Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Clara Istlerová (* 1944)

• narozena 11. prosince roku 1944 v Praze

• 14. února 1945 dopadla jedna z amerických bomb na činžovní dům, kde bydlela rodina Istlerova, aniž by někdo z nich přišel o život

• její dědeček Hans von Istler zemřel v roce 1945 v důsledku těžké práce, ke které byl donucen jen z toho důvodu, že byl Němec

• už jako dítě v 50. letech pomáhala otci malíři Josefu Istlerovi s typografií knižních obálek

• v roce 1959 nastoupila na Střední průmyslovou školu grafickou

• od roku 1963 studovala v ateliéru Františka Muziky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

• během srpnové okupace v roce 1968 byla na dovolené v Londýně, odkud prchla za rodinou do Švýcarska

• v roce 1969 se rodina vrátila z emigrace do Československa

• od roku 1971 vyučovala na Střední průmyslové škole grafické

• stala se členkou grafické a typografické skupiny Typo&

• v roce 1996 spoluzaložila skupinu Typo Design Club

Únorové bombardování Prahy v roce 1945 přežila jen díky tomu, že ji vzala maminka jako tříměsíční miminko na procházku. Clara Istlerová a její rodina tak během několika minut přišli o vše, ale nikoliv o to nejdůležitější, o život. Získali ovšem zkušenost, že není třeba lpět na místě, což si vyzkoušeli během krátké emigrace ve Švýcarsku a při následném návratu do Československa, kde se Clara Istlerová stala jedinou ženskou zástupkyní v oboru užitá grafika a typografie své generace.

Umění plní pro společnost a samotné autory mnoho funkcí. Jednou z nich je izolace a útěk před nepříjemnou politickou situací. Propadnout do vlastního kreativního světa se podařilo i rodině Clary Istlerové. Politika nebyla téma, i když jejího otce, významného surrealistického malíře Josefa Istlera, socialistický režim upozadil, co to jen šlo. „Nikdy nám nešlo o život, a i když to možná z dnešního pohledu působí divně, politiku jsme nikdy neřešili,“ vysvětluje Clara Istlerová. Jedna z nejdůležitějších osobností českého grafického designu a typografie. 

Dědeček měl smůlu, že byl Němec

Clara Istlerová se narodila 11. prosince roku 1944 v Praze malíři Josefu Istlerovi a výtvarnici Gertrudě Pikalové, později Istlerové. Ta vystudovala francouzské gymnázium v Dejvicích a na začátku druhé světové války nastoupila na školu užitých umění, kde vyučoval malíř Jan Kotík. „Němci zavřeli vysoké školy a máma nedostudovala. Kreslila ovšem celý život. Její rodiče ji vedli ke vzdělání. Chtěli, aby uměla ovládat hlavně jazyky.“

V kořenech rodiny Josefa Istlera bychom nenašli nikoho, kdo by se věnoval výtvarné činnosti jako on, ale zato jeho otec Hans von Istler se mohl pyšnit šlechtickým titulem, který získal po svém tatínkovi. „Dědu jako Němce ve vysokém věku poslali po válce na stavbu silnice. Babičce jen přišel dopis, že zemřel. Ani nevíme co se s ním stalo. Buď ho umlátili, nebo upracovali.“

Tragický konec dědečka Hanse von Istlera přišel ovšem až po události z mylného bombardování Prahy americkými letadly v únoru roku 1945. Teprve dvouměsíční Clara Istlerová se jisté smrti vyhnula jen díky shodě okolností. „Byli jsme totálně vybombardování. Maminka se mnou šla na procházku s kočárkem, babička byla nakoupit a dědeček s tátou byli v práci. Nikdo z rodiny nezemřel, ale přišli jsme o vše.“

Byt blízko nábřeží u dnešní Resslovy ulice tak pohřbil celý rodinný majetek a hlavně díla malíře Josefa Istlera. „Bylo to dobré k tomu, že jsme jako rodina nikdy nepřilnuli k majetku. S touto filozofií se u nás žilo. Nelpíme na věcech a byli jsme schopní opustit dům s taškou a je jedno, jestli máte stovku v kapse nebo bohatství uložené v sejfu.“ 

Dcera slavného malíře

Malíř Josef Istler se k výtvarnému umění dostal po vlastní ose a snad jen jedinkrát lze hovořit o tom, že se věnoval studiu, a to během roku 1938 v Jugoslávii u málo významného německého malíře Waltera Höfnera, který utekl před nacismem. „Otec byl samouk. V Jugoslávii se sice naučil technice malby, ale jinak měl obrovskou knihovnu, kde čerpal informace o grafických technikách, fotografii a samozřejmě malbě.“ 

