V roce 1937 však dostal povolávací rozkaz do československé armády a dne 1. října 1937 nastoupil na povinnou vojenskou službu. V té době ještě netušil, že se vojenská služba protáhne na celých devět let.

Jan Jakubec nastoupil k 7. rotě 41. pěšího pluku a sloužil v náhradním praporu u kmenové knihy. Mohl jít i do poddůstojnické školy, ale v této příležitosti mu bylo zabráněno kvůli krátkému pobytu v trenčínském vězení.

„V kanceláři jsme měli rádio a oni už mluvili o odboji. Tak jsem se začal informovat. Šel jsem do Podbiela a tam byla učitelka, která měla bratra v Paříži. Tak jsem s ní mluvil. (…) Já jsem se jí svěřil a ona říká: ‚Janko, když přijdeš do Paříže, tady máš adresu [na mého bratra].‘“

Přes Polsko do cizinecké legie

V Paříži byl učitelčin bratr vedoucím československé kolonie[1] a měl se o Jana Jakubce postarat. Pamětník se však předtím musel nějakým způsobem do Francie dostat a jako nejpříhodnější se nakonec ukázala cesta přes Polsko a přes Baltské moře. Není bez zajímavosti, že před odchodem z armády mu byla poskytnuta nová a upravená československá uniforma, kterou si vzal s sebou do Francie.

Nejdříve však musel opustit slovenské území: „Byli jsme čtyři, ovšem jeden vystoupil z vlaku trochu dříve, a než se vzpamatoval, byla ještě jedna stanice, tak jel vlak dále. Nechali jsme ho v Čadci a jeli jsme k Oščadnici. Šli jsme po známé trase, kterou jsem znal už z jiných okolností, až jsme se dostali do Oščadnice. Odtud nám pomohl jeden můj známý sedlák. Ten nás lesem přivedl na nové slovensko-polské hranice.“

Přírodní překážkou byla nejprve řeka Čierňanka a za ní už byla železnice vedoucí až do polské Zwardońe. Jana Jakubce a jeho kamarády přivedl sedlák až na okraj lesa a ukázal jim silnici, potok i německo-slovenskou hlídku: „Tak jsme zalehli, čekali jsme, až přejdou, [přešli] takových sto metrů, tak jsme [vyběhli] přískokem přes řeku a přes koleje až na polské území. Ale to bylo naše bývalé území, Poláci ho zabrali. Tam nebyli Poláci, tam byli naši lidé. Za kolejemi jsme zjistili, že se svítí v nějaké chalupě, tak jsme tam zabouchali. Přišla dolů krásná dívka v noční košilce a já říkám: ‚Můžete mi říct, kde je tady nejbližší polská celnice? Nebo kde jsou tady Poláci?‘ ‚Takových dvě stě tři sta metrů půjdete podél trati.‘“

Utečence zadržela polská hraniční stráž, převezla je na okresní velitelství pohraniční stráže a následně do Krakova, kde byli umístěni do turistického domu na hlavním náměstí (Rynek Główny). Zde již byla první československá odbojová skupina. Jan Jakubec a další vojáci podepsali vstup do cizinecké legie a odjeli do Gdyně, kde se nalodili na loď Bathory a odkud odpluli do francouzského přístavu Le Havre. Zde důstojníci cizinecké legie kontrolovali nové rekruty a Jan Jakubec měl při odvodu jeden nedostatek – chyběl mu zub. Bylo mu proto doporučeno, aby si v Paříži nechal udělat nový.

„Když jsme přijeli do Paříže, tak jsem šel nejdříve hledat bratra naší učitelky. Když jsem mu řekl, že jdu do cizinecké legie, tak říká: ‚Jsi padlej na hlavu?‘ ‚No musím si nechat udělat zub.‘ ‚Tak zub si nenech udělat, bez toho můžeš být živý, a do legie nepůjdeš. Já se o tebe postarám.‘“

Zavedl Jana Jakubce do Armády spásy, kde již byli někteří českoslovenští interbrigadisté ze španělské občanské války. Poté si pamětník koupil civilní oblek a našel si zaměstnání pomocného číšníka v lázních Vittel.

