Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Ihnát (* 1950)

• Narozen 25. června 1950 ve Slovenské Kajni

• v roce 1970 vystudoval obor mechanik měřicích přístrojů.

• nepřijat ke studiu na teologické fakultě v Bratislavě a Litoměřicích

• v letech 1970-1972 vojenská služba na Moravě, seznámení se salesiány

• od roku 1975 člen Kongregace Salesiánů Dona Boska, začátek teologických studií

• od roku 1978 v Praze, zaměstnán v podniku na výstavbu kolektorových sítí

• v roce 1985 v Berlíně, tajně vysvěcen na kněze biskupem J. Meisnerem

• zapojen do ilegální činnosti řádu, především vyučování teologie a formování spolupracovníků

• po sametové revoluci v duchovní správě u sv. kříže v Praze.

• v roce 2000 absolvoval jednosemestrální studium spirituality a formace v Římě.

• v současné době se věnuje pastorační a formační činnosti v rámci salesiánské kongregace (2023).

Příběh kněze Jana Ihnáta je příběhem kluka z malé vesničky východního Slovenska, kterému se dostalo hlubokého duchovního zážitku, jenž dal jeho životu nový směr. Když mu cestu kněžství zamítl komunistický režim, našel své místo v salesiánské rodině, kde ho dnes nikdo neosloví jinak než „otče Janko“.

Kluk ze Zemplína

Jan Ihnát se narodil 25. června 1950 v obci Slovenská Kajňa nad Topľou manželům Janu a Heleně Ihnátovým. Otec pracoval jako tesař, matka vedla domácnost. To znamenalo nejen péči o dvě děti, ale také správu hospodářství s dvěma kravami, prasetem a políčkem. Podobně jako celá vesnice byli rodiče tradiční katolíci a tak také vychovávali své dva syny, Jana a o pět let mladšího Milana. Nedělní návštěva kostela byla samozřejmostí, ale o víře se moc nemluvilo, brala se jako samozřejmost.

Po základní škole pamětník nastoupil v blízkém Humenném do učení v oboru mechanik měřících přístrojů. Během studií začal hodně číst a přemýšlet o životě. „V letech šedesát sedm - šedesát osm bylo možné dostat nějaké knihy z Říma, tak to se mi začal otvírat svět. No a potom jsem také poslouchal Svobodnou Evropu…“. Školu ukončil maturitní zkouškou v roce 1970.

Nový rozměr

Pro další směřování mladého muže byl zcela zásadní hluboký duchovní zážitek, kterého se mu dostalo v 18 letech na jednom z poutních míst. „Od té doby se můj život jaksi změnil,“ komentuje dnes svou zkušenost. Po maturitní zkoušce byl pevně rozhodnutý stát se knězem, ale ke studiu teologie nebyl přijat ani na fakultě bratislavské, ani později v Litoměřicích. Zklamání to bylo, avšak ne překvapení. O tom, kdo se v socialistickém Československu stane knězem, rozhodovala komunistická strana.

Nepřijetí na teologickou fakultu znamenalo pro mladého muže nástup na základní vojenskou službu. Povolán byl v roce 1970 k železničnímu vojsku ve Valašském Meziříčí, kde byl pověřen kontrolou přístrojů na měření radioaktivity. V rámci svých povinností cestoval po útvarech celé severní Moravy a o volných chvílích mohl navštěvovat také bohoslužby. Při jednom z výjezdů do Ostravy poznal salesiánské kněze, kteří působili při kostele sv. Jana Boska. Svěřil se jim se svou touhou po kněžství a dostal od nich naději: „Podívej se, když se do Litoměřic nedostaneš, to nevadí, můžeš studovat tajně.“ 

Mezi salesiány

Po ukončení vojny vedla jeho cesta zpět do Ostravy, za salesiány. Na vstup do řádu se připravoval pod vedením moudrého, velmi vzdělaného salesiánského kněze Josefa Novosada, k němuž získal plnou důvěru a na kterého stále s vděčností vzpomíná. „Já jsem byl formován tím, jak on přemýšlel o svém životě a k jakým závěrům přišel, a co je podstatné a co není. Měl jsem k němu plnou důvěru, protože jsem viděl, že lépe formuloval mé vnitřní hnutí, než já.“  Do ilegálně působící salesiánské kongregace vstoupil řeholními sliby v roce 1975.

