Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Moris Issa (* 1946)

• narozen 16. března 1945 v Allepu v Sýrii

• v roce 1963 přicestoval do Československa

• v letech 1963 - 1968 studoval FAMU

• v roce 1976 mu hrozilo vyhoštění

• zůstal v Praze pracovat na syrské ambasádě

• k vlastní filmové tvorbě se vrátil roku 1989

Moris Issa se narodil 16. března 1945 ve městě Allepo v Sýrii. Do osmi let vyrůstal v Allepu, pak se přestěhovali do vnitrozemí Sýrie. Měl o necelé dva roky staršího bratra a o dva roky mladší sestru, jeho rodiče nebyli bohatí. Kolem dvanáctého roku věku objevil lásku k filmu a už ve 14 letech prohlásil, že bude filmovým režisérem. Jeho rodiče to brali s humorem. „Naši se smáli, stejně tak jako všichni ostatní příbuzní,“ líčí Moris. Svoje rozhodnutí nezměnil ani v roce, kdy měl maturovat, a tak se jeho otec rozhodl, že mu pomůže. Spojil se se svým bratrancem, jenž žil v USA a byl tehdy na postu ředitele knihovny Kongresu, a zařídil mu studium filmu na univerzitě v Kalifornii. Pamětník se tedy po maturitě chystal do Spojených států. Kufry byly sbalené a letenka rezervovaná, do jeho osudu však během prázdnin vstoupil další bratranec. Ten studoval v Praze stavební fakultu ČVUT. Dopis určený pamětníkovým rodičům obsahoval výtku: „Proč proboha posíláte Morise do Ameriky, když v Praze je vynikající škola, kam jezdí dokonce studenti ze západních zemí?“

 

U pohovoru je zaujal můj příběh

Pamětník přiletěl do Československa začátkem roku 1963. Koncem února byl ubytovaný v obci Hamr na Českolipsku. Jednalo se o letní středisko, kde byla škola a ubytovny pro zahraniční studenty, kteří se tam učili česky. Pamětník se hned do češtiny zamiloval. Ve třídě byli také Kubánci a Afričané. Bohužel zde neučili čeští učitelé. Jediný rodilý Čech byl správce, který učil cizince česky pomocí obrázků, českých písniček atp. „To byl takový strýc, pedasátník nebo šedesátník. Jezdil pro proviant a neuměl ani slovo anglicky, kromě toho, že přišel do třídy, řekl ‚good morning‘ a tím vyčerpal svůj slovník,“ vzpomíná Moris.

Moris Issa se za čtyři měsíce naučil základy českého jazyka. Když dělal zkoušky na FAMU, příliš dobře česky neuměl - měl pocit, že nebude přijat. Na konci zkoušky se však nedal a lámanou češtinou komisi převyprávěl svůj příběh, tj. odkud pochází, o své křesťanské rodině a o tom, že již v dětství chodil často do kina a četl hodně knihy, které byly v jeho zemi poměrně nedostupné. Elmar Klos, oscarový režisér, který potom vedl jeho ročník a byl předsedou u přijímací komise, později Morisovi prozradil, proč ho přijali – zaujal je jeho příběh. Moris Issa jako cizinec neměl nárok na řádný absolventský film, ale díky Elmaru Klosovi dostal pár metrů materiálu a spolu se spolužákem kameramanem natočili krátký dvacetiminutový film PuKriLuKri – Putování Krištofa, Kristýny a Lucinky do celého světa, který získal cenu na festivalu krátkometrážních filmů v Mannheimu v tehdejším západním Německu. Díky tomu FAMU tento film prodala do celé Evropy. „Už se blýskalo na fantastické časy. Na základě toho filmu se se mnou spojil jistý pan Ota Hofman. To byl scénárista, jednička v dětském filmu,“ líčí Moris Issa.

 

Rok 1968

Moris Issa oficiálně ukončil FAMU v roce 1968, ale z praktických důvodů až v roce 1970, jelikož škola mu zajišťovala legální pobyt, protože měl pořád status studenta. V srpnu 1968 pobýval na studentské koleji v Praze, zatímco jeho přítelkyně a budoucí manželka byla v Hradci Králové. Moris se o probíhající sovětské invazi dozvěděl z rádia, také slyšel letadla. V šest hodin ráno se vydal s foťákem do ulic a jeden sovětský voják mu fotoaparát vzal. Moris ho přemluvil, aby mu ho vrátil, což voják udělal, nicméně film zničil.

