Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Antonín Hýža (* 1924  †︎ 2010)

• narozen 21. října 1924 v Brankách u Vsetína

• studoval na reálném gymnáziu F. Palackého ve Valašském Meziříčí, navštěvoval seminář v Olomouci

• za války totálně nasazený ve Zbrojovce ve Vsetíně

• po uzavření semináře členem Společenství založeného Vladimírem Neuwirthem

• zatčen a v letech 1962-1964 vězněn ve Valdicích

• ve vězení tajně studoval teologii

• ve vězení v roce 1963 tajně vysvěcen na kněze kardinálem Korcem

• po propuštění za pomoci kardinála Tomáška výmaz trestního rejstříku a získání státního souhlasu

• až do smrti působil jako kněz v Plzni

• roku 1998 jmenován papežským prelátem

• 18. ledna 2010 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řádové jméno Rosarius

• zemřel dne 10. února 2010 v Plzni

Dětství a studium

Monsignore Antonín Hýža se narodil 21. října 1924 v Brankách na Moravě, u Valašského Meziříčí. Má jednu sestru. Vystudoval reálné gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí. Jeho školní výsledky nebyly nejlepší, měl hodně čtyřek. Kvůli dojíždění do školy strávil mnoho času na cestách a dětských hrátek si příliš neužil. Pak byl ovšem rok doma, kdy hlavně chodil do lesa a četl svou oblíbenou poezii – Zahradníčka, Rilkeho, Renče. Maturitu složil až po válce, kdy ji dělalo několik ročníků najednou, protože za války to nebylo možné.

Za II. světové války byl Antonín totálně nasazený ve Zbrojovce ve Vsetíně, kde vyráběl kulomety do letadel. Po skončení války a složení maturity zahájil studium bohosloveckého semináře v Olomouci. Seminář byl ale v roce 1950 uzavřen, a proto se začalo scházet tzv. Společenství Vladimíra Neuwirtha, které mělo částečně nahradit seminář a duchovní vzdělání.

Společenství

Antonín se stal členem Společenství. Jednalo se o volné sdružení věřících lidí, kteří se i po roce 1948, v době pronásledování církve, chtěli nábožensky vzdělávat a žít svou víru ve společenství spřízněných duší. Společenství mělo tři sekce – sekci svobodných (20 členů), sekci vdaných a ženatých (pět rodin) a sekci bohoslovců a kněží (asi 30 členů). Lidé, kteří se do Společenství zapojili, skládali tento slib: „Slibuji trojjedinému Bohu, v přítomnosti Matky Boží Panny Marie a všech svatých, že budu pracovat na obnově světa, zvláště naší vlasti, v duchu evangelia Ježíše Krista, podle zásad papežských encyklik a ve spojení se Společenstvím. K tomu ať mi dopomáhá Bůh, na přímluvu Matky Boží a všech svatých. Amen.“

Společenství bylo založeno v Olomouci Vladimírem Neuwirthem. Lidé, kteří se do něj zapojili, se pravidelně setkávali a měli přednášky na duchovní témata. Antonín přednášel na téma: Poznávat a plnit vůli Boží. To se také stalo jeho životní zásadou a důležitým principem jeho duchovního života. Brzy po založení Společenství začalo pronásledování církve komunistickým režimem. Nejprve byly na jaře 1950 zlikvidovány řeholní komunity. Tyto události přiměly Vladimíra Neuwirtha, aby se snažil utajit činnost Společenství, protože „těch svědků už je ve vězení dost,“ ale je třeba vydávat svědectví o víře venku, mezi lidmi mimo vězení. Vladimír se snažil získat pro Společenství také nějaké útočiště. Centrum jejich činnosti bylo na Opavsku, a proto začali na Opavsku pod horou Pindulí (což je hora, ve které mají spát slezští rytíři, aby v době nouze osvobodili české země, obměna Blaníku) budovat společnými silami dům pro svá setkání. „My jsme pracovali s profesorkou Kůrkovou. Každý jsme tam nechali celou svou dovolenou – tři týdny. A první týden si ti dělníci mysleli, že jsme manželé. Druhý týden si mysleli, že se budeme brát. A třetí týden už byli z toho úplně vedle. Ale také to vzbudilo zájem místních obyvatel, začlo se o tom mluvit a začly první výslechy – tajné, takže jsme jeden o druhém nevěděli. Bylo to celkem dobře organizované, protože ty přednášky byly v zubní ordinaci, vlastně na poliklinice. Takže když doktorka skončila, tak se tam nastěhoval doktor... Sedl si do toho zubního křesla, druzí si dřepli na zem a přednášel jim morálku. V době, kdy začlo první zatýkání, už měli nahrané celé metry těch přednášek. Takže jsme byli zatýkáni na třikrát. Ta první skupina dostávala tresty od sedmi do třinácti let. A druhá skupina, mezitím nastoupil v Rusku Chruščov, pak už dostávala mírnější tresty – od tří do sedmi let. Ale ve skutečnosti ta druhá skupina byla zavřená deset měsíců a přišla amnestie. A na tu amnestii je propustili. My, třetí skupina, mezitím nastoupil Chruščov, dostávala už jenom tresty do půldruhého roku.“ Po zatčení byl dům Společenství vyvlastněn, pravděpodobně ho odkoupil nějaký člen StB, protože ti měli předkupní právo na zabavené věci.

