Jannis Ioannidis

„Moje repatriace probíhala tak, že můj bratr byl mezi prvními, kdo odjel do Řecka v roce sedmdesát pět. Já jsem odjel v roce sedmdesát devět. To mi bylo přesně třicet let. Tehdy jsem dostal papíry. Tehdy na velvyslanectví tady v Praze byly neskutečné fronty všech Řeků z Československa. Ať z Krnova, z Ostravy, ze Šumperka, ze všech těch měst, kde jsme byli… Brno a tak. Kolik jsem tu potkal známých. Na velvyslanectví byly řady lidí. Všichni, že jako jedeme domů, že se budeme repatriovat. Já jsem tehdy dostal papír, protože my jsme neměli pasy, že se můžeme vystěhovat do Řecka. Tak to bylo pro mě, jako kdybych měl nějaké strašně velké vnitřní bohatství. Byl jsem tak nějak neskutečně šťastný, že se vrátím do Řecka, které jsem nikdy nepoznal, ale že to je země mých rodičů a všech těch ostatních.“

„To jsem letěl do Bulharska z Prahy do Sofie. Tam jsem nastoupil na vlak, který jel do Thessaloniki, do Soluně. Tam jsem na nádraží poprvé v životě… to se mi ani uvěřit nechce, v sedmdesátém devátém… jsem potkal pravé Řeky a poprvé v životě jsem nemluvil s politickými emigranty. Na tom nádraží poprvé. Když jsem slyšel tu řečtinu, tak mě až úplně píchlo u srdce. Šel jsem za nima a říkám: ,Jedete taky do Řecka?‘ V tu ránu byla odpověď: ,A kam bychom jeli? Jedeme domů.‘ To byly ty zážitky pro mě, které mi zůstaly dodnes, že tam jsem poprvé pocítil, že mám svoji vlast.“