Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr. Helena Illnerová , DrSc. (* 1937)

• narozena 28. prosince 1937 v Praze

• fyzioložka a biochemička

• otec židovského původu Karel Lagus vězněn za války v Osvětimi

• dědeček z matčiny strany Bohumil Baxa zastřelen během heydrichiády

• v letech 1956–1961 studium biochemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

• od roku 1961 působila ve Fyziologickém ústavu Akademie věd

• v roce 1966 se stala kandidátkou věd

• první na světě zjistila, že tvorba melatoninu v šišince mozkové je řízena biologickými hodinami

• roku 1966 založila turistický oddíl Sluníčka

• rok 1969 strávila s rodinou v USA na studijní cestě

• po roce 1989 se podílela na reorganizaci Fyziologického ústavu AV ČR

• v roce 1993 se stala místopředsedkyní AV ČR, v roce 2001 se stala její předsedkyní

• v roce 2022 žila v Praze

Během druhé světové války přišla o mnoho blízkých. Dědeček Heleny Illnerové z matčiny strany zahynul v rukách nacistů – během heydrichiády byl zastřelen na Kobyliské střelnici kvůli odbojové činnosti. Velká část otcovy rodiny pak zahynula v koncentračních táborech kvůli svému židovskému vyznání. Otci, který sám skončil v Osvětimi, několik let pomáhaly myšlenky na jeho manželku a dcery, které zůstaly v Praze. Nakonec se mu podařilo přežít a po válce se s nimi shledal. I přes všechny útrapy, které musela prožít, se nikdy nevzdala a celý život se snažila chovat tak, aby něco přinesla společnosti – což se jí také povedlo.

Kdyby bylo po anšlusu, tak už bych se nenarodila

Helena Illnerová se narodila 28. prosince 1937 v Praze pod jménem Lagusová. Její otec Karel Lagus byl právníkem. Maminka Libuše Lagusová pocházela také ze vzdělané rodiny, její otec Bohumil Baxa byl univerzitním profesorem a odborníkem na ústavu českého království. Určitou dobu působil i jako rektor Masarykovy univerzity v Brně. Jeho dcera studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, což tehdy nebylo u dívek ještě vůbec obvyklé, školu ale nedostudovala, neboť se vdala a měla dvě dcery, z nichž Helena Illnerová byla mladší. „V zásadě jsem se narodila docela těsně před začátkem druhé světové války. Vždycky mi rodiče říkali, že kdyby to už bylo po anšlusu Rakouska, který byl na jaře 1938, že už bych se nenarodila, protože by už neměli odvahu si mě pořídit.“

Otec Heleny Illnerové byl mojžíšského vyznání. Rodiče si až příliš pozdě uvědomili, jaké nebezpečí hrozilo Židům ke konci třicátých let. Tatínek se ještě pokusil opustit republiku. „Snažil se to udělat přes turecké velvyslanectví, protože byl obchodním atašé na tureckém velvyslanectví, ale oni poslali tu zprávu do Ankary a odtud již uvědomili nacisty v Praze,“ popisuje pamětnice. Karel Lagus byl do pracovního tábora v Terezíně převezen úplně prvním transportem[1] na podzim roku 1941. Helena Illnerová si pamatuje na den, kdy odjížděl, i když jí ještě nebyly ani čtyři roky. „To jsme se vrátili z vycházky a doma byl hrozný chaos. To člověk, i když byl úplně malý, tak cítil to vzrušení,“ vzpomíná.

Pochopil, že je vlastně postřílejí

Karel Lagus odešel do Terezína a pro jeho ženu nastala velmi náročná léta. Spoléhala se na svého otce, ale toho 5. června 1942 na Kobyliské střelnici zastřelili. Bohumil Baxa totiž za války získal informaci, že mají být zatčeni někteří čelní členové Sokola. „On všem poslal varování a podepsal se plným jménem, aby tomu uvěřili a včas mohli něco proti tomu dělat,“ vysvětluje jeho vnučka. Druhá záležitost, která nacistům vadila, se týkala toho, že Bohumil Baxa, jenž byl na začátku protektorátu předsedou všech zaměstnanců ve školství, odmítl podepsat příkaz, aby všichni Židé byli propuštěni ze svých pozic.

Libuše Lagusová tak zůstala sama s dvěma malými dcerami. Za války bylo nesmírně náročné shánět potraviny a matka musela obstarávat jídlo nejen pro sebe a své děti, ale i pro své příbuzné v Terezíně. Podařilo se jí zkontaktovat českého četníka, který tam pracoval. „Maminka zásobovala celou tatínkovu rodinu potravinami právě přes toho jednoho českého četníka,“ vzpomíná. Tím se samozřejmě vystavovala ohromnému riziku a nebezpečí.

