Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hýř (* 1948)

• narodil se 9. prosince 1948 v Habartově u Sokolova

• žil s rodiči ve starém Mostě, později v Lubenci

• studoval Vysokou školu zemědělskou v Praze

• na začátku okupace vojsky Varšavské smlouvy skrýval dopravní značení kolem Lubence

• v Praze se s dalším studentem pokusili okupujícím vojákům ukrást sovětskou vlajku

• vojáci zahájili palbu a Jiřího Hýře postřelili do nohy a málem o ni přišel

• odešel z vysoké školy a v roce 1971 se přestěhoval do Valče, kde začal pracovat na lesní správě

• často řešil problémy, které způsobovali vojáci sovětské posádky

• v roce 1990 se stal prvním porevolučním starostou Valče

• později pracoval na valečském zámku jako údržbář

• v roce 2024 stále žil ve Valči

Čtyři studenti se na podzim v roce 1968 rozhodli opustit ubytovnu v pražském Podolí a jít diskutovat se sovětskými vojáky, kteří od srpna okupovali Československo. Na náměstí Hrdinů měli Rusové v jedné budově zřízený štáb. Zatímco si dva studenti povídali s vojákem, dostal Jiří Hýř s druhým kamarádem nápad, že jim provedou malý naschvál. Skončilo to ale střelbou a vážným zraněním.

Jiří Hýř se narodil 9. prosince 1948 v Habartově u Sokolova, dětství prožil v Mostě a později se s ním jeho rodiče odstěhovali do Lubence. Jeho matka Libuše Hýřová, za svobodna Švarcová, pracovala jako učitelka a jeho otec se v Lubenci stal ředitelem tamního státního statku.

V Lubenci získal pamětník vztah k zemědělství. V létě už od 15 let chodil na brigády, napřed česat třešně, pak i na práce do statku a později obsluhoval i kombajn. Po dokončení střední školy v Podbořanech šel studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze.

Na kombajnu vlála obří československá vlajka

První ročník dokončil v roce 1968. V létě se vrátil k rodičům do Lubence. Začal si uvědomovat nesvobodu komunistického režimu. Když šel poprvé k volbám do Národního shromáždění, vnímal s nechutí to, že nemohl svobodně volit. V srpnu Československo obsadila vojska armád Varšavské smlouvy. Jiří Hýř vzpomíná, že v Lubenci začaly akce spontánního odporu proti okupantům.

„O prázdninách, když sem vtrhla vojska Varšavské smlouvy, tak jsem jezdil na kombajnu. Ráno jsem přišel do práce a dostali jsme od vedoucího příkaz vzít traktory a dvoukoláky a odmontovat všechny cedule dopravního značení. Jezdili jsme celý den, sundávali značky a dávali jsme je na káru. Na kombajnu jsem tehdy měl obří prapor a vozil jsem s sebou loveckou pušku, protože jsem měl povolený odstřel srnce. 100 až 200 metrů od nás jezdily po silnici tanky. Dnes si říkám, že jsem měl velké štěstí, že si to někdo z nich špatně nevyložil,“ vzpomíná Jiří Hýř. 

Stejné štěstí měl i později, když musel jet pracovně na hájovnu na Ořkově poblíž Valče. Sověti tam měli natažený dlouhý kabel na nedaleký kopec, kde měli umístěný radar. Jiří Hýř jim ho s kombajnem přetrhl. „Kdyby tam tehdy byla stráž, která kabel chodila hlídat, tak ti byli schopní i někoho zastřelit,“ myslí si. Zpět jel s kombajnem polními cestami, protože se bál, a podařilo se mu vojákům vyhnout.

Vzpomíná si také na zmatek mezi vojáky armád Varšavské smlouvy z prvních dní po okupaci: „Nejlepší byli Poláci, ti nás vždycky zastavili a ptali se, kde je ruská armáda. A pak vyrazili schválně opačným směrem, aby je nenašli,“ směje se pamětník.

Nenapadlo ho, že mohou střílet ostrými

Jiří Hýř se na podzim vrátil zpět do Prahy pokračovat ve studiích a vzpomíná, že ve městě přetrvávala protisovětská atmosféra. S dalšími třemi studenty, se kterými bydlel na pokoji na kolejích v Podolí, se dohodli, že půjdou se sovětskými vojáky diskutovat. Vyšli kopec na Pankrác a dva z nich se dali do řeči s vojákem, který strážil budovu na náměstí Hrdinů, kde měli Sověti štáb. „Dostali jsme s kamarádem nápad sundat jim rudý prapor nad vchodem. Mysleli jsme si, že to máme dobře přečtené, tak jsme ho sundali. Ale na sousední budově na střeše měli hlídku. Ten vystřelil a patrola se vrátila,“ líčí Jiří Hýř.

