Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Hyblerová (* 1930  †︎ 2020)

• 1930 narozena v Jilemnici

• 1945 svědkyní masakru německých Hitlerjugend v Náchodě

• po válce život v Tanvaldu

• 1952 svatba

• život v Turnově

Můžu tě zastřelit a nic se mi nestane

Dětství a mládí bývá v životě většiny lidí šťastným obdobím, do kterého se ve vzpomínkách rádi vrací. Toto štěstí neměla Jana Janouchová, která se narodila v Jilemnici 21. října 1930. „Vzpomínky moc pěkný nemám, protože maminka mi zemřela, když mi bylo šestnáct měsíců. Bylo hodně příbuzných, tak si mě předávala jedna rodina po druhý, až jsem vyčerpala všechny. A pak si mě vzala sestra mojí maminky a ty mě vychovali.“

Janin otec, který byl důstojníkem v armádě, se znovu oženil a usadil v Tanvaldě. Jana bydlela u tety a strýce v Náchodě. Strýc pracoval jako ředitel berní správy, a byl tedy na tehdejší poměry bohatý. Manželé byli bezdětní, a tak se o malou Janu mohli bez problémů postarat. „Měla jsem se velmi velmi dobře.“

Po mnichovské republice se náhle Jana a její otec ocitli de facto každý v jiném státě. „Němci republiku rozdělili na dva díly. Byl protektorát a pak byly Sudety. V Sudetech v Tanvaldě bydlel můj otec. Tam jsem mohla jezdit jenom jednou za rok na propustku.“ S tatínkem si tedy psali dopisy a jednou ročně jela Jana do Tanvaldu a tatínek jednou ročně do Náchoda. Otec byl jako důstojník degradován a musel pracovat jako dělník v bavlnářských závodech Seba.

Do školy chodila Jana v Náchodě. S příchodem Němců se toho hodně změnilo. Děti se musely denně učit dvě hodiny německy a ve škole byl nastolen přísnější řád. „Já se ráda směju. Zpívali jsme německou hymnu a mně tam přišlo něco směšného a zasmála jsem se. To se nesmělo. Musela jsem dát před sebe ruce a dostala jsem desetkrát ukazovátkem z obou stran.“

Jana vzpomíná i na příchod německé armády do Náchoda v roce 1939. „Když přišli, tak z nich šla hrůza. Měli černý oblečení, takový černý čepice vyšší. Tvářili se na nás na Čechy hodně ošklivě. Zavírali jsme okna a nedívali jsme se na ně.“ V domě, kde Jana s tetou a strýcem bydleli, fungovala i hospoda, ve které se ubytovali chlapci z Hitlerjugend. „To byli třeba šestnáctiletý kluci. Chodili s revolverama po ulici a mířili s nimi na nás. Pak se tomu strašně smáli. Jeden takovej blonďatej modrookej kluk na mě namířil a řekl: ‚Když budu chtít, tak to můžu spustit a nic se mi nestane.‘ Strašně jsme se jich báli.“

Vždy šest jich nastoupilo a oni je zastřelili

Po šesti letech strachu se v květnu 1945 začal blížit konec války a Náchodem se šířily zvěsti, že se k městu přibližuje Rudá armáda. „Kamarádka pro mě přišla, že už k nám jedou Rusové. Šly jsme na náměstí… Bylo to v květnu, šeříky kvetly, bylo krásný počasí a náchodský zámek vystupoval z těch šeříků… Každý jsme dostali snítku šeříku a naučili nás ruskou větu: ‚Zdravstvujte, tovaryši!‘ Najednou se z amplionů ozvalo, že místo Rusů jedou Němci… Někdo mě vzal za límec a odtáhl do spořitelny, kde jsme se zamkli. Němci projeli. Nikdo se neukázal ani v okně, to by hned stříleli.“

Poté co německá armáda městem projela, se Jana vrátila na náměstí. Za chvíli začali přijíždět další vojáci – tentokrát sovětští. „Měla jsem na ruce hodinky. Přišel ke mně Rus a řekl: ‚Davaj,’ a ukázal na ty hodinky. A za to mi dal ovečku. Přivedla jsem ji domů, kde tedy žádný jásot nebyl. Měli jsme balkon, tak jsme ji dali tam.“ Jana vzpomíná, že darovanou ovečku následně strýc někomu odvedl.