Vybombardovaný byt blízko vltavského nábřeží vyměnili za velký v Karlíně, kde si otec vytvořil své zázemí pro uměleckou činnost. „Nastěhoval si tam i litografický lis a do 70. let pracoval v jedné místnosti.“ Člen skupiny RA své umělecké směřování k surrealismu získal primárně za druhé světové války, kdy se setkal s Karlem Teigem či Toyen. Jeho tvorba se hlavně v letech před komunistickým převratem dostala i za hranice Československa a dnes je zastoupena ve sbírkách po celém světě. Za komunistického režimu mu bylo umožněno vystavovat jen výjimečně. Pro život jeho, ale potažmo i Clary Istlerové bylo důležité setkání s Vratislavem Effenbergerem. 

„Já už jsem začala intenzivně kreslit v pěti šesti letech a Effenberger mě v tom velmi podporoval.“ Umělecké prostředí a až obsesivní zápal otce malou Claru přirozeně stimulovaly k výtvarné činnosti, stejně jako bohatá knihovna odborné literatury, ale i té světové beletristické. I sám Effenberger se stal důležitým zdrojem literatury. 

V pozdější fázi života, kdy se musela rozhodnout, kam půjde studovat, jí bylo jasné, že nemůže být malířkou jako otec, protože by se nezbavila nálepky dcery slavného otce. „Otec vybral Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. V té době už jsem propadla kaligrafii a všechny ostatní důležité techniky mě naučil táta. Na přijímačky jsem tak byla dobře připravená.“

V cestě na střední ovšem málem stála překážka v podobě posudku z uličního výboru. „Uliční výbor podrobně mapoval naši rodinu a nedoporučovali mě ke studiu kvůli tomu, že nepocházím z dělnického prostředí.“ Manželka Vratislava Effenbergera využila svých dobrých kontaktů skrze Svaz československo-sovětského přátelství a zašla za tehdejším ředitelem školy, přesvědčeným komunistou Aloisem Tomasym. „Řekla mu, že by litoval, kdyby mě nevzal. Vycházela jsem s ním později velmi dobře, už jako studentka, či později, když jsem na Hellichovce učila.“

Byť by se k tomu našlo mnoho důvodů, u rodiny Istlerů se politika neřešila. V 50. letech nemohl Josef Istler téměř vystavovat, přestože byl členem svazu výtvarných umělců. Živil se tak jako písmomalíř a díky tomu, že byl velmi zručný, připravoval technicky výstavy ostatních. „Vozili velké panely, něco jako výstava Zahrady Čech či Země živitelka. Tehdy neexistoval sítotisk ani tisk. Všechno musel psát ručně.“

Při pravidelných rodinných obědech a večeřích si na politiku ovšem nikdo nevzpomněl. „Je to možná zvláštní, ale to pěkně překrylo to ošklivé. Rodina nám s bratrem nevštěpovala politické názory. Možná protože nešlo o život, tak jim to nedávalo smysl.“ Zásadní roli hrál zápal do umění, ve kterém si hlavně otec našel svůj ostrov svobody, ale i matka, která v 60. letech začala vyučovat kreslení. 

Na hranicích na nás koukali jako na blázny

Se západním světem měla Clara Istlerová zkušenost poprvé v roce 1967. Vysoká škola uměleckoprůmyslová zaplatila jí a kolegovi Rostislavu Vaňkovi cestu po Francii. Tehdy mohla na vlastní oči vidět díla těch nejlepších světových umělců a cesta se nesla hlavně na vlně návštěv galerií a muzeí. 

S Rostislavem Vaňkem se znala ještě ze střední školy, kde se tvořila agilní skupina studentů kolem pedagoga Bohumila Blažeje, který je seznamoval s pracemi o generaci starších grafiků v čele s Oldřichem Hlavsou. O několik let později tato parta nadšenců tvořila jádro významného uskupení grafiků a typografů Typo&, které vzniklo až v roce 1974. 

Do té doby ovšem Clara Istlerová absolvovala na vysoké škole v ateliéru Františka Muziky. „Muzika byl elegantní pán, ale já se tehdy více věnovala svým psům. On dělal hlavně knihy do celých řad se zavedenými formáty, kde se minimálně lišily alespoň hřbety,“ naráží na fakt, že se mnoho jeho studentů svezlo se stylem slavného pedagoga, což Claře Istlerové nevyhovovalo, a tak se navíc věnovala práci na hrnčířském kruhu. 

