Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Hylena (* 1945)

• narodil se 14. listopadu 1945 v Křivsoudově

• rodina se v roce 1947 přestěhovala do pohraničí na Šumavu

• v roce 1949 jeho otec šířil pastýřské listy

• v roce 1950 byl otec uvězněn za to, že jako hostinský neudal své hosty plánující přechod hranic

• roku 1957 se rodina přestěhovala do Hory Svaté Kateřiny v Krušných horách

• zde se Hylenovi věnovali opravám církevních památek

• v letech 1960 - 1963 se vyučil zedníkem

• v roce 1967 odešel za prací do Prahy

• po roce 1989 pracoval jako údržbář v bohosloveckém semináři

Jezdili jsme po Šumavě s pastýřskými listy

Otec Ladislava Hyleny pocházel z Nového Města nad Metují a maminka ze Staré Boleslavi. Tatínek byl v Boleslavi na vojně, kde se také seznámili a společně se zde usadili. Hodně se stěhovali, až skončili v Křivsoudově. Celkem spolu měli osm dětí, které všechny vychovávali ve víře. V roce 1945 se jim jako prostřední syn narodil Ladislav. „Byl jsem pokřtěný hned ten den, co jsem se narodil.“ Po jeho narození se musela rodina opět stěhovat a tentokrát odešla do vesnice Pěkná na Šumavě. V Pěkné dostali do správy hospodu a masnu. „Mockrát jsme se stěhovali, protože jsme byli strašně pronásledovaný komunistama.“

Hylenovi byli katolická rodina a nijak se svou vírou netajili. „Když jsme se doma modlili společně, tak rodiče nám nikdy neřekli, že se musíme modlit. Bylo nás doma osm a tatínek vždycky řekl: ,Já se jdu s maminkou modlit.‘ A my jsme chtěli taky. To, co nám víra dala, to se nedá vyslovit.“ Protože Hylenovi měli v té době šest dětí a svou vírou se netajili, na všech místech, kam se přistěhovali, ihned poutali pozornost.

V červnu 1949 vydali českoslovenští biskupové jako reakci na komunistické ovládnutí země a vyhlášení organizace Pacem in terris[1] pastýřský list.[2] „Ty pastýřský listy jsme otiskli, tatínek to někde natisknul. My jako kluci jsme chodili ministrovat a jezdili jsme všude po Šumavě po kostelích. Tatínek nám vždycky dal ten pastýřský list do kapsy a my jsme šli do sakristie a tam jsme ten pastýřskej list dali.“ Ve všech kostelích se opakoval téměř stejný scénář. Kněz přečetl na kazatelně pastýřský list a po mši za ním dorazila policie. Snažili se zjistit, jak se k němu kopie listu dostala, a následně list roztrhali. Kněží nikdy neprozradili, že jim zakázaný dokument přivezly děti.

Mezi rodiči šli dva bachaři

Činnost pana Hyleny však nezůstala utajena a bylo rozhodnuto, že je třeba ho převychovat, aby se zbavil náboženského myšlení. V padesátých letech byl tedy otec zatčen a poslán do uranových dolů v Jáchymově. „Táta říkal, že jenom stáhne roletu u masny a něco vyřídí na obecním úřadě. Už se nevrátil. To si pamatuju, protože jsme jako děti plakaly a hledaly tátu... Když tatínka odvezli, tak nám vzali všechen nábytek. Nechali nám jenom matrace a peřiny. Jinak příbory, skříně a všechno odvezli pryč.“

Paní Hylenová se dostala do velmi těžké situace. Neměla žádné informace o tom, kam jejího muže odvezli, a zůstala bez majetku se šesti dětmi a sedmým na cestě. Snažila se i bez otce provozovat hospodu, ale peníze neměla žádné a děti musely chodit po vesnici žebrat. „Setkali jsme se s dobrými kněžími, kteří nám pomáhali. I když nám tatínka zavřeli, tak kněží chodili k nám domů a pomáhali nám strašně moc.“

Během doby, kdy byl tatínek ve vězení, proběhla měnová reforma a na nějakou dobu byl zaveden lístkový systém. „Maminka, protože si nemohla dovolit alkohol a cigarety dávat lidem, tak to dávala nám a my jsme chodili do hospody za chlapama a dávali jsme jim lístky na cigarety, na pivo a na kořalku a oni nám dali lístky na maso, na cukr a na chleba.“

Ve stejnou dobu postihla rodinu další rána. Pamětníkovi se narodil další bratr Jan, který však po pár měsících zemřel. „Byl v nemocnici, měl nějaký problémy s dýcháním a umřel. Když byl pohřeb, tak tatínka přivezli tatraplanem ke kostelu. Do kostela nesměl, a když jsme vyšli z kostela, tak tatínek vzal na ruku rakvičku. Tak mu dali rakvičku, tatínek nesl rakvičku a byl bachař, tatínek s rakvičkou, druhej bachař a pak šla maminka. Nás už bylo pět dětí a chtěly jsme jít k tatínkovi podat mu ruku. Vždycky nás odstrčili. Došli jsme na hřbitov a tam jsme rakvičku dali do hrobu. Tatínek rukama zahrabal svého syna.“

