Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jágr (* 1932)

• narodil se 24. července 1932 v Liberci

• jeho otec bojoval v první světové válce za rakouskou armádu, strýc v československých legiích

• během období první republiky provozovali rodiče pekárnu v Horním Růžodole

• po záboru Sudet se rodina přestěhovala do Českého Brodu

• v roce 1941 nacisté pamětníkova otce věznili kvůli podezření na styk s odbojem

• po válce se Jágrovi vrátili do Liberce a převzali zpět pekárnu, tu jim komunisté zestátnili v roce 1949

• pamětník vystudoval statistiku na Vysoké škole ekonomické v Praze

• během 60. let působil jako pedagog na liberecké Vysoké škole strojní a textilní (VŠST)

• s první manželkou Milenou se vzali v roce 1956, poté spolu měli dvě dcery

• během normalizačních prověrek komunisté vyloučili Jaroslava Jágra i jeho ženu z univerzity

• pamětník poté pracoval v automobilce LIAZ

• jeho žena zemřela na rakovinu v roce 1985, později se oženil s druhou manželkou Jitkou

• po sametové revoluci se vrátil na libereckou vysokou školu a spoluzakládal zde ekonomickou fakultu

• v roce 2022 žil v Liberci

Nedlouho po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa přistál manželům Jágrovým, výzkumníkům liberecké Vysoké školy strojní a textilní (VŠST), na stůl kádrovací formulář. Vyplnili jej podle svého přesvědčení. A z univerzity se záhy museli poroučet.  

„Když mě občas nějací lidé viděli na ulici, šli raději na druhou stranu chodníku,“ popisuje Jaroslav Jágr, jak během normalizace docházelo k lámání charakteru a vztahů mezi lidmi.

Jeho otec Jaroslav Jágr poznal v době druhé světové války kruté praktiky gestapa. Nacisté ho věznili čtyři měsíce a týrali ho. Během svého života musel několikrát opustit pečlivě budované pracovní místo. Za první republiky vedl prosperující pekárnu v Horním Růžodole. Na několik let se jí musel vzdát, když Sudety zabralo hitlerovské Německo. Definitivně mu ji ale vzali až komunisté v rámci znárodňování. Otec i syn se ale přes podobnou nepřízeň dějin dokázali vždy přenést.

Na sever otce přivedl výměnný pobyt

Osudy Jaroslava Jágra a jeho rodiny se dostředivě točí kolem Liberce. Přitom ani jeden z jeho rodičů odtud nepocházel. Oba se narodili ve středočeských Kněžicích poblíž Městce Králové. Matka Růžena, rozená Rohlíčková, pocházela z krejčovské rodiny. Jaroslav Jágr starší naopak vyrůstal na malém hospodářství.

První krok směrem do severních Čech a na Liberecko učinil právě pamětníkův otec. Za habsburské monarchie a později i během první republiky probíhaly na území Čech takzvané handly. Jednalo se o výměnné pobyty mezi českými a německými rodinami.

„Ještě před první světovou válkou odešel otec do německé rodiny v Bílém Kostele. Jmenovali se Hlavatschovi a k otci se chovali slušně. Naučil se tam v měšťance německy a později se v Chrastavě vyučil pekařem,“ popisuje pamětník.

Na obou stranách jedné fronty

U pekařské pece se ale Jaroslav Jágr starší dlouho neohřál. Krátce po vypuknutí světového konfliktu narukoval do rakouské armády a odešel bojovat na východní frontu. Tam strávil tři roky v krutých podmínkách. Odnesl si doživotní omrzliny na nohou a také tyfus, kterým se nakazil z otrávené vody.

„Tátu léčili ve vojenské nemocnici v Terezíně. Během zotavování už sloužil v tamní věznici, kde drželi atentátníka Gavrila Principa. Otec ho při strážní službě vídal, když měl vycházky po kasárnách.“

Bojů první světové války se účastnil také pamětníkův strýc, ovšem ve službách československých legií. Se svým mladším bratrem se na frontě tváří v tvář naštěstí nestřetli. Později prošel strýc celou legionářskou anabázi až do Vladivostoku. Později za první republiky pracoval na ministerstvu zahraničí.