Podobně jako ostatní progresivní kolegové z oboru se snažila udržovat přehled o tom, jaké trendy a styl grafického designu a typografie vznikají na Západě. Skrze časopis Grafis a jiné knihy, které si půjčovali primárně z knihovny UMPRUM, se do Československa občas dovezly materiály ze Západu, když měl někdo cestu za železnou oponu. 

Do relativně plynulého vývoje životního příběhu ovšem vstoupil srpen 1968. Tehdy se však Clara Istlerová nacházela v Londýně na prázdninách se svým tehdejším spolužákem a budoucím manželem a otcem dvou dětí sklářem Jiřím Šuhájkem. 

„Byli jsme tehdy na výletě v Bristolu a hledali nocleh. Narazili jsme na manželský pár, který nám řekl, že slaví výročí, ať se k nim přidáme, že už budeme moci přespat. Ve tři hodiny ráno nás vzbudili, že přijeli Rusové.“

Okupace tak nastartovala pohyb rodiny na evropské šachovnici. „Hned druhý den vzali moji rodiče psa a odjeli za známými do Curychu, kde chtěli vyčkat, co se bude dít. Já se k nim připojila v září.“ Jiří Šuhájek zůstal v Londýně, protože se oficiálně dostal na Royal College of Art. Ve Švýcarsku ovšem rodina dlouho nevydržela, přestože jim přátelé umožnili žít v krásném domě u Ženevského jezera a Josef Istler prodal několik obrazů švédskému sběrateli. 

„Máma odletěla do USA, kde jí udělali výstavu kreseb, a my s tátou jsme se vrátili na Vánoce do Prahy. Táta zjistil, že vydělal nějaké peníze. Nakoupil barvy, plátna a náš malý fiat byl po strop nacpaný. Když jsme projížděli hranice do Československa, byli jsme snad jediné auto, které jelo tímto směrem. Pamatuji si, jak celníci jen nevěřícně kroutí hlavou. Nikdo nic nekontroloval, nikdo se však na nic neptal.“

Důvodů k návratu bylo ovšem několik. Rodina nemohla nechat opuštěnou starou babičku samotnou v Praze a Josef Istler nebyl v klidném a dobře zajištěném prostředí Švýcarska umělecky spokojený. „Chyběly mu ženský a hospody,“ konstatuje s nadsázkou Clara Istlerová.

Ještě v roce 1969 po promoci na vysoké škole bylo umožněno jí a její mamince odletět posledním letadlem předtím, než se definitivně uzavřou hranice, do USA. Tam strávily tři měsíce na ranči movitého čínského podnikatele, který si nechal od Gertrudy Istlerové vymalovat kuchyň. „Ubytovali nás v Kennedyho letním domku na ranči blízko Washingtonu ve státě Virginia.“ V USA se Clara seznámila s Američanem, který jí nabídl sňatek s tím, že může být svobodná a cestovat. „Byl moc hodný, ale odmítla jsem ho.“ Z USA Clara Istlerová neletěla do Československa, ale znovu do Londýna, kde jí bylo umožněno studovat postgraduál na Central School of Arts and Design. S omezenými finančními prostředky si přivydělávala o víkendech prodejem barevných háčkovaných vestiček v přirozené reakci na období hippies.

„Bylo to skvělé období. Hlavně z hlediska, že jsem mohla nějakou dobu žít v jiném prostředí, a to nejen kulturním, ale i etnickém.“ V těchto letech se naskytla ještě jedna úniková cesta k emigraci, kterou jí nabídl kamarád emigrant, jenž ji pozval do kanadského Montrealu. Nabídnutý sňatek odmítla a po ukončení studia se vrátila zpátky za železnou oponu do Československa, kde od roku 1971 vyučovala na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Zde vydržela tři roky, protože se jí v březnu roku 1974 narodilo první dítě s Jiřím Šuhájkem. „Po celou dobu výuky jsem se snažila předat to, co jsem se naučila na Západě. Volnost myšlení jiného světa.“

Nikdy jsem nenarazila na tendenční tlaky

Tvorba Clary Istlerové se publikovala v určité míře již v 50. letech, kdy její písmo doprovázelo knihy či katalogy, které upravoval její otec Josef Istler. V roce 1972 začala pravidelně tvořit úpravu knih pro Československého spisovatele, kde v jejím podání vznikaly řady Klubu mladé poezie, či pro Mladou frontu a knihovnu Máj. 