„Nenapadlo mě, že někdo může střílet ostrými náboji. Takže jsem neběžel jak o život. Už mi chybělo deset metrů k prudké zatáčce, kde bych zmizel z dohledu. A dostal jsem ji.“ Sovětský voják zahájil palbu ze samopalu, pamětníka trefil do nohy a prostřelil mu kost pod kyčelním kloubem. Zranil také jednu náhodnou kolemjdoucí, která šla po protějším chodníku.

Vojáci hodili Jiřího Hýře do auta a odvezli ho na štáb. Asi hodinu a půl trvalo vyjednávání, než ho předali českým lékařům v sanitce. Odvezli ho do nemocnice v Krči, kde bolestí omdlel. Probral se zrovna ve chvíli, kdy lékaři debatovali o tom, zda střela nezanechala v noze střepiny a dospěli k názoru, že ji zřejmě budou muset amputovat. Ukázalo se ale, že šlo jen o úlomky kosti, nohu se nakonec lékařům podařilo zachránit. Sovětští vojáci celou dobu hlídali Jiřího Hýře se samopaly.

Později štáb Sovětů – asi aby ospravedlnili střelbu na ulici – vydal prohlášení, že Jiří Hýř a jeho přátelé napadli vojáky střelnou zbraní.

Tohle tam nebudeme psát, řekla kriminálka

Operace nechala na zdraví Jiřího Hýře následky – jednu nohu má od té doby kratší a později musel podstoupit endoprotézu kolene. Incident přišla vyšetřovat kriminální policie, ale podle Jiřího Hýře tehdy v celospolečenském odporu vůči okupaci byly možné věci, které by jindy neprošly. Policisté mu řekli, že vynechají část příběhu o sundání praporu. „Kriminálka sama řekla: ‚Tohle tam nebudeme psát,‘“ vypráví. Do protokolu uvedl, že netuší, proč po nich vojáci stříleli. Stejně vypadaly i výpovědi ostatních studentů. Proběhl soud, který neshledal Jiřího Hýře z ničeho vinným.

Velký dopad měl tento incident ale na pamětníkovu psychiku. I pobyt v nemocnici se ukázal jako traumatický. „Byl jsem mezi nejtěžšími případy. Každý týden tam někdo zemřel,“ vybavuje si tamní atmosféru. „Na pokoji jsem mohl i kouřit. Občas, když nešly sestry, tak jsem o berlích chodil obsluhovat nemohoucí pacienty. Setkávání se smrtí bylo nepříjemné, zanechalo to na mně stopy,“ říká.

V nemocnici strávil asi šest týdnů. Když ho propustili, zjistil, že i přes odklad ve studiu nemá sílu dál pokračovat na vysoké škole. „Otec spolupracoval se školou na výzkumu chmelařství, poslední zkoušky jsem měl v podstatě domluvené, ale nedokázal jsem to v Praze vydržet,“ popisuje své tehdejší rozpoložení.

Režim ho nepustil z hledáčku

Jelikož měl pamětník studentskou pojistku, dostal odškodné 25 tisíc korun. Po odchodu ze školy napřed nastoupil jako hajný v Jesenici u Rakovníka, musel ale dojíždět od rodičů z Lubence, protože tam nedostal byt. Proto v roce 1971 nastoupil na lesní správu ve Valči, zprvu jako technik. Téhož roku zemřel jeho otec a za větší část z oněch 25 tisíc z odškodného nechal Jiří Hýř v Lubenci vystavět jeho náhrobek.

Ve Valči si začal více všímat, jak lidé během normalizace mění své postoje: „Po okupaci se ve Valči konaly veřejné schůze a jedna paní, nebudu jmenovat, burcovala lidi, aby nikomu z okupantů nedali ani krajíc chleba, že Rusové jsou naši nepřátelé. Za dva roky nato kádrovala a lustrovala spolustraníky, kteří se nevhodně chovali.“

Ve Valči žil jinak Jiří Hýř spokojeně, vesnice tehdy prosperovala a získal do užívání služební byt. Na zámku byl dětský domov, který mnoha lidem zajišťoval zaměstnání, ovocné sady také přinášely práci, ve vesnici byla dobrá hospoda, kde se konaly kulturní akce, tancovačky a zábavy. Na jedné z nich se seznámil se svou manželkou. Vzpomíná, že i místní obchod byl lépe vybavený než většina obchodů v širém okolí. Vedoucí měl podle Jiřího Hýře takové konexe, že dokázal sehnat zboží, které jinde nebylo dostupné. 

