Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jáčová (* 1932)

• narozena 2. prosince 1932 v obci Radlice do zemědělské rodiny

• v březnu 1945 svědkem náletů na obce Letařovice a Kobylí

• v posledních dnech války se setkala s německými vojáky

• její otec dlouho odolával vstupu do JZD

• v letech 1949–1950 studovala na rodinné škole v Mladé Boleslavi

• v padesátých letech otec po nátlaku nuceně vstoupil do JZD

• v 38 letech ovdověla

• pracovala v lakovně podniku Liaz v Mnichově Hradišti

• v devadesátých letech v restituci získala zpět rodinné polnosti

• v roce 2023 žila v Malčicích

Když končila druhá světová válka a Marie Jáčová se radovala nad vidinou lepší budoucnosti, netušila, že už za tři roky bude opět žít v nesvobodné zemi. Na počátku padesátých let její rodině nově nastolený režim vzal sedm hektarů polí, o které dlouhá léta předtím pečovali. Otec sice vzdoroval vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), nakonec se mu ale nevyhnul. Ačkoliv se většina sousedů brzy přiklonila ke komunistickému režimu, nikdo z rodiny včetně Marie Jáčové do strany nevstoupil. Na to, že nikdy nedala přednost svému pohodlí před svým přesvědčením, je dodnes hrdá.

Měli jsme strach, co se bude dít

Marie Jáčová, rozená Stará, se narodila 2. prosince 1932 v osadě Radlice u Malčic nedaleko Turnova. Když začala druhá světová válka, bylo jí sedm let a chodila na základní školu v Březové. Dění kolem sebe příliš nevnímala, přesto si dobře pamatuje, jak se svou matkou tajně přecházely hranici Protektorátu Čechy a Morava. Po záboru pohraničních oblastí se totiž rodná obec Marie Jáčové ocitla jen kus od Německé říše a část příbuzných zůstala přímo tam. „Byla tam budka, kde Němci hlídali... Přes hranice jsme normálně nemohli, tak jsme měli vyčíhaný, až ten celník přešel, tak my jsme došli do Lachova. Když jsme šli zpátky, tak jsme čekali, až přešel, a zas jsme se vrátili do Čech,“ vzpomíná. I když to pro ně rozhodně nebylo bezpečné, společně s matkou přecházely hranice pravidelně během každoročního posvícení.

Léta utíkala a konec druhé světové války se pomalu, ale jistě blížil. V květnových dnech roku 1945 byla dvanáctiletá Marie svědkem několika dramatických událostí. „Tady padaly bomby u Letařovic a Kobyl. To bylo něco strašného. Na dvoře jsme měli kůzlata. Já jsem tam něco uklízela a ty bomby, to byla strašná rána. Kůzlata rychle skočila do chlíva. Čekali jsme, co bude dál, ale už se nic nedělo,“ vzpomíná. Brzy poté, zrovna když rodina Starých seděla se sousedy venku před jejich domem, uviděli po poli přicházet skupinu německých vojáků. Podle Marie Jáčové jich bylo asi jedenáct. „Nebyli ozbrojený, akorát jeden z nich měl samopal, ten, co šel poslední. Německy jsme neuměli nikdo tak, abychom se mohli dohovořit. Oni chtěli pít, měli žízeň. Naši mi dali hrnek, já jsem došla k pumpě, pumpovala jsem jim tu vodu a dala jsem jim napít,“ popisuje. Němci se napili a pokračovali v cestě. Později se rodina dozvěděla, že údajně celou skupinu u Hlavice zastřelili sovětští partyzáni. Ti v okolí obce opravdu v květnu 1945 působili. Jestli ke střetu skutečně došlo, se už nikdy Staří nedozvěděli.

Kdo byl komunista, tak byl pán

Válka skončila, Marie Jáčová byla šťastná a těšila se ve svobodné zemi na lepší budoucnost, která ji čeká. Jenže ta neměla mít dlouhé trvání. Nastoupila na měšťanskou školu v Českém Dubu, přišel únor 1948, komunisté se chopili moci a vše se mělo změnit. Už tehdy její rodiče tušili, že tahle situace nevěští nic dobrého. Rodina hospodařila na sedmi hektarech polí. Otec, který byl tehdy členem Československé strany lidové (ČSL), se začal o svůj majetek obávat. Už v té době se ho soused snažil naverbovat do Komunistické strany Československa (KSČ). „Tatínek to rázně odmítl, protože pro tuhletu stranu nikdy zapálenej nebyl. Takže jsme potom byli dost ze všeho vyřazený, protože kdo nebyl soudruh, tak měl omezený nároky na cokoliv,“ říká pamětnice. V roce 1949 odešla studovat na dvouletou rodinnou školu v Mladé Boleslavi. Jako dívce jí nakonec dovolili projít jen jedním ročníkem bez maturity. Poté se opět vrátila k rodinnému hospodářství. Musela zastat práci i za svého o šest let staršího bratra, který pracoval na statku v Žibřidicích.