Karel Lagus zůstal v Terezíně do roku 1944. „Na podzim toho roku šel také na východ, to znamená, že šel do Osvětimi,“ vysvětluje jeho dcera. Koncentrační tábor v Osvětimi naštěstí přežil. Na konci války byli vězni nuceni tábor opustit a vydat se na tzv. pochod smrti. „On pochopil, že je vlastně postřílejí, takže někdy v noci, když byli někde v lese, utekl,“ popisuje. Celou noc se schovával v lese, který prohledávali Němci se psy, ale nepřišli na něj. Úkryt pak nalezl u polské selky, kde ho nakonec přeci jen objevili. „Vedli ho, že ho zastřelí, a vtom přijížděl první ruský tank,“ říká. Karel Lagus opět přežil, ale tím pro něj válka ještě nekončila. Musel se bez peněz a ve vězeňských šatech dostávat složitě domů. Cesta ho zavedla do Krakova. „Tam se o něj postarali polští právníci. Když zjistili, že je tatínek zapsaný v předválečném seznamu pražských advokátů, tak dali dohromady i nějaké oblečení,“ vypráví Helena Illnerová. Z Krakova se Karel Lagus dostal do Košic a odtud pak přijel do Prahy s novou československou vládou, která byla v Košicích ustavena.

Pořád šel k tomu stolu, a nikdo ho nepoznal

Jeho rodina doma vůbec netušila, zda žije, nebo ne. Z tatínkových příbuzných se téměř nikdo nevrátil. Jediní, kdo válku přežili, byla jeho neteř a synovec a ti už byli doma. „Vzpomínám si, že jsme seděli u večeře, když jsme uslyšeli zvonek. Někdo šel otevřít, a najednou přicházel ke stolu nějaký pán a ten pán byl strašlivě hubený. Pořád šel k tomu stolu, a nikdo ho nepoznával, až moje sestra, které už v té době bylo asi devět let, zavolala: ,Tatínku!‘“

Republika mezi lety 1945 a 1948 byla sice formálně demokracií, ale komunisté už postupně a nenápadně přebírali moc a stále porušovali základní demokratické principy. „Byly povoleny jen některé strany a už ten Košický vládní program zakládal velkou váhu komunistů v našem státě,“ říká pamětnice. Otec Heleny Illnerové získal vysoké místo na ministerstvu průmyslu, ale po roce zjistil, že by se raději vrátil k právnickému zaměstnání a z ministerstva odešel. V roce 1948 ho vyškrtli z advokátní komory a musel si najít opět jiné povolání. „Pokud si pamatuji dobře, tak to podepsal stejný pán, který podepsal jeho vyškrtnutí z advokátní komory v roce 1939, ale to asi není tak neběžné, že to podepisovali ti samí,“ vzpomíná Helena Illnerová. Dlouho nemohl najít žádné zaměstnání, nakonec byl přijat do dokumentačního oddělení sklářského průmyslu. „Myslím, že tatínka v životě bavilo téměř všechno, takže ho začalo bavit i to sklo. Začal pečlivě studovat chemii skla. To byl možná taky důvod, proč jsem potom šla studovat chemii.“

Stát po roce 1945 velmi rychle ztrácel demokratické prvky a jedním z aspektů komunistického přebírání absolutní moci byla i dodnes nevysvětlená smrt Jana Masaryka, syna zakladatele státu T. G. Masaryka. „Pamatuji se, jak jsem přišla ze školy. To byl březen roku 1948, maminka hrozně plakala a v rádiu zrovna hlásili, že se zabil Jan Masaryk. Myslím, že to musela být pro strašně moc lidí obrovská rána,“ vzpomíná. Smrt Jana Masaryka, který byl už jen kvůli svému jménu symbolem demokracie, znamenala i jakousi symbolickou tečku za demokracií v Československu.

