Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Lidé dnes mají všemožné vymoženosti, ale chybí jim lidství a vzájemné porozumění
narozena 26. července 1935 v obci Radim v okrese Chrudim
v lednu 1946 se rodina přestěhovala do bývalé německé obce Horní Lipka
v Horní Lipce rodina zažila správního komisaře Vladimíra Rozinku, nechvalně proslulého násilnostmi vůči německému obyvatelstvu
vzpomínky na těžké začátky v JZD Horní Lipka
v roce 2018 žila pamětnice v Letohradu
Tak jako tisíce jiných se rodina Mlynářová po válce přestěhovala za lepší budoucností z vnitrozemí do pohraničí, kde osídlila vyprázdněný dům po odsunu Němců. Našli si hospodářství v obci Horní Lipka nedaleko Králíků. Život v podhůří Králického Sněžníku se ale změnil v noční můru. Obec tehdy ještě ovládal komisař Vladimír Rozinek, za jehož působení docházelo k násilnostem, a dokonce k sedminásobné vraždě místních Němců. Když se situace uklidnila a rodina po značném úsilí rozjela své nové hospodářství, přišli o něj během komunistickým režimem řízené kolektivizace venkova. Několik let pak živořili, protože za těžkou práci v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD) dostali jen minimální mzdu a živil je hlavně jejich záhumenek.
Jaroslava Hynková, za svobodna Mlynářová, se narodila 26. července 1935 v obci Radim v okrese Chrudim jako druhé ze čtyř dětí rodičům Janovi a Anděle Mlynářovým. Rodina bydlela v deputátním domku místního hospodáře Jana Slavíka, u nějž také oba rodiče pracovali. Prožili tam i období druhé světové války, na které má pamětnice vzhledem ke svému tehdejšímu nízkému věku jen několik vzpomínek. Vypráví například o několikatýdenní internaci Jana Slavíka a jeho manželky, protože jejich syn utekl do Anglie, kde se stal příslušníkem československé zahraniční armády. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha totiž říšský ministr Karl Hermann Frank vydal rozkaz k zahájení takzvané akce E (Emigranten). Na celém území protektorátu tehdy zatkli několik stovek osob – blízkých příbuzných mužů, kteří utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Většinu zatčených potom stejně jako manžele Slavíkovy internovali v táboře ve Svatobořicích u Kyjova.
Rodiče toužili po vlastním hospodářství, a tak se ho otec krátce po válce vydal hledat do pohraničí, kde se chystal odsun německého obyvatelstva. Nový domov našel na hospodářství s jedenácti hektary polností v Horní Lipce, kam se 10. ledna 1946 přestěhovali. Bydlela tam ještě německá rodina Begrova a právě ta jim pomohla v těžkých začátcích. Mlynářovi v krajině s úplně jiným klimatem totiž začínali prakticky od nuly. Nejenže museli splácet hospodářství, ale také vychovat vlastní dobytek. „Pan Begr k nám chodil pracovat a otce hodně naučil, jak hospodařit,“ vzpomíná pamětnice. Vzápětí dodává, že stejně jako ostatní rodáci musel i pan Begr 24. června 1946 nastoupit na odsun Němců.
V obci tehdy vládl pětadvacetiletý člen komunistické strany a správní komisař Vladimír Rozinek, nechvalně známý násilím vůči původnímu německému obyvatelstvu. Pod jeho dohledem v červnu roku 1945 bez zjevného důvodu skupina mužů mučila a následně na hřbitově zastřelila sedm místních Němců. „Maminka byla ráda, že jsme to nezažili a přijeli jsme až v roce 46. Ještě si ale pamatuji jeden pohřeb mladé holky, kterou tam nějak utrápili. Pak tam taky byla jedna pěkná Němka, myslím Truda. Měla copy do půl zad a pomáhala v jedné české rodině. Kráva ji kopla a vylila mléko. Paní, u níž pracovala, ji za to ostříhala dohola i s těmi krásnými copy. Viděli jsme ji pak chodit ostříhanou dohola. Máma té holky tu paní proklela, že jednou musí zchromnout. A ono se to splnilo a ta paní opravdu zchromla,“ vypráví Jaroslava Hynková.