Normalizační režim každopádně kvůli incidentu s vojáky nepustil Jiřího Hýře z hledáčku. „Přestože jsem měl papír, že jsem nevinný, tak kontráš, který měl na starost tuto oblast, mě považoval za podezřelého. Když byly například nějaké oslavy, tak tam přišel a školil zaměstnance, aby zabezpečili, že nebudu mít přístup do hromadných sdělovacích prostředků a nebudu moci nikoho ovlivňovat,“ kroutí hlavou Jiří Hýř.

Máš flintu? Tak ho zastřel

Život ve Valči ovlivňovala také přítomnost nedaleké početné sovětské vojenské posádky, která využívala místní vojenský prostor Doupov. Jiří Hýř snášel zprvu se značnou nechutí kontakty s jejich důstojníky. Sovětský politický vedoucí někdy chodil i na lesní správu žehlit problémy, které způsobili jeho vojáci.

Vzpomíná například na incident, kdy upytlačili zvěř do ok. Politruk přišel na lesní správu a nabídl Jiřímu Hýřovi nečekané řešení pro příští podobné situace: „Řekl mi: ‚Máš flintu?‘ ‚Mám,‘ odpověděl jsem mu. ‚No tak toho vojáka zastřel! A dej nám vědět a my ho uklidíme.‘ Já mu říkal: ‚Ale to nejde. Přece nemůžu zabít člověka, to je nemožné!‘“

Obyčejní sovětští vojáci občas chodili také do vesnice, přestože tam neměli povolené vycházky. „Když přišli do obchodu, měli s sebou vypláchnutý kanystr od benzínu. Do toho dali 20 nejlevnějších vín, do ruksaku, a trapem pryč,“ vybavuje si Jiří Hýř. Sověti také čas od času s místními obchodovali, prodávali například sekery nebo nekvalitní cigarety. Jiří Hýř od jednoho vojína, který postával na návsi u kostela, koupil dělostřelecký dalekohled. Až později zjistil, že ho ukradl svému veliteli.

Další bizarní jev, se kterým se jako lesník setkával, byla zvířata, která sovětské posádce utíkala. „Měli tam dokonce hospodářství a často jim utíkala domácí prasata. Křížila se s divokými prasaty. To bylo něco nezvyklého, část těla měla od divočáků, byla různě barevná. V lese jsme potkávali i domácí prasata, občas je někdo střelil. Vadilo mi ale, že jsem někdy čekal na posedu třeba dvě tři hodiny, a když už šla zvěř, tak vylezli dva nebo tři Rusové na průzkumu a vyplašili ji,“ vzpomíná.

Tady se nikdy velké revoluce neudělaly

V roce 1976 vyhořel valečský zámek. To byla pro obec velká rána. Jiří Hýř byl v době požáru zrovna u matky v Lubenci. Když ráno přijel do práce, jako první si všiml potoků vody, které tekly z kopce po silnici. Teprve potom uviděl, co se stalo.

„Bylo nutné někam umístit děti ze zámku, dokonce i škola byla v paneláku. Asi po půl roce se muselo provizorium ukončit a děti převézt jinam. Nastal úbytek pracovních míst. Zůstal zahradník a pár lidí, co se starali o budovu a park. Chvíli se uvažovalo i o zbourání objektu. Do kostela také uhodil blesk, poškodil věž a věžní hodiny,“ vzpomíná Jiří Hýř na těžké období po požáru.

Na lesní správě působil až do sametové revoluce v roce 1989. Podle něj proběhl ve Valči pád režimu v klidu. Jediným incidentem se stala krádež nástěnky tamější početné buňky komunistické strany. „Tady se nikdy nějaké velké revoluce neudělaly,“ říká s úsměvem.

Převrat přinesl nové možnosti a Jiří Hýř kandidoval v roce 1990 na místo starosty obce. Poměrně paradoxně za Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM). “Oslovili mě a já jim řekl, že jsem ochotný za ně kandidovat, ale při rozhodování se budu řídit sám podle sebe: ‚Vezmu vaše doporučení na vědomí, ale sám se rozhodnu, co je správné a co ne.‘ Nikoho jiného neměli. Pak mi lidé vyčítali, že jsem byl komunistický kandidát,“ říká a dodává, že později naopak vedl místní buňku Občanské demokratické strany (ODS). Starostou vydržel být asi deset let. Vzpomíná, že když správu obce přebíral, byl ve všem naprostý zmatek, čekalo na něj mnoho nevyřízených žádostí, archiv úřadu byl převezen pryč a trvalo dlouho dát vše do pořádku. Navíc ještě stále pracoval na lesní správě, takže se správě obce věnoval o víkendech, brzy ráno před prací a po večerech.

Po deseti letech, když byl zvolen jiný starosta, pracoval nějaký čas v Karlových Varech jako vedoucí provozu skladu a poté znovu ve Valči jako údržbář na zámku. Tam se mu také přihodila nehoda, při které přišel o jeden prst. V roce 2024 stále žil ve Valči jako důchodce.