Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hýbner (* 1963)

• narozen 28. července 1963 v Přerově

• s rodiči bydlel v Kojetíně

• zapojil se do tamní undergroundové komunity

• v Kojetíně spolupořádal tajné hudební festivaly Lennoniáda a Akustiáda

• člen divadelního souboru Hurvínkova koloběžka

• podepsal a také šířil několik protirežimních petic jako například Několik vět

• jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Kojetíně

• první mluvčí Občanského fóra v Kojetíně

• v roce 1991 spoluzakládal Občanskou demokratickou stranu

• předseda Občanské demokratické strany v Kojetíně

V 80. letech se Kojetín stal jedním z center undergroundové kultury. Parta kluků tam několik let pořádala festival hudby a poezie Lennoniáda - Music Session, v lesích u Koryčan Akustiádu nebo umělecké výstavy v přírodě. Známá byla i jejich divadelní společnost Hurvínkova koloběžka. Jednou z ústředních postav tohoto máničkovského období byl i Jaroslav Hýbner.

 

Děda prošel uranovými doly

Narodil se 28. července 1963 v Přerově jako jediné dítě rodičům Jaroslavu a Miroslavě. Rodina bydlela v domku na okraji Kojetína. Když měl Jaroslav čtyři roky, rodiče se rozvedli. O tři roky později se matka znovu vdala za Arnošta Petrželu, s nímž pak měla další dva syny. Jaroslav tak sice přišel o status rozmazlovaného jedináčka, s otčímem ale dobře vycházel a z jeho strany nepociťoval žádné ústrky.

Rodiče nepatřili k přívržencům komunistického režimu. Otčím na vlastní kůži zažil jeho totalitní praktiky. Jeho stejnojmenného otce během kolektivizace připravili o hospodářství v Obědkovicích a po vykonstruovaném procesu strávil osm let v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku. S cejchem syna kulaka pak otčím neměl šanci na studia a několik let pracoval na šachtě, než si našel zaměstnání jako řidič autobusu.

 

Stavěl jadernou elektrárnu

Základní školu Jaroslav absolvoval v Kojetíně. Jak sám říká, nebyl zrovna vzorným žákem, protože místo učení raději trávil čas venku s kamarády. Přesto uvažoval o práci strojvedoucího a studiu průmyslové školy. V osmé třídě tak nastoupil do Pionýru, aby si vylepšil kádrový posudek. Pokřivená doba normalizace si totiž žádala aktivní přístup k režimu. „Moje matka, aby nemusela do strany, tak vstoupila do Svazu československo-sovětského přátelství. Stejně mě nevzali, takže to bylo k ničemu,“ dodává Jaroslav Hýbner, který se nakonec učil na stolaře pro národní podnik Ton v Bystřici pod Hostýnem.

V lednu 1983 narukoval na základní vojenskou službu. Zařadili ho k vojenskému útvaru sídlícímu v Kramolíně. Rok pak pracoval na výstavbě blízké jaderné elektrárny Dukovany, než byl přeřazen do skladu vojenského materiálu. Po návratu z vojny nastoupil v továrně národního podniku Ton v Holešovicích.

 

Nejmladší mánička

Jaroslav se už od 14 let přátelil s partou starších kluků z Kojetína, kolem nichž se později vytvořilo jádro tamních mániček neboli „závadové mládeže“, jak komunistický režim tyto svobodně uvažující lidi nazýval. Scházeli se v restauraci Na hrázi a v hospodě U pivovaru. O víkendech pak společně vyráželi na zábavy a hudební festivaly. Už před Jaroslavovým nástupem na vojnu začali navštěvovat tajné akce neoficiální, režimem zakázané kultury. Jaroslav Hýbner tehdy také změnil styl oblékání a nechal si narůst delší vlasy. Vzpomíná, že se například účastnili festivalů ve Veselí nad Moravou, Moravském Písku nebo Kyjově. Jindy se ale na festivaly kvůli zákazům vůbec nedostali. „Komunisté je v té době zakazovali. Potom to bylo o setkání lidí. Přijeli jsme tam a cedule, že je zavřeno, tak jsme tam někde přespali. (…) Jednou nám dokonce odpojili vagón a odvezli nás o pět kilometrů dál,“ vypráví Jaroslav Hýbner.