Už by to bylo příliš ideologicky zaměřené

Rodiče Heleny Illnerové byli oba vzdělaní a i v takovém prostředí vyrůstali, takže pro ně bylo naprosto zásadní, aby jejich dcery studovaly dobré školy. „Tak nás přihlásili do anglické obecné školy. Musely jsme se doučit všechno možné, protože během války jsme se zas tak moc neučily.“ Matka trvala na tom, aby obě její dcery chodily do Junáka. Ona sama totiž chodila do skautského oddílu, dokonce do úplně prvního dívčího skautského oddílu, který byl v Československu založen. Vedoucí tohoto oddílu byla Vlasta Koseová, zakladatelka dívčího skautingu u nás. „Maminka měla na skauting moc hezké vzpomínky, takže měla i velký zájem na tom, abychom i my se sestrou skautský život poznaly.“

Helena začala chodit do 37. oddílu, který se jmenoval Sluníčka. Jejich vedoucí byla Eva Filipová – Grizzly, vedoucími světlušek pak Hana Filipová – Bucla a Olga Loskotová – Ouško. „Holky Filipovy založily ten oddíl za války, takže to byl ilegální skautský oddíl. Potom ho samozřejmě převedly do poválečné doby.“ Na skauting vzpomíná jen v dobrém. Jezdily tehdy s oddílem do Krkonoš na Pomezní Boudy na chatu, která patřila sestrám Filipovým. „Teď se ještě ta stará Sluníčka schází, ale tam já nechodím. Moje sestra tam chodí, ale já jsem vlastně mezi ty skautky nikdy nepřišla. U mě oddíl skončil v roce 1948, když jsem byla ve čtvrté obecné, a tudíž ještě světluška,“ zakončuje. V únoru toho roku totiž převzali v Československu moc komunisté a Junák byl postupně zakázán a nahrazen komunistickým Pionýrem. Skautské oddíly dostaly možnost buď přejít do Pionýra, a tedy pod dohled režimu, anebo se rozpustit. Činnost oddílu Sluníčka tak byla ukončena. „Ještě možná se to mohlo tak rok táhnout, ale už by to bylo příliš ideologicky zaměřené.“

Prostě jsem věděla, že to nejde dohromady s tím, co si myslím

Kontakt s novým režimem přišel už velmi brzo, a to když její sestra končila devátou třídu a šla k závěrečným zkouškám. „Jako předsedkyni komise měla moji učitelku na občanskou výchovu. To byla děsná komunistka, ale děti ji měly rády, protože ona to s dětmi uměla,“ vzpomíná Helena Illnerová, která neměla tuto učitelku v lásce, protože jim během hodin vykládala, jak strašně špatný byl skauting. Po hodině si k sobě zavolala její kamarádku z lavice a vyptávala se, jak Helena Illnerová reagovala na tento její pohled na skauting. Rodiče se rozhodli, že aby sestra neměla potíže v přístupu ke studiu, bylo by dobré, aby Helena Illnerová vstoupila do Pionýra, kde byla většina jejích spolužáků. „Velice těžce jsem nesla to šátkování. Věděla jsem nějak, že to nejde dohromady s tím, co si myslím nebo vlastně s tím, k čemu mě rodiče vedli.“

Vstup do Pionýra stejně její sestru nezachránil a na gymnázium se nedostala. „Komise nakonec usoudila, že moje sestra by měla být vychována dělnickou třídou a že by se měla jít učit do továrny,“ říká pamětnice. Tam ji ale nevzali, protože byla příliš drobná, a tak nakonec skončila na učení v zahradnictví. Rodičům se povedlo ji po roce ze zahradnictví dostat a na gymnázium ji následující rok přijali. „Moje maminka si strašně přála, abychom dostaly vzdělání, a myslím, že to potom ovlivnilo všechno další.“

Když končila Helena Illnerová gymnázium, musela – ač měla samé jedničky – projít zkouškou, která ze všeho nejvíce záležela na kádrových posudcích[2]. „Myslím, že jsem ty kádrové posudky moc dobré neměla. Nicméně měla jsem tam, že se učím tak dobře, že se snad přizpůsobím a bude ze mě dobrá občanka naší československé vlasti.“ Helena Illnerová tak nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy.

To byl skutečně hrůzný konec dětství

Během studia dostal její otec infarkt. „Byl na tom docela špatně a tehdy se na to užíval lék reserpin, který způsoboval i deprese,“ vzpomíná na těžké chvíle. Maminka se rozhodla, že pro zlepšení manželova fyzického i psychického stavu bude nejlepší vozit ho na výlety do přírody, k tomu však potřebovala auto. Na možnost koupit auto se v dobách komunismu čekalo velmi dlouho a maminka se od nějaké kamarádky dozvěděla, že v republice působí jakýsi Belgičan, který odkupuje drahé šperky a za ně posílá peníze na Tuzex.[3] „Maminka měla nějaký šperk, který dostala od tatínka k výročí svatby, a rozhodla se, že jej tomu Belgičanovi prodá a on nám potom poslal peníze na takové malé autíčko,“ vysvětluje.