Když se vraceli ze hřbitova, maminka chtěla manžela políbit, ale bachaři ji odstrčili a ani dětem nedovolili se s otcem pozdravit. Následně pana Hylenu opět naložili do tatraplanu a odvezli zpátky do vězení. V uranových dolech se mu po nějaké době stal úraz a byl převezen do nemocnice v Karlových Varech. K práci se pak vrátil už v dolech v Příbrami. „Už nefáral, protože byl nemocný, a stal se mazačem kol nahoře. Modlil se k Panně Marii Svatohorské, aby se dostal domů k dětem.“

Děti jsou jediné bohatství, co mám

Po dvou letech pana Hylenu propustili a mohl se konečně vrátit domů k rodině. Absurdní bylo, že za ním po návratu přišel příslušník StB, aby zaplatil 130 korun za ubytování a stravu ve vězení. Pan Hylena, který neměl žádný majetek, postavil všechny své děti do řady a řekl policistovi: „To je všechno bohatství, co mám. Vyberte si, který chcete.“ Ladislav Hylena vzpomíná, že policista už znovu nepřišel a že pravděpodobně za tatínka poplatek zaplatil.

„Když se vrátil domů, tak nám dětem říkal, že všem odpouští. I těm Rusům, co ho tam kopali. Nikomu se nechce mstít a jenom že děkuje Pánubohu, že je zpátky u rodiny. Doma se o tom nemluvilo vůbec. Až později, když už přišla Lída a moje sestry byly větší, tak potom něco málo se zmínil.“ Jelikož nebyl pan Hylena odsouzen, ale poslán na převýchovu, neměly jeho děti po sametové revoluci právo na odškodné.

Po návratu z vězení pamětníkův otec nemohl najít práci. Nakonec se mu ji podařilo sehnat v Týně nad Vltavou, takže se rodina opět stěhovala. V Týně také začal Ladislav Hylena chodit do školy. Rodina stále chodila do kostela a otec o práci opět přišel. Všichni bydleli v jediné místnosti, kde otec umístil nad postel prkna. „Holky spaly na prknech a my kluci pod tím, jinak bychom se nevešli.“ Nejmenší sestřička spala dokonce v šuplíku od prádelníku, který se vždy na noc vysunul. „Nebyla tam elektřina. Když jsme psali úkoly, tak jsme museli zapálit sporák a u něj jsme psali.“

Chtěli nás vyhnat, že prý jsme cikáni

Pamětníkův bratr se vyučil elektrikářem, ale kvůli víře ho do práce nevzali, a tak se rodina opět stěhovala. Tentokrát museli jít přes celou republiku do Hory Svaté Kateřiny v Krušných horách. „Když jsme se přestěhovali do Kateřiny, tak přišla starostka s policajtem a říkali, že jsme cikáni a že tam nesmíme bydlet. Chtěli nám dát jiný byt. A táta jim říkal, že to je fara a že to máme domluvený s panem farářem.“

Zde Ladislav Hylena dochodil školu a v letech 1960 až 1963 se vyučil v Chomutově zedníkem. Po škole nastoupil na rok na vojnu do Žatce a poté na práci v Mostě. „V roce 1967 byly v Mostě všude plakáty, že se má pomoct s výstavbou Prahy, a tak jsem šel do Prahy. Všude říkám, že jsem do Prahy přišel dřív než Rusové.“

V Praze se podílel na mohutné výstavbě sídlišť. Postupně pracoval na stavbě Spořilova, Skalky a Proseku. V roce 1968 se na Spořilově na kopci „usídlily“ sovětské tanky a hlavněmi mířily směrem ke stavbě. Ladislav Hylena a jeho kolegové tak nějakou dobu nechodili do práce, protože hrozilo, že tanky kdykoliv spustí palbu. Následně se stal zaměstnancem Komunálních služeb Modřany a poté zedníkem a údržbářem v porodnici v Podolí. Po sametové revoluci si založil družstvo na opravu sakrálních prostor, ale družstvo bohužel brzy zkrachovalo. Od té doby pracuje jako údržbář v bohosloveckém semináři.

Jeho žena Ludmila pochází u Hejnic nedaleko Liberce. Každý tedy žili v jiných horách a daleko od sebe. „Štěstí moje bylo, že jsme oba chodili ke svatému Kříži, kde byla velká parta salesiánská. Pro mě celej život, jsem čtyřiačtyřicet let ženatej, je největší štěstí, že mám ženu Lidušku a že je tady se mnou.“ Se ženou mají tři děti a pět vnoučat a všichni jsou věřící. „Nikdy jsem nechtěl v Praze zůstat. Chtěl jsem zpátky do hor, ale až kamarádi z práce mě přesvědčili, abych tu zůstal. Když jsem odcházel do Prahy, tak mi tatínek říkal: ,V Praze se budeš mít blaze. Vyděláš si velký peníze a potom jsou tam hospody a bary a potom jsou tam taky lehký děvčata a to, co si vybereš, to záleží na tobě. Protože taky je tam sv. Ignác a Na Příkopech sv. Kříž a katedrála, a když se budeš držet Pánaboha, tak vždycky všechno překonáš a budeš se mít dobře.‘“

[1] Katolická organizace kolaborující s komunistickou mocí.

[2] Pastýřský list nesl název Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky.