Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Ingr (* 1949)

Během pozdravení pokoje poznal kněz mezi lidmi v kostele svého vyšetřovatele

  • narodil se 6. září 1949 v Kyjově

  • jeho otec František Ingr za války nuceně nasazený

  • svědek kolektivizace zemědělství ve Vacenovicích

  • od 70. let tvorba a distribuce náboženského samizdatu

  • jeden z organizátorů velehradské pouti v roce 1985

  • na velehradské pouti v roce 1985 pořídil fotografie a audiozáznamy

  • fotografuje pro organizaci Člověk a víra

Prokázat odvahu vůči komunistickému režimu nemuselo vždy nutně znamenat vstup do odbojové skupiny, podpis Charty 77 či přechod československých hranic směrem na Západ. František Ingr (*1949) žil během totality obyčejný život člověka, který je pevně ukotvený svou vírou: „Když za mnou přišli, ať vstoupím do strany, řekl jsem, že věřím Kristu a že ze sebe nebudu dělat kašpara.“

Táta měl za války velké štěstí

František Ingr přišel na svět rok poté, co se vlády nad Československem zmocnila komunistická strana. V tu dobu měla jeho rodina za sebou pohnutý válečný příběh. „Můj tatínek František byl jako těžař naftových věží nuceně nasazený na práci v německém Kielu. Bylo to hodně nebezpečné, protože na konci války čelili Němci mnoha spojeneckým náletům, během kterých šlo o život a v blízkosti nafty tím spíš,“ říká pamětník, jehož otci se – díky tomu, že využil volno státního svátku – podařilo z Kielu utéct zpět k rodině do protektorátu. Jenomže německé úřady, proslulé svou precizností, jej brzy odhalily: „Táta musel mít velké štěstí. Místo toho, aby jej zavřeli či jinak potrestali, musel nastoupit zpět do válečného průmyslu – a nastoupil tedy do Semtína u Pardubic, kde stála prachárna.“

Brzy nato měl František Ingr starší další ohromné štěstí. Jednoho dne vezl kohosi do nemocnice. Špitálem otřásl výbuch. Střepy oken, vytlučené tlakovou vlnou, se v skřípotu a nářku mísily s dupotem prchajících lékařů. Všichni si mysleli, že jde o nálet, ale tentokrát letadla nepřiletěla – k explozi došlo v semtínské prachárně: „Tím, že byl táta odtud pryč, si zachránil život.“

„Dne 7. ledna 1944 se vznítil prach v sušárně puškového prachu a došlo k největšímu výbuchu za dobu existence oddělení B. Deset dělníků zahynulo. Celkem v roce 1944 došlo k 367 lehčím, 61 těžkým a 13 smrtelným úrazům,“ psal časopis Monopolní výroba výbušných látek v České republice o nehodě v roce 1944.

Moje tety byly řádové sestry

Františkovi rodiče patřili k silně věřícím lidem a vedli tak i svoje děti. A to i přes to, že se psala 50. léta, jež jsou dnes známá jako doba komunisticko-politického teroru, který velmi ostře vystupoval vůči těm, kdož svoji důvěru namísto strany vložili do rukou Božích.

František měl navíc dvě tety, jednu z matčiny, druhou z otcovy strany – řádové sestry Anselmu a Fidelis. Obě dvě prošly Akcí Ř, tedy nezákonným zavíráním ženských klášterů a rušením ženských řeholních řádů v tehdejším Československu. „Pamatuji si, jak tatínkova sestra Fidelis přijela na návštěvu. A na druhý den přišel policajt zkontrolovat, jestli to tatínek uvedl v domovní knize, přestože měla u nás napsané trvalé bydliště. I z tohoto mohly být tehdy problémy,“ dodává pamětník.

Kvůli náboženství za mnou nechoďte

Přesně v polovině 50. let nastoupil František na základní školu v rodných Vacenovicích (Jihomoravský kraj). Tehdy se ještě ve třídách vyučovalo náboženství. „My jsme s tím začínali až ve druhé třídě a bylo zajímavé, jak se to postupně měnilo a spolužáci z náboženství ubývali. Když měl někdo otce v Lidových milicích, automaticky odpadl. Rodiče museli podávat přihlášky přímo u ředitele školy, který je samozřejmě přesvědčoval, ať to nedělají,“ vzpomíná František Ingr, který měl v Miloticích, kam chodil do šesté až deváté třídy, zapáleného učitele. Ten byl natolik aktivní, že ve volném čase objížděl věřící rodiny a snažil se rodiče přesvědčit, ať své děti k víře nevedou. „Kdykoli přijdete ve věci školního prospěchu či chování, jste vítaný. Ale kvůli náboženství je to zbytečné,“ odtušil tehdy ve dveřích František Ingr starší.

Přes všechen tlak vůči víře a náboženství měli děti i rodiče štěstí. Do Milotic na školu přišel nový katecheta, kněz Metoděj Trunečka: „Působil tam už za války. Při osvobozování jej místní soudruzi museli požádat o tlumočení, protože jako jediný uměl rusky. Znal celkem pět jazyků a naše paní učitelka vyprávěla, že když dostudovala a byla čerstvou kantorkou, chodila za ním pro rady k vypracování závěrečné práce. On byl i ve Svaté zemi. Ukazoval nám fotografie, učil nás jíst čínskými hůlkami, a když poprvé přijelo do vsi širokoúhlé kino, on jediný věděl, co to je,“ vzpomíná František Ingr.

Celá ves se přišla podívat, jak jim berou krávy

Vedle perzekuce či likvidace všeho, co souviselo s vírou, probíhala také v 50. letech kolektivizace zemědělství, tedy snaha režimu o přeměnu individuálního soukromého hospodaření sedláků na kolektivní – zpravidla v souladu s marxistickou myšlenkou společného vlastnictví. Komunisté pro to neměli reálný hospodářský důvod, šlo zde čistě o politicko-ideologické důvody. Sjednocování půdy a jejího vlastnictví se nevyhnulo ani Vacenovicím.

Jednoho dne zastavilo před domem sedláka Profoty několik aut a z nich vystoupili milicionáři: „Celá dědina se seběhla a dívali jsme se, jak té rodině berou všechna zvířata, vybavení, vozy. Dodnes vidím jejich maminku, jak stojí s dětmi ve dveřích a pláče.“

Jiného dne přišly děti do školy, kde jim učitel oznámil: „A jde se stanovat do lesa!“ Všichni byli nadšení. František Ingr se však po letech dozvěděl, že šlo o akci, která měla dětským očím zakrýt další krádež majetku, tentokrát jiné sedlácké rodiny.

„Také si pamatuji, jak u nás zcelovali meze. A vytrhali všechny stromy, co dosud sloužily jako větrolamy. Je tam totiž písčitá, málo úrodná půda. Tatínek mne tam tehdy vzal, abych mu ty padlé stromy vyfotografoval. Ještě je nestačili odklidit a už se na nich dělaly písečné přesypy,“ uzavírá František Ingr.

Nekolektivní a nekamarádský

Psala se první polovina 60. let. Františkovi se blížil konec základní školy a s ním volba, kam jít dál. Již tehdy jej zajímaly radiopřijímače a jemná technika – chtěl se vyučit jako mechanik elektronických zařízení. „Jaké pro mne tehdy bylo překvapení, když jsem si o sobě v závěrečném školním posudku přečetl, že jsem nekolektivní a nekamarádský. Takže jsem musel nastoupit do Břeclavi na silnoproud. Ale svou původní myšlenku a přání jsem neopustil. Po roce se mi podařilo přestoupit na můj vysněný učební obor do Náměšti nad Oslavou,“ říká František Ingr, který se předtím do učení nedostal nejspíše proto, že tam již studovala dcera kádrováka, který rodinu dobře znal a nebyl jí nijak nakloněný. Po získání výučního listu v roce 1968 čekala na mladého muže základní vojenská služba.

Místo brambor tanky

„Na vojnu jsem nastoupil 1. srpna k protiletecké obraně v Ostravě a během tří týdnů jsme tu měli velkou ‚mezinárodní pomoc‘ ze Sovětského svazu,“ vzpomíná na pohnuté události léta roku 1968 František Ingr. Pro nastupující bažanty okamžitě skončil přijímač. Ve čtyři ráno měli jít škrábat brambory: „Brambory nejsou, ale jsou tady Rusi,“ řekl dozorčí čety. Na asfaltu před kasárnami byly znatelné stopy po pásech těžké techniky. „Brzy nato přijely spojky na motocyklech a přivezly z domu naše důstojníky, kteří byli z nastalé situace vyděšeni snad víc než nováčci – měli doma rodiny a netušili, jak se bude situace dále vyvíjet. Na kraji Svinova stál vysílač. Aby jej Rusové neobsadili, došlo k nějaké dohodě, že si to naše armáda ohlídá před kontrarevolucí sama,“ doplňuje pamětník.

Pro člověka věřícího a praktikujícího musela být vojna těžkou zkouškou. Františku Ingrovi se do kostela na mši podařilo načerno odejít tak jednou za šest týdnů. Kasárna pak opustil po dvou letech. Psal se rok 1970 a v Československu naplno nastupovala normalizace.

Samizdat jako cesta

František Ingr prožil v maskáčích přesně ty dva roky, co se ještě v tehdejším Československu dala sehnat literatura s náboženskou tematikou. „Měl jsem pocit, že jsem to tehdy prošvihl. A tak jsem začal pátrat, k čemu bych se tak mohl ještě dostat, a osud mne svedl dohromady s páterem Františkem Adamcem, který se toho rozhodně nebál,“ líčí svoji cestu za náboženským samizdatem pamětník.

Nutno dodat, že zmíněný kněz František Adamec si odžil sedm roků v nejhorších komunistických kriminálech 50. let – za údajné „kažení mládeže“ jej v roce 1949 zatkli a spolu s nábožensky orientovanou orelskou skupinou „Bečváři z rokle“ odsoudili k deseti letům těžkého žaláře. Páter Adamec tak prošel například Jáchymovem, Valdicemi či plzeňskou věznicí Bory.

Oba Františkové – Ingr a Adamec si padli do oka. Kněz začal mladému muži přinášet náboženské texty, které k němu ilegální cestou putovaly z Říma, a ten mu zas na oplátku pomáhal s ozvučovací technikou. „V roce 1972 jsem se oženil s Dagmar. Uměla dobře psát na stroji, a tak ještě s jedním kamarádem, z kterého je dnes kněz, přepisovali ty texty na průklepových papírech a pak jsme je posílali dál. Nejdřív jsem si dělal seznamy, ale od toho jsem brzy upustil – byl by to v případě odhalení důkazní materiál,“ říká František Ingr. Přesto, že jemu a jeho ženě prošly rukama desítky textů, rodina nebyla nikdy odhalena ani vyslýchána.

Nejsem komediant, abych se teď měnil

Tvorba náboženského samizdatu šla ruku v ruce s každodenností normalizace. František Ingr byl zaměstnaný v oddělení vývoje uherskohradišťského Mesitu. Rodina, do které postupně přibyly tři děti – František, Dagmar a Michaela, se ani tehdy nijak netajila tím, že pravidelně navštěvuje bohoslužby. František Ingr musel kvůli tomu v zaměstnání čelit nepříjemným situacím: „Kariérní postup jsem měl zaražený, to bylo jasné. Brzy po nástupu si mne jeden pracovník zavolal a začal po dobrém s tím, že ví, že stavím barák a že on taky a že je všechno v pohodě, jen ať nedávám svoje děcka do náboženství. Řekl jsem mu, že nejsem žádný komediant.“ Tehdy přišla také nabídka ke vstupu do komunistické strany. „To nemohu, jsem věřící člověk,“ odpovídal František Ingr. „Ty si dělej, co chceš, ale netahej do toho svoje děcka,“ opakovali nadřízení svoji mantru. Zbytečně.

Velehrad poprvé

Psal se rok 1985 a katolickým světem silně hýbala chystající se událost – pouť na Velehrad, která vstoupila do moderních dějin jako jedna z největších poutí a zároveň protikomunistických demonstrací v tehdejším Československu. Tyto oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje a udělení Zlaté růže velehradské bazilice proběhly v tradičním termínu 5. července za ohromující účasti asi 100–250 tisíc lidí, kteří hlasitě vyjádřili požadavek náboženské svobody a zároveň povolení návštěvy tehdejší hlavy církve Jana Pavla II.

„Ještě před touto hlavní poutí se v dubnu chystala pouť kněžská. Byl jsem tam a udělal jsem si pro sebe audiozáznam a pořídil nějaké fotografie – stejně jako později na té hlavní pouti. Tady na kněžské bylo několik stovek kněží,“ vzpomíná František Ingr a dodává k tomu, že klér byl tehdy prošpikovaný kolaboranty z komunisticko-mírově-náboženské organizace Pacem in terris (SKD-PIT). Jeden z hlavních proslovů, jenž se netýkal ani tak víry jako socialisticko-mírových myšlenek, měl banskobystrický biskup a člen SKD-PIT Jozef Feranec. „Také tam všude byli tajní. Měl jsem již slušně vycvičené oko, poznal jsem je. A traduje se tu historka, u které jsem nebyl a která vypráví o tom, jak kněz během pozdravení pokoje poznal v člověku, kterému podával ruku, svého vyšetřovatele, který byl převlečený za kněze,“ doplňuje pamětník.

Tajní se prý činili. Jeden stál vedle varhaníka a dával mu pokyny, kdy má uhodit do kláves, aby byl program co nejvíce rušen.

Velehrad podruhé

Hlavní červencová pouť se připravovala několik dní dopředu. „Od první chvíle bylo jasné, že vedle lidí, co chystají pouť, a dalších věřících jsou tu také mladíci od Státní bezpečnosti. Jejich šéf je asi musel nabádat, aby byli co nejméně nápadní, aby se nijak nesrocovali a podobně, ale byli neukáznění. Když jsme chystali hlavní tribunu, tak tam spolu utloukali čas a já jsem už věděl, kteří to jsou, přestože byli v civilu,“ říká František Ingr, který se tehdy na přípravách přímo podílel a zároveň během hlavní pouti fungoval jako technik – zajišťoval ozvučení, a protože byl zároveň nadšeným radioamatérem, celou akci si nahrával a současně i fotografoval.

Pouť byla již od svého naplánování v režii státní církevní komise, která se ji snažila nejprve utajit a později také zamlčet její náboženský charakter. Cestovní kanceláře náhle rušily zájezdy, jež měly na Velehrad směřovat, a došlo také k odklonění několika autobusových linek. V předvečer hlavní události se na Velehrad začali hromadně sjíždět milicionáři z celé republiky. Státní bezpečnost měla zvláštní pohotovost a do kraje také přijely zásahové jednotky s vojenskými psy. Celý Velehrad byl obstoupený policejními uzávěrami. Někdejší emigrant a pozdější převor Benediktinského opatství v Rajhradě u Brna, Augustin Ladislav Gazda, vzpomíná na předvečer pouti v rozhovoru pro Paměť národa takto: „Celou noc jsme zpívali, modlili se a do toho se samozřejmě motali ti estébáci.“ Sochař a bývalý politický vězeň Otmar Oliva, který ve svém domě na Velehradě ubytoval na 150 poutníků včetně tehdejšího disidenta Václava Havla, zase líčí: „Před barákem jsme měli dvanáctsettrojku s černými skly, to byla naprostá móda u těch estébáků. A tam si každého fotili, kdo k nám šel.“ Ale poutníky to stejně neodradilo.

