Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zpražila ministra Dienstbiera kvůli estébákům, povýšil ji a vyházela desítky agentů
narozena 26. června 1965 v Praze v rodině veterináře a lékařky
část dětství prožila s rodiči v Alžírsku
v době studií na gymnáziu v Praze se začala učit arabsky
vystudovala arabistiku na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
arabistiku pak na stejné škole přednášela
účastnice brutálně rozehnané studentské demonstrace v Praze 17. listopadu 1989
v době sametové revoluce pracovala ve stávkovém výboru Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
v roce 1990 nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí
stala se ředitelkou odboru pro Blízký východ
vdala se za sociologa Ivana Gabala, narodily se jim dvě dcery
v roce 1997 začala pracovat jako velvyslankyně ve Slovinsku
v roce 2002 se stala velvyslankyní Česka v Kuvajtu a Kataru
zajišťovala nasazení české chemické jednotky do druhé války v Perském zálivu proti Saddámu Husajnovi
v roce 2004 uspěla na kandidátce SNK Evropští demokraté ve volbách do Evropského parlamentu
v letech 2011 až 2015 pracovala jako velvyslankyně Evropské unie v Iráku
od roku 2015 do roku 2019 zastávala stejnou funkci v Namibii
v roce 2020 žila v Praze a zaměstnávalo ji ministerstvo zahraničních věcí
Přiznává, že je vzpurná, bojovná a rvavá. Jana Hybášková, významná postava sametové revoluce, pozdější velvyslankyně v nejtřaskavějších oblastech Blízkého východu a Afriky, se nebála pustit si pusu na špacír už jako dítě. „Na základní škole v Plamínkové ulici v Praze museli rodiče kvůli mně často do sborovny. Měli jsme třeba učitelku Valíškovou a den před Štědrým dnem jsem jí říkala, že musím domů, protože k nám přijde Ježíšek a musím pomáhat mamince,“ vzpomíná Jana Hybášková. „Paní Valíšková mi tvrdila, že žádný Ježíšek neexistuje a žádný k nám nepřijde. Byla jsem tak hluboce přesvědčena o svých věcech, že jsem jí odpověděla: ‚Paní učitelko, jestli nepřijde k vám, tak jste asi zlobila, ale my jsme byli hodní, a k nám přijde.‘“
Jako středoškolačka chodila Jana ze vzdoru raději na arabštinu než do tanečních. Na univerzitě odmítla vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ) s odůvodněním, že je věřící katolička. Ačkoliv už byla vysokoškolská pedagožka, na filozofické fakultě se přidala v listopadu 1989 ke studentům a vstoupila do jejich stávkového výboru. Po sametové revoluci, když už dělala diplomatku, vynadala kvůli estébákům ministrovi zahraničních věcí Jiřímu Dienstbierovi. Udělal z ní vedoucí odboru a propustila desítky spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB) a sovětské tajné služby KGB.
Jana Hybášková se narodila 26. června 1965 v Praze-Podolí. Za druhý domov však považuje Českomoravskou vrchovinu, kam jezdívala za svou babičkou do vesničky Růžená v Jihlavských vrších. V roce 1964, kdy se Československo začalo uvolňovat ze sevření komunistické totality, odjel otec veterinář pracovat do Alžírska. Vyjížděl často na Saharu. V Africe s ním žila i maminka – lékařka, hygienička a epidemioložka. Do severní Afriky se už jako velmi malá dostala také Jana.
Po okupaci Československa v srpnu 1968 vyzvali představitelé obnovené totality Hybáškovy, aby se vrátili domů. Otec odmítl a přišel o členství v KSČ. V roce 1969 přibyl do rodiny v Alžírsku novorozenec, Janin bratr Jiří. „Naši se nechtěli do Československa vrátit, ale pak maminka dostala schízu, že by bratr musel sloužit v armádě v Alžírsku,“ vzpomíná. „Otec si zkoušel sehnat práci ve Švýcarsku, ale neúspěšně, a tak jsme v roce 1971 odletěli zpátky do Československa.“
Pro sedmiletou dívku se stalo přestěhování do Prahy obrovským šokem. „V Alžíru jsem chodila do školy k bílým řádovým sestrám, dětství jsem trávila na fenomenálních plážích a pouštích pod horami plnými neskutečných cedrů, v nádherném bílém městě s modrými okenicemi na domech, u fantastického moře,“ vypráví Jana Hybášková. „Alžírsko bylo na přelomu 60. a 70. let dvacátého století úplně jiné než teď. Dodnes se mi stýská po jeho zvucích, po jeho vůních. Jednu nohu svého života tam mám pořád, stejně jako na Blízkém východě.“
V Praze si Jana připadala vyloučená, bez přátel a kamarádů. Vypráví, že rodiče se po návratu strašně báli lidí a výslechů StB. Hodně se hádali. „Žili jsme v bezkontaktní společnosti. Nezbývalo mi nic jiného než číst. Do čtrnácti let jsem přečetla snad všechno na světě.“
Po základní škole nastoupila na pražské gymnázium s rozšířenou výukou jazyků Na Vítězné pláni. Závodně běhala a plavala, ale po komplikované zlomenině holenní a lýtkové kosti se sportem přestala. Začala chodit na pivo. „První z mých zaznamenaných předků byl sládkem v pivovaru ve Vyšším Brodě. Nejspíš po něm tak miluju pivo,“ vysvětluje. „Na gymnáziu jsme chodili hodně do hospod a získala jsem titul hospodmanka. Byla jsem vzpurná a jako jedna z prvních holek jsem chodila po Praze s hlavou dohola a naboso.“
V šestnácti letech se Jana odstěhovala od rodičů k babičce do Dolní Liboce, okrajové části Prahy. Babička Alžběta ji velmi ovlivnila. Za první republiky procestovala jako mladá autem skoro celou Evropu. Studovala ve Florencii i na pařížské Sorbonně, uměla osm jazyků. Svou vnučku vedla k vybranému chování. Například ji učila krájet jablka stříbrným nožíkem a nekousat je celá.
Jednoho dne se maminka na pamětnici rozčílila a dala jí na vybranou: „Buď půjdeš do tanečních, nebo se začneš učit arabsky.“ Jana si vybrala druhou možnost, což mělo zásadní význam pro její další život. Angličtinu a ruštinu dobře ovládala ještě před maturitou. „Gympl, to pro mě bylo běhání, chlastání, protestování a studování arabštiny. A měla jsem dvojky z mravů.“ Získala rovněž první zkušenosti se Státní bezpečností. Někdo prý poslal po třídě papír, že v hospodě Na Sibiři je schůze Solidarity, polského protikomunistického hnutí.
Janu a její spolužáky obvinili ze zakládání Solidarity, i když nic takového nezamýšleli. Šlo jen o studentskou recesi. „Ale stejně nás sledovali a zadrželi. Nic nám neudělali. Byla to velká legrace asi pro obě strany.“ Nic hrozného se jí nestalo, avšak jako „morálně nezpůsobilá“ už nemohla jet třeba na studijní pobyt do Sovětského svazu.
Před přijímacími zkouškami na obor arabistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dřela jak mezek, aby při nich uspěla. Potkalo ji štěstí, že vysoká škola právě potřebovala přijmout nejlepší uchazeče a protekce nehrála výjimečně roli. Při minulých přijímačkách na arabistiku totiž upřednostnila děti prominentů. Nedostudovali a v Československu kvůli tomu arabisté citelně scházeli.
„Už v roce 1985 jsme odletěli na letní školu arabštiny do Tunisu a po skončení univerzity jsem uměla arabsky stejně dobře jako česky,“ vypráví. „Arabistiku nás studovalo v ročníku pět, dva byli agenti StB. Estébáci přišli i za mnou, ale věděla jsem, že spolupráci nepodepíšu a že si nesmím ani nechat zaplatit účet ve vinárně U Pavouka v Celetné ulici, kam si mě zvali.“ Pamětnice odmítla během studia i vstup do KSČ. V roce 1986 měla příležitost při studijním pobytu v Tunisu emigrovat, ale nakonec to zavrhla. „Neviděla bych pak Českomoravskou vysočinu, bráchu, rodiče,“ vysvětluje.
Ještě během studia navázala styky s diplomaty z arabsky mluvících zemí v Praze. „Rodiče znali alžírského velvyslance. Zabouchnul se do mě, otravoval, a tak jsem mu dohodila svou kamarádku,“ říká. „Seznámil mě s iráckým velvyslancem, byla jsem jeho tajemnicí i tajemnicí jeho rodiny. Bylo mi dvacet a poznala jsem, jak se arabsky myslí i vaří. Velvyslanec, vynikající člověk, mě s sebou vzal i do Vídně na zasedání OPEC [zemí vyvážejících ropu], nesmírně mě ovlivnil. Začala jsem tlumočit a bylo to extrémně slušně placené. Ve čtvrtém a pátém ročníku na vysoké škole jsem byla pořád s Araby. Dělala jsem i soudní tlumočnici.“
V letech 1988 a 1989 pustil totalitní režim pamětnici na pobyt do Egypta, kam se vypravila s kamarády z arabistiky Vlastou a Gabem. Procestovali celý Egypt, naučili se místní dialekt, potápěli se v moři, ale taky onemocněli smrtelně nebezpečnou dyzenterií (úplavicí) ze zkaženého pytlíkového mléka. „Zhubla jsem patnáct kilo a měla z dyzenterie osmnáct zubních kazů,“ prozrazuje Jana Hybášková. Domů se vrátila v září 1989 a cítila, že se totalitní režim začíná rozpadat.
Jako arabistka přednášela na filozofické fakultě v Praze a trochu jako slepá k houslím přišla k účasti na demonstraci, jež se konala 17. listopadu a vyvrcholila brutálním zásahem na Národní třídě. „Protože jsem byla nejmladší vyučující, přišla za mnou profesorka Marcela Kubišová, sinoložka a komunistka jako kráva. Měla mě docela ráda. Říkala: ‚Víte, tady bude v pátek studentský průvod, potřebovali bychom tam pedagogický dozor, tak kdybyste tam, soudružko kolegyně, zašla,‘“ vzpomíná.
„Takže jsem asi jediný člověk, který byl poslán na Národní třídu z moci úřední. Když už šel průvod dolů k Vyšehradu, potkala jsem tam pár gymnaziálních spolužáků a zakecala jsem se. Tak jsme kecali a kecali, ani jsem nedělala žádné protesty, a došli jsme přesně na úroveň Mikulandské ulice. Najednou Hana Katzová, co šla se mnou, povídá: ‚Otoč se.‘ A to byl okamžik, kdy jsem pochopila, že jsme v pasti. Snažila jsem se dostat Mikulandskou ven, policajt mě řezal pendrekem. Prala jsem se s ním a potom mě pustil. Ale odrazil mi ledvinu, což bylo dobře. Můj brácha byl taky pomlácený. Strašně mě to nasralo.“
Ačkoliv ve věku 24 let patřila mezi univerzitní pedagogy, vstoupila do stávkového výboru a se studenty obsadila filozofickou fakultu. „Přišel i jeden slavný den, kdy jsme zůstali na fildě sami s F. X. Doležalem, přišel za námi děkan Vaněk a říká: ‚Na Zbraslavi jsou paragáni, přijedou a zmlátí vás.‘ Pak chtěl klíče od fakulty,“ vypráví. „Doležal mu je dal a já mu dala pár facek. Spali jsme pak před fildou ve spacácích a v jedenáct večer jsme jeli do paneláku za Vaňkem, aby nám dal klíče zpátky.“
V prosinci 1989 vypukla revoluce také v Rumunsku, v zemi diktátora Nicolae Ceaușesca. Nebyla ovšem sametová, ale drastická a krvavá. Na konci roku vyrazil z Prahy do Bukurešti vlak s humanitární pomocí z veřejné sbírky a vypravit ho pomáhala i Jana Hybášková. „Vezli jsme tam kapry, kiwi, ale taky konzervy a další rozumné věci. V Rumunsku byla děsivá atmosféra, střílelo se tam,“ vypráví. „Řekli nám, že musíme sundat červené kříže z vlaku. V televizi pouštěli, že nastal Ceaușescův konec. Ve vlaku jsme jeli dvě holky a třináct kluků. Neměli jsme žádnou zbraň ani žádný pas, nikdo neuměl rumunsky.“
Jana si vybavuje, jak vlak s pomocí dorazil na bukurešťské nádraží Controcenti za úplné tmy. „Dřív, než jsme cokoliv udělali, ozvala se střelba, přicházela ze střech okolo nádraží. Příslušníci Securitatis očividně věděli o příjezdu vlaku s pomocí a snažili se jeho ostřelováním dosáhnout přinejmenším toho, aby se vlak nevykládal,“ říká. „Byla jsem v kupé s jedním spolužákem, padli jsme na zem a poslouchali výstřely. Leželi jsme na podlaze kdoví jak dlouho, určitě desítky minut. Střelba automatickými zbraněmi se ozývala všude v bezprostřední blízkosti vlaku. V Bukurešti jsem se poprvé ocitla v něčem, na co se střílí. Vagon, ve kterém jsem byla, ale myslím žádný zásah nedostal. Kluk, na němž jsem ležela, chtěl vstát. Měla jsem co dělat, abychom zůstali na podlaze a snížili riziko, že se nám něco stane.“
Vyvázla nakonec bez úhony. Mezitím přistálo v Bukurešti letadlo s pomocí vyslané československou vládou a lidé z něj navázali spojení s osazenstvem humanitárního vlaku. „Přiběhl k nám takový mladý muž v zelené bundě, vypadal jak svazácký aktivista a spustil na nás: ‚Nazdar, mládeži, jak je?‘ Říkala jsem si, co je to za debila. No, byl to Ivan Gabal a za pár let jsem s ním ve stejné zelené bundě jela do porodnice jako se svým mužem.“
Na jaře 1