S Němci vycházeli dobře

Jaroslav Jágr starší setrval v armádě ještě rok po konci války. Poté se vrátil na Liberecko, kde založil vlastní pekárnu. Ve chvílích volna se vracel do rodných Kněžic, kde se setkával s Růženou Rohlíčkovou. V roce 1922 měli svatbu a o šest let později se jim narodila dcera Vlasta, v roce 1932 pak syn Jaroslav.

Díky kontaktům z armády získal pamětníkův otec dobré zakázky na zásobování liberecké posádky pečivem. Mohl tak postavit dům s pekařskou dílnou a několika byty. Mezi nájemníky patřily i německé rodiny. V Liberci se tou dobou české obyvatelstvo totiž řadilo k menšině.

„S Němci, kteří bydleli v našem domě, jsme vycházeli přátelsky. Celkově se to zhoršilo až ke konci třicátých let, kdy henleinovci začali lidi v pohraničí rozeštvávat. Pamatuji si, jak jsme chodili tunýlkem pod nákladovým nádražím do obecné školy, tam na nás čekali němečtí kluci a docházelo ke rvačkám,“ vzpomíná Jaroslav Jágr.

Čím dál vyostřenější situace mezi nacistickým Německem a Československem vyústila v Mnichovskou dohodu a připojení Sudet ke Třetí říši. To mělo pro české obyvatele v pohraničí řadu důsledků.

Do Liberce zamířily tisíce lidí

Jako první do vnitrozemí mnohdy i nekontrolovaně a spěšně odcházeli úředníci, které sem československý stát vysílal. Češi ale obecně měli možnost zůstat, byť to pro ně znamenalo přijít o spoustu práv, například možnost učit se v českých školách, ale i možnost podnikat. Pamětníkův otec proto začal plánovat odchod.   

Jágrovi provozovali pekárnu až do jara 1939. Mezitím zavládla všude atmosféra velkého obdivu k nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi. Když zamířil do nově obsazených Sudet a jejich centra, do Liberce proudily davy lidí.   

„Z našeho domu bylo vidět na nádraží, silnici ze všech stran obsadili lidé. Slyšeli jsme strašný řev, když projíždělo auto s führerem. Z nádraží jel Hitler k radnici, tam měl projev, pak šel na oběd do hotelu Zlatý lev,“ přibližuje Jaroslav Jágr.

Táta se vrátil s vytlučenými zuby  

Novou živnost nalezl Jaroslav Jágr starší v Českém Brodě. Libereckou pekárnu pronajal německému vesnickému pekaři a po dobu války s ním udržoval kontakt. Podnik v Českém Brodě měl menší obrat, ale také se dařilo, zatímco bydlení mělo mnohem horší úroveň než v pohraničí. 

Otec se jednou za rok vracel do Liberce kontrolovat pronajatou pekárnu a také, aby navštívil známé Čechy, kteří na území Německé říše zůstali. Na podzim 1941 ale návštěvu kamarádů z časových důvodů vynechal a sešel se pouze pracovně s pekařem Hermannem. To mu patrně zachránilo život.

Jeho čeští kamarádi, podobně jako i Jágrovi doma, poslouchali zakázané vysílání z Londýna. Informace z rozhlasu se rozhodli tiskovinami šířit i mezi ostatní Čechy. Někdo je však udal a otcovi přátelé skončili v koncentračních táborech. Vyšetřování odhalilo i kontakt s jistým Jaroslavem Jágrem. Gestapo tak brzy vyrazilo i do Českého Brodu.

„Prohlédli byt, všechny knihy vyházeli a otce odtáhli na výslech. Byl zavřený asi čtyři měsíce a pak ho pustili, protože se prokázalo, že kamarády v té době nenavštívil. Z Kolína nám volal, že přijede domů vlakem. Šli jsme mu naproti. Dodnes si pamatuju, jak měl táta všechny zuby vytlučený po výsleších a během těch pár měsíců ztratil spoustu kilo. Vypadal strašně. Štěstí, že ho pustili těsně před atentátem na Heydricha. Kdyby tam seděl potom, dopadlo by to hůř,“ vypráví Jaroslav Jágr mladší.

