Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albert Iser (* 1946)

• narozen 5. dubna 1946 v Hřebečné v rodině krušnohorských Němců

• otec Josef Iser narukoval do wehrmachtu, za války sloužil v Norsku

• v roce 1946 rodina strávila tři měsíce v internačním táboře v Děpoltovicích

• rodina nebyla odsunuta, protože otec pracoval jako horník v uranových dolech

• v letech 1961–1964 učil se rukavičkářem v Osově

• v letech 1965–1967 základní vojenská služba v Žatci a v Braňanech u Mostu

• od roku 1967 řidičem ČSAD v Jáchymově

• v době normalizace šestkrát neúspěšně žádal o vystěhování do NSR

• od devadesátých let zámečníkem v jáchymovských šachtách

• vlajkonošem na hornických slavnostech

Předkové Alberta Isera žili podle jeho slov v Krušných horách již od dob Karla IV. a on sám prožil v tomto regionu celý život. Dodnes ovládá krušnohorské německé nářečí Erzgebirge a hlásí se ke své sudetoněmecké identitě. Většina jeho příbuzných však byla po válce vyhnána ze svých domovů a odsunuta do Německa, takže rodina s krušnohorskými kořeny zůstala natrvalo rozdělena. 

Rodina Iserových žila v před válkou v Hřebečné. Albertův otec Josef Iser pracoval jako horník v cínovém dole Mauritius, matka Marie, rozená Kraus, byla zaměstnaná v rukavičkářské manufaktuře. Rodina měla také malé hospodářství, chovali krávy a koně, pěstovali brambory a obilí jako krmivo pro zvířata. „V té době se tu nerozlišovalo, kdo je Němec nebo Čech, jedna rodina pomáhala druhé,“ říká Albert Iser. Obyvatele Sudet považuje za skromnější a soudržnější než obyvatele Saska nebo Bavorska: „Když někdo potřeboval pomoci, celá vesnice se sebrala a šla. Všichni si mezi sebou říkali Sudeťáci, ať Češi nebo Němci.“ 

Již před válkou se narodili jeho nejstarší dva sourozenci Josef (1930) a Anna (1938). 

Poslali je zpět domů. Ale dům už byl obsazený

V roce 1938 se atmosféra v Sudetech změnila, mezi Němci se šířila nespokojenost a mnozí volali po připojení regionu k Německu. Albert Iser však poukazuje na to, že nešlo jenom o problém Sudet: „Podívejte se do Prahy, do Brna, do Ústí nebo Jihlavy, všude v té době hajlovali. Ty lidi nemůžu odsuzovat. Nevím, jestli hajlovali z přesvědčení nebo jenom, aby měli klid.“ 

Po vypuknutí druhé světové války musel Josef Iser narukovat do wehrmachtu. Většinu války strávil v Norsku, v Narviku, Trondheimu a Lillehammeru, kde jeho jednotka střežila tzv. těžkou vodu, jež měla sloužit jako surovina pro výrobu německé vodíkové bomby. Válku tak prožil v relativním bezpečí. Několikrát mohl v rámci dovolené navštívit rodinu a během války se narodili další dva Albertovi starší sourozenci Egon (1941) a Lotta (1943). 

O tom, jak se otec po válce dostal z Norska domů do Hřebečné, se Albert nikdy nedozvěděl, otec o tom odmítal hovořit. Opakoval pouze: „Dělali jsme všechno pro to, abychom nepadli do ruského zajetí.“ 

Albert Iser přišel na svět necelý rok po otcově návratu, 5. dubna 1946. V rodině se mluvilo pouze německy (respektive krušnohorským nářečím Erzgebirge). Pamětník zdůrazňuje, že otázka národnosti pro něj při posuzování člověka nehraje roli: „Cítím se jako Němec, ale nechovám se jako Němec, chovám se jako člověk.“ 

V době jeho narození však právě národnost byla tím, co rozhodovalo o lidských osudech. Probíhal odsun německých obyvatel z Československa. Také rodina Iserových musela v červenci 1946 opustit svůj domov v Hřebečné a byla internována ve sběrném táboře mezi Nejdkem a Děpoltovicemi, kde strávila tři měsíce. O této epizodě jejich života má Albert Iser pouze kusé informace z vyprávění starších sourozenců. Podle nich v táboře nedocházelo k násilí ani protiprávním útokům na internované Němce. 

Po třech měsících se Iserovi směli vrátit domů. O tom, že nebudou zařazeni do odsunu, rozhodla otcova profese horníka. Na Jáchymovsku totiž začínala těžba nové strategické suroviny, uranu, a šachty nutně potřebovaly zkušené zaměstnance. 