Útok na Francii a vstup do československé divize

Lázně Vittel se nalézají na východě Francie nedaleko německých hranic a právě zde Jan Jakubec prožíval nástup francouzsko-německé fronty v roce 1940. Jakmile se na Maginotově linii ozvala střelba z kanonů, začali lidé z lázní utíkat. Jan Jakubec však místo útěku zvolil vstup do tvořící se 1. československé divize ve Francii a byl zařazen do 9. roty 1. pěšího pluku. Byl jedním z mála vojáků československé divize s předválečným výcvikem, a měl tak za úkol vést základní výcvik nováčků.

V československé divizi byl zařazen jako pěšák, ale díky předválečné službě byl žádaný i na jiných funkcích: „Najednou ke mně přišli dva důstojníci a říkají: ‚Poslouchejte, jak se jmenujete?‘ ‚Jakubec. A co byste chtěli?‘ ‚No my bychom vás potřebovali.‘ ‚Kam?‘ ‚K ženistům.‘ Říkám: ‚Prosím vás pěkně, nechte mě tady. Já jsem pěšák. Mám to v těle. Mám to v krvi.‘ ‚To se nedá nic dělat, jste schopný člověk. My tam máme takové, kteří neumí vůbec nic.‘“ (smích)

Jan Jakubec odešel do Avignonu k ženijní rotě a poté se s rotou zapojil do bojů proti wehrmachtu. Jak sám vzpomíná, československá divize ve Francii měla málo dobře vycvičených vojáků a byla špatně organizovaná. Například sám pamětník prodělal pouze měsíční ženijní výcvik; za normálních okolností by výcvik trval mnohem delší dobu.

Ženijní rota přijela do vesnice Brion-sur-Ource mezi městy Dijon a Troyes ve střední Francii: „Jdeme přes vesnici, zastavili jsme a tam normálně francouzští vojáci obědvali. Celá rota jedla. A jeden Francouz mi říká: ‚Víte, my jsme se z německého rádia doslechli, vysílali francouzsky, že vědí, co máme k obědu.‘ No to je dobrý. A oni je vůbec neposlali nahoru na kopec, oni seděli utopení ve vesnici a nás poslali nahoru, abychom šli válčit s Němci. My jsme tam přišli a nic se nedělo. Já jsem šel ještě s jedním klukem na rozhlednu, měl jsem dalekohled, a najednou koukám - tam se blížili Němci s pontony a začali se formovat na nábřeží. Vtom asi padesát kroků po silnici před námi šel francouzský důstojník, velitel roty, a já jsem si myslel, že to je německý voják převlečený do francouzské uniformy, a říkám: ‚Hände hoch.‘ ‘Prosím vás, nechte to být. Já jsem francouzský důstojník. Kde máte velitele?‘“

Francouzský důstojník sdělil československému veliteli, aby z bojiště rychle zmizeli. Nejdříve však byli zavezeni do vojenského tábora a poté odjeli do přístavu Bordeaux, kde se nalodili a odjeli do Anglie. Válečná nálada Francouzů a Angličanů byla úplně odlišná. Pro Jana Jakubce prý bylo dojemné, jak je Angličané přivítali.

Vzpoura v Anglii

Českoslovenští vojáci byli odvezeni do Cholmondeley Park, kde se ubytovali ve vojenských stanech a kde dostali najíst: „Tam začalo vření, protože si lidé strašně stěžovali na důstojníky. Důstojníci neuměli zacházet s lidmi a lidé nebyli zvyklí respektovat důstojníky, protože nikdy vojáky nebyli. Byl nahlášen příjezd prezidenta Edvarda Beneše, tak se celé jednotky v trojstupech vedle sebe postavily a mezitím nějací kluci spunktovali dopis prezidentu Benešovi, kde si stěžovali na pořádek či nepořádek československé armády. (…) Podepsali jsme to. Asi dvě stě lidí to podepsalo. (…) A [prezident Beneš] se zastavil také u nás. My jsme byli určení k raportu na levé straně. My jsme odevzdali ten náš dopis a on říkal: ‚Víte co, já už hodně o tom vím. Vím, že tam byl nepořádek. Budu se snažit, aby se to všechno spravilo. Ale nic vám slibovat nemůžu.‘ Byl rád, že má nějakou armádu. Za dva dny jsme byli vyzvaní, abychom se sbalili, že budeme odsunutí k Angličanům do lágru.“               