Za pobytu v Ostravě byl pamětník zaměstnán na rafinérii ropy. Vzpomíná, že mezi tamními dělníky pracovali také bývalí vojáci wehrmachtu, kteří nedali na Hitlera dopustit: „Dal nám práci, odstranil nezaměstnanost, a když jsme byli na vojně, tak nám sehnal prostitutky,“ vychvalovali stále svého vůdce.

Platí, co vyzařujeme

V roce 1978 se Jan Ihnát přestěhoval z Ostravy do Prahy. Opuštění živého ostravského společenství, a zvláště pak blízkého otce Novosada, nazývá „přechodem z kvetoucího kraje na poušť“. V Praze si našel zaměstnání jako pomocník měřiče geodetů na dole. Důvodem přestěhování však nebylo budování pracovní kariéry, ale započaté studium teologie, které je nezbytným předpokladem pro přijetí kněžského svěcení.

Tajná studia si v tomto období salesiáni organizovali sami, přičemž důsledně dbali, aby jejich úroveň převyšovala teologickou fakultu v Litoměřicích a aby výuka měla pro studenty současně formační charakter. „Je důležité, aby ti lidé byli hlubocí… Neplatí to, co říkáme, platí to, co vyzařujeme.“ Vyučujícími byli především salesiánští kněží, ale byl mezi nimi také otec Josef Zvěřina, kterého si Jan Ihnát velmi vážil. Zvláště rád vzpomíná jeho slova: „Někteří mi vyčítají, že učím teologii kuchařky, oni si neuvědomují, že i obyčejná babička může osvítit velikého teologa,“ která souzněla s myšlenkami sv. Františka Saleského.

Hlad po vzdělání, probuzený otcem Novosadem, sytil také studiem italštiny, kterou uplatnil především v období po sametové revoluci.

Knězem skryté církve

Po ukončení řeholní formace a teologických studií byl Jan Ihnát svými přestavenými vyslán do Berlína, kde o slavnosti Všech svatých, 1. listopadu 1985, přijal z rukou biskupa Joachima Meisnera kněžské svěcení. Cesta do Německa i samotný obřad proběhly v plném utajení a ve skrytu žil pamětník své kněžství až do sametové revoluce.

Jeho odjezdu do Berlína předcházel týden duchovních cvičení. Absolvoval je na faře v Hrubčicích u Prostějova, kde je pohřben benediktinský opat Přemysl Coufal, kněz skryté církve, jenž byl v roce 1981 zavražděn. U jeho hrobu se modlil v předvečer svého svěcení.  

Kněžskou službu vykonával především pro salesiánské společenství, například duchovním doprovázením manželů, výukou a formací salesiánských spolupracovníků a aktivitami s mládeží. Specifickým salesiánským projektem pak byly tzv. chaloupky, což byl systém několikadenních pobytů skupiny chlapců v přírodě, kde prožívali improvizovaný život jako v salesiánských oratořích, hry, pobyt v přírodě i duchovní formaci.

Přestože všechny aktivity salesiánského společenství probíhaly konspiračně, státní bezpečnost o nich většinou dobře věděla, neboť své spolupracovníky měla všude. K výslechu do Bartolomějské ulice byl předvolán také otec Jan. „Oni si mě oťukávali. Pozvali si mě, ptali na různé věci a nechali mě pak. Asi rok jsem chodil domů s taškou před žaludkem, abych, když dostanu ránu, abych nepadl.“

Občanem

Skoro 12 let pracoval ve firmě na výstavbu kolektorových sítí. Firma měla volnější pracovní dobu a současně nabízela týden dovolené navíc, což bylo pro jeho množství duchovních aktivit významné.

Jako občan se intenzivně zajímal o politické dění i aktivity nezávislých iniciativ, avšak přímo se do nich nezapojoval. Salesiáni své poslání viděli ve vzdělávání, formaci a duchovním doprovázení dětí, mládeže a rodin a politickými aktivitami nechtěli na sebe navázané lidi uvádět v nebezpečí. „Když ty rodiny riskují a posílají nám děti, tak je nebudeme zatěžovat tím, že podepíšeš třeba Chartu…,“ vysvětluje dnes postoj řádu.