Situace se ale značně zkomplikovala, když byl tento překupník dopaden a celá kauza byla poslána před soud. K soudu měla jít i Libuše Lagusová. „Přestože její tatínek byl univerzitní profesor, tak se v posudcích objevilo, že je maminka buržoazního původu.“ O celé akci s autem nevěděl nic ani její manžel a s takovým posudkem, jaký maminka dostala, hrozilo, že bude u soudu odsouzena. Proces se konal v roce 1960. „Maminka měla strašný strach, že nás obě vyhodí z vysoké školy, protože už jsme končily, a den před soudem se oběsila. To byl skutečně hrůzný konec dětství,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětnice.

Informace o smrti matky proběhla novinami, takže Helena Illnerová musela i ve škole trpět dotazy vyučujících, jestli by se k tomu nemohla nějak vyjádřit. „Přišla jsem potom na to, že moje maminka všem mým kamarádům řekla, ať mě podpoří a nenechají mě vyhodit ze školy, takže maminka to plánovala dlouho dopředu,“ říká. I přes tento hrozný šok ona i její sestra vysokou školu dokončily.

Rozhodla jsem se, že to bude asi věda, která mě bude bavit

Když její sestra skončila vysokou školu, dostala umístěnku mimo Prahu, ale rodina se snažila být co nejvíce pohromadě. „Tehdy jsme strašně všichni potřebovali být spolu, protože maminčina smrt byla hrozný šok.“ Poté, co i ona sama dokončila studium na univerzitě, nastoupila na stipendijní a následně na aspirantské místo do Fyziologického ústavu Československé akademie věd. „Vždycky mě bavilo tisíc a jedna věcí a teď jsem se rozhodla, že teď to bude asi věda, která mě bude bavit.“

„Do fyziologického ústavu jsem byla přijata jako hotový chemik, který tam bude dělat pokusy, samozřejmě jsem vůbec netušila, jakým způsobem takové pokusy dělat,“ vzpomíná. Helena Illnerová se však v ústavu uchytila, a to na oddělení, kde se zkoumal vývoj savců. Heleniným úkolem bylo na potkanech sledovat tvorbu močoviny[4] během jejich vývoje. Vedoucím oddělení, kde působila, byl profesor Jiří Křeček a ten jí pak zadal jiný úkol. „Povšiml si v literatuře, že dlouhodobé osvětlení může pozměnit takový maličký orgán, který máme v organismu, ten se jmenuje šišinka neboli epifýza,“ vypráví. To ji inspirovalo a začala podrobněji studovat vývoj epifýzy a hlavně cyklické tvorby jejího hormonu melatoninu, který se vytváří vždy jen v noci.

„V noci jsem do zvěřince chodila s červenou baterkou a jednou jsem si tu baterku zapomněla a nechala jsem si pootevřené dveře na chodbu. Za těch pět minut, co tam do toho zvěřince přišlo jenom maličko bílého světla, se mi najednou všecky měřené hodnoty v té epifýze změnily. V zásadě jsem zjistila, že jenom to chvilkové osvětlení má obrovský vliv na epifýzu,“ vysvětluje. Tímto objevem se dlouho zabývala, až v literatuře objevila, že v živých organismech existují biologické hodiny, které se dají externím osvětlením posunout do jiného času. „Já jsem pro to úplně zahořela. Musím říct, že ten časový systém a ty biologické hodiny v živém organismu, že to je něco fantasticky zajímavého.“

To člověku pomáhalo přenést se přes chmuru ve společnosti

Mezitím se vdala za kamaráda z turistického oddílu Michala Illnera, který se později stal významným sociologem. Oddíl Slavoj Praha[5] byl pro manžele Illnerovy únikem ze života v režimu, který jim nevyhovoval. V oddíle se sdružovali lidé s podobnými postoji a názory, a především lidé, kteří si mohli vzájemně důvěřovat. „Člověk si mohl být jistý, že tam není žádný udavač. Ve skutečnosti, když přišel rok 1989, jsme trošičku znejistěli a mysleli jsme si, jestli se v nějakém seznamu nějaký kamarád neobjeví, ale zaplať Pán Bůh se žádný neobjevil, takže myslím, že v tom jsme měli velké štěstí.“ Jelikož výjezd na Západ byl režimem v podstatě znemožněn, využíval oddíl turistických a vodáckých možností republiky, případně Rumunska či bývalé Jugoslávie. „Ten oddíl člověku hrozně pomohl, že se mohl přenést přes všechny takové ty nelady ve společnosti a přes všechnu chmuru,“ popisuje Helena Illnerová.