Měnící se normalizační poměry v 70. letech na vlastní kůži a tvorbě nepocítila. „Měla jsem asi štěstí na zakázky. Zároveň jsem si uměla vše dobře vyargumentovat. Po výtvarné stránce jsem nenarazila na žádný tendenční tlak. Na některých místech stále seděli lidé, kterým záleželo na kvalitní stránce věci.“

Její užitá grafika se soustředila převážně na kvalitní literaturu respektovaných autorů. Zároveň upravovala několik katalogů výtvarným umělcům a od roku 1975 díky staršímu kolegovi Zdeňku Zieglerovi tvořila filmové plakáty pro Ústřední půjčovnu filmů. „Jediné, co bych mohla nazvat temnou komorou, co by mi mohl někdo vyčítat, je zpracovávání diplomů brigády socialistické práce. Milovala jsem kaligrafii. Za psaní písmenek jsem dostávala bohatě zaplaceno, což dnes může někomu připadat z politického hlediska divné.“

V oboru grafického designu a typografie se zároveň udržela jako jediná žena. Byť se věnovala i svým mateřským povinnostem, s pomocí matky se jí dařilo věnovat naplno užité grafice. „Měla jsem svou práci ráda, moje děti byly hodné a nezlobily a já byla zvyklá pracovat v noci. Zvyk, který se táhne až do stáří.“

Jak již bylo zmíněno dříve, Clara Istlerová se stala členkou volného seskupení grafiků a typografů pod názvem Typo&. Ti se pokoušeli svá díla vystavovat a představit tak svou práci veřejnosti. „Vznikalo zde více názorů, měli jsme zpětnou reflexi vlastní práce a otevírali jsme společnosti pohled do tvorby, která byla do té doby uzavřená.“ Úspěch skupinových výstav vedl k tomu, že jejich práce procestovaly svět od USA po Moskvu. Clara Istlerová byla pověřena instalací výstavy v Leningradu, ale do západních zemí nemohl vycestovat nikdo. 

Společnost disidentů, chartistů a undergroundu sice vnímala, ale nikdy nepatřila do žádného opozičního proudu. „Rodiče znali Annu Fárovou, která podepsala Chartu 77, a věděli jsme, co s ní v UMPRUM muzeu provedli. Někteří z nich se pro tento způsob života narodili. Matce a otci to bylo vzdálené. Politika pro ně nebyla na prvním místě.“ Podobný způsob uvažování zdědila i Clara Istlerová. „Typografie a grafický design zas tolik nikoho nezajímal a nikdo z naší skupiny neměl velké problémy s minulým režimem.“

Kariéra v užitém oboru pokračovala plynule dál. V 80. letech se jí narodilo třetí dítě a postupně se přiblížil osudový rok 1989, kdy režim padl definitivně. „Sešli jsme se v Mánesu a každý dostal úkol. Já a Jiří Žáček jsme byli vysláni na Žižkov a do Karlína do fabrik, kde jsme dělníkům vysvětlovali, co se děje a že je třeba generální stávka.“ Samotný 17. listopad prožila ve strachu o své dvě děti, které se zúčastnily studentského pochodu z Albertova. „Podařilo se jim opustit dav předtím, než vstoupil na Národní třídu, takže se vyhnuly masakru.“ 

V divokých 90. letech vytvořila několik významných publikací, jakou byla kniha o surrealismu a moderní architektuře. Pár měsíců zaskočila za své kolegy Zdeňka Zieglera a Tomáše Machka v ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako art directorka pracovala pro periodika Forum o architektuře, ale také pro časopis Cosmopolitan. „Tehdy jsem si touto prací musela vydělat na první počítač. To nebylo lehké období.“ V roce 1996 se stala členkou Typo Design Clubu, který navázal na existenci Typo& s tím rozdílem, že do svých řad přizvali grafiky a typografy o generaci mladší.

Na závěr svůj příběh hodnotí slovy: „Práce souvisí se životem a život souvisí s prací. Má to být propojené a nelze to oddělit. Jakmile ošidíte jednu část, projeví se to i na té druhé. Myslím, že z tohoto světa můžu odejít s čistým svědomím a své rodině mohu zpětně jen poděkovat.“