Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Illek (* 1954)

• narozen 20. března 1954 v Mariánských Lázních

• v letech 1969 až 1973 studoval na gymnáziu v Mariánských Lázních

• v letech 1973 až 1977 studoval na pedagogické fakultě v Plzni, obor učitelství prvního stupně a výtvarná výchova

• v roce 1977 promoce, sňatek, narození prvního syna, přestěhování do Chebu a nástup na základní školu jako učitel

• v letech 1978 až 1979 základní vojenská služba v Uherském Hradišti

• v roce 1982 odchod ze školství, nástup do Okresního kulturního střediska jako metodik pro fotografii, film a výtvarnictví

• v roce 1985 založení Galerie 4 v Chebu

• v letech 1986 až 1989 dálkové studium na Institutu výtvarné fotografie v Opavě

• v roce 1988 ašská výstava projektu Tvůrčí dílna dokumentární fotografie zakázána Státní bezpečností

• v roce 1990 pamětník zvolen do chebského zastupitelstva

• v roce 2003 inicioval projekt Chebské dvorky

• v roce 2015 se Galerie 4 v Chebu přestěhovala do nových prostor ve zrekonstruované barokní sýpce

Zbyněk Illek zasvětil velkou část svého života propagování fotografie jako svébytného uměleckého žánru. Výstavy dokumentárních fotografií, které pořádal v chebské Galerii 4, v době normalizace ukazovaly tehdejší realitu bez příkras a vzbuzovaly nelibost totalitní moci. 

Jeho rodiče Adolf a Eliška Illkovi přišli do západních Čech po druhé světové válce. Otec pocházel z Polné na Jihlavsku, matka ze severovýchodních Čech. Zbyňkův starší bratr se narodil na Šitboři, kde Adolf Illek pracoval jako správce statku. Později rodina přesídlila do Mariánských Lázní, kde se jim 20. března 1954 narodil mladší syn Zbyněk. 

Adolf Illek v té době pracoval jako střelmistr u Jáchymovských uranových dolů. Podmínkou jeho pracovního postavení, v němž měl přístup k výbušninám, bylo členství v KSČ. Matka byla fakturantkou v Západočeských dřevařských závodech. 

Srpnovou invazi vnímal jako zradu

Zbyněk Illek popisuje své dětství v Mariánských Lázních jako poměrně idylické, narušené jen rozvodem rodičů v jeho osmi letech. V šesté třídě začal navštěvovat dětský zálesácký klub pod vedením Jan Harvánka: „Od toho roku 1966 mi začal úplně nový život. Pravidelně jsme se scházeli každý týden, jezdili jsme na víkendové výpravy.“ 

Vzpomínky na politické uvolnění druhé poloviny šedesátých let jsou pro něj spjaty s automaty na žvýkačky, nevídanou vymožeností, která se v té době začala objevovat ve městě. V biografech se navíc objevily do té doby zapovězené kovbojky a westerny. 

Již jako čtrnáctiletý v roce 1968 zažil ve Slovanském domě koncert kapely Aktual Milana Knížáka: „Vymykal se všemu, co jsem do té doby měl možnost vidět. Na pódiu startovali motorku, házeli rýži a dělali podobné nezvyklé věci.“ 

Politika ho v té době nezajímala, nekriticky přijímal teze, které slýchal ve škole, a tak invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vnímal jako velkou zradu. Hned toho dne se sešel v klubovně s přáteli ze zálesáckého klubu. Vedoucí Jan Harvánek byl v té době na dovolené v Jugoslávii a dorazil až později, ale členové klubu společně zamířili na Mírové náměstí, kde stály sovětské tanky. Chtěli se zapojit do protestních akcí kapely Aktual, jejíž členové malovali na ulicích vápnem různé nápisy. Ti ale nechtěli dostat děti do problémů: „Nepustili nás k tomu, říkali, že si nás nevezmou na svědomí.“ 

Za polystyrenový traktor hrozil vyhazov

Ve školním roce 1969–1970 nastoupil Zbyněk na gymnázium a byl přímým svědkem, jak v prostředí školy probíhala normalizace. Ředitel Šindelář byl odvolán a ze školy muselo odejít i několik dalších profesorů. Vánoční besídky pořádané studenty byly zakázány, stejně jako oslavy majáles. 