 

Lennoniáda a Akustiáda

Parta kojetínských mániček v čele s Romanem Matulou, Ivanem Roemerem, Stenem Vlčem a dalšími v prosinci roku 1982 v hospodě v Kojetíně uspořádala první ročník tajného undergroundového festivalu hudby a poezie Music Session – Lennoniáda. Vystoupily na nich například kapely Dvě hodiny pohromadě, Posádková hudba Marného Slávy, Stará dobrá ruční práce nebo písničkář Otakar Veverka. Jaroslav Hýbner byl v té době na vojně, ale spolupracoval pak na pořádání dalších ročníků těchto zimních festivalů, které proběhly nejen v Kojetíně, ale také na Skavsku u Morkovic.

Na odlehlém místě v lesích u Koryčan pak kojetínské máničky uspořádaly několik ročníků Akustiády – letního hudebního festivalu. „Ta naše skupina asi sedmi lidí z Kojetína jsme každý měsíc z výplaty dávali každý stovku. Z toho jsme pak kupovali sudy s pivem, kupovalo se maso na guláš a všechno se to tam odvezlo. Uvařily se tam dva kotle guláše, pivo bylo zadarmo. My jsme investovali, aby nikdo nic nemusel platit. Hrálo se tam akusticky, nějaká divadla tam proběhla, kapely, písničkáři. Tam to bylo dobré. Nikdy nás tam policajti nerozprášili. Proběhly tam snad všechny ročníky.“

S Rudolfem Jedličkou, Romanem Matulou, Ivanem Roemerem, Ludvíkem Hejdou, Jaroslavem Pavelkou a Martinem Hassou také založili divadelní společnost Hurvínkova koloběžka, s níž pak vystupovali na několika festivalech.

Jaroslav Hýbner také vzpomíná, že pořádali různé výstavy. Jedna z nich měla proběhnout u rybníka poblíž obce Bezměrov 13. června 1987 a nazvali ji dle šlechtice Havla Drástila, který nechal v 15. století vystavit hrad v Kojetíně, což mělo evokovat jméno disidenta Václava Havla. „Rozhodli jsme se, že mu tam odhalíme bustu, památník. Vyrobili jsme takovou bustu z betonu. Udělal se katalog. Byla tady spousta fotografů, malířů a lidí, co tohle dělali. Navozili jsme tam po polních cestách nějaké bečky,“ vzpomíná Jaroslav Hýbner na přípravu sobotní výstavy. „Ráno jsme tam vezli kotle, všechno. A teď to začalo. Vlak z Kojetína nezastavoval v Bezměrově a jen projížděl. Všechny cesty byly obestoupené. Byli tam kriminalisté severomoravští, jihomoravští, no všeci. Teď jsme tam přijeli, a že tam nesmíme. Byla tam vyhlášena nějaká chráněná rezervace, takže na Bezměrov byl zakázaný přístup. Takže nakonec jsme se přes louku polními cestami odtamtud stáhli.“ Svůj záměr ale nevzdali a věci převezli do hájku na okraji Kojetína, kde také výstava nakonec úspěšně proběhla. „A to byla tenkrát taky krásná výstava. Policajti furt hlídali rybník Bezměrák.“

 

Na chalupě v Čelčicích

Dvanáct kilometrů od Kojetína vlastnil v Čelčicích kamarád Luděk Hejda starou chalupu. Jaroslav Hýbner vzpomíná, jak ho hned na první pohled očarovala. „Přišli jsme do baráku, s vrzáním se otevřela vrata - a celý dvůr zarostlý kopřivami. Uprostřed pěšinka a stál tam ořech a v tom ořechu byla zarostlá pila, jak ho chtěli skácet. Ptali jsme se Ludvy, co to je. ‚Ale, brácha ho chtěl skácet a pak přišli kluci, ať jde na zábavu, tak to zůstalo tak.‘ A ta dřevěná rámová pila tam za několik roků v tom ořechu zarostla. To bylo něco krásného. A z toho byla chodbička a tam byl hnoják a na něm dřevěný záchod a teď odtamtud vyběhl pes, který tam přebýval. Hnojník se mu říkalo. Ten tam potom s námi žil.“

