Vladimír Hyhlík

„Wehrmacht ležel v klidu a tím, že jsme měli uniformy, tak se nám vzdali, jinak kdyby tam přišli civilové, tak by se nevzdali.“

Vladimír Hyhlík se narodil 12. srpna 1925 v Banské Bystrici. Jeho otec tam pracoval na finančním ředitelství, matka byla v domácnosti. Rodiče pocházeli z Čech. Na Slovensku se rodině dařilo, Vladimír vyrůstal společně se svým starším bratrem. V Banské Bystrici začal chodit na gymnázium. Na Slovensku tehdy žila početná česká komunita, která většinou zastávala vyšší posty ve státní správě. S tou se také nejvíc Hyhlíkovi na Slovensku stýkali.

Odchod ze Slovenska zvolili až v nejzazší chvíli po vyhlášení samostatného slovenského státu, na konci března 1939. Vlakem rodina vyrazila do Prahy, nejprve bydleli v Braníku, následně dostal otec pana Hyhlíka od ministerstva byt v Dejvicích. V Praze studoval Vladimír na gymnáziu, cvičil v Sokole, následně opustil gymnázium a docházel na grafickou školu, obor fotografie. Vše se dělo na pozadí nástupu Reinharda Heydricha do úřadu říšského protektora. Pocítili to i Hyhlíkovi nepříjemnou šťárou německých vojáků okolo třetí hodiny v noci. Největší strach měla rodina z případného odhalení dvou otcových revolverů, ty se nakonec zazdily do kamen. V roce 1943 grafickou školu Němci zavřeli a pan Hyhlík byl totálně nasazen. Pracoval ve smíchovské fabrice. Bratr Vladimíra navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici.

A právě přes bratra se pan Hyhlík zapojil v březnu 1943 do odbojové Zpravodajské brigády. Ta si zakládala na důvěře mezi svými členy a vysoké míře obezřetnosti. „Ono když někdo někoho přivedl, tak tady byla obava, aby to nebyl nějaký konfident, tak přeci jenom se to chvíli prověřovalo. Takže se okamžitě vyslali členové z jiné skupiny nebo z jiného družstva nebo čety. Protože ke konci i na naše druhá rota měla pět čet, ale zatím ještě ne, takže se vyslal někdo z jíně čety a šel ho prověřovat. To trvalo dva tři měsíce, než se zjistilo, že je na něj spoleh. A toho sledovali tak dobře, že přesně věděli, co dělá. Tím se podařilo udržet fenomén té jistoty, že je na ně spolehnutí.“

V listopadu 1944 dostal pan Hyhlík za úkol vytvořit 2. družstvo 1. čety 2. roty. Družstvo čítalo 12 mužů, s nimi Vladimír prováděl v okolí Prahy výcvik a zpravodajskou činnost. Postupně přibývalo čet, počet se zastavil na čísle pět.

V dubnu 1945, před vypuknutím pražského povstání, se několikrát podílel na zabezpečení zasedání České národní rady. „No, byli jsme ozbrojení, ale vždycky jsme si tu zbraň jenom předávali. Hlídali jsme tam u vchodu a koukali kolem. Kdyby tam najednou přijela nějaká auta a začalo se tam hemžit nějak moc uniforem, tak my bychom museli nějakým způsobem dát vědět. Takže takhle jsme to zajišťovali.“ Kromě zajišťování schůzí ČNR se podílel podobnou činností i na zajišťování vysílaní radiovysílače Anna v Praze na Bořislavce.

Post ředitele gymnázia v Křemencově ulici zastával bývalý italský legionář Šišma, ten se znal se strýcem Vladimíra Hyhlíka, panem Rybou, který v roce 1944 poskytl nějaké vybavení Zpravodajské brigádě. Pan Hyhlík od něj získal boty. „Když jsme už potom v roce 1944 na podzim začali shánět vybavení pro mužstvo, hlavně uniformy nebo aspoň zbytky uniforem, aby to mělo nějakou formu, tak já jsem například od něj získal boty, takové polovysoké, co se tehdy nosily. Bohužel jsem byl nešťastný, protože byly o číslo menší a já měl ten palec takhle ohnutý, a když jsem potom narukoval na tu revoluci, tak jsem to ještě vydržel akorát do té půlnoci a to bylo štěstí, protože jsme potom přepadli ve sladovně v Podbabě wehrmacht (již v době pražského povstání). Tam byly asi dvě čety, možná tři, možná to byla rota. Wehrmacht nic nedělal a ležel v klidu a tím, že jsme měli uniformy, tak se nám vzdali, jinak kdyby tam přišli civilové, tak by se nevzdali.“ V chaotické době pražského povstání se shánělo všechno možné – helmy, bundy, jednoduše bylo důležité, aby se členové ZB a obecně všichni povstalci formou co nejvíce blížili regulérní armádě. Forma by ale nemohla existovat bez obsahu. Členové ZB dostali kvalitní fyzický i technický výcvik. Pracovali se zbraněmi, běhali, skákali, to vše obsahovala důsledná příprava.

Konečně jako armáda se mohli příslušníci ZB cítit po ukořistění zbraní na začátku pražského povstání z podbabské sladovny, kde se jim vzdala jednotka wehrmachtu. Tam přečkali první noc povstání. Shromáždění celé ZB se mělo konat na náměstí Republiky v kasárnách Jiřího z Poděbrad. Cesta jednotky pana Hyhlíka vedla přes Tróju a most Barikádníků. Do kasáren se dostali, ale zde stáli před prvním problémem. Z paláce Kotva Němci neustále odstřelovali nádvoří kasáren. Ukázalo se, že to byla žena. Pak byla jejich jednotka přesunuta na Smíchov, kde Vladimír Hyhlík bojoval v Radlicích a na Petříně. Další boje probíhaly s podporou vlasovců, to znamenalo velkou pomoc i jistou míru uvolnění pro povstalce.

Po osvobození práce pro Zpravodajskou brigádu neskončila. Většina jejích členů, včetně pana Hyhlíka, měla úkoly v pohraničí. Vladimír Hyhlík plnil povinnosti v Nejdku.

I po nástupu komunistů k moci přetrvával rodinný problém se dvěma revolvery, nakonec je otec pana Hyhlíka ukryl u známých na vesnici. Bohužel se ale dostaly do nepovolaných rukou a byly zabaveny policií.

Sám pan Hyhlík dostudoval po válce grafickou školu a byl zaměstnán ve fotoměřičském ústavu jako fotograf. Poté se ústav sloučil s památkovým a tam vedl Vladimír Hyhlík jednu sekci až do svého odchodu do důchodu. Stále žije v Praze.

Na základě nahrávky V. Janíka zpracoval T. Janík