Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Jakš (* 1969)

• narodil se 9. září 1969 v Bílině na Teplicku

• v roce 1984 nastoupil na hornickou průmyslovou školu v Duchcově

• po maturitě v roce 1987 nastoupil do zaměstnání v Dole Pluto

• v roce 1988 narukoval na vojenskou základní službu v Hranicích na Moravě

• z vojny se vrátil v lednu 1990 a nastoupil na Důl Kohinoor

• v roce 1991 se oženil

• v 1993 se mu narodil syn

• v roce 2000 zahájil třídenní stávku za lepší podmínky propuštěných havířů z hlubinných dolů

• od roku 2002 pracoval na povrchovém uhelném lomu ČSA

• ředitelem nově vzniklého Podkrušnohorského muzea se stal v roce 2006

• v roce 2022 žil v Mostě

Sametová revoluce v listopadu 1989 zastihla tehdy dvacetiletého Zbyňka Jakše jako záklaďáka v armádě, která se připravovala na zásah proti stávkujícím studentům. Bál se, že bude muset se zbraní v ruce vyrazit proti své budoucí manželce. „Chodil jsem s ní, studovala tehdy v Plzni. Na vojně nám sebrali rádia a televize, takže jsme ani pořádně nevěděli, co se děje a co dělat,“ vzpomíná. „Běžně neexistovalo, aby u sebe někdo nosil ostré náboje nebo zbraň na pokoji. My jsme ale na postelích měli samopaly a zásobníky s ostrými náboji. Řekli nám, že máme být připraveni k výjezdu na rozhánění demonstrací. A řekli, že pojedeme do Plzně. Tam studovala moje budoucí manželka...“

Kdyby dostal Zbyněk Jakš rozkaz, musel by ho splnit a vyrazit s ostatními do Plzně proti demonstrantům. Naštěstí však armáda zůstala v kasárnách, sametová revoluce zvítězila a Zbyněk Jakš patřil mezi první vojáky, jimž sametová revoluce zkrátila základní vojenskou službu o dva měsíce. 

Zbyněk Jakš vyrostl v Bílině na Teplicku, vystudoval hornickou průmyslovou školu v Duchcově a nastoupil na Důl Kohinoor. V mládí se věnoval parašutismu a získal třetí místo na republikových závodech v seskoku na přesnost. Základní vojenskou službu trávil v Hranicích na Moravě, kde byly uskladněny jaderné hlavice. Účastnil se v roce 1988 vojenského cvičení v tehdejším Sovětském svazu, na pouštích Karakum a Kyzylkum.

V roce 2000 vedl na Dole Kohinoor stávku v podzemí, jejímž smyslem bylo upozornit na nezájem o propouštěné horníky. Připoutala pozornost celé republiky a skončila úspěchem. V roce 2006 se Zbyněk Jakš stal ředitelem nového Podkrušnohorského technického muzea, které se zabývá hornickou historií na Mostecku a Chomutovsku. Funkci zastával i na jaře 2022.

Jeho první plat byl dvakrát vyšší než průměr

Zbyněk Jakš se narodil na Den horníků, 9. září 1969, v Bílině na Teplicku. Matka Jarmila Jakšová, rozená Donátová, byla dělnicí v cihelně, otec Alois Jakš pracoval jako elektrikář na dráze. Strýcové z matčiny strany byli havíři a na šachtě v Ostravě zprvu pracoval i Zbyňkův otec. Po základní škole proto začal studovat hlubinné i povrchové dobývání uhlí na hornické průmyslové škole v Duchcově.

Po ukončení studia v roce 1984 nastoupil na Důl Pluto na Mostecku. V té době dosahoval průměrný plat kolem dvou tisíc korun měsíčně. „Ale na šachtě, když jsem poprvé nastoupil a sfáral, tak moje první výplata byla čtyři tisíce dvě stě korun,“ vysvětluje pamětník, proč byla hornická profese atraktivní. Zbyněk Jakš si nicméně uvědomoval, že hornická práce se dříve nebo později podepíše na jeho zdraví. Vysoké výdělky ale slibovaly, že si život bude moci užívat.   

Skákal z balonu, z letadla i z vrtulníku

Když bylo Zbyňkovi patnáct let, okouzlil ho parašutismus. První tři seskoky a základní výcvik absolvoval na letišti v Mostě. „Představte si, že letíte letadlem nad Libercem, vyskočíte a vidíte pod sebou Ještěd. Co ostatní chodili zespoda nahoru, tak my létali shora dolů,“ vzpomíná na seskoky Zbyněk Jakš. Na parašutismu ho bavily jak samotné seskoky, tak parta lidí, se kterou se tam potkával.

Když odcházel na vojnu, chtěl narukovat do Dukly, ale nepochodil. Skákal z vrtulníku, z balonu i z letadla. „Když skáčete z balonu, tak stojí. Když ale skáčete z vrtulníku, tak vás proud od vrtule hodí úplně jinam,“ vysvětluje rozdíly pamětník. Největší úspěch zaznamenal na republikové soutěži ve skoku na přesnost. Neměl sportovní padák, ale klasický kulatý, a přesto se umístil na třetí příčce. Dodnes to považuje za mistrovský kousek.

Tragédie na Plutu se dotkla i jeho rodiny

Po dokončení studia na hornické průmyslové škole nastoupil na Důl Pluto. Bylo to tři roky po tragédii, při které tam přišlo o život šedesát pět horníků. Byl mezi nimi i Zbyňkův strýc, který zahynul při své první směně u Báňské záchranné služby. Zbyněk Jakš vzpomíná: „Všichni jsme slyšeli, že došlo k výbuchu na Dole Pluto. Přemýšleli jsme, jestli máme jet za tetou, nebo nemáme. Až druhý den jsme se dozvěděli, že tam strýc po výbuchu zůstal.“

Specifické bylo hornické názvosloví. Často se lišilo i mezi jednotlivými šachtami. Každý, kdo začal s hornickou profesí, nejméně první týden pod zemí nevěděl, co po něm kdo chce. Názvosloví je navíc podle Zbyňka Jakše velmi nakažlivé. Až tak, že jím začala později mluvit i jeho manželka. „Třeba normálně se řekne počva, ale pod zemí se řekne zoul. Máte udělat kepung, to byl úhel stojek. Třeba rýgl je rovné železo. Na Dole Centrum mu ale říkali prelák. A moje manželka používala slovo paštik, což je kousek něčeho,“ vyjmenovává Zbyněk Jakš.

Na vojně se staral o jaderné hlavice

V roce 1988 narukoval Zbyněk Jakš na základní vojenskou službu. Dostal se do Hranic na Moravě, kde studoval poddůstojnickou školu. Poslední půlrok trávil v Jincích. V Hranicích sloužil u útvaru, kde se ukrývaly jaderné hlavice. „Spousta lidí dodnes tvrdí, že tady jaderné hlavice nebyly, ale já jsem stál přímo nad jednou z nich,“ říká pamětník. Kde vojáci sloužili, nesměli prozradit, měli tvrdit, že jsou u dělostřelců. Později ale přiznával, že pracuje u „rakeťáků“. Že jde o jaderné hlavice, nikomu neřekl.

U jaderných hlavic sloužili podle Zbyňka Jakše vojáci výhradně s maturitou. Nezažil šikanu, jaká byla u jiných útvarů. Zažil jedině důstojnický dril. Takzvaní lampasáci trvali na tom, že všechno musí být v naprostém pořádku a podle řádu.

„Žádný voják neměl takové podmínky, jaké měly jaderné hlavice,“ konstatuje s nadsázkou Zbyněk Jakš. „Byly tam čtyři žlaby, kde ležely na sametu. Hučela tam klimatizace, první, kterou jsem v životě viděl. V místě uložení musely panovat stálé podmínky, a to i při převozu ve speciálních vozech, říkalo se jim izotermy.“ Zbyněk Jakš tvrdí, že viděl jen čtyři hlavice, neví, jestli jich u útvaru bylo více. 

