Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chava Inbar (* 1949)

• narozena 1949 v Haifě v Izraeli

• matka pocházela ze Slavonic, otec z Mukačeva

• matka prošla ghettem v Terezíně a vyhlazovacím táborem v Osvětimi, kde zahynul její první manžel

• otec se skrýval a později vstoupil do Svobodovy armády

• 1949 rodiče odjeli z Československa do Izraele

• matka se s novou zemí nesžila, otec ano

• 1966 matka zemřela na rakovinu

• 2000 zemřel otec

• Chava pracovala jako šperkařka, nyní je v důchodu

• v roce 2000 poprvé navštívila Českou republiku

• žije střídavě v Haifě a v České republice

Chava Inbar je Izraelka s českými kořeny. Narodila se roku 1949 v Izraeli rodičům, kteří krátce předtím emigrovali z Československa. Její tehdy těhotná maminka rodnou zemi opustit nechtěla, odešla jen kvůli manželovi, který byl sionista. Československo pro něj bylo přestupnou stanicí, do rodného Mukačeva, které po válce anektoval Sovětský svaz, se vrátit nehodlal. Oba její rodiče měli za sebou tvrdé válečné zkušenosti – maminka prošla terezínským ghettem a Osvětimí, kde ztratila prvního manžela, otec vstoupil do Svobodovy armády a přes bojiště východní fronty došel do Československa. 

Vyprávění a mlčení

Zatímco otec si v nové zemi rychle zvykl a adaptoval se, maminka se s novým domovem nesžila. Nenaučila se hebrejsky, s dcerou mluvila česky, díky čemuž pamětnice ovládá češtinu poměrně dobře. Chava Inbar patří mezi takzvanou druhou generaci, děti přeživších holocaust. Tyto děti holocaustu, jak je nazvala americká historička Helen Epstein, vyrůstaly bez prarodičů a širší rodiny, byly vychovávány často v mlčení, mlžení, nebo naopak zahlcení líčením prožitých útrap. Typicky vyrůstaly v několikajazyčném prostředí a s ne vždy zřejmou národnostní identitou. Pamětnice vzpomíná na své dětství, kdy z maminčina vyprávění slýchala o deportacích, bití, polévkách ze slupek, ukradených kůrkách chleba. Tvrdí, že si neuměla představit, že by maminky mohly vyprávět i o něčem jiném. Její matka doufala, že svým vyprávěním, které bylo nejdřív v němčině, později v češtině, přispěje k tomu, aby se na holocaust nezapomnělo.

Sen o domě

Naopak otec o svém osudu mlčel. Za války zahynula celá jeho rodina, snad proto byly jeho vzpomínky příliš bolestné a upnul se proto na novou zemi, nový jazyk, nový začátek života. Pro pamětnici tak rodiče vytvořili prostředí dvojí identity, izraelské a české. Československo, především město Slavonice, odkud maminka pocházela, se tak Chavě vybavovalo ve snech. Jedním z jejích nejsilnějších zážitků je sen o domě ve Slavonicích, kde nikdy předtím nebyla, ale když místo navštívila poprvé osobně, detaily viděné ve snu odpovídaly realitě. S dojetím vzpomíná na svou první návštěvu Československa v roce 2000: „Jeli jsme se synem autem a bála jsem se, že Slavonice nenajdeme. Když jsem poprvé uviděla nápis se jménem obce, byl to pocit, jako kdybych jela domů.“ Dům dostala zpět v restituci, ale později ho prodala.

Od té doby se Chava Inbar vrací pravidelně a cestuje mezi Izraelem a Čechami. V obou zemích žijí její dvě děti, obě jsou jejím domovem. Lituje pouze toho, že nepobývá v Čechách častěji. „V Izraeli jsem cítila, že Čechy, a především Slavonice, jsou část mé duše,“ přiznává.