Dne 19. března 1946 předsednictvo ONV v Žamberku odvolalo Vladimíra Rozinku z místa správního komisaře. Z Horní Lipky odjel v kočáru za slavnostních salv svých pomocníků. Bez trestu se dožil pětaosmdesáti let. Z jeho lidí na obci zůstala jen sekretářka Hana Tošová, která se v listopadu 1947 oběsila ve svém bytě. „Taky se k Němcům dobře nechovala a pak ji vyšetřovali z kšeftování s potravinovými lístky. Zjistilo se, že sama pocházela z německé rodiny a její rodiče prý byli odsunuti,“ dodává pamětnice.
Jaroslava Hynková vzpomíná, že odchodem do Horní Lipky se mnohé změnilo. Neměla už tolik času na dětské hry, protože na ni přešla část pracovních povinností. Splácení půjčky na dům, rozjezd hospodářství a povinné zemědělské dodávky značně zatěžovaly rodinný rozpočet. „Začali jsme žít v bídě. Nejdřív se musel vychovat dobytek, aby bylo z čeho žít. Pak už jsme pomalu neměli co na sebe, protože všechno bylo na lístky, a už to nestačilo.“
Všechna práce nakonec přišla vniveč, protože v únoru 1948 převzala veškerou moc ve státě komunistická strana, pod jejímž vedením se na venkově rozjela kolektivizace zemědělství neboli přeměna soukromého vlastnictví na kolektivní. Po celé republice se začala zakládat jednotná zemědělská družstva a místní funkcionáři různými formami nátlaku nutili hospodáře ke vstupu. Otec věděl, že nemá moc možností. Jeho bratra Josefa prý totiž za odpor vůči vstupu do JZD po vykonstruovaném procesu uvěznili. „Bál se, a tak raději vstoupil,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že velká část hospodářů tehdy opustila pohraniční Horní Lipku a vrátila se do svých původních domovů.
V Horní Lipce založili JZD třetího typu, v němž družstevníky odměňovali na základě takzvaných pracovních jednotek, které se výrazně lišily podle úspěšnosti JZD. A v Horní Lipce si JZD dobře nevedlo. „Podle mě to byl pro rodiče nejhorší zážitek, protože hrozně živořili. Po tom vstupu se nadřeli jak koně. Já jsem chodila do školy do Králík a neměla jsem ani zimní boty. Na Hromnice, to je v únoru, tehdy bylo sucho a maminka mně půjčila její polobotky. Jenže jsem měla nožičku slabounkou, tak mně je vycpala novinami. Do večera začalo strašně chumelit, a tak mě jedna spolužačka vzala k nim na noc. Zůstala jsem tam asi tři dny a táta si pak vypůjčil koně a přijel pro mě,“ vypráví pamětnice.
Po ukončení měšťanské školy a krátce po založení JZD v Horní Lipce se v roce 1950 Jaroslava v patnácti letech přestěhovala do Letohradu, kde nastoupila jako dělnice v textilní továrně Orban (později Perla). Dva roky nato se provdala za Václava Hynka, s nímž měla ještě ten rok dceru Jaroslavu a v následujících čtyřech letech další dvě dcery – Venuši a Miluši. Stále ale dojížděla pomáhat rodičům do Horní Lipky. V roce 1951 se jim totiž narodil nejmladší syn Ivan. Nehledě na narození potomka musela matka pamětnice dál pracovat v JZD. „Jezdila jsem tam vlakem s dcerou hlídat brášku, aby si mohla maminka oddělat nějaké jednotky. Neměli žádné peníze a živil je hlavně záhumenek, s nímž jsem jim po sobotách a nedělích pomáhala.“
Situace se zlepšila až po začlenění JZD do státního statku Králíky v roce 1962. Matka se toho ale nedočkala, protože zemřela v roce 1957 na rakovinu jater. Otec pak v Horní Lipce žil až do konce života.
Jaroslava Hynková až do odchodu do penze pracovala v textilní továrně Perla. V Letohradu žila i v roce 2018. „Lidé dnes mají všemožné vymoženosti, ale chybí jim lidství a vzájemné porozumění,“ dodává na závěr.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)