Nová vyučující, která se stala jejich třídní profesorkou, studentům vytýkala nedostatečnou výzdobu učebny. Reagovali drobnou recesí: „Spousta mých spolužáků měla rodiče zaměstnané v lázeňství. Takže jsme obešli několik lázeňských domů, vypůjčili jsme si různé pokojové květiny včetně obrovského čtyřmetrového filodendronu a všechno jsme to nacpali do naší třídy. Když následující den třídní přišla do učebny, v té džungli nás skoro neviděla.“ Učitelka bohužel žert nepochopila a studenti měli problémy. 

Ještě větší potíže nastaly, když v následujícím školním roce dostali za úkol vyzdobit foyer školy k výročí „Vítězného února“. „Zajeli jsme do aranžovny v Ruské ulici a nechali jsme z polystyrenu vyřezat obrovský traktor, který táhl brány. Nad ním byl nápis: Únor bílý, pole sílí. V pondělí nato si nás zavolali do ředitelny a dostali jsme podmínečný vyhazov ze školy.“ 

Po maturitě roku 1973 nastoupil Zbyněk na pedagogickou fakultu v Plzni, obor učitelství prvního stupně a výtvarná výchova. Během studia začal rozvíjet svůj další velký zájem, lásku k fotografování. Dříve fotil jen na výpravách se zálesáckým klubem, nyní na fakultě založil fotokroužek. I nadále pokračoval ve výletech a pěších túrách po Čechách, tentokrát se spolužáky z vysoké školy. 

Poslední kapkou byl dozor v jídelně

Rok 1977 byl pro Zbyňka Illka plný životních milníků: odpromoval, oženil se, narodil se mu syn a s manželkou se přestěhovali do Chebu, kde nastoupil jako učitel do místní základní školy na Skalce. 

Brzy byl ale povolán na základní vojenskou službu do Uherského Hradiště, kde se školil ve zdravotnickém kurzu pro vojenské zdravotníky. Na vojně měl několikrát problémy, když se nechtěl řídit nesmyslnými rozkazy. Vojáci z jeho roty například měli nařízeno krémovat umělohmotné podrážky bot krémem určeným na kůži. Když jim řekl, že to dělat nemusí, nedostal na Vánoce dovolenou a nemohl o svátcích vidět svoji rodinu. 

Vojna mu přinesla ale také jednu pozitivní zkušenost. Seznámil se tu se slovenským grafikem a ilustrátorem Lubošem Longauerem, který se stal jeho prvním mentorem ohledně fotografie. Jeho úkolem bylo pořizovat fotografické reprodukce stránek z lékařských knih, ale Luboš Longauer ho zasvěcoval i do mnoha jiných technik: „Dával mi rady ohledně stavby a skladby obrazu, kompozice i výsledného zpracování.“ 

Po vojně se vrátil do školy na Skalce, kde působil až do roku 1982. Kromě učitelských povinností založil také fotokroužek a v řadách učitelského sboru byl velmi aktivní, zkoušel nové metody práce s dětmi. Postupně, zejména po narození druhého syna, však pociťoval stále silnější tlak, aby vstoupil do KSČ. Když odmítl, vedení školy mu nakládalo stále další a další povinnosti. Nejenže musel s dětmi nacvičovat na spartakiádu, ale dostával dozor v jídelně v pátek v odpoledních hodinách, kdy ostatní učitelé již dávno odešli domů. 

„Vzbouřil jsem se a žádal jsem po zástupkyni ředitelky, která byla zároveň předsedkyní školní buňky KSČ, aby se rozvrh dozorů předělal. Naznačila mi, že kdybych byl ve straně, ten dozor bych v pátek asi neměl,“ uvádí Zbyněk Illek. To pro něj byla poslední kapka. Rovnou ze školy šel požádat o práci do Okresního kulturního střediska, kde v té době hledali metodika pro fotografii, film a výtvarnictví. Ve škole dal výpověď a za dva měsíce nastoupil na nové místo. 

Na co galerie, dejme tam lahůdky! 

Jeho úkolem coby metodika byly pravidelné schůzky s amatérskými filmaři, pořádání výtvarných soutěží či provozování festivalu krátkometrážních amatérských filmů Minutafilm. Jeho osobní ambicí bylo věnovat více prostoru fotografii: „Bylo tu velmi malé společenské uznání fotografie coby svébytného uměleckého žánru. Mrzelo mě, že fotografie není brána jako součást výtvarného umění.“ 

Nadchl se pro myšlenku založit galerii věnovanou pouze fotografii. Ředitel Okresního kulturního střediska Jaroslav Kohout ho podpořil: „Pokud si sežene volný prostor, dostane peníze na rekonstrukci.“ Díky tipu od kolegy pamětník našel prostor v přízemí historického domu na rohu náměstí a Kamenné ulice, který byl do té doby veden jako klubovna SSM romské mládeže, ale ve skutečnosti byl zcela nevyužívaný. Po rok a půl trvající rekonstrukci byla galerie v prosinci 1985 otevřena pro veřejnost. 

Tomu však ještě předcházela jedna dramatická peripetie. „Těsně před otevřením se do zrekonstruovaného prostoru přišla podívat delegace z ONV a KSČ. Zazněly hlasy, jestli není škoda jej využít na galerii fotografie, že prý by se tam dala udělat prodejna luxusních potravin ESO nebo galerie Národní fronty,“ vypráví Zbyněk Illek. Kolega Tomáš Fasati z galerie v Banské Bystrici mu doporučil připravit ideologický materiál, který mocným úředníkům vysvětlí smysl jeho počínání. Zbyněk Illek vypracoval text, v němž činnost budoucí galerie shrnul do čtyř okruhů: aktuální angažovaná fotografie, práce s mládeží, metodické středisko fotografie a neobvyklé formy výstavnictví. Na základě toho vznikl její název Galerie 4. Druhým důvodem byla skutečnost, že v té chvíli šlo o čtvrtou výstavní síň ve městě. 

V letech 1986 až 1989 si Zbyněk Illek doplnil kvalifikaci tříletým dálkovým studiem na Institutu výtvarné fotografie v Opavě.

Po výslechu na StB podezíral kamarády

Hned první výstava vzbudila odpor chebských funkcionářů. Jednalo se o projekt s názvem Tři kapitoly z historie sovětské fotografie. Součástí výstavy byly totiž snímky Ljalji Kuzněcovy, zachycující Romy kočující v ruských stepích. „Samozřejmě jim nebylo po chuti ukazovat tuhle podobu Sovětského svazu,“ poznamenává Zbyněk Illek. 

Brzy po otevření galerie pamětník začal navštěvovat pražské ambasády západních zemí, které tuzemským galeriím zdarma nabízely oficiálně schválené výstavy zahraničních umělců. Brzy se mu podařilo uspořádat výstavu fotografií z Řecka, západního Německa a dalších států. V roce 1988 se v Galerii 4 konala francouzská výstava Konstrukce a fikce, kterou zahajoval tehdejší francouzský kulturní atašé Michel Métayer. „Druhý den brzy ráno si pro mě přijela Státní bezpečnost a šest hodin mě vyslýchali. Výstava je nezajímala, šlo jim o můj kontakt s Michelem Métayerem. Tehdy jsem ještě netušil, že to je kamarád Václava Havla a působí jako spojka mezi Francií a československým disentem,“ říká Zbyněk Illek. „Překvapilo mě, kolik toho věděli o mém soukromém životě. V průběhu výslechu jsem si uvědomil, že v mém okruhu nejbližších známých musí být někdo, kdo na mě donáší. V duchu jsem začal kádrovat své kamarády, což bylo hodně nepříjemné.“ 