Po zbytek války už rodinu žádné nebezpečí nezasáhlo. A tak mohli v květnu 1945 s úlevou sledovat prchající německé vojáky na hlavní trase mezi Prahou a Brnem. Ale pamětník si neuchoval pouze radostné obrazy. Vedle ustupujících jednotek totiž projížděly také dobytčí vagóny a vyklápěly hromady mrtvých židovských žen.

Pekárnu jim sebrali komunisté

Jágrovi se do Liberce vrátili ještě v červnu 1945. Otec převzal svou pekárnu od nájemce, jehož pozdější osud mu nebyl znám, nejspíš odešel v rámci odsunu německého obyvatelstva. Rodina Hlavatschových, s níž Jaroslav Jágr starší udržoval blízké vztahy, mohla i díky němu v Československu zůstat.  

„Táta pomohl doložit jejich antifašistické smýšlení, protože byli sociální demokrati. Sepp Hlavatsch nás jezdil navštěvovat i za války do Brodu. Byl to možná otcův největší přítel.“

Hýčkanou pekařskou živnost si pamětníkovi rodiče neužili dlouho. Komunisté nastoupili k moci v únoru 1948 a všechna odvětví hospodářství musela přejít do vlastnictví státu. Příbuzní v Kněžicích odevzdali své polnosti do jednotného zemědělského družstva. O pekárnu v Horním Růžodole tak Jágrovi přišli už definitivně.

Otec to však prý díky svému životnímu optimismu nenesl těžce. Pokračoval dál na pozici mistra ve znárodněných libereckých pekárnách. „Jako živnostník neměl nárok na důchod, a tak pracoval, i když se jeho zdravotní stav zhoršoval. Oba rodiče hodně pracovali. Táta nevěděl, co je dovolená. První měl až ve svých šedesáti letech,“ doplňuje pamětník.  

Nadání pro exaktní vědy

Jaroslav Jágr mladší absolvoval klasické gymnázium v roce 1951. Zajímal se o historii a statistiku, studium historie začátkem 50. let však znamenalo zabývat se dějinami pokroucenými komunistickou ideologií. Proto se nakonec rozhodl pro statistiku, kterou vystudoval na nově vznikající Vysoké škole ekonomické v Praze.

„V devadesátých letech se ke mně dostala má kádrová složka. Někdo tam tehdy k mému přijetí na vysokou školu napsal ‚jak mohli tohoto člověka doporučit k přijetí?‘ Tehdy neexistoval ještě tak propracovaný kádrový systém jako v sedmdesátých letech. Mého kamaráda přijali na medicínu, zatímco jeho táta seděl ve vězení na čtrnáct let,“ přibližuje pamětník.  

Hned po studiích si v roce 1956 Jaroslav Jágr vzal svoji partnerku Milenu Lacinovou, která pocházela částečně z židovské rodiny. Mnoho příbuzných holokaust nepřežilo a její rodiče na konci války nacisté věznili. Pamětník přiznává, že o tomto tématu nikdy nechtěli rodiče jeho manželky mluvit.

Manželka se věnovala oboru fyzikální chemie, dostala nabídku na práci v Akademii věd, ale rozhodla se vrátit do rodného Liberce. Tam spolu s Jaroslavem Jágrem nastoupili jako odborní pracovníci a pedagogové na Vysoké škole strojní a textilní, což byla dnešní Technická univerzita v Liberci.

V roce 1965 se jim narodila první dcera Kristýna, ze které se později stala geodetka. Mladší Kateřina se narodila v roce 1972. Také ona se vydala v rodinných stopách technického vzdělání. Vystudovala numerickou matematiku na MFF UK a celý život pracovala jako programátorka. Provdala se za teoretického fyzika Martina Schnabla, který působil v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) či na dalších prestižních pracovištích v USA. Kateřina jej na těchto pracovních pobytech doprovázela. 