V padesátých letech pokračovala kolektivizace. Režim chtěl vyvlastnit zemědělskou výrobu a rolníky donutit ke vstupu do jednotných zemědělských družstev (JZD), která ovládala strana. Otec Marie Jáčové dlouho odolával, nakonec ale musel ustoupit. Tehdy žila pamětnice se svým manželem a jejich malým synem u svých rodičů v Radlici. „Můj manžel chodil do Severky do práce v Českým Dubě. Jelikož jsme se bránili, tak přišli tři pánové z okresu a říkali: ‚My jdeme pro vašeho manžela, musíme ho okamžitě propustit z práce, protože se nechcete podrobit tomu, co po vás požadujeme.‘“ Marie Jáčová dostala strach, co s nimi bude, pokud manžel přijde o zaměstnání. Rozrušená utekla z domu s dítětem v náručí. „Bála jsem se, co se bude konat... Oni odešli, ale pak se ten nábor prosadil, že jsme se do toho družstva museli dát,“ vypráví. Její muž tak o práci nepřišel, zato jim sebrali půdu, na které dlouhé roky hospodařili. Nikdo z rodiny Starých nevstoupil během následujících let totality do KSČ, ačkoliv je do toho často tlačili.

Bylo to stejné, jako když nás zabírali Němci

Na počátku šedesátých let si postavili manželé Jáčovi dům v Malčicích, kam se přestěhovali se svými dvěma syny Ivanem a Radkem. Protože v okolí nebyla mateřská škola, zůstala s dětmi, než šly do školy. Peníze ale potřebovali, proto si přivydělávala domácí prací pro jabloneckou bižuterii. Později si našla zaměstnání v českodubském autoparku, kde třídila materiál. Tehdy silně vnímala uvolněnou atmosféru druhé poloviny šedesátých let. „Byli jsme unešený. Těšili jsme se na velkou změnu, jenže to všechno dopadlo jinak,“ vzpomíná. V noci na 21. srpna 1968 překročila hranice Československa vojska Varšavské smlouvy, která měla rozvolňující se poměry v zemi vrátit do původních kolejí. „Šli jsme do práce a nad námi už lítala letadla do Kuřívod [dnes Ralsko], bylo nám to divný, co se děje. Když jsme došli do autoparku, to byl vojenský podnik, tak jsme se dozvěděli, že nás zabrali Rusové. Kdo nebyl komunista, tak se mu to strašně moc příčilo, ale nemohli jsme nic dělat,“ říká.

Nedlouho po invazi přišla další rána, předčasně zemřel manžel Marie Jáčové. Zůstala tak sama se syny, kteří zrovna nastoupili na gymnázium. Uživit dvě dospívající děti pro ni nebylo snadné. V té době byla zaměstnaná v podniku Liaz v Mnichově Hradišti, kde vykonávala poměrně náročnou práci v lakovně na dvě směny. „V noci jsem se vracela domů třeba až v půl jedný, protože nás rozváželi auty a trvalo, než to všechno objeli... Bylo to ale nutný, protože peníze jsme potřebovali,“ vzpomíná. Následující roky pro její rodinu nebyly snadné, ale společně to zvládli. Synové se bez větších problémů dostali na vysoké školy, z čehož měla radost. I když nebyla ve straně a byla dcerou kulaka, do střetu s režimem se během normalizace nedostala.

Komunista je vždycky komunista

V pětačtyřiceti letech prodělala infarkt, musela tak skončit v lakovně, kde byla pro ni práce příliš náročná. Po léčení si našla místo v přidružené výrobě JZD v lisovně. Tam ji zastihly události listopadu 1989. Násilné potlačení studentské demonstrace 17. listopadu odstartovalo politické změny v Československu, které vedly k pádu komunismu. „V práci byla mezi námi paní, která byla rytá komunistka, myslela si, že to skončí ve prospěch komunistů. My jsme poslouchali rádio, já jsem se vyjadřovala dost neuctivě o tom, jak se chovali k těm studentům v Praze. Měli jsme strach, jak to dopadne,“ vypráví. Nakonec se Čechoslováci svobody dočkali. Po sametové revoluci se jí otevřelo mnoho možností, které do té doby neměla. Vzpomíná, jak mnoho lidí v jejím okolí začalo nedlouho po listopadu 1989 převlékat kabáty a dělali, že jejich komunistická minulost neexistuje. „Komunista je vždycky komunista,“ říká. V devadesátých letech v restituci získala zpět polnosti, na kterých její rodina ještě v roce 2022 hospodařila. Až do svých 70 let pracovala ve firmě Dřevoplast. V roce 2022 žila v Malčicích v domě, který postavili s manželem.