Než bylo Společenství odhaleno, mělo dobrý systém utajení. Vždy se scházeli jen dva lidé, veškeré kontakty probíhali přes důvěryhodnou spojku. Pro zmatení se také bohoslovci scházeli s děvčaty. Mons. Hýža se setkával s prof. Vlastou Kůrkovou, která mu nosila nové úkoly a které také odevzdával vypracované. Veškeré materiály Společenství se přechovávaly v asi dvanácti archivech. Všechny byly odhaleny StB, kromě jediného, který byl zrovna u Antonína Hýži. „Ten archiv Společenství, protože bylo veliké nebezpečí, že ty archivy najde Bezpečnost, tak se přechovávaly na několika místech a těch míst bylo asi dvanáct, z toho se zachoval jediný archiv a to byl zrovna u mě. Takovým zvláštním řízením Božím. Totiž některé věci tam byly dvakrát a třikrát. A mně bylo líto to vyhazovat, tak jsem to také přechovával. Takže první štos bylo to, co tam bylo dvakrát, druhý štos, co tam bylo třikrát, a třetí štos byl teprve vlastní archiv. A když na to StB přišla, oni byli velice schopní na to hledání. Takže maminka je doprovázela a hrozně se modlila. Maminka tvrdila, že to byl zázrak, protože oni vzali ten první a druhý štos a ten třetí štos, jako by neviděli. Takže maminka má pocit, že když se vroucně modlila, že Panna Maria jim zalepila oči a že ten třetí štos skutečně neviděli, protože nedá se pochopit, proč by to tam nechali. A vlastně tam zůstal celý archiv. Jedině u mě.“ Archiv potom pamětník odevzdal zpět Společenství.

Vězení

Antonín dostal trest 18 měsíců vězení, který celý odseděl. Byl vězněn v letech 1962–1964 ve Valdicích. O vězení říká: „To byla moje vysoká škola. Protože tam se sedm profesorů chápalo jednoho bohoslovce, protože profesorů tam bylo mnoho, bohoslovec jsem tam byl sám. Takže jsem tam vlastně vystudoval teologii na vysoké úrovni.“ Morálku přednášel Ladislav Hanes, dogmatickou teologii přednášel slavný Josef Zvěřina. „Ale mně ji nepřednášel, protože když mě přijímali, nadporučík Protiva, to byl opravdový protiva, říká: ‚Tak vy rád studujete? Tak to vám doporučím Zvěřinu, ten hrozně rád poučuje. A když na to přijdem, a my na to přijdem, s tím počítejte, tak vám ta studia prodloužíme třeba na pět let.‘ Tak jsem šel za Zvěřinou, jsem mu říkal: ‚Pořád mají o vás zájem.‘ A Zvěřina, já jsem počítal, jak se lekne, a on povídá: ‚To je fajn.‘ A pokračoval: ‚Víš co? Budeme si tykat.‘ Ale tu dogmatiku mi potom nepřednášel, protože na to by rozhodně přišli. Takže mi ji přednášel redemptorista, výborný kněz.“ Studium teologie probíhalo ve vězení hlavně formou samostudia, protože některé knihy vězni měli, i když nebyly nejnovější, a dále přednáškami, které probíhaly při vycházkách na dvoře, kdy spolu mohli vězni volně hovořit, důležité byly osobní rozhovory. Monsignore Hýža byl ve vězení v roce 1963 tajně vysvěcen na kněze od kardinála Jana Korce, a z vězení tak vyšel jako vysvěcený kněz. Vzpomíná, jak se ve vězení učili nazpaměť básnický cyklus Václava Renče „Popelka nazaretská,“ který básník vytvořil ve vězení a tímto způsobem byl zachován a vynesen z vězení ven v paměti propuštěných vězňů.