Po návratu do Hřebečné se ukázalo, že dům Iserových je již obsazen cizí rodinou dosídlenců z Moravy. Přidělili jim tedy zdevastovaný domek v nedalekých Abertamech a otec nastoupil jako horník na uranovou šachtu Jeroným. 

Namísto vysídlených Němců se do okolních domů stěhovali nově příchozí Moravané, Slováci i volyňští Češi. Mnozí z nich vydrželi na místě jen krátce, první tuhá zima je odradila a po roce zase odešli. Slováci také často likvidovali místní domy a cihly si odváželi jako stavební materiál na Slovensko. Z mnoha budov tak do dnešních dnů nezbyly ani základy. Další chátrající domy v pozdějších desetiletích zachránil boom chalupářství. 

Většina příbuzných Josefa a Marie Iserových byla odsunuta. Teprve po dlouhé době se rodina dozvěděla, kde jejich příbuzní skončili, protože korespondenční kontakt v prvních letech nebyl možný. Příbuzní zakotvili v bavorském Ichenhausenu, Aschau a Bad Tölzu. 

V důsledku Benešových dekretů přišli o veškeré pozemky a nemovitosti. Na tyto majetky se nevztahovaly ani restituce po roce 1989.  Podle Alberta Isera jeho odsunutí příbuzní a jejich potomci po navrácení těchto majetků dávno netouží. Pamětník cituje jednoho ze svých bratranců: „My sem jezdíme na hroby svých příbuzných, cítíme se jako Krušnohoráci, ale to je všechno. My už nic nechceme. I kdyby nám to chtěli dát, ať si to strčí za klobouk. “

Já jsem horník, kdo je víc? 

Albert Iser uvádí, že horníci z uranových dolů, k nimž patřil jeho otec, se těšili naprosto výjimečným platovým podmínkám a k platu dostávali i další benefity. „Oni vydělávali strašný prachy,“ říká Albert Iser. „Táta si mohl z každé výplaty koupit tři auta oktávky nebo pět felicií. On přinesl domů sedmdesát tisíc a felicie stála sedmnáct tisíc.“ Vzápětí ovšem dodává, že v té době nebylo možné koupit si auto na volném trhu, poukaz na nákup automobilu dostávali pouze nejlepší pracovníci za odměnu. Vzpomíná na souseda jménem Mišenko, který jakožto úderník dostal „bumážku“ na nákup automobilu Tatra 603. Protože neměl řidičský průkaz, k autu si najal i šoféra jménem Eberle. „Lidi se na něj chodili dívat a říkalo se: ,Já jsem horník, kdo je víc?’“ vypráví Albert Iser a pokračuje: „Horníci peníze měli, ale neměli za co je utrácet. A proto ty peníze, lidově řečeno, prochlastali. Když byl devátého září Den horníků, vyfárali, a jak byli, špinaví, zavolali si taxíky a jeli do Puppu. Tam se ožrali, všechno rozbili, zaplatili a zase jeli domů. Takhle oni žili. Peníze pro ně nebyly nic.“ 

Když v roce 1953 v Československu došlo k měnové reformě, obyvatelé si mohli vyměnit jen určitý základní obnos v kurzu 5:1, zatímco veškeré peníze nad tuto částku se měnily v extrémně nevýhodném kurzu 50:1. Úspory tak ztratily hodnotu. „Všude lítaly tisícovky, lidi s nimi zapalovali cigarety, trhali je a peníze lítaly křížem krážem,“ vzpomíná Albert Iser. 

Díky otcovu povolání rodina navíc nemusela platit nájem ani poplatky za vodu a elektřinu a pravidelně dostávala zásobu uhlí. „Horníci k výplatě navíc dostávali výslužky, tomu se říkalo ruský příděl. Třeba kilo čokolády, dvě kila masa, štangli salámu, pražskou šunku v plechovce nebo velký kbelík marmelády,“ dodává Albert Iser. 

Pouze okrajově zmiňuje skutečnost, že v uranových dolech pracovali také vězni z jáchymovských trestaneckých lágrů. O tom, zda s nimi jeho otec v práci přicházel do styku, ve svých vzpomínkách nehovoří. 

Přestože po finanční stránce rodina Iserových nestrádala, jakožto Němci čelili v době pamětníkova dětství nejrůznějším omezením. Například radiopřijímač si mohli koupit jenom na speciální povolení. „Kdyby se někdo dozvěděl, že má Němec rádio bez povolení, to by byla hrůza. Dostal by minimálně deset let, hned druhý den by byl někde v lágru,“ uvádí. 

Automechanikem? Neexistuje! 

V květnu 1953, když bylo Albertovi šest let, zemřela jeho maminka. „Vychovával nás táta, tak trochu jsme se vychovávali i sami. Vládl u nás německý dril. Pořádek musel být,“ konstatuje pamětník. 

V září téhož roku nastoupil do školy v nedalekém Perninku, aniž by uměl jediné slovo česky. „To bylo, jak když na vás hodí atomovou bombu,“ popisuje svůj šok ze začátku školní docházky. S tímto handicapem ovšem nebyl ve škole jediný, podle jeho slov tvořili Němci šedesát až sedmdesát procent žáků a o přestávkách mezi sebou mluvili německy. „Jednou nás učitelka přistihla a za trest jsme museli tisíckrát opsat: ,Nesmím mluvit německy’,“ konstatuje s hořkostí Albert Iser. Český jazyk se ale rychle doučil, takže dnes mluví česky beze stopy německého přízvuku. 

Docházka do školy přinášela ještě jednu komplikaci. Abertamy se nacházely v pohraničním pásmu, a tak při každé cestě do školy děti procházely kontrolou pohraniční stráže. „My jako děti jsme měly bumážku, kde bylo napsáno: ,Albert Iser, Abertamy, Vítězná 14’. Tu jsem musel ukazovat, protože tam byla čára. Byl to prostě uzavřený prostor.“ 

Na konci základní školy si měl Albert zvolit budoucí povolání. Ani to si ovšem jako Němec nemohl svobodně vybrat. „Chtěl jsem se učit automechanikem ve Škodovce. Ale na to mi náboráři řekli: ,Ne, neexistuje’. My jako Němci jsme se mohli vyučit truhlářem, zedníkem, pokrývačem, lakýrníkem nebo rukavičkářem.“ 

Albert Iser zvolil řemeslo rukavičkáře, které mělo v jeho regionu dlouhou tradici. Dva a půl roku strávil v učilišti ve středočeském Osově, poslední půlrok potom již pracoval v Abertamech. Jeho úkolem bylo řezání materiálu na rukavice, který potom předávali šičkám. 

Za volantem autobusu 

V roce 1965 nastoupil Albert Iser na základní vojenskou službu v Žatci, později sloužil v Braňanech u Mostu. Zvolil si specializaci řidiče a v rámci vojenské služby si mohl udělat řidičský průkaz na všechny druhy vozidel včetně autobusu. I když v civilu bylo možno řídit autobus až od jednadvaceti let, pro vojáky toto omezení neplatilo, a tak Albert Iser již jako dvacetiletý vozil nejen vojáky, ale i jejich rodiny, dětské zájezdy a podobně. Protože měl zálibu v rychlé jízdě, vojáci z jeho jednotky mu přezdívali „fousaté nebezpečí“. 

Během vojenské služby se Albert Iser seznámil se svou budoucí ženou Janou Okrouhlou, dcerou strojvedoucího z Žatce. Již dva měsíce po návratu z vojny se vzali, protože jedině jako ženatý měl šanci na přidělení bytu. 

Po vojně roku 1967 nastoupil jako řidič autobusu v jáchymovském ČSAD. „Ze začátku jsem jezdil hlavně linkovou dopravu, Karlovy Vary, Vejprty, Kyselka, Sokolov, Habartov, Nejdek…“ 

Později se mu nakrátko otevřela možnost jezdit jako řidič na zahraničních zájezdech do východoněmeckého Karl-Marx-Stadtu (dnešní Chemnitz). Po dvou výjezdech se ale v práci dozvěděl, že musí odevzdat služební pas: řidičům německého původu bylo řízení autobusu do NDR zapovězeno. Od té doby mohl řídit pouze na tuzemských zájezdech, například na Slovensko. 

Albert Iser zdůrazňuje, že svůj autobus si opravoval vždy sám a najezdil měsíčně více kilometrů než jiní řidiči. Díky tomu měl vyšší výdělky než někteří jeho kolegové, členové Komunistické strany Československa (KSČ) a Lidových milicí, což vzbuzovalo jejich závist a nevraživost. 

Šest žádostí o vystěhování

Dvacátého srpna 1968 Albert Iser při cestě autobusem z Hroznětína zahlédl za hranicí na Božím Daru stát tanky. Domníval se, že jde o vojenské cvičení. Druhý den ráno však již tanky byly v jáchymovských ulicích, došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Všude už byly vyvěšené ruské vlajky, československou vlajku bylo vidět málokde,“ konstatuje pamětník.  