Nová doba, nové úkoly

Sametovou revoluci přivítal Jan Ihnát s nadšením. Skrytá církev, včetně salesiánské kongregace, mohla vyjít z ilegality. Také otec Jan zanechal budování pražských kolektorů a nastoupil do duchovní správy. „Naivně jsem se domníval, že mám zkušenosti, že znám život, že jsem pracoval a tak dále. No ale když k vám přijde člověk po padesáti letech ke zpovědi, to je zkušenost, kterou nikde nezískáte,“ popisuje s pokorou své začátky.

Nová společenská situace s sebou přinesla jiné těžkosti. Po navrácení řádových domů se mladí i starší bratři opět učili žít ve společenství. Nebylo to jednoduché. Vznikala různá napětí, vyžadující od představených značnou moudrost a trpělivost. S těmito změnami souvisely také bolestné odchody některých spolubratří, kterými pamětník hodně trpěl.

Poslání svého řádu v dnešní době vidí jasně: „Myslím si, že posláním salesiánů je vytvořit domov. Tady je spousta dětí, které neví, jak má vypadat domov, vůbec neví, jak má vypadat matka, vůbec nechápou, co to je rodina...“  „Don Bosko se nesnažil, aby měl (v řádových oratořích) pořádek, ale aby získal srdce.“

U svatého kříže

Prvním místem oficiálního kněžského působení otce Jana byl kostel sv. Kříže Na Příkopě, u něhož byl v lednu 1990 ustanoven společně s otcem Josefem Kubínem. Starší salesiánský spolubratr, jenž si prošel komunistickým žalářem, se stal pamětníkovi nejen dobrým kolegou v duchovní správě, ale především průvodcem a moudrým učitelem duchovního života.  

V publikaci „Josef Kubín – člověk v nesprávné době na správném místě“, vzpomíná pamětník na svého učitele také těmito slovy: „Na jednu vlastnost by se u pana Kubína, jak jsme ho nazývali, nemělo zapomínat. Jak geniálně pochopil význam humoru. Dokázal využít svoji humornou vlastnost v mnoha těžkých situacích a velice pohotově. Když církevní tajemník panu Kubínovi odebíral státní souhlas, řekl mu, že už ho až do smrti nedostane zpět. Pan Kubín mu pohotově odpověděl: ,Do vaší smrti, pane tajemníku?‘.“
Humorem – nástrojem převzatým od svého učitele, dnes slouží lidem také jeho žák. Pod jménem Giovanni Tanhi (čti pozpátku) trpělivě sestavuje a rozdává sborníčky krátkých vtipů na každý den v roce, aby lidem pomohly nést tíhu dne a uchovat radostnou mysl.

Velkým koníčkem pamětníka je průvodcovská služba po Praze, kterou pro italské turisty a své přátele vykonává od počátku 90. let. Když popisuje úžas prováděných Italů nad krásami a historií Prahy, nelze nevidět, jak je na své město hrdý.   

Ve věčném městě

V roce 2000, po deseti letech služby u sv. Kříže, byl svými řeholními představenými vyslán na semestrální kurz formace v Římě. Někteří spolubratři se divili, že se ve svých 50 letech dává na studia, ale hlad po vědění, který v něm kdysi vzbudil otec Novosad, byl silnější. „Stále se vzdělávat považuji za jednu z největších povinností každého kněze,“ byla slova jeho učitele.

Studia v Římě zvládl a svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Pobyt v Římě mu přinesl řadu impulsů, ze kterých stále žije. Vedle vlastního studia, hlubšího uvedení do psychologie a spirituality, dostal možnost osobně se seznámit s významnými autory duchovní literatury, navštěvovat knihovny a poznávat historii věčného města, kterým ochotně provázel české turisty.

Získat srdce

V současnosti se Jan Ihnát intenzivně zasazuje, aby v salesiánské rodině byla veškerá činnost spojena s modlitbou a kontemplací, jako tomu bylo u jejího zakladatele Dona Boska. Věnuje se překladům duchovní literatury, zvláště pak textům, souvisejícím s životem sv. Františka Saleského a Dona Boska, formačním aktivitám v rámci salesiánské rodiny a duchovnímu doprovázení.