Na poušti jsme se báli štírů v písku

Po půl roce základní vojenské služby přišlo cvičení v pouštích Karakum a Kyzylkum v bývalém Sovětském svazu. Vojáci tam podle Zbyňka Jakše odjížděli s obavami. Od důstojníků totiž slyšeli o nebezpečných pavoucích a štírech, ale také o žaludečních nevolnostech. „Vojáci tam například chytili úplavici a zbytek cvičení strávili v horečkách. Když jsme potřebovali na záchod, tak jsme si vylezli na kapotu a drželi jsme se jí, takhle jsme chodili na velkou, protože jsme se báli být v kontaktu s pískem,“ vypráví Zbyněk Jakš.

Přes noc vládla na poušti zima a přes den velké teplo. S jídlem se šetřilo, kritické to ale bylo s pitnou vodou. Když Sověti přivezli cisterny s limonádou, tak se na slunci rychle zkazila. Pil se chlorovaný čaj. Vojákům pomáhal velitel, který jim vždy přinesl džus, který fasovali jen důstojníci. Nechal jim balení džusu ve vozidle a odešel. Zbyněk Jakš vzpomíná na to, jak viděl startovat rakety z nedalekého kosmodromu Bajkonur.

Českoslovenští vojáci měli v rámci cvičení plnit různé úkoly. Komunikovali s nimi jejich českoslovenští nadřízení. Zbyněk Jakš vzpomíná: „My jako vojáci jsme všechno splnili výborně. Jediní, kdo měli problém, byli lampasáci. Organizovali útoky a jednou jsme útočili sami sobě do zad.“

Vojáci trénovali střílení raket. Poušť představovala ideální, velkou střelnici na rakety. Jejich konce, stabilizátory zapíchané do země, byly podle pamětníka rozeseté všude.

Na šachtě si zkusil skoro všechno

Po vojně nastoupil Zbyněk Jakš na hlubinný důl Kohinoor. Do práce se těšil. Pod zem sfáral už třetí den po návratu z vojny. Jako každý mladý horník si musel projít na šachtě od začátku všechny provozy, i když absolvoval průmyslovku. Po jejím dokončení na Dole Pluto začínal jako dopravář a zabezpečoval dopravu materiálu do místa těžby. Šlo o tu největší dřinu. Následovala práce dřeviče, který zajišťoval výdřevu chodby. Po vojně už nastoupil jako revírník v rámci státního výzkumného úkolu na zmíněný Důl Kohinoor.

Zbyňku Jakšovi lékaři zhruba rok po návratu z vojny diagnostikovali cukrovku. Trvalo další rok, než mu dovolili pracovat pod zemí. „Píchal jsem si inzulin a mohl jsem s cukrovkou i fárat, nesměl jsem ale dělat na směny,“ vysvětluje pamětník. Na šachtě začal pracovat v měřičství, což znamenalo obejít celou šachtu, všechny chodby a poznávat každý kout. 

„Pracoval jsem jako měřič čtyři roky a teprve pak pochopíte, jak to na šachtě chodí a jak to funguje doopravdy, získáte základy geologie i hydrogeologie,“ říká Zbyněk Jakš. Pak se dostal na úsek větrání, které je pro práci pod zemí zásadní.

Horníci nevěděli, co s nimi bude

Horníci byli v době před rokem 1989 vysoce zvýhodňovanou skupinou zaměstnanců. Měli řadu výhod, počínaje svačinami zdarma, deputátním uhlím zdarma či věrnostními odměnami. Dostávali dovolené v zahraničí, na něž získávali od šachty a odborů nemalý příspěvek. Během hornických oslav se do měst v okolí dolů přiváželo jinde nedostatkové zboží – od salámů uheráků až po ledničky. A co bylo nejdůležitější, horníci měli mnohem vyšší platy než jiné dělnické i nedělnické profese.