Kněžské působení

Po propuštění z vězení se Antonínovi podařilo získat státní souhlas pro kněžské působení. Nejprve pracoval nějaký čas v tiskárně, potom si doplnil krátce vzdělání v litoměřickém semináři. Získat státní souhlas se mu zdařilo z několika šťastných příčin. Hlavní příčinou, která to umožnila, bylo uvolnění politických poměrů v roce 1968. Navíc probíhala jednání o pohřbu nedávno zesnulého biskupa Vojtaššáka, na který přijel i Mons. Kelly z Anglie. Právě probíhalo svěcení ročníku Hýžových spolužáků (mimo jiné nynější kardinál Vlk), na které on ale nešel, protože již vysvěcen byl. Kardinál Tomášek mu pak napsal potvrzení, že je vysvěceným knězem. A protože na arcibiskupství byl zmatek s příjezdem Mons. Kellyho a Antonín tam několik hodin musel čekat, tak bylo dost času, ve kterém mohl být případně vysvěcen, kdyby se o to více zajímaly státní úřady. Kardinál Tomášek mu také zařídil výmaz trestního rejstříku, takže již nic nebránilo jeho legálnímu kněžskému působení.

Jeho působištěm se v roce 1968 stala Plzeň, kde zůstal až do současné doby. Dvakrát byl dokonce formálně přeložen z Plzně do Plzně. V Plzni i přes svůj věk stále aktivně působí, jezdí na kněžské konference, kde má promluvy pro kněze i pro lidi při mši svaté. Vede duchovní obnovy a většinu svého času zpovídá. Je také zpovědníkem premonstrátů v Teplé.

Zkušenosti se Státní bezpečností

Antonín Hýža má bohaté zkušenosti s působením Státní bezpečnosti. StB kladla církvi nejrůznější překážky v jejím působení. Pamětník tuto činnost ilustruje následujícím příkladem: „Tu bych uvedl jeden příklad: Naše sestra františkánka byla jmenována generální představenou, to znamená, že sídlila v Římě. A měla pocit, že zná naše poměry. Takže sem jezdila na ten diplomatický pas. A měla pocit, že je dobře krytá, protože někdy byla převlečená do civilu, jindy byla zase v té klerice jejich, a tak to maskovala. Jenže celou tu dobu ji sledovala tajná bezpečnost. Takže když potom odjížděla na Západ, tak jí svlíkli do naha, vynašli jí všechny ty vzkazy a ty zprávy, které napsala, a následkem toho byli uvězněni naši františkáni, protože ti tam napsali zprávu o své činnosti, a to všecko se dostalo do rukou naší tajné bezpečnosti.“

Státní bezpečnost sledovala i Antonína. „Uchovávat se jaksi od těch činností tajné bezpečnosti stranou je v našich poměrech velice těžké a obtížné. Dodnes nás ty tajné bezpečnosti velice mírně sledují. Takže je to někdy i legrační. Takže jsem jel... Vždycky jsem se ptal, když jsem někam jel: ‚Prosím vás, jezdí tento člověk vždycky?‘ A oni řekli: ‚Nikdy jsme ho neviděli.‘ Tak to znamená, že ten člověk v koženém kabátě byl vlastně estébák. Takže měl jsem takovou legrační zkušenost. V době, kdy jsem myslel, že už nejsem sledovaný, jsem jel do Domaslavi a prostě jsem to poplet. Mezitím přemístili autobusy od nádraží na náměstí, tak jsem šel na náměstí. Tam jsem sedl do špatného autobusu a pak jsem šel přes pole do té Domaslavi. A když mě potom zajistili, tak jsem byl čtrnáct dní vyslýchaný, co jsem dělal v té Domaslavi. Protože tam mě ten policajt ztratil.“

Pamětník se domnívá, že zde i nyní existuje určitá snaha znemožnit působení církve a zkompromitovat ji. Za nejlepší způsob obrany církve proti různým nástrahám považuje dobrý křesťanský život.