V prvních dnech po 21. srpnu 1968 se mimoděk stal účastníkem protiokupačního protestu. Když jeho autobus nabíral cestující před jáchymovskou Teslou, přiběhla k němu žena s kyblíkem vápna a na autobus namalovala z obou stran nápisy: „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša“ a „Lepší Šejna v Americe než Novotný v republice“. (Generál Jan Šejna v roce 1968 utekl do USA, kde začal pracovat pro CIA, pozn. red.). „S těmi nápisy jsem jezdil asi měsíc, až přišlo nařízení od ředitele ČSAD a museli jsme je umýt,“ dodává Albert Iser. 

V období normalizace si podle svých slov šestkrát podal žádost o vystěhování do Německa. Kvůli úředním průtahům se mu ale nikdy nepodařilo dát dohromady všechny požadované papíry. „Muselo se předložit povolení z práce a výpis z trestního rejstříku. Když jsem sehnal ten trestní rejstřík, z práce přišlo vyjádření: ,Zamítnuto pro nedostatek pracovních sil.’ A když to povolili z práce, výpis z trestního rejstříku už zase propadl.“ 

Na Západ se před rokem 1989 dostal celkem třikrát, vždy jen na krátkou návštěvu příbuzných v Bavorsku. Večer před odjezdem na druhou návštěvu mu policie udělala domovní prohlídku s cílem zkontrolovat, jestli se nechystá k emigraci. „Oni se přišli podívat, v jednu, ve dvě v noci, jestli máš doma všechny věci. Lidi dělali to, že zapíchli občanku za záclonu, všechno rozprodali a už se nevrátili,“ vysvětluje Albert Iser. 

V jedenáct hodin večer u něj zazvonil policista jménem Hazucha a předložil povolení k prohlídce. Alberta Isera jeho návštěva rozzuřila o to víc, že v běžném životě se s Hazuchou zdravili a tykali si. Nyní se však policista choval formálně a postupoval stroze podle úředního protokolu. „Nechal jsem ho projít celý byt. Pak jsem ho chytnul za flígr a celou cestu z prvního poschodí jsem do něj kopal. Vyhodil jsem ho před barák, nakopl jsem ho a řekl jsem mu: ,Zmiz. Dám ti ránu a pokud nespadneš, tak jsem se netrefil.’“ Manželka Alberta Isera s obavami očekávala, že vzápětí bude zatčen za napadení veřejného činitele, ale incident neměl žádné následky. 

Pětadvacet let na šachtě

„Byl jsem rád, že padl komunismus jako takový,“ ohlíží se Albert Iser za událostmi listopadu 1989.  Na dobu, která následovala, se ale dívá spíše kriticky: „Později jsem si uvědomil, že to není tak hezký, jak jsme si to představovali.“ Zpětně nachází na době totality určitá pozitiva: „Nebyl tu takový bordel, jako je teď. Lidi chodili do práce, když někdo do práce nešel, přijeli pro něj, vytáhli ho a musel do práce jít. Přestože jsem jezdil po celé republice, nikde jsem neviděl žádné bezdomovce.“ 

Po zániku ČSAD v devadesátých letech nastoupil Albert Iser jako důlní zámečník v jáchymovském dole Svornost. Těžba uranu zde skončila již v roce 1964 a z jáchymovských šachet se v tu dobu čerpala radonová voda pro lázeňské účely. Jeho úkolem tedy bylo zejména opravovat důlní čerpadla. Původně tam chtěl pracovat jen krátce, než dosáhne věku potřebného pro odchod do důchodu, ale nakonec na šachtách zůstal až do svých sedmdesáti let. 

V roce 2014 začal pociťovat zvláštní zdravotní problémy. Špatně viděl na blízko, naopak na dálku viděl až nepřirozeně ostře, takže byl schopen číst noviny vzdálené několik metrů. Navíc se začal cítit unavený. Lékař ale žádné problémy neshledal. Teprve po čase si manželka, dcera a sestra Alberta Isera doslova vynutily, aby podstoupil vyšetření na magnetické rezonanci. Ukázalo se, že má v mozku nádor, který tlačí na oční nerv. Podstoupil operaci mozku v Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích a úspěšně se zotavil. 

Každý něco umí

Albert Iser se dodnes účastní hornických slavností, při nichž obléká hornickou uniformu po svém otci, a jako vlajkonoš nosí vlajku se znakem Jáchymova. 

„Každý člověk něco umí,“ vzkazuje Albert Iser budoucí generaci. „Neodsuzujte nikoho jen proto, že nemá maturitu. Takový člověk může vědět i víc než ostatní. Já jsem si v ČSAD sám opravoval motor, vyučení automechanici stáli a dívali se, jak to dělám. Já, rukavičkář. Není pravda, že ten, kdo má maturitu, je lepší než druzí. Ať už se člověk vyučí pekařem, truhlářem nebo zedníkem – každý něco umí.“