Velehradskou pouť rámuje několik ikonických událostí. Přicházející davy věřících vítal obrovský transparent „Vítejte na mírových slavnostech,“ což většinu lidí minimálně rozhořčilo. To hlavní pak přišlo hned v úvodu, když se slova chopil předseda Okresního národního výboru Uherské Hradiště Zdeněk Lapčík, který pronesl: „Sešli jsme se na této mírové slavnosti…“ Řeč nedokončil. Z davu pod pódiem se ozval nesouhlasný pískot. Po Lapčíkovi promluvil tehdejší ministr kultury Milan Klusák, který ve své řeči záměrně vynechal slovo „svatý“ v souvislosti s Cyrilem a Metodějem. „Lidé jej přerušili a křičeli: ,Svatý Cyril a svatý Metoděj!´ Byl tam také slovenský ministr, na kterém bylo vidět, jak strašně moc je naštvaný, jak zuří a jen nad tím kroutí hlavou, protože hodně protestujících bylo ze Slovenska. Ale vedle těchto projevů lidí, co měli co do činění se státní mocí, tam měl třeba krásnou řeč kardinál Casaroli. Anebo když kardinál Tomášek četl dopis od Svatého otce, z toho byla cítit velká naděje na změnu,“ říká František Ingr. Do pádu komunismu zbývalo pět let.

Moje fotky z pouti si někdo okopíroval

Fotografie z velehradské pouti vyšly pěkně. František Ingr neměl temnou komoru, a tak si je nechal vyvolat v tehdejším „fotolabu“ – kde také zjistil, že o jeho obrazový záznam měla nejspíš zájem i Státní bezpečnost: „Když jsem si pro ně přišel, ještě nebyly hotové. Ale ti, co byli ve frontě za mnou, už svoje fotky měli. Takže si nejspíš někdo udělal kopie. Potom jsem to už řešil tak, že jsem po kamarádech sháněl, kdo by mi to vyvolal.“ Přes to všechno jej Státní bezpečnost nikdy nekontaktovala ani nevyslýchala. O tom, že je vedený v jejích záznamech, se František Ingr dozvěděl až po mnoha desítkách let.

Odposlech policejních vysílaček

Ingrovi až do pádu komunismu v roce 1989 nepolevili ve své samizdatové činnosti. Jejich syn František se pravidelně účastnil salesiánských chaloupek – tajných křesťanských soustředění, která se formou letních táborů konala ilegálně každý rok.

O zásahu proti demonstrantům na Národní třídě dne 17. listopadu 1989 se František Ingr dozvěděl ze zahraničního rozhlasu. Sametová revoluce se brzy dala do pohybu i v Uherském Hradišti. „Jako radioamatérovi se mi podařilo ten první den odposlouchávat policejní vysílačky. Vysílali tam takové strohé pokyny, jako že tam a tam se nachází závadová literatura a je třeba ji zajistit, nebo ať pustí nějakou soudružku dovnitř do úřadu, kde byli komunisté zabarikádovaní. Na druhý den to již bylo všechno zakódované,“ popisuje revoluční dění František Ingr, který se také dne 25. listopadu 1989 v pražském chrámu sv. Víta zúčastnil pontifikální mše k příležitosti svatořečení Anežky České, kterou vedl kardinál František Tomášek. V chrámu bylo deset tisíc věřících a dalších 50 tisíc jich stálo venku. Tento dav se na Tomáškovo doporučení přidal k dalším statisícům lidí na pražské Letné, kde se od dvou hodin po obědě konala manifestace na podporu Občanského fóra. „Když jsem na Letné viděl ty obrovské davy, to byla nádhera! Tam to pro mne asi nabylo takové formy, že jsem uvěřil, že komunismus je u konce,“ usmívá se pamětník.

Obzory

Nastalá doba svobody a demokracie otevřela Františku Ingrovi obzory nových možností. „Okamžitě jsme začali pořádat setkání rodin celého děkanátu, zvali jsme na besedy významné osobnosti, které byly až dosud v ilegalitě, a mnoho dalšího,“ říká František Ingr, který se také stal akolytou, tedy člověkem, který smí vykonávat některé církevní obřadní povinnosti včetně podání svatého přijímání nemocným. I fotografování jako koníček mu vydrželo – ještě v roce 2024 se angažoval jako autor v rámci fotografického spolku Člověk a víra, jehož primárním cílem je rozvoj křesťanské fotografie. František Ingr žil v roce 2024 spolu s manželkou Dagmar ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde také provázel v novém kostele Svatého Ducha.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)