Výslech se znovu opakoval asi po třech měsících. Příslušníci StB nabízeli Zbyňku Illkovi spolupráci, kterou však odmítl. Po roce 1989 zjistil, že byl veden jako kandidát tajné spolupráce s krycím jménem Udo.

StB si fotografie vykládala po svém

Největší rozruch před listopadem 1989 vzbudil projekt s názvem Tvůrčí dílna dokumentární fotografie. Muzea v pohraničí dostala za úkol nafotit dokumentární snímky ze Západočeského kraje. Protože muzeum v Chebu na to nemělo kvalifikované lidi, oslovilo Galerii 4 ke spolupráci. Zbyněk Illek vybral z místních amatérských fotografů patnáct nejlepších a kromě nich oslovil patnáct profesionálních fotografů, mezi nimiž byl Bohdan Holomíček, Pavel Štecha nebo Jindřich Štreit. Jako první region, na který měli zaměřit své objektivy, bylo vybráno Ašsko, kde všech třicet tvůrců strávilo jeden týden. 

Vznikl mimořádně zajímavý soubor fotografií, zachycující tehdejší realitu bez příkras. Fotografové si vybírali nejrůznější témata, někteří fotili zdevastovanou krajinu, jiní se vydali až k pohraničním zátarasům. „Fotograf Kocourek z Plzně portrétoval ředitele místních továren v jejich kancelářích. Někteří je měli strohé, jen s portrétem Gustáva Husáka. Jiní ale měli své kanceláře bizarně vyzdobené, třeba přízovým gobelínem s portrétem Lenina nebo vycpanou ještěrkou.“ 

Na výstavu v chebském muzeu se dostalo pět set snímků a poté se instalace přesunula do Aše. Tam ale začaly problémy: „Už na začátku vernisáže jsem viděl, že je zle, protože se tam začali objevovat takoví podivní lidé. Když skončila úvodní řeč, bylo to, jako když střelí do holubů. Většina místních lidí se rozprchla. Zůstalo jen několik statečných a ti pánové v baloňácích, kteří měli různé dotazy: „,Proč se fotilo tohle?‘ ,Co má znamenat tahle fotografie?‘“ Za několik dnů se pamětník dozvěděl, že výstava v Aši bude zakázána a katalog, který k ní vydali, má jít do stoupy. Část katalogů tedy ukryl ve sklepě u ředitele ašského muzea. 

Projekt měl opět dohru na Státní bezpečnosti. „Jeden z vyšetřujících třískal tím katalogem do stolu a říkal: ,Tak tohle je váš postoj k socialistickému zřízení?!‘“ Interpretace některých fotografií z pohledu StB byla vskutku bizarní. Největší pozornost vzbudil snímek Pavla Štechy zachycující tabuli cti poblíž továrny u hlavní silnice v Aši. Portréty vyznamenaných dělníků na ní byly zamlžené ranní rosou a v dálce na obzoru vyčuhoval tovární komín. „Oni si to vyložili tak, že komunisti na těch fotografiích mají jít do plynu. To by skutečně nikoho nenapadlo,“ dodává Zbyněk Illek. 

Pozornost StB v té době pociťoval i v každodenním životě. Jeden z estébáků ho sledoval cestou do práce, jindy ho vyslýchali v souvislosti s nelegálními plakáty k výročí 21. srpna, o kterých nic nevěděl. „Začínal jsem mít velký strach o děti, o rodinu. Nervově jsem se zhroutil, byl jsem v péči psychologa a bral jsem nějaké pilule. Psycholog mi pak doporučil, abych začal chodit na ryby a pořídil si psa. To mi opravdu hodně pomohlo.“ 

O Národní třídě se dozvěděl od Ukrajinců

V době těsně před 17. listopadem 1989 připravoval Zbyněk Illek výstavu ukrajinských fotografií. Ukrajinští umělci dorazili do Chebu přes Prahu a jeden z nich, který v Praze zůstal déle, je telefonicky informoval o událostech na Národní třídě. 

Druhý den po ukrajinské vernisáži Zbyněk Illek s dalšími lidmi zapálil několik svíček na kašně na chebském náměstí. „Pak jsme se tam začali scházet každé odpoledne po práci. A už to jelo,“ vypráví. Setkání, jichž se původně účastnila jen hrstka lidí, byla postupně početnější. Zbyněk Illek pomáhal informovat místní obyvatelstvo, když od studentů FAMU získával fotografie dokumentující pražské demonstrace, které vylepoval ve výlohách galerie. V kanceláři Okresního kulturního střediska vytiskl větší množství letáků, aniž by se setkal s protesty ředitele. Účastnil se založení místního Občanského fóra, v němž byli aktivní zejména lidé z chebského divadla. 

V listopadu 1990 pak kandidoval ve volbách do chebského zastupitelstva jako nezávislý a stal se jedním z chebských radních. 

Dvorky i nový prostor pro Galerii 4

Projekt Tvůrčí dílna dokumentární fotografie pokračoval i po roce 1989 nafocením dalších regionů: okolí Lubů, Mariánských Lázní, Františkových Lázní a Chebu. „Na fotkách jsou patrné změny, které se odehrávaly. Měnily se obchody, vznikaly nevídané věci jako nevěstince, prostitutky postávaly přímo na ulicích. Po deseti letech, v roce 1998, se fotografové vrátili i do Ašska a projekt se ještě jednou zopakoval za dalších deset let. 

Díky kontaktům navázaným v minulosti na západních ambasádách mohl Zbyněk Illek pokračovat také v zahraničních výstavách, například výstavou světoznámých fotografů firmy Polaroid. Účastnil se také workshopů v zahraničí, kde studentům přednášel o dění v listopadových dnech roku 1989 v Československu. 

S nástupem digitálních technologií se začaly zvětšovat formáty fotografií a původní prostory Galerie 4 na rohu Kamenné ulice už nestačily – jejich klenuté stropy neposkytovaly dostatek rovné plochy pro zavěšení velkých formátů. Roku 2015 se proto galerie přestěhovala do nově zrekonstruované barokní sýpky na Františkánském náměstí. 

Zbyněk Illek stál roku 2003 také u zrodu projektu Chebské dvorky, který oživil do té doby zapadlé městské prostory výstavami, ale i koncerty, divadlem, workshopy a performancemi. Nápad na podobnou multikulturní akci nosil v hlavě již od roku 1983: „Tenkrát nám to nepovolili, protože by prý neměli kontrolu nad tím, co se bude na dvorcích vystavovat.“ 

Práce, která přináší uspokojení

„V současné době fotografuje každý, ale ne každý je fotograf,“ uvažuje Zbyněk Illek. „Digitální technika dovoluje i člověku, který o záběru moc nepřemýšlí, udělat krásný snímek. Hranice mezi amatérskou a profesionální fotografií se pomalu smývá. V poslední době do toho ještě zasahuje umělá inteligence, která je schopna vytvořit působivý snímek. Myslím, že brzy se začne poměrně rozlišovat mezi skutečnými fotografiemi a těmi, které vznikly jiným než běžným způsobem.“ 

„Prožil jsem krásný pracovní život, protože můj koníček se stal mým povoláním. Myslím, že to je jedno z největších štěstí, protože ne každá práce přináší člověku uspokojení,“ shrnuje Zbyněk Illek svůj příběh. „Jsem vlastně šťastný člověk.“