V šedesátých letech převzal Slavoj Praha oddíl chlapců bývalé pražské Pětky[6]. Slavoj Praha měl k slavnému oddílu pražské Pětky blízký vztah, jelikož měli v Krkonoších chaty, které stály blízko u sebe – chatu Petrášku a Skočku. Ve Slavoji se k pětkařskému oddílu ještě založil oddíl děvčat pod názvem Děbenky. Na nějaký čas převzal nad tímto oddílem záštitu Jack Hájek, švagr Otakara Motejla. „Dokonce, co vím, tak Děbenky i na táborech skládaly skautský slib. Já bych asi tehdy k té symbolice moc nepřistupovala, protože bych si asi vždycky trošičku myslela, že to může potom vést k nějakým problémům, kdyby se na to pak přišlo,“ vypráví. Následně se založil i oddíl malých kluků, v podstatě vlčat, který se jmenoval Pišišvoři.

To bylo jedno z nejkrásnějších období v mém životě

Ke třem oddílům ve Slavoji Praha založila pamětnice v roce 1975 oddíl malých děvčat, v podstatě světlušek, který se jmenoval Sluníčka. Oddíl vedla deset let. „Musím říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších období v mém životě. Nemůžu říct, že bych Sluníčka vedla zrovna tak, že by skládaly světluškovský slib, ale na druhé straně si myslím, že všechny hodnoty, které se člověk sám naučil ve skautu, takové jako žít v pravdě, čestnost, kamarádství, pomáhat druhým a tak dále, tak k tomu je člověk samozřejmě vedl.“

Pokřik přebral oddíl od oddílu Sluníčka, ve kterém Helena vyrůstala, a zněl takto: „Sluníčka se jmenujeme, širým[7] světem putujeme, na cestu si svítíme, dobro, krásu vidíme.“ V oddíle byla Sluníčka vedena i k hodnotám literárním a kulturním. Každý rok se pořádala takzvaná Lyra, během níž se holky učily nejen poznávat kulturu, ale i ji samostatně vytvářet. „Ty holky skládaly neuvěřitelné básně! Skutečně krásné, a hlavně je i zhudebňovaly,“ vzpomíná. V oddíle také získala Helena svou skautskou přezdívku, a to díky tomu, když při ranní rozcvičce na táboře energicky vykopla nohu, až jí z ní odletěla holínka. Od té doby se Heleně ve skautu říkalo Holínka.

Jelikož oddíly v rámci Slavoje Praha nebyly ilegální, ale byly začleněny do povolených Turistických oddílů mládeže, museli vedoucí procházet různými turistickými cvičitelskými kurzy: „Potom se objevily dokonce i takové zkoušky, že jsme museli mít i pionýrské minimum. Člověk samozřejmě věděl, že nemůže děti vychovávat v tom pionýrském oddíle, protože by je vedl k pionýrskému slibu, a to bylo něco, k čemu člověk nemohl nikdy děti vést, aby tohle slibovaly.“

Ve Slavoji Praha vznikl jakýsi propletenec oddílu pražské Pětky a původních oddílů Slavoje. Slavoj Praha se stal dobrým patronem pražské Pětky, kterou dovedl až do roku 1989. Téměř 20 let Slavoji předsedal Michal Illner. Několik generací oddílů ve Slavoji se scházelo na chatě Petrášce. „Nám potom v roce 1984 stará Petráška vyhořela a my jsme ji do tří až čtyř let postavili znova a daleko větší. To byla šílená práce a na tom pracovaly absolutně všechny generace. A to nás hrozně dalo dohromady.“ 

V kapsách jsem měla nastrkané příbory

V roce 1966 se Heleně Illnerové narodil syn Jakub a rok poté dcera Libuše. V té době se začaly poměry v republice pomalu uvolňovat. Po okupaci sovětskou armádou v srpnu 1968 využili manželé Illnerovi na poslední chvíli situace a v roce 1969 vyjeli do Spojených států. Oba získali místo na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, Michal Illner na oddělení sociologie a Helena Illnerová na oddělení biochemie. „Měla jsem na sobě zimní kabát, a to bylo září. V kapsách jsem měla nastrkané příbory a tak, protože jsem věděla, že nebudeme mít na začátku žádné peníze a že nemám šanci si tam něco pořídit,“ vypráví. Rodina strávila rok v New Yorku, což byla na jednu stranu úžasná zkušenost, ale na druhou stranu také velmi stresující období. Oba museli hodně pracovat, aby se v novém prostředí uživili, a navíc s sebou měli dvě malé děti, kterým museli sehnat vhodnou pečovatelku.

Původně měli výjezdní doložku na dva roky, ale režim jim nakonec tak dlouhý pobyt neumožnil. „Někdy po Novém roce jsme dostali dopis, že pokud se nevrátíme do začátku září, tak budeme považováni za emigranty,“ vzpomíná. Helena a Michal Illnerovi byli pevně rozhodnuti, že emigrovat nechtějí, a tak museli svůj pobyt ve Spojených státech zkrátit. Poslední měsíc strávili manželé bez dětí, které poslali s babičkou domů, a celý měsíc stopem projížděli USA. „Poznali jsme strašně moc zajímavých lidí a bylo to zkrátka báječné.“

Nikdo nezkoumal, na čem pracuji po ideologické stránce

Po návratu z Ameriky pracovala stále ve fyziologickém ústavu. „Přece jenom to byla práce přírodovědce, takže mi určitě nikdo nezkoumal, na čem pracuji po ideologické stránce. Nemohla jsem si nijak rozšiřovat okruh spolupracovníků, nemohla jsem mít mnoho studentů, rozhodně jsem nemohla vést žádné oddělení, protože jsem nebyla ve straně a nepatřila jsem ke kádrovým rezervám,“ vysvětluje. Dvakrát ji přemlouvali, aby vstoupila do komunistické strany a jednou aby změnila pracoviště. Jedna soudružka jí dokonce vyhrožovala, že se její děti nebudou moci dostat na školu. „To mě sice, pravda, rozbrečelo, ale nikam jsem nešla, nikam jsem nevstoupila.“

Illnerovi byli rozhodnuti, že emigrovat nechtějí a museli proto dělat svou práci ve ztížených podmínkách režimu. Vědecká činnost v komunistické izolaci byla rozhodně obtížnější než v Americe, ale Helena Illnerová pracovala s velkým nasazením, takže se jí i přesto dařilo mít výborné výsledky. Zahraniční vědecké časopisy se do Československa dostávaly, takže alespoň touto cestou mohli českoslovenští vědci udržovat krok se západní vědou. Pokud se však časopisy věnovaly něčemu, co přesahovalo vědu, přes cenzuru neprošly. Asi největší komplikace, kterou režim Heleně Illnerové nastražil, byl zákaz vyjíždění do ciziny. Výjimkou byla již zmíněná cesta do Ameriky v roce 1969, ale to bylo těsně před tím, než normalizační režim výjezdy opět téměř znemožnil. „V roce 1987 jsem měla třeba na tři měsíce přislíbeno, že mohu jet do National Institutes of Health, měla jsem tam pracovat u jednoho svého kamaráda, a těsně před tím mi řekli, že nemohu vyjet. A ten doktor, co jsem tam měla u něj pracovat, pak udělal na našem velvyslanectví čoro moro.“ Takže v roce 1988 již Helenu Illnerovou na tři měsíce do Ameriky pustili.

Půjdeme se podívat na Illnerovou

„Věda se dělá hodně tak, že člověk pracuje a pracuje a potom jede někam na nějakou konferenci, kde ty svoje poznatky sdělí a je to přijímáno vědeckou komunitou. Takhle když člověk na něco přišel, tak to ani na konferenci sdělit nemohl,“ vzpomíná, jak byla práce vědce v komunismu obtížná. Někdy se tedy stávalo, že Helena Illnerová a její kolegové v Praze učinili objev a publikovali jej v nějakém časopise[8], který se třeba nedostal k dostatečně široké vědecké obci, a tím, že nemohli vyjet na konferenci, kde by svůj objev prezentovali, přišli o prvenství, jelikož na konferenci o tom mluvil někdo jiný. „Když na ty konference nejezdíte, tak vám chybí vnímání toho, co je teď zrovna nej nej. Je to jako v módě – kterým směrem jít a co teď všichni budou citovat. Ale může se vám stát, když vám to trochu myslí, že vy půjdete tak originálním směrem, že vy se stanete určitou módou,“ vysvětluje. Svým způsobem byla tedy izolovanost československé vědy i jistou výhodou, jelikož se člověk musel snažit najít si sám svůj směr a nebyl tolik ovlivněn obecným trendem ve vědě v té které době.

V roce 1989 se už Heleně Illnerové podařilo vyjet do Ameriky na konference. „Když jsem na jednu z nich v roce 1989 přijela, tak jsem slyšela: ,Hele, je tady Illnerová, půjdeme se podívat na Illnerovou,‘ protože už Illnerovou znali z literatury, ale v životě Illnerovou neviděli,“ vypráví. Jedna z konferencí, na kterou byla pozvána, patřila do tzv. Gordon Conferences, což jsou v oblasti biologie a chemie nejvýznamnější konference, na kterých se nepořizuje žádný zápis a kde se prezentují úplně poslední výsledky vědy. Na této konferenci měla přednášku. „Myslím, že v té době jsem skutečně byla na hranici vědy a dospěla jsem tam i jen s našimi malými prostředky.“

Ta doba byla strašně hektická

S režimem pochopitelně nesouhlasila a měla pořád nutkání se proti němu nějak ostřeji postavit. „Pravda je, že jsem si říkala, že až budou děti mít po škole, tak do toho půjdu.“ Demonstrací v roce 1988 a 1989 k výročí 28. října se však zúčastnila. „Něco se končilo a něco se začínalo. Končil se ten komunismus, což bylo báječné. Pro mě to bylo něco úžasného ani ne tak kvůli mně, ale kvůli dětem, protože když jsme se z Ameriky vrátili, věděli jsme, že jim blokujeme nějakým způsobem budoucnost. Mysleli jsme si, že sem patříme a že pracovat máme tady,“ vzpomíná.

Okamžitě po 17. listopadu 1989 se podílela na reorganizaci fyziologického ústavu, který bylo potřeba převést do nového politického režimu. Poté nastala devadesátá léta, která pro ni byla velmi náročná. S režimem si nezadala, odborná komunita jí důvěřovala a vědecké úspěchy, kterých dosáhla v rámci uzavřeného režimu, mohla teď ukázat celému světu. „Já jsem najednou měla otevřenou budoucnost ve vědě, protože byl o mě velký zájem. Dostala jsem návrh, abych pracovala v té skutečně nejlepší laboratoři v Americe. Dostala jsem okamžitě nabídku z Anglie.“

Od vzniku Akademie věd České republiky v roce 1993 se Helena Illnerová stala její místopředsedkyní. Podmínkou pro práci v zahraničí však bylo, že nebude zastávat takto vysoce organizační funkce. Nabízenou práci v nejpřednějších světových laboratořích tak musela odmítnout. Vzdát se své činnosti v Akademii věd (AV) v podstatě nemohla, jelikož viděla, kolik lidí na ni spoléhá a důvěřuje jí a cítila zodpovědnost, které se nemohla dost dobře zřeknout. „Strašně dlouhou dobu jsem se snažila se dobře držet ve vědě, ale dost dobře to nešlo, protože to byla doba strašně hektická.“

Místopředsedkyní Akademie věd byla osm let a zodpovídala za chemické a biologické ústavy Akademie. Ještě než se v roce 2001 stala předsedkyní Akademie věd, předala své oddělení ve Fyziologickém ústavu AV ČR své následovnici. „To jsem málem oplakala, protože to byl ten okamžik, kdy jsem měla všechny možnosti otevřené, pracovat v dobré laboratoři a něco udělat dál, ale už jsem nemohla, protože ty funkce mi to nedovolovaly.“ Akademii věd předsedala čtyři roky a na další období už do funkce odmítla kandidovat. „Myslím si, že člověk má brát tyto funkce v období, kdy je maximálně výkonný,“ vysvětluje.

Nikdy jsem neměla žádné ambice někam stoupat

Dlouhá léta vyučovala profesorka Helena Illnerová na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1994 stála u vzniku Učené společnosti České republiky[9] a v letech 2008–2010 byla i v jejím čele. Vznik Učené společnosti ČR byl podnícen situací po přerodu Československé akademie věd v Akademii věd České republiky po sametové revoluci v roce 1989. Po převratu totiž Akademie radikálně zrušila celý sbor akademiků, jelikož nebylo možné zjistit, kdo je skutečným odborníkem a kdo jím byl prohlášen z ideologických důvodů. Učená společnost vznikla tedy proto, aby v naší republice nechyběla instituce sdružující vynikající vědce a skutečné odborníky.

Když opustila předsednictví Akademie věd, byla jmenována předsedkyní České komise pro UNESCO. „Tuto činnost jsem pokládala za správnou, protože myslím, že UNESCO koná velmi chvályhodnou práci,“ říká. Funkci zastávala šest let. V roce 2013 stále působila v různých vědeckých radách, například ve vědecké radě Univerzity Karlovy a její Přírodovědecké fakulty. „Byla jsem do funkcí vždycky spíše tlačena. Sama jsem nikdy neměla žádné ambice někam stoupat, jen jsem chtěla dělat svou práci a dělala jsem ji pořádně.“ Další funkce, kterou si stále podržela až do roku 2013, bylo její předsednictví v Komisi pro etiku vědecké práce v Akademii věd, která má za úkol řešit různé kauzy odporující vědecké etice. „Když vidíte starší ctihodnou dámu, tak co s ní? Hodí se pro ni etika. Ale myslím, že už té etiky začínám mít pomalu dost.“

Skaut je vůbec nejdůležitější pro sociální výchovu

Po sametové revoluci v roce 1989 přešly všechny dětské oddíly ze Slavoje Praha pod záštitu Junáka do 5. oddílu a Slavoje Praha, který se stal součástí Klubu českých turistů. „Myslím, že dětské oddíly fungují dobře, ale nemají dost členů. Nastala doba, kdy si každý rodič myslí, že děti musí hlavně jezdit na tábory, kde se učí anglicky nebo kde se hraje golf nebo tenis. Nechápou, že ten skaut je vůbec nejdůležitější pro sociální výchovu. Já na to nedám dopustit, protože si myslím, že umět se chovat mezi více lidmi, umět se chovat v kolektivu, vědět, co to je přátelství, co to je spolehnout se na druhého, co to je odpovědnost, to se nikdy nikdo nemůže naučit na nějakém chvilkovém táboře, kam jede jednou za život a potom už ne, ale musí v tom vyrůstat,“ říká.

Bývalé Děbenky a Sluníčka se dodnes občas schází. „Jednou věcí mě strašně potěšily, že velkou většinou mají všechny děti, a to dvě, tři či dokonce čtyři. Dnešní doba nabízí takových možností, ale ony si uvědomily základní životní hodnoty a k těm pro ženu patří být maminkou a vychovávat děti pro další generace a tohle holky pochopily.“ Děti bývalých Sluníček, které ve svém oddíle vychovávala, už chodí také do oddílu, a tak se oddíl po generace znovu obnovuje. „Kdyby se mě někdo zeptal, co se mi v životě snad podařilo nebo na co nejradši vzpomínám, tak určitě by to byla rodina, byla by to práce, ale určitě by to byla i Sluníčka, protože práce s nimi přinášela obrovskou radost, protože ty děti byly báječné.“

Postupně se přesouvám někam jinam

Syn Heleny Illnerové Jakub vystudoval České vysoké učení technické a působil v informačních technologiích. Dcera Libuše vystudovala medicínu a pracovala v endokrinologickém ústavu.

Helena a Michal Illnerovi měli celkem pět vnoučat, kterým Helena pomáhala s učením a přípravou na zkoušku na gymnázium, což se rozhodla využít pro doučování dětí, které to nejvíc potřebují, a to dětí ze sociálně znevýhodněných rodin. „Už zvolňuju a postupně se přesouvám někam jinam. Začala jsem pracovat pro Člověka v tísni. Ten má takový hezký program doučování a já jsem si vzala na starost jednu romskou holčičku, která chodí do první třídy, tak si ji třikrát týdně beru ze školy a učím se s ní,“ říkala roku 2013. V roce 2022 žila Helena Illnerová v Praze.

 

[1] První transport byl označen jako komando výstavby, jelikož muži, kteří byli tímto transportem do Terezína odesláni, měli za úkol vybudovat pracovní tábor, kterým během následujících let prošly tisíce Židů.

[2] Kádrový posudek byl spis, kde byl zaznamenán postoj občana k režimu a i postoje jeho rodiny a známých.

[3] Síť obchodů, ve kterých se za zahraniční měnu nebo tzv. bony (tuzexová poukázka) dalo nakoupit zboží, které nebylo v normálních obchodech k dispozici.

[4] Močovina je konečným produktem dusíkového metabolismu a je sloučeninou uhlíku, dusíku, vodíku a kyslíku.

[5] Oddíl vznikl původně jako vodácký kroužek anglického gymnázia, poté byl kroužkem anglického i francouzského gymnázia, poté Slavoj mrazírny a až poté se stal Slavojem Praha.

[6] Pátý vodácký přístav.

[7] V původním pokřiku bylo slovo skautským, ale to během komunismu nemohlo v pokřiku zaznít, takže bylo nahrazeno slovem širým.

[8] Publikování článků v zahraničních časopisech týkajících se přírodních věd režim nezakazoval. V jiných oborech bylo často povinné publikovat přednostně v československých časopisech.

[9] Učená společnost České republiky je občanským sdružením spadajícím pod Akademii věd České republiky.