V chalupě se pak roku 1985 scházelo skoro každý víkend deset až patnáct lidí z Kojetína a okolí. Zkoušeli si tam divadlo a často tam také vystupoval hudebník a signatář Charty 77 Otakar Veverka. Kluci také navštěvovali okolní zábavy a docházeli do tamní hospody. „Když se tam uklízelo, tak jsme tam našli cepy a další dřevěné zemědělské nástroje. Vzali jsme to s sebou a šli se družit s dědinčanama do hospody. Nástroje jsme dali do rohu, teď všichni máničky, a lidi tam na nás hleděli jak na blbce,“ vzpomíná Jaroslav Hýbner na úsměvnou historku.

 

Chytili nás za vlasy a vytáhli ven

Undergroundové festivaly často ukončil zásah policejních složek. Takto prý skončil i jeden ročník Lennoniády a jiné kvůli tomu vůbec neproběhly. Návštěvníky tajných festivalů pravidelně pečlivě perlustrovali příslušníci SNB. „Jednou zastavili vlak, vletěli dovnitř, chytli nás za vlasy a vytáhli ven a dál nás nepustili,“ vzpomíná Jaroslav Hýbner, který se opakovaně ocitl na několik hodin na služebně Sboru národní bezpečnosti.

Do spáru Státní bezpečnosti se ale Jaroslav Hýbner nedostal, přestože podepsal a také šířil několik petic jako například Několik vět a doma tajně přes průklepový papír přepisoval komunistickým režimem zakázanou literaturu a samizdaty. „Seděl jsem doma a dvě tři hodiny bušil do stroje. Kdo měl doma psací stroj, tak když byl volný, tak jsme opisovali texty, prohlášení. Knížky jsme přepisovali a potom je vázali,“ vzpomíná pamětník a dodává, že v tomto směru byl nejaktivnější Ivan Roemer, který sám vydal desítky publikací, které pak před další distribucí uskladnil v knihovně Jaroslava Hýbnera. Jednou ale před domem celý víkend parkovala skříňová Avie, což vyvolávalo podezření ze zásahu policejních složek. „Jak ležel malý v kočárku, tak pod něj jsme naskládali knížky, protože se předpokládalo, že tam vletí. Aby nám to nesebrali. Po třech dnech odjeli a nic se nedělo.“

Ve zmíněném kočárku ležel Jaroslavův prvorozený syn Jan. V roce 1986 se Jaroslav Hýbner oženil s Margaretou Kocůrkovou, s níž měl pak ještě další tři děti – Jaroslavu, Kláru a Jakuba.

 

Mluvčím Občanského fóra

V roce 1989 Jaroslav Hýbner nastoupil jako tesař do Brna. Právě v moravské metropoli se účastnil prvních demonstrací sametové revoluce. V Brně sháněl letáky s informacemi, které pak převážel do Kojetína. V pátek 24. listopadu se pak podílel na pořádání prvního mítinku na dnešním Masarykově náměstí v Kojetíně. „Přijeli jsme ve čtvrtek, sedli do hospody a založili Občanské fórum. Udělali jsme letáky ke shromáždění na náměstí a to jsme rozlepili na všech výlohách. Vím, že kvůli tomu policajti chytili nějaké kluky a ještě je za to dobili.“

Jaroslav Hýbner se pak stal prvním mluvčím Občanského fóra a každý další mítink zahajoval úvodním slovem. Z Občanského fóra ale po nějakém čase odešel a v roce 1991 spoluzakládal Občanskou demokratickou stranu v Kojetíně a i v době pořízení rozhovoru v roce 2021 byl jejím místním předsedou.

Po pádu komunistického režimu Jaroslav Hýbner několik let podnikal ve stolařském oboru. Vystřídal pak několik zaměstnání a posledních několik let s manželkou provozuje hostinec v Kojetíně. Během pandemie koronaviru ale musel hospodu na dlouhé měsíce zavřít, což rodinu připravilo o veškeré úspory.

„Hlavně ať lidi neztrácejí paměť. Pokud ji ztratí, tak bude jen hůř a hůř. Snad ji neztratí a vzpomenou si, co máme za sebou,“ dodává na závěr své poselství Jaroslav Hýbner.

 

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/414235100221003-druha-generace-undergroundu/8600/