„V padesátých letech byli vlastníci [Dlaskova] statku obžalováni s tím, že neplní státní dodávky. Zůstaly tam hospodařit dvě ženy – paní Brožová a její dcera, později vdaná Melicharová. Pomáhal jim pan Fridrich, vzdálený příbuzný z Dolánek. Už to nevlastnili Dlaskové. Poslední z Dlasků přivedl statek “na buben”, jak se říkalo, a aby nedošlo k ostudě, tak to odevzdací listinou předali těmto Brožovým. Újezdní tajemník, který jim nařizoval dodávky, jim v podstatě nařizoval pěstovat plodiny, které v Dolánkách nikdy nemohly dozrát, a z toho důvodu neplnili požadované dodávky. Obě byly obžalovány, obě byly zavřené, pan Fridrich byl také zavřený. Později mi pan Melichar, manžel paní Brožové mladší, vyprávěl, že ještě ten den, co je z Dlaskova statku vyhnali, újezdní tajemník spal v jejich peřinách.“
„Mrzí mě hrozně, že se [dědeček] nedožil devadesátých let, protože byl nesmírně podnikavý. Za války třeba s jedním konstruktérem z Prahy založil na Vrátě doly na těžbu železné rudy s tím, aby místní lidé nemuseli být totálně nasazeni, aby mohli být zaměstnáni v místě bydliště. Pan důlní bydlel v našem domě a máme celý archiv, který jsem tedy už věnovala do okresního archivu v Semilech, který dokumentuje toto období, jak to fungovalo. Dodnes tam jsou pozůstatky těchto dolů. Po válce se to samozřejmě zavřelo, protože to byla účelová záležitost.“
„Můj děda se do této rodiny narodil, ale nechtěl sedlačit. A pradědeček ne že by ho vydědil, ale řekl, že ho v jeho práci nebude podporovat. Dědeček se vyučil v Železném Brodě obchodním příručím a udělal si přitom sklářskou školu a v roce 1931 si založil sklářskou firmu. Sklářské firmy na Vrátě, přestože to je malinká obec, byly tři a poměrně dobře prosperovaly. Pracovali na takovém faktorském způsobu práce, to znamená, že ve firmě pracovali babička, dědeček a jeden pan účetní. Ale obstarával práci pro řadu domáckých dělníků ve vesnici a vyvážel zboží přes exportní domy v Jablonci prakticky do šesti zemí v Evropě. V roce 1931 si postavil dům, ve kterém my doteď žijeme, a myslím si, že tam naše rodina bude žít dál, protože jsme s domem hodně spjati. V momentě, kdy splatil hypotéky a firma mu začala nějakým způsobem prosperovat, tak přišli soudruzi a tu firmu mu celou vzali. A sebrali mu i zboží. A zboží, které měl u někoho uložené, se k němu už většinou nikdy nedostalo a s babičkou už prakticky neměli nikdy jinou možnost než práci z domova.“
Vladimíra Jakouběová, za svobodna Berglová, se narodila 16. května v Turnově. Měla o tři roky starší sestru Zlatu. Matka Zlatuše Berglová a otec Vladimír Bergl měli ekonomické vzdělání. Rodina byla silně propojena s obcí Vrát. Jejich kořeny sahají až do 17. století. V dětství ji silně ovlivnil dědeček z matčiny strany, který podnikal ve sklářství a byl hudebníkem. Objevil pro ni svět umění a hudby. Seznámil ji s Vladimírem Komárkem, ke kterému chodila na hodiny kreslení. V roce 1956 dědečkovi komunisté podnikání zabavili a živil se dále jako dělník. Vzhledem ke špatnému kádrovému profilu rodiny musela jít studovat daleko od místa bydliště – na Střední průmyslovou školu keramickou do Bechyně. Zde prožila svá nejkrásnější studentská léta, v úzkém sepjetí s pedagogy, z nichž mnozí byli sesazeni politickým režimem z vysokých škol v Praze. Po střední škole pokračovala ve studiu na Masarykově univerzitě v Brně, obor dějiny umění a národopis, a studia zakončila doktorátem z dějin světového umění. Do života jí daly mnoho výjezdy do terénu nejen po folklorně bohatých moravsko-slezských regionech, ale také do zahraničí (Polsko, Arménie, Gruzie). Ještě během studií nastoupila na pozici metodik pro kronikáře do Muzea Turnov. Po roce na této pozici přebrala sbírku etnografe a uměleckého řemesla. Až do roku 1986 museli s kolegy strpět nekompetentní vedení muzea. V roce 1988 se jim s manželem narodil syn David. Mezi lety 1990–2023 byla v muzeu ředitelkou. Zasloužila se o zásadní rekonstrukce všech budov muzea. K úspěšným počinům v době jejího ředitelování patří mimo jiné revitalizační práce na Dlaskově statku v Dolánkách, přesunutí historické roubené budovy Kamenářského domu z turnovského Havlíčkova náměstí do prostor muzea a zrealizování Horolezecké expozice. Po celý svůj profesní život úspěšně prosazovala znovuoživení lidových tradic Pojizeří a Podkrkonoší. Během let v muzeu jí vyšla řada tematických publikací. Pedagogicky rovněž působila na Technické univerzitě v Liberci. V roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa, žila v obci Vrát.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