Do anglického internačního tábora

Anglická vojenská policie odvezla vojáky do tábora, který byl původně určen pro italské zajatce. Velitelem byl Angličan, který československým vojákům přislíbil pomoc, ale mezitím museli pracovat na opevnění proti možným německým výpadům. Po ukončení prací byli převeleni do kasáren a nakonec se díky velitelově intervenci dostali na koňské závodiště a poté do Birminghamu.

„Když jsme se ubytovali, tak za pár dní začali Němci bombardovat Birmingham. Takže byl příkaz ověnčit všechny stany chvojím. Tak jsme nalámali jemné chvojí a pověsili jsme ho na provázkách na stany, aby nebylo vidět, že to jsou stany. Oni bombardovali blízko nás. Takových deset kilometrů vedle nás spadly bomby.“

V Auxiliary Military Pioneer Corps

„Tam nám dali nůž na krk. Přišel major z Londýna a říkal: ‚Musíte se rozhodnout, buď vstoupíte do britské armády, vrátíte se zpět ke své armádě, anebo do internačního tábora. Samozřejmě všichni podepsali, že vstoupí do anglické armády. Ve štrúdlu jsme chodili do kanceláře a tam jsme podepsali, že můžeme věrně sloužit anglickému králi až do smrti.“ (smích)

Noví britští vojáci dostali anglické battledressy, postavili si v kempu vlastní stráž a mohli volně chodit na vycházky. Poté byli rozděleni na dvě roty, jedna byla v Newmarketu a druhá u Bedfordu u obce Sandy. Jan Jakubec pracoval ve stavebním oddílu u Sandy, který stavěl kasárna pro britskou armádu.

Zpět v 1. československé samostatné obrněné brigádě

Na jaře 1944 však přišla výzva, aby se vojáci vrátili do 1. československé samostatné obrněné brigády. Jan Jakubec již nebyl zařazen k ženistům, ale měl sloužit v motorizovaném předzvědném oddílu: „Já jsem se dostal do tanku a velitelem tanku byl četař Kajzr.[2] On dělal výkonného rotmistra u 41. pěšího pluku u 7. roty. To je neuvěřitelné. (…) My jsme byli posádka tanku. On byl velitel tanku, já jsem byl střelec z kanonu, potom byl střelec z prvního a z druhého kulometu [a řidič]. Bylo nás v tanku pět. Tak jsme si dělali srandu z našeho řidiče. On dobře řídil, ale stoprocentní řidič to nebyl. Tak jsme se spolu po letech sešli. Dva lidé od 41. pěšího pluku se sejdou v Anglii u motorizovaného předzvědného oddílu.“

Po invazi do Dunkerque

Po vylodění spojeneckých armád v Normandii dne 6. června 1944 byli Čechoslováci posláni do Dunkerque v severní Francii, kde měli za úkol držet ve městě obléhané Němce: „Důležité bylo, kdo byl jak vycvičený v armádě. Tam byli kluci, kteří mi šli na nervy. Oni se prostě flákali, mysleli si, že Němci jsou daleko a že na nás nevidí. Oni byli na kopci a my jsme byli v dolině. I když mezi námi byla voda, oni měli lodičky a všechno možné.“

