Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jager (* 1955)

• narozen 28. ledna 1955 ve vesnici Eibenthal v rumunském Banátu (úřady evidován až 8. února)

• vyrůstal v rodině s dlouholetou kolářskou tradicí

• rodina Jagerových vyráběla dřevěná kola i kompletní žebřinové vozy

• více než 20 let pracoval v místních dolech

• od roku 2000 v penzi

• vedle řemeslné práce se věnoval aktivitám v Demokratickém svazu Čechů a Slováků v Eibenthalu

Jan Jager je třetí a rovněž poslední generací kolářů v české vesnici Eibenthal. Jednou s ním odjede i poslední žebřiňák a dřevěná kola, kterých tu Jagerovi vyrobili nespočet...

„Každá rodina tu měla svůj vůz. Když se brzy ráno jezdilo na pole, jel vůz za vozem, často patnáct nebo i dvacet vozů za sebou. Ta doba je už ale dávno pryč. Jsem posledním kolářem a po mně všechno umře. Syn už se řemeslu nenaučil, nelíbilo se mu a navíc dnes už nikdo dřevěná kola ani nepotřebuje,“ vypráví kolářský mistr Jan Jager.

První kolo ve třinácti letech

Jan Jager se narodil 28. ledna 1955 v české vesnici Eibenthal, která leží v oblasti Banát v Rumunsku. Zdejší zima ale tehdy zprávu o jeho narození výrazně zbrzdila a rumunské úřady s oficialitou zanesly jeho datum narození až jako 8. února.

Z Eibenthalu pocházeli Janovi rodiče i prarodiče. Právě dědeček byl v rodině Jagerových první, kdo s kolářstvím začal. Řemeslo takzvaně „ukradl“, jak místní říkají, což ve skutečnosti znamená, že se v Eibenthalu vyučil u jednoho z řemeslníků. „Děda i táta dělali koláře a pak jsem to převzal i já. Své celé první kolo jsem udělal ve třinácti letech,“ prozrazuje hned v úvodu vyprávění Jan Jager.

Jen s pomocí základního nářadí a bez mechanizace dokázali zhotovit dřevěná kola. Dalo to ale hodně práce. Nejprve si museli navézt dřevo z okolních lesů a například pro takový akát, ze kterého se tvoří střed kola, museli s párem volů dojet do dvacet kilometrů vzdáleného Bígru. Okolní špice pak většinou vyráběli z dubu a loukotě z jasanu či buku.

Veškeré znalosti a zkušenosti pamětník převzal od svého otce a dřevěná kola začal zpracovávat už v poměrně brzkém věku. Proto se jeho otec přesunul od výroby kol na výrobu jařma nebo vyhotovoval nápravy na žebřiňák. Před povinnostmi koláře měla přednost jen práce na polích a také otcovy směny v dolech, neboť Jan Jager st. pracoval ve zdejších antracitových dolech. Nedá se říct, že by se kolářstvím neuživili, ale být zaměstnán v dolech znamenalo kromě pravidelného měsíčního příjmu mít také zajištěnou penzi.

Prý mám dobré řemeslo a odcházet nemusím

Čtyři školní ročníky vychodil pamětník v Eibenthalu. Až na pár výjimek výuka probíhala v českém jazyce, ale další čtyři třídy se vyučovalo v rumunštině, s níž měl poměrně velké potíže. „Když jsem přišel do školy, neuměl jsem rumunsky ani pozdravit, protože doma i v celé vesnici se mluvilo jen česky. Po osmé třídě jsem chtěl studovat dál, líbila se mi mechanika, ale táta mě nenechal, protože prý mám dobré řemeslo a nikam jít nemusím. Tak to bylo. Musel jsem poslechnout a zůstat pracovat doma. Pravdou ale je, že jsem v té době vydělal víc peněz než táta v dolech,“ vysvětluje pamětník.

Později, ve svých sedmnácti letech, nastoupil do odborného mechanického učiliště, kde získal řidičské oprávnění na nákladní vozy a jako šofér působil i na vojenské službě, po jejímž návratu pracoval v okolních azbestových dolech. Za utržené peníze pak do dílny pořídil první mechanizaci – elektrický motor a cirkulárku – a později následovaly další stroje.

Během dalších let si doplnil střelmistrovský kurz, kvalifikovanou pozici však z politických důvodů nemohl vykonávat, protože odmítal členství v rumunské komunistické straně. Byl to dědeček Jager, který mu prý kladl na srdce, aby do žádné partaje nikdy nevstupoval, a jeho cenná slova si pamětník vzal s vážností k srdci. Na práci střelmistra si musel počkat, po pádu komunistického režimu přestoupil do antracitových dolů, kde pracoval jako střelmistr a střežil sklad s výbušninami, a to až do roku 2000, kdy ve svých pětačtyřiceti letech odešel do penze. „Všichni jsme byli rádi, když došlo ke svrhnutí režimu, a těšili jsme se, že bude demokracie, ale... jak to dopadlo, to víme všichni. Lidi nepochopili demokracii a myslí si, že můžou dělat a říkat všechno, co chtějí, ale to nevystihuje demokracii. Mezi lidmi by měla zavládnout spravedlnost a lidi by si měli vzájemně vypomoct.“

Doly chyby neodpouštějí

Z roků strávených v dolech si odnesl i nepříjemnou vzpomínku, kdy došlo k závalu horníků. „Byl jsem u jednoho zasypání. Jakýsi pan Pražák z Rovenska – tenkrát to zasypalo tři lidi a on byl jedním z nich. Stihl jsem pro něho dojít první a dokázal jsem ho chytit, aby ho uhel celého nezasypal. Měl zasypanou nohu a nedokázal jsem ho sám vytáhnout. Naštěstí přispěchali ostatní a pomohli mi ho vytáhnout. Ani na to nechci pomyslet... Člověk musí rychle reagovat a nepřemýšlet, co a jak má dělat. Protože doly chyby neodpouštějí,“ vypráví bývalý pracovník dolů Jan Jager a rovněž hovoří o záchranném školení, které podstupoval dvakrát do roka.

Po uzavření antracitových dolů v roce 2006 nastal odliv mladých rodin z Eibenthalu. Do Čech se svou rodinou natrvalo odešel i syn Jana Jagera, a i když se ve vesnici či jejím okolí pomalu objevují nové příležitosti pro zaměstnání, o jeho návratu silně pochybuje.

Pod hlavičkou Demokratického svazu Čechů a Slováků pomáhal Jan Jager udržovat zvyky českých předků, například jeho předností a výhradou bylo předávání tradičního českého tance Česká beseda.

Na dřevěné kolo dával mistr Jan Jager nepsanou záruku dvacet let a řadu dřevěných kol vyrobil i pro zákazníky do Čech. Stáří se však přihlásilo o své, a kolářské řemeslo proto před pár lety pověsil na hřebík. Přesto dlouhá zimní odpoledne a večery tráví vyráběním dřevěných houpacích koníků či stolů a stoliček pro děti. Jeden z posledních vyrobených dřevěných vozů pak ponechal pro svoji rodinu na památku jako vzpomínku na tři generace kolářů Jagerových.