Příchodem sovětské armády skončila v Náchodě druhá světová válka. Zbývala otázka, jak naložit s německými vojáky i občany, kteří ve městě zůstali. Jana vzpomíná na odchod Němců z Náchoda směrem do Polska takto: „Byli třeba i bosí, kulhali, hladoví. Pár jich šlo, za nima Rus na koni, aby nemohli utéct. To jsme tehdy ale jásali, že jdou pryč.“

Úplnou náhodou se Jana stala na jaře 1945 svědkyní o mnoho dramatičtějšího zúčtování s německými okupanty. Vyrazily si tehdy s kamarádkou na procházku do zámecké zahrady v Náchodě. Zpoza stromů uslyšely hlasy a šly se podívat, co se tam děje. „Tam byli naši a ti kluci z Hitlerjugend a vykopaný dlouhý hrob a vždycky jich šest nastoupilo, tihleti je zastřelili a kluci spadli dolů. Tak jsme na to chvíli koukaly a pak na nás strašně zařval jeden ten Čech, ať koukáme vypadnout. Tak jsme rychle utíkaly pryč.“

Vyhánění Němců z Československa a především nesčetné masakry německých vojáků i obyčejných obyvatel jsou skvrnou na československých dějinách. Lidé poměrně logicky Němce po šestiletém životu ve strachu nenáviděli, ale reakce byly často daleko za hranicí lidskosti. Takto se na to dnes dívá i Jana Hyblerová. „V tý chvíli mi to skutečně bylo jedno, po tom všem. Ale později jsem si říkala: ‚Ježiš, vždyť to byli kluci starý jako já.‘ Bylo to opravdu ošklivý.“

Pro Janu byl konec války paradoxně koncem spokojeného života u tety a strýce. „Když skončila válka, tak si pro mě můj otec coby partyzán se zbraní v ruce přišel do školy, že si pro mě přijel a že už můžu bydlet s ním.“

Byla jsem jako ten nejnižší důstojník

Z Náchoda, kde měla Jana rodinné zázemí a kamarádky ve škole, se musela najednou přestěhovat do nového a cizího Tanvaldu. „Pro mě to byla hektická doba, protože z té rodiny, kde jsem si už zvykla, mě táta odvezl do Tanvaldu. Mezitím se oženil a mám od něj nevlastního bratra. Tam jsem se už dobře neměla.“

Janin tatínek byl za první republiky důstojníkem československé armády. Během války o svou pozici samozřejmě přišel a přidal se k partyzánům. Nějakou dobu tři partyzány ukrýval doma ve sklepě. „Vůbec jsme to nevěděli. Netuším, jak jim nosil jídlo. Pak s nimi utekl a vedl s nějakým Rusem partyzánskou buňku.“ S partyzány se pak ukrývali po lesích, kam jim lidé z okolí nosili jídlo.

Po válce vstoupil Janin otec do komunistické strany a stal se vedoucím tajemníkem kádrového oddělení v podniku Seba. „Každej se ho bál, kromě mě.“ Doma s rodinou moc nepobýval, ale když přijel, byl na dospívající dceru velmi přísný. „Nejhorší je mít otce důstojníka. To jsou jen rozkazy, příkazy a nadávání. To nebylo lehký. On mě miloval, velice miloval mou maminku, která tak brzy zemřela. Já jsem ale byla jak ten nejnižší desátník.“