U Dunkerque Jan Jakubec obdržel válečný kříž za dobře provedenou akci, kdy měl převézt patnáct nebo dvacet Čechoslováků z wehrmachtu (tzv. Volksdeutsche, kteří měli podepsat tzv. Volksliste) přes ostřelovanou zónu: „Tak jsme se rozjeli a jeli jsme na pláž. Ale bylo zajímavé, že na pláž se jelo přes most. Oni překlenuli údolí mostem, aby nemuseli [jezdit] dolů a nahoru, a most ostřelovali Němci z dalekonosných kanonů. My jsme věděli, že Němci ostřelují. Zastavili jsme, šel jsem dozadu a říkám: ‚Kluci, držte se, protože vaši bývalí kamarádi vás budou ostřelovat. Takže musíme přefrčet nejvyšší rychlostí. Já si sednu na místo vašeho šoféra, on si sedne do věže našeho pancéřového vozu a pojedeme. A držte se! Jsou tam díry.‘ Já jsem [auto] rozfofroval, přelétli jsme most a za ním jsme se [se šoférem] vyměnili. Jenomže nás major pozoroval z dalekohledu, co se tam děje. Hlásím mu příchod a on říká: ‚Ale nepotřebuji, já to vidím. Co jste tam prováděli u toho mostu?‘ ‚[My] jsme se potřebovali vyčurat.‘ ‚To jste dvakrát čurali? [Vy] jste dvakrát zastavili, před mostem a za mostem. Řekni pravdu.‘ ‚Já jsem věděl, že to je nebezpečné, šofér by to nedokázal třeba tak udělat, tak jsem si to vzal na vlastní zodpovědnost.‘ On mě za to navrhl na válečný kříž.“ Jan Jakubec svůj válečný kříž poté obdržel v Hluboké nad Vltavou přímo od prezidenta Edvarda Beneše.    

Po německé kapitulaci se českoslovenští vojáci i se svou technikou přesunuli do vlasti, kde byli rozmístěni po západních Čechách. Nakonec Jan Jakubec v Olomouci demobilizoval a odjel do Liberce, kde měl s kamarádem renovovat tkalcovnu.

Z Fondu národní obnovy do dělnických profesí

Pamětník poté pracoval jako národní správce, kde spravoval zkonfiskovaný majetek. Jako voják ze západní armády však mohl čelit nepřístojnostem ze strany Komunistické strany Československa a sám se mohl stát nepřítelem budoucího režimu. Byl to však právě její člen, který ho přišel varovat, aby odešel z poměrně lukrativní pozice a našel si manuální zaměstnání: „‘Protože si na tebe najednou vzpomenou, že jsi zápaďák, vyhodí tě a ještě tě zavřou.‘ Já jsem to už znal, už se to dělo. Tak jsem šel na údržbáře na domovní správu.“

Pracoval tak jako instalatér a údržbář. V Liberci si oženil s Marií, rozenou Cafourkovou, a narodila se jim dcera Eliška. V roce 1957 se s rodinou přestěhoval do Kladna, kde pracoval v Kablu Kladno. Později odešel do Prahy, aby mohl být blízko své nemocné tchyni, ale do továrny dojížděl ještě po přestěhování. Po odchodu do důchodu se věnoval práci na chalupě v jižních Čechách. Pracoval také v řadách Svazu bojovníků za svobodu (před rokem 1989 Svaz protifašistických bojovníků) a v Československé obci legionářské. Jan Jakubec byl několikrát vyznamenán, zejména dvakrát válečným křížem, medailí za chrabrost. Naposledy převzal ocenění z rukou prezidenta v roce 2005. V roce 1999 byl povýšen do hodnosti poručíka. Jan Jakubec žil v Praze až do své smrti, zemřel dne 29. ledna 2008.

[1] Československá kolonie sdružovala Čechy i Slováky, kteří přijížděli za první republiky do Francie za prací. Jednalo se především o horníky a zemědělce, ale také o dělníky nebo o drobné řemeslníky. Po zrušení Československé kolonie vznikla Asociace českých a slovenských rodáků ve Francii.

[2] Zřejmě Josef Kajzr (nar. 3. srpna 1914 v Dolních Beřkovicích u Mělníka, narukoval 23. září 1939 ve francouzském Agde).