Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bořivoj Hytych (* 1938)

• narozen 21. května 1938 v Terešově nedaleko Vyškova

• polovina obce byla německá, soužití Čechů s Němci až do konce války probíhalo bez větších obtíží

• konec války prožil i s dalšími rodinami v krytu poblíž obce, či schovaný v poli řepy

• po válce byli místní Němci vyhnáni z domovů a internováni na zámku ve Vyškově

• rodina měla polnosti i hospodářství, otec byl označen za kulaka a uvězněn na půl roku ve vykonstruovaném procesu

• kvůli původu měl Bořivoj obtíže se studiem, nakonec střední školu vystudoval a nastoupil do spořitelny

• po propuštění z práce nastoupil jako havíř do dolů v Ostravě, později pracoval v dolech na Rosicku

• pracoval u Státní báňské správy, kde byl zaměstnán až do důchodu

• v roce 2022 žil v Brně

Konec války v Terešově

Bořivoj Hytych se narodil 21. května 1938 do rodiny sedláka v obci Terešov nedaleko Vyškova. Za druhé světové války byl jeho otec totálně nasazen. V obci bylo hodně Němců, až do konce války však bylo soužití s Čechy bezproblémové. Bořivoj Hytych k tomu říká: „Lidi si vzájemně vypomáhali. Celou válku spolupracovali. Když měl někdo koně a jiný je neměl, tak mu vypomohl, ať to byl Čech nebo Němec.“

Do školy nastoupil v roce 1944, ale příliš tam nechodil, neboť škola byla často zavřená kvůli probíhající válce. Květnové dny roku 1945 strávil s rodinou a dalšími místními v krytu u obce Terešov. Vzpomíná si, že je přicházející sovětská vojska zaskočila: „Sověti nepřišli z východu, ale z jihozápadu. Malinovského armáda všechny překvapila, ale dopadlo to dobře, nikoho nezastřelili,“ líčí pamětník nepřehlednou situaci na konci války a ve vyprávění pokračuje: „Sověti stříleli na Vyškov. Ty granáty letěly tak přiměřeně rychle, takže jak jsme je viděli, tak plác sebou do řepy, tam jsme přežili nějakých pár dnů, než jsme se vrátili zpět do Terešova.“

Konec války v obci byl poznamenán tragédií: „V obci byl jeden Němec, echt nacista. Když nás Sověti osvobodili, tak udělal to, co Joseph Goebels,“ popisuje pamětník hrůzný konec místní rodiny. „Ten Němec zastřelil všechny svoje děti, měl čtyři, i manželku a sebe. Páč věděl, že by špatně dopadl,“ dodává Bořivoj Hytych. A skutečně, po skončení války se vztahy mezi Čechy a Němci v obci vyostřily. Na tuto dobu nemá dobré vzpomínky: „Dokonce došlo k tomu, že sousedy, které znali, tak museli z domu ven a hnali je do Vyškova do tzv. koncentračního tábora. Tam byli tito lidé ubytováni a museli chodit pracovat, kde bylo potřeba. Čeští lidé se k tomu postavili velice špatně. Ti lidé [myšleno Němce z Terešova] za nic nemohli,“ uzavírá Bořivoj Hytych.

Negativní vliv na výchovu socialistického člověka

Jelikož jeho rodiče hospodařili na statku, měli polnosti i dobytek, byl jeho otec v roce 1948 prohlášen za kulaka a souzen ve vykonstruovaném procesu za podíl viny při úhynu dobytka. „Naštěstí ale sousedé – to je obec Hlubočany – Terešov a Terešov je osada, která patří k Hlubočanům. Z Hlubočan tam byli u soudu ti, kteří svědčili v jeho prospěch, takže po tom půl roce se vrátil domů,“ popisuje Bořivoj Hytych dopady kolektivizace na jeho rodinu. Otec potom už v zemědělství nepracoval, dělal závozníka.

Tato skutečnost se však promítla do možností ke studiu a Bořivoj Hytych měl obtíže se získáním doporučení. Nakonec ale střední školu vystudoval a nastoupil do spořitelny jako likvidátor. Soudruhům se však nelíbilo, že je syn kulaka ve styku s veřejností a z obavy, že by Bořivoj mohl mít „negativní vliv na výchovu socialistického člověka,“ ho vedení ze spořitelny propustilo.

Vydal se proto do Ostravy, kde se stal havířem. Po dvou letech začal také studovat vysokou školu a propojení studia se svou tehdejší praxí hodnotí jako velmi zajímavé: „Přes prázdniny jsme chodili na různé brigády i na Petra Bezruče, tam byly šedesátkové sloje, tak jsme si museli vzít kožené návleky a jít na bok. Když nebyl vytvořen dostatečný spád uhlí v rubání, tak se to muselo lopatou, aby se to posunovalo, a když jsme nestíhali, tak se s námi nemazlili,“ vzpomíná s úsměvem.

V Ostravě celkem strávil sedm let. I tam ho ale komunisté dostihli: „Nějak se dozvěděli, že tam studuji. Říkali, že to není možné, že nemůžu studovat a musím jít manuálně pracovat. Vyhodili mě, ale naštěstí už jsem tam měl známé a byli tam i někteří rozumní lidé,“ popisuje. Pak dostal umístěnku do rosických dolů. V té době se také oženil a pak i s manželkou dostali umístěnku do cementárny v Mokré.

Charta umouněná od uhlí

Po mnoha peripetiích dostavěli manželé rodinný dům v Brně a Bořivoj Hytych nastoupil do nové práce u Státní báňské správy, kde byl zaměstnán až do důchodu. Práce to byla velice pestrá. S úsměvem vzpomíná například na vyšetřování případu, kdy si jeden havíř schoval v dole za výstruží podpisové archy Charty 77. Probíhalo rozsáhlé vyšetřování a hledání, ale archy se nikdy nenašly.

Ve svém zaměstnání bohužel nezažil jen tyto úsměvné epizodky. Měl na starosti i vyšetřování mnoha důlních neštěstí, při kterých byly i oběti na životech. Přesto tato práce Bořivoje Hytycha bavila a naplňovala.

Bořivoj Hytych byl ženatý, měl dvě děti a osm vnoučat. V roce 2022 žil s manželkou v Brně, v domě, který v 70. letech 20. století svépomocí postavili.