V práci nám rozdali formuláře

Jaroslav Jágr vzpomíná, že zatímco jeho manželka se mnohem více soustředila výhradně na práci, on trávil volný čas i sportem. Se svými přáteli z univerzity, mezi něž patřil i pozdější rektor Zdeněk Kovář, často chodili lézt na skály v Českém ráji nebo organizovali dálkové pochody na běžkách.

„Zlatá šedesátá“ se ale tou dobou už chýlila ke konci. Postupnému politickému a společenskému uvolňování zasadil osudovou ránu 21. srpen 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po ní následovalo opět utužení komunistického režimu a s ním spojené kádrovací prověrky.

„Na škole nám začali rozdávat formuláře. Ptali se, co si myslíme o vstupu vojsk, co jsme během invaze dělali nebo nedělali. Moje žena byla ráznější, celé to proškrtala a napsala: ‚Nedělala jsem nic protistátního, a co si myslím, do toho nikomu nic není.‘ Prověrkama jsme neprošli oba, žena dostala výpověď hned, já později,“ popisuje osudový okamžik Jaroslav Jágr.

Jeho manželka poté několik let marně sháněla práci. Obvykle dostala příslib, že ji přijmou, poté však dorazil kádrový materiál a místo náhle obsadil někdo jiný. Během toho se narodila druhá dcera, s níž zůstala Milena Jágrová na mateřské dovolené.

Někteří známí přešli na druhý chodník

Na rozdíl od manželky se pamětníkovi podařilo novou práci najít brzy. Nastoupil do jablonecké automobilky LIAZ, s níž na univerzitě už dříve spolupracoval. Vyhození z kádrových důvodů ale nemělo jen profesní následky. Někteří lidé se Jágrovým začali vyhýbat, když je viděli jít po ulici, našli se naštěstí i tací, kteří se k nim naopak ostentativně hlásili.

„V LIAZu jsem byl spokojený po tvrdším začátku. Měl jsem tam styk s realitou a prostředí se mi líbilo. Na liberecké škole zavládl po roce 1968 tvrdý postup na rozdíl od jiných univerzit a bylo tam strašně ušlápnuté prostředí. Ve fabrice mi šéf dával volnou ruku, abych třeba vypracoval studie k něčemu, co ho ve výrobě zajímalo,“ popisuje Jaroslav Jágr.

Zatímco v práci se pamětníkovi dařilo dobře, rodinný život bohužel přinesl smutné události. Manželka Milena totiž onemocněla rakovinou a v roce 1985 jí podlehla. Později se pamětník oženil podruhé se svojí někdejší studentkou Jitkou, která měla z prvního manželství také dvě dcery.

Právě na libereckou univerzitu se měl Jaroslav Jágr ještě jednou vrátit. Předcházela tomu sametová revoluce na sklonku roku 1989, jejíž první velké protesty na Václavském náměstí v Praze zažil pamětník na vlastní oči.  

Mohli jsme si udržet vyšší autonomii

Dřívější kolegové a přátelé Jaroslava Jágra se na libereckou univerzitu vrátili hned, jak to šlo, a začali jej také lanařit zpátky. „Zdeněk Kovář mě přemlouval, abych se vrátil. Plánovala se založit ekonomická fakulta a měl jsem se toho ujmout. Moc se mi do toho nechtělo, nakonec jsem ale v srpnu 1990 přišel.“

Ekonomická fakulta vznikla na Technické univerzitě v Liberci o dva roky později. Jaroslav Jágr působil jako její první děkan, pracoval zde poté dál až do roku 2005. Od univerzity dostal také oficiální omluvu za vyloučení během prověrek.  

Normalizaci vnímá pamětník zpětně kriticky jako období velkého lámání charakteru. „Mohli jsme si udržet určitý vyšší stupeň autonomie jako Poláci nebo Maďaři, kdyby naše společnost byla nepoddajnější. Tvrdý normalizační režim zavedli naši komunisti a naši lidi se tomu většinou ochotně podvolili. Kdo se nepodvolil, ten si udržel autonomii,“ hodnotí na závěr vlastní životní zkušenost.