Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jan Ihnatík (* 1922)

• narozen v roce 1922 v obci Poroškovo na Podkarpatské Rusi

• útěk do SSSR

• gulag u města Uchta

• voják československého vojska v SSSR

• dělostřelectvo

• Buzuluk

• bitva o Kyjev

• bitva o Bílou Cerekev

• Dukelský průsmyk

• velitel dělostřelecké baterie v bitvě u Jasla

• velitel dělostřelecké baterie v bojích u Liptovského Mikuláše

• účastník poslední bitvy 1. československého armádního sboru v obci Břest

• po válce zůstal v armádě

• v současnosti žije v Havířově

Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo, v Perečinském rajonu na Podkarpatské Rusi. Necelý rok po maďarské okupaci jeho rodného kraje se v květnu 1940 společně s dvěma přáteli rozhodl utéct do Sovětského svazu. Krátce po překonání hranic je však zadržela sovětská pohraniční hlídka. Jan Ihnatík pak prošel sběrným táborem ve Skolje, věznicí ve Stryji, v Umani a Starobělsku, kde ho za ilegální přechod hranic odsoudili ke třem rokům v nápravně pracovních táborech. Následně ho deportovali do gulagu u města Uchta, ležícího stovky kilometrů severně od Moskvy. Přestože podmínky musely být drastické, Jan Ihnatík si ve svých vzpomínkách na poměry v gulagu nestěžuje. Po několika měsících ho vedení tábora umístilo jako pomocnou sílu v nedalekém učňovském řemeslném středisku, kde měl větší příděly potravin. Propuštěn byl v roce 1943, kdy se přihlásil do nově vzniklých československých vojenských jednotek v SSSR. S dělostřelectvem pak prošel slavnými boji o Kyjev, Bílou Cerekev a Dukelský průsmyk. Jako velitel dělostřelecké baterie vedl své muže v bojích u Jasla, Liptovského Mikuláše a na území Čech. Když po válce zjistil, jaké poměry panují na Podkarpatské Rusi, raději se vrátil do Čech, kde vstoupil zpět do armády.

V údolí řeky Turja

Jan Ihnatík žil až do svých osmnácti let v rodné obci Poroškovo stojící v pohoří Polonina Runa. Tato obec se táhla devět kilometrů údolím řeky Turja a dřevěné chalupy byly roztroušeny i v okolních svazích. V jednom z takových stavení žila i rodina Ihnatíkova, která patřila k místním drobným rolníkům. „Polovinu domu jsme měli z nepálených cihel. Hodně se tam používal materiál z místních zdrojů, což bylo dřevo, kámen, nepálené cihly, sláma a rákosí. Lidé neměli dost peněz na nákup cementu nebo krytiny,“ dodává pamětník.

V Poroškovu ale nežili jen Rusíni, své domy tam mělo i několik českých, židovských a romských rodin. S žádnou národnostní komunitou místní většinoví Rusíni neměli problémy. Romové prý žili v osadě hned vedle Poroškova. „Žili normálně. Postavili si úhledné domky a měli i zahrady. Chodili na zemědělské práce a do lesa. Živili se prací,“ vypráví Jan Ihnatík, který také vzpomíná na místní komunitu Židů, jejíž členové v naprosté většině za války zahynuli v koncentračních táborech. „Židé u nás byli na výši. Lidé k nim měli úctu, protože Rusíny převyšovali jak vzděláním, tak celkovým chováním. Nebylo případu, aby nějaký chlapec nebo dítě se dopustil nějakého poklesku nebo trestného činu. Židé u nás měli opravdu dobré slovo.“

Jan Ihnatík v Poroškovu absolvoval obecní školu a pak ještě studoval dva roky na stavební škole v blízké obci Tuří Renety. Vzpomíná, že život v obci nebyl spojen jen s prací, ale čile tu kvetla kultura například v podobě místního divadelního či pěveckého spolku a obyvatelé prý byli úzce spjati s místní přírodou. „Učitelé nás vodili pod Poloniny. Sledovali jsme tam přírodu, nádherné lesy a učitelé nám vykládali o jednotlivých skupinách stromů. (…) Příroda tam byla posvátná. Neexistovalo zabít divoké zvíře. Naopak když byla tuhá zima, tak jsme dělali krmelce a krmili jeleny,“ vypráví Jan Ihnatík.

Místní lidé ale také velmi intenzivně vnímali události kolem mnichovské dohody, která se bezprostředně týkala také Podkarpatské Rusi. V listopadu 1938 po vídeňské arbitráži obsadilo jih země Maďarsko. Ve zbytku Podkarpatské Rusi pak panovala velmi napjatá atmosféra, protože nikdo netušil, kam spěje její budoucnost. Po kraji se pohybovaly polovojenské jednotky nazývané Karpatská Sič, jejíž členové byli většinou mladíci z oblasti Haliče. Tyto jednotky chtěly provést vojenský převrat a převzít vládu nad územím ovládaném Česko-Slovenskou republikou. Několik jejich členů se objevilo i v Poroškovu. „Chodili tam beze zbraně vystrojení v šedomodrých nových německých uniformách. Zpívali revoluční písně a prováděli výcvik. Lidé se s nimi nestýkali. Spíše se jich báli. Nevěděli, kdo to je.“

Právě někdy v této době se v Poroškovu nakrátko usadili vojáci československého dělostřeleckého oddílu. „V naší usedlosti byli jejich koně a dva vojáci. Tak jsem se s nimi seznámil. Brali mě za dědinu na výcvik. Rád jsem se na to díval a moc se mi to líbilo. Velitel baterie byl v kočáru a vždycky si mě vzal k sobě. Byl jsem hrdý, že jsem tam s nimi byl,“ vzpomíná pamětník na první setkání s dělostřeleckou jednotkou, v jejíchž řadách za 1. světové války bojoval i jeho otec a do které později sám nastoupil.

Myslel, že jde za lepším životem

V březnu 1939 ale celou Podkarpatskou Rus obsadilo maďarské vojsko. Jan Ihnatík stejně jako další mladí muži musel nastoupit k výcviku předvojenské přípravy v oddílech Levante. Lidé v Poroškovu žili velmi chudě a velká část z nich měla silné levicové smýšlení orientující se na Sovětský svaz a ovlivněné sovětskou propagandou. „Celková atmosféra tam byla válečná, protože Maďaři veřejně prohlašovali, že půjdou proti Rusům, a nám se to nelíbilo, protože nás učitelé ve škole vedli k Sovětskému svazu jako národu slovanskému a přátelskému.“ Jan Ihnatík se proto v květnu 1940 s dvěma přáteli rozhodl do této země zaslíbené odejít. „Nechtěl jsem žít pod maďarskou okupací. Viděl jsem také naději v tom, že Sovětský svaz půjde do války a vyhraje ji. Předpokládal jsem, že tam vznikne československá armáda a že se do ní dostaneme a oplatíme Maďarům to, co nám způsobili,“ vypráví pamětník a vzápětí dodává, jak to vidí z dnešního pohledu. „Udělal jsem chybu, ale kdybych neodešel do Ruska, tak bych vstoupil do maďarské armády a stejně by mě ta válka neminula.“

Přivítání na sovětský způsob

Krátce po přechodu hranic je zadržela sovětská pohraniční hlídka a všichni tři putovali do internačního tábora ve Skolje ve Lvovské oblasti, kde se již nacházely desítky uprchlíků různých národností. Po nějakém čase pamětníka převezli do věznice Stryje, také ve Lvovské oblasti. Dále následoval transport do věznice v Umani na střední Ukrajině, kde Jan Ihnatík prošel hlavními výslechy NKVD. V další věznici ve Starobělsku, ve východní Ukrajině, proběhl s pamětníkem rychlý soud. „Pořád jsem nevěděl, co se děje. Až byl soud, tak jsem jim řekl: ,Proč nás zavírají? My jsme měli rádi Sovětský svaz.‘ Odpověděli mi, že je to příkaz,“ vzpomíná pamětník, kterého tehdy za ilegální přechod hranic odsoudili k třem letům v nápravně pracovních táborech.

Následoval několikatýdenní transport v dobytčích vagonech až do velmi vzdáleného města Uchta v severním Rusku, kde pamětníka zařadili do jednoho z místních pracovních táborů. Zatímco většina bývalých vězňů těchto nechvalně proslulých sibiřských lágrů vzpomíná hlavně na strašlivé podmínky panující v táborech, Jan Ihnatík má podle svého vyprávění trochu jinou zkušenost. „Někteří lidé si stěžují na tyto lágry. Já jsem se dostal ke starším lidem. Měl jsem osmnáct roků. Měli ke mně velké porozumění a ohled. Vždycky mě dali na lehčí práci. Ani fyzicky mě moc netýrali, i potravin jsem měl poměrně dost. (…) Hladem lidé nějak zvlášť netrpěli. Dali tak, aby člověk žil a mohl pracovat. V každém lágru byly jiné podmínky. Záleželo na vedení lágru, jak se dovedli postarat o ty takzvaný trestance.“

Jan Ihnatík tam například pracoval při výstavbě domů v lágru, těžbě dřeva nebo pomáhal při senosečích. Vzpomíná, že se tam setkal se spoustou spoluvězňů, z nichž prý většina byli mladí Poláci. I když už věděl, že poměry v Sovětském svazu nejsou takové, jak je vykreslovala propaganda, stále ještě neprohlédl systém fungování sovětské moci. „Na senosečích jsem se seznámil se staršími lidmi, kteří vyprávěli, za co jsou v lágru. To byla tragédie, tihle lidé ani nedostávali zprávy z domova. Nevěděli, co je s rodinou. Já jsem měl jiný problém. Nevěděl jsem o těch politických procesech a myslel jsem, že opravdu něco provedli a za to je zavřeli.“

Po nějakém čase Jana Ihnatíka táborové vedení umístilo jako pomocnou pracovní sílu do nedalekého učňovského řemeslného střediska, kde měl nejen lepší práci, ale také vyšší příděly jídla.

Z Buzuluku do Čech

Počátkem roku 1942 se začaly v Buzuluku formovat jednotky z Čechoslováků nacházejících se na území Sovětského svazu. Hodně těchto budoucích vojáků přicházelo z gulagů. V prosinci 1942 začali odvážet i vězně z lágrů v okolí Uchty. Jan Ihnatík do Buzuluku dorazil v únoru roku 1943. Absolvoval tam nejprve základní výcvik, pak poddůstojnickou školu a následně dělostřelecké učiliště v Irbitu.

Na podzim roku 1943 ho společně s dalšími vojáky čekal přesun po železnici do Kyjeva, kde se zúčastnil svého prvního bojového střetu. Ještě se však ani nesetkal s německými vojáky a málem přišel o život. Na vlak přepravující 1. dělostřelecký oddíl, ve kterém se také nacházel, totiž nedaleko města Priluky zaútočila německá letadla. Během chvíle tehdy zahynulo 54 československých vojáků. „Takové bylo uvítání na frontě. Ještě jsme nevystřelili a už tam byly obrovské ztráty. Podivné, že tam nebyla žádná protivzdušná ochrana. Bylo to nějaké divné zabezpečení transportu. Protivzdušné kulomety tam nebyly, protože při prvním napadení ti kulometčíci taky padli. Takže němečtí letci si mohli volně létat, jak chtěli.“

Bitva o Kyjev proběhla 3. až 6. listopadu 1943 a vojáci 1. československé samostatné brigády v SSSR v ní sehráli velmi důležitou roli a jako první se dostali do centra města. Předehrou útoku byla dělostřelecká palba. „Bylo nám určeno místo, kde bude palebné postavení a pozorovatelna. Nejdřív jsme museli odstranit německé mrtvoly. Bylo tam pobitých spousta Němců, tak jsme ten prostor museli vyčistit. Člověk vidí toho Němce, otevřený oči, ústa, mrtvý. Tak to si myslí, že tam bude ležet taky. Tak to bylo uvítání na frontu. Bombardování, posbírání mrtvol,“ vypráví Jan Ihnatík, jemuž bylo tehdy pouhých jedenadvacet let.

Nový rok prožil u Bílé Cerekve, kde se zúčastnil velmi těžkých bojů. Útok tehdy probíhal bez dělostřelecké podpory, protože přeprava těžkých zbraní a vozidel se zpozdila při přechodu zamrzlé řeky Ross. Bitvu tehdy zaplatilo životem mnoho československých vojáků. Mezi nimi i učitel pamětníka z obecné školy v Poroškovu Michal Olenič. „Vánoční svátky jsme prožili v třicetistupňovém mrazu buď venku, nebo v nějakém prázdném přístřešku. První dny roku 1944 jsme bojovali o Bílou Cerekev. Měli jsme útočit bez dělostřelectva. Němci nás přitiskli minometnou palbou, tak jsme se zahrabali do sněhu a teprve v noci jsme se z toho dostali zpátky.“

Jan Ihnatík se pak zúčasnil dalších bojů na Ukrajině a také Karpatsko-dukelské operace. Na konci roku 1944 se stal velitelem dělostřelecké baterie a své muže poprvé vedl v bitvě u Jasla. Jako velitel baterie se účastnil také bojů na území Slovenska a Moravy. Nejvíce vzpomíná na osvobození obce Břest nedaleko Hulína na samém konci války, které se zároveň stalo poslední bitvou 1. československého armádního sboru. „Podporovali jsme čtvrtý úderný prapor, který šestého v noci pronikl do Břestu. Tam vyplašil Němce a ti utekli. Dělostřelecká minometná baterie postupovala za praporem. Zaujal jsem palebné postavení na okraji Břestu. Už byl sedmý květen, nádherné počasí. Nevěděl jsem, co se děje vpředu, a vpředu probíhaly ještě nějaké boje ve vesnici. Protitankoví dělostřelci tam vytáhli kanon. Němci obsluhu postříleli. Němci tam ponechali mnoho ostřelovačů, kteří ze třech domků pálili, a kanon zůstal bez obsluhy. Pak jak jsem viděl, co se děje, tak jsem spustil minometnou palbu do míst, kde se Němci zdržovali. V poledne Němci vyrazili k útoku. Odrazili jsme je a hodně jich tam zůstalo pobitých. Měli jsme postupovat dál, ale prapor zůstal na místě v obraně. Němci pak sedmého v noci ustoupili, protože jim hrozilo, že zůstanou vzadu obklíčeni,“ vypráví pamětník o posledním boji, který stál život nejméně osmnáct československých vojáků. O den později se v Pivíně Jan Ihnatík konečně dočkal konce války, v jejímž průběhu byl třikrát lehce raněn.

Zůstal v armádě

Krátce po válce Jana Ihnatíka zařadili na Karvinsko, kde měli vojáci za úkol udržovat klid během československo-polského sporu o Těšínsko. Tam se také s mnoha dalšími vojáky dočkal demobilizace. „Chlapi odcházeli ve špinavých mundúrech, v zakrvácených pláštích. Bez ničeho. Povídali nám, že jsme splnili úkol, ať jdeme domů. Za co jsme bojovali tři až pět let, tak se nám v té době takhle odměnili. Poděkovali nám za bojové zásluhy, popřáli šťastnou cestu domů a to bylo všechno,“ vypráví s trpkostí v hlase pamětník, který následně odjel domů do Poroškova. „Jak jsem viděl tu situaci na Podkarpatské Rusi, že obsadili obce a města enkavedisté a všude samá komandatura. Já jsem měl už dost enkavedistů. Kluci mě tam přemluvili, že raději pojedeme do Čech a tam si zajistíme další existenci.“ Jan Ihnatík pak vstoupil zpět do československé armády, ve které zůstal až do penze. V současnosti žije se svou manželkou v Havířově.

Dodnes s láskou vzpomíná na svůj rodný kraj, který po válce několikrát navštívil a kam se chystá i letos. Po nástupu komunismu ale trvalo několik let, než dostal svolení k návštěvě svých blízkých na Podkarpatské Rusi. „Počítal jsem s tím, že budeme normálně jezdit do Podkarpatské Rusi, že Podkarpatská Rus zůstane v původním uspořádání v Československu. To ale odpadlo a na delší dobu tam byla železná opona a já jsem se tam dostal až za deset roků.“

SVOBODA, L. Z Buzuluku do Prahy. Praha: Mladá fronta 1974.

http://www.ustrcr.cz/cs/jan-ihnatik