Nejhorší pro mladou Janu bylo, že ji otec nepouštěl nikam samotnou. Než se vdala, tak nebyla ani nikdy sama s přáteli v kině. „Jednou nás táta nachytal s mým budoucím mužem. Šla jsem z práce do knihkupectví a tam jsem potkala mého budoucího muže a jen jsem mu řekla: ‚Co tu děláš?‘ A zase zastavilo auto a vletěl tam táta a řekl mu: ‚Jestli vás ještě někdy uvidím s mou dcerou, tak dostanete pár přes hubu.‘“ Pro mladou dívku byla taková forma ochrany neúnosná. „Když si mě chtěl udobřit, tak mi něco koupil, ale já jsem to nevzala. Třeba i půl roku jsme spolu nemluvili. Byla jsem tvrdohlavá.“

Jednou dokonce Jana utekla z domova a odjela zpátky do Náchoda k rodině, ve které vyrůstala. Vyrazila na náměstí setkat se s kamarádkami. „Najednou zastavilo auto. Někdo mě popadl za límec. Byl to táta a křičel, ať jdu do auta.“ Jana se tedy musela vrátit zpět do Tanvaldu. Vzpomíná, jak náročné pro ni bylo dospívání pod neustálým dozorem otce: „Z okna, když jsem se podívala, tak tam byla taková skála. Tam jsem měla mít v neděli ve dvě rande. Z okna jsem viděla, jak tam sedí. Vydržel to hodinu. Já nikam nemohla, táta byl doma.“

V Tanvaldu Jana vystudovala obchodní akademii, udělala si statní zkoušky ze psaní na stroji a těsnopisu a už v osmnácti letech nastoupila jako sekretářka ředitele v bavlnářském závodě Seba. V tomto podniku pracoval Janin otec v kádrovém oddělní. „Nemohl přenést přes srdce, že jsem sekretářka u ředitele, kam chodí různý mladý kluci, a prý mě zdržují od práce. Tak jsem musela přejít k němu. Takže já jsem ho měla nejen doma, ale i v práci.“

Jana dostala za úkol najít nového účetního a její otec si vyžádal jejich kádrové posudky. Posudek jednoho z uchazečů Vlastimila Hyblera byl hodně negativní. „Začala jsem ho litovat, aniž bych ho znala. Rovnou jsem to roztrhala.“ Otci Jana řekla, že se posudek ztratil, a muž byl nakonec na pozici přijat. Tak se Jana seznámila se svým manželem. „Otec ho přijal. To jsem ale manželovi řekla až po letech, jak to bylo.“

Rusové lžou dodnes

V roce 1952 se Jana vdala. „Jenom na radnici. Šaty v té době ani náhodou. Modrý kostým a bílou krajkovou halenku. Normálně se jen odskočilo z práce. My to měli v neděli, tak jsem alespoň nemusela do práce. Bylo nás jen malinko a nebylo to hezký. Moje svatba nebyla hezká, nevzpomínám na ni ráda.“ S manželem se nedlouho po svatbě odstěhovali do Turnova, kde měli Vlastimilovi rodiče dům.

Ještě v Tanvaldě se manželům Hyblerovým narodila dcera a po dvou letech i syn. „Mateřství je nejkrásnější věc v životě. Miminka jsou kouzelný.“ Po mateřské dovolené nastoupila Jana jako sekretářka na národní výbor v Turnově a později do Hodkovic nad Mohelkou. Změnu režimu v roce 1989 vítala. Nejméně ráda vzpomíná na 50. léta. „Člověk byl taky zblblej. Leccos jsem pak už slýchávala, že to není tak, jak se nám říká. Rusové lžou dodnes. Mně to tehdy bylo ale jedno.“

Janin syn žije už 15 let v Rusku, kde pracuje ve sklářské strojírně. „Zrovna v Rusku! Kdyby šel někam jinam, tak by mi to nevadilo.“ Domů jezdí asi pětkrát do roka. „Vždycky když odjíždí, tak se o něj bojím.“ Janina dcera žije v Turnově. Jana Hyblerová má šest vnoučat a osm pravnoučat. „Mně se mladý lidi líbí… Stačí mně, když jdu do města a potkám nějakou cizí holčinu a usmějeme se na sebe. V tu chvíli mám nejkrásnější den.“