Moris Issa říká, že v nových normalizačních poměrech mohl na dráhu režiséra zapomenout, jelikož odmítl točit filmy podporující vstup vojsk Varšavské smlouvy. Podobně dopadla řada jeho spolužáků. „Vznikla úplně nová garnitura, která vládla v televizi, vládla u filmu a já byl už v tom koši mezi těmi nežádoucími.“

 

Zachránila ho nabídka práce na ambasádě

Po ukončení studia na FAMU se Moris Issa přihlásil na filozofickou fakultu, obor teorie filmu. Profesoři k němu byli shovívaví, aby mohl mít nadále status studenta a jako cizinec zůstat v Československu. Přitom ale už pracoval v ostravské televizi, měl ženu a dítě. Naráz studovat, mít práci a rodinu a přitom ještě natáčet by bylo náročné a taky již nechtěl „hrát divadlo“, a tak po 13 letech ukončil studium a chtěl si zařídit v Československu legální pobyt. Podal si žádost, ale po čtyřech měsících čekání mu ji zamítli a dali mu jeden měsíc na vystěhování do Sýrie.

Pamětník by zde musel nechat ženu a dítě. „Jak mi to řekli, tak já jsem prostě ztratil normálně řeč, pak, když jsem se vzmohl na cokoliv, tak jsem říkal: ‚Proč?‘ A oni mi řekli: ‚Nejsme povinni vysvětlovat důvody.‘ Takže jsem poznal, že s těmi lidmi opravdu nemá smysl mluvit. Ale ten Pán Bůh, který asi držel ruku nade mnou po celou tu anabázi s tím filmem, s přijetím, s Kalifornií a tak dále, tak ten mě hlídal. Takže asi deset dní předtím, než mi sdělili tenhle ortel, mně volali ze syrského velvyslanectví,“ vypráví Moris Issa.

Pamětník dostal práci na ambasádě jako překladatel a tlumočník a díku tomu mohl zůstat v tehdejším Československu. Kariéra režiséra byla definitivně passé, ale ve volných chvílích psal scénáře. Několik jeho scénářů se i v letech normalizace dočkalo zfilmování. Práce na ambasádě mu umožnila jezdit do ciziny. Mohl kdykoliv vyjet ven, dokonce mohl s sebou vzít i svoji ženu a děti. Měl dobrý plat, nemohl však užít svého talentu. Musel pracovat s cenzurou a propagandou. Morise Issu to velmi ubíjelo. Nadále navštěvoval Elmara Klose a stali se z nich dobří přátelé. Jednou mu přinesl scénář, kde bylo hlavním hrdinou dítě. Tento film měl název Bizon. Klos Bizona nabídl Barrandovu, ale pamětník ho chtěl točit sám, a tak si vzal měsíc neplacené dovolené a začal natáčet. 

 

Návrat k filmu zkomplikovala sametová revoluce

S výrobou filmu finišoval v listopadu roku 1989. V době převratných změn byla práce pozastavena. „Jednoho dne jsem přijel na Barrandov a šel jsem do haly, kde se měla dělat míchačka filmu, a tam nikdo nebyl.“ Bizon měl Morise Issu vrátit do světa filmu, avšak trefil se do doby, kdy kina zela prázdnotou. Film pak měl několik repríz v televizi. 

Přesto má Moris sametovou revoluci spojenou s euforickými zážitky. „Rok 1989 jsem prožil na náměstích, v divadle Ypsilon, kde moje žena sehnala přes známé například Václava Klause. Tam, dá se říct, začala jeho politika, politická kariéra, protože tam se ukázal jako rétor, který opravdu umí krásně mluvit. Všichni ti Komárkové, Zemanové, Klausové si tehdy vybudovali dnešní pozici.“ Vpomíná i na půlmilionové shromáždění na Letenské pláni, kterého se také v listopadu roku 1989 účastnil. „Tak to jsem zažíval opravdu úplně upřímně euforicky,“ vypráví Moris Issa.

V té době začal též spolupracovat s Českou televizí. Pro Febio natočil dva díly Cestománie – Sýrie: Tisíc a jedna tvář a Jemen – Zastavený čas. Od roku 2000 spolurežíroval dokumentární cyklus České televize o moderní medicíně Diagnóza. V roce 2002 natočil Moris Issa pohádku na motivy Boženy Němcové Zlatá princezna. Do povědomí diváků se pak mohl dostat také v roce 2005 prostřednictvím rodinného seriálu TV Nova Ordinace v růžové zahradě. Pamětník po roce 1989 naplno využívá svého talentu, jeho nejproduktivnější léta, která strávil na ambasádě, se mu ale již nevrátí.