Všechno se začalo měnit na počátku devadesátých let. Začalo se mluvit o privatizaci hlubinných dolů i povrchových lomů na uhlí. Platy v jiných oblastech vzrůstaly, horníci ale brali pořád stejně. Většině navíc hrozilo propuštění kvůli úsporám. Zbyněk Jakš na dobu devadesátých let vzpomíná: „Někdo řekl, že hlubinné šachty jsou neekonomické a že nám stačí povrchová těžba. Ze začátku se havíři přesouvali ze šachty na šachtu, později už ale nebylo kam je dávat. Šlo o dobu, kdy jsme nevěděli, co s námi bude dál.“

Podle pamětníka to bylo pro havíře velmi těžké období. Řada z nich na šachtu zanevřela. Celý život dřeli pod zemí, tahali kusy železa o váze až osmdesát kilogramů, ničili si zdraví. Pokud havíř před rokem 1989 onemocněl nebo mu lékař zakázal fárat, šachta mu našla práci na povrchu. Něco takového už v devadesátých letech vedení dolů odmítalo a horníky propouštělo. „Byla tam spousta lidí, kteří měli problémy se zády nebo s klouby. Od průvanu a častých přechodů ze zimy do tepla,“ vysvětluje Zbyněk Jakš.

Uzavření dolu přišlo ze dne na den

Propouštění přicházelo náhle, bez výstrahy. „Například na Dole Kohinoor se začaly opravovat sprchy. Oproti starým jsme najednou dostali pákové baterie a plastová okna. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla šachta zavírat. Najednou přišlo ze dne na den, že se důl bude zavírat. Byl to šok pro každého, kdo měl doma rodinu. Tehdy na Mostecku stoupla nezaměstnanost až na třicet procent,“ vzpomíná Zbyněk Jakš.

Noví majitelé šachet se o propuštěné horníky nezajímali a vláda řešila jiné starosti než stoupající nezaměstnanost na Mostecku.

V roce 2000 se proto Zbyněk Jakš odhodlal ke stávce v podzemí. „Dotklo se mě, že horníci odcházeli s tříměsíčním odstupným. Vždyť já jsem znal skoro všechny na šachtě. Bylo mi jich líto. Řekl jsem, že pokud chtějí důl zavřít, ať ho zavřou, ale ať se postarají o lidi tak, aby z toho něco měli. Za odpracovaná léta a za zničené zdraví, o které tady přišli. To byl hlavní důvod stávky,“ vysvětluje Zbyněk Jakš. „Stávku pod zemí je třeba dobře naplánovat. Hlavně kvůli horníkům. Potřebují výměnu lamp, masek, někteří musí brát pravidelně léky, zajistit vodu a jídlo.“

Dodnes je Zbyněk Jakš pyšný na to, že se o jeho stávce mluví jako o skvěle zabezpečené. Spolu s dalšími horníky zůstali pod zemí skoro tři dny. Vzbudili pozornost médií, odborů a hlavně politiků. Do hlubiny za nimi sfárali mimo jiné tehdejší odborový předák Richard Falbr i tehdejší premiér z ČSSD Vladimír Špidla. Pamětník konstatuje: „Stávka přinesla to, co jsme očekávali. Když někdo chce šachtu zavřít, tak ji prostě zavře. Ale v tom případě musí splnit určité podmínky, o které jsme žádali. A myslím, že někteří havíři z toho čerpají dodnes.“

Zbyňku Jakšovi se například podařilo prosadit, že horníci dostali až dvanáctinásobek platu a navíc rentu podle toho, jak dlouho na šachtě pracovali. To jim zaručilo, že získali čas na to, aby si na novou situaci zvykli a našli si jinou práci. Po pamětníkově stávce ještě následovala další hornická stávka, ale tu už Zbyněk Jakš neorganizoval a ani s ní nesouhlasil. Horníci tehdy protestovali proti uzavření šachty.     

Horník byl na trhu práce velmi žádaný, uměl všechno

Šachty masově propouštěly zaměstnance, nejen horníky, ale i pracovníky z jiných provozů na povrchu. Šlo o tisíce lidí. Podle Zbyňka Jakše ale jen horníci nacházeli práci rychle, protože uměli několik profesí, byli zároveň instalatéry, kováři, obráběči, zámečníky, zedníky a truhláři. „A hlavně na ně byl spoleh a vědělo se, že to jsou dříči,“ doplňuje Zbyněk Jakš. Především v pozdější době však i horníci hledali práci stále hůř. 

Měl jsem zakázáno fárat na všech šachtách v Česku

Po úspěšné stávce nabídl nový vlastník dolu Zbyňku Jakšovi místo ve správní radě. To si ale nakonec rozmysleli, a tak i Zbyněk Jakš dostal výpověď, stejně jako většina ostatních horníků. Pamětník by ale odešel sám, nechtěl čekat, až dostane výpověď dva tisíce lidí, kteří si budou najednou hledat práci. Chtěl ale nastoupit do hlubinného dolu Nosek v Kladně. Nejprve mu řekli, že skutečně horníky přijímají. Když tam ale volal o den později, aby se konkrétně domluvil, bylo mu řečeno, že už pro něj místo nemají, že už nepřijímají.

„Jel jsem ale autem a znovu jsem slyšel, že přijímají. Tak jsem tam volal znovu pod jiným jménem a ta stejná paní mi řekla, že přijímají. Po chvíli mi přiznala, že tam má dokument, podle kterého mám zákaz fárat na všech šachtách v Česku,“ vzpomíná na to, jak se majitelé šachet obávali iniciátora stávky za lepší podmínky propouštěných horníků. Zbyněk Jakš šel proto pracovat na jeden rok do chemických závodů v Litvínově Záluží. Práce ho tam ale příliš nebavila. Po roce se mu podařilo vyhrát výběrové řízení na práci v povrchovém uhelném lomu Mostecké uhelné společnosti.

Chodili jsme na kapačky kvůli bolestem zad, ale muzeum za to stojí

Zbyněk Jakš založil spolu se svými kamarády Spolek severočeských havířů. Snažili se získat prostory pro hornické muzeum. V roce 2006 se naskytla možnost vybudovat muzeum v areálu bývalého Dolu Julius 3 v Kopistech u Mostu. „Chvíli jsem nabídku na ředitele muzea odmítal a zvažoval, přiznám se, že jsem se nechal i přemlouvat. Ale věděl jsem, že se bude utlumovat těžba uhlí i na povrchu, a tak jsem nakonec kývnul,“ vzpomíná na počátek kariéry muzejníka Zbyněk Jakš.

V roce 2007 Podkrušnohorské technické muzeum v Kopistech otevíralo svoji první expozici. Přípravy byly velmi náročné. Chyběla potřebná těžká technika a zaměstnanci muzea včetně ředitele museli většinu prací a příprav udělat vlastníma rukama. „Některé celky vážily i několik tun, nejlehčí součást zhruba půl tuny. Dávali jsme to na místo ručně. Museli chodit všichni do nemocnice na kapačky se zády. Je ale úžasný pocit, budovat něco spolu s nadšenci a lidmi, kteří milují stejné věci jako vy,“ uzavírá Zbyněk Jakš.

Podle něj by neměl region severozápadních Čech na hornické tradice a historii zapomínat. Na Mostecku a Chomutovsku se nacházely v posledních čtyřech stech letech stovky hlubinných dolů. Hornická činnost utvářela místní kulturu i krajinu. Horníci na Mostecko patřili a region by měl být podle Zbyňka Jakše na jejich práci hrdý, protože uhlím zásobovali celou republiku. „Je to odkaz našich předků, spousta horníků tady při dobývání uhlí přišla o život, na to bychom neměli zapomínat,“ dodává pamětník.

Kdybych dělal v pekárně, necítil bych se jako chlap

Na otázku, co mu hornictví dalo a co mu vzalo, odpovídá Zbyněk Jakš následovně: „Kdybych se otočil a ukázal záda a krk, tak zjistíte, že mi vzalo zdraví. Mám za sebou čtyři operace páteře. Dalo mi stavovskou čest a lásku k přírodě. A cítím se jako chlap. Kdybych dělal v pekárně a sypal někam cukr, tak se jako chlap cítit nebudu.“ 

V květnu 2022 Zbyněk Jakš pracoval jako ředitel Podkrušnohorského hornického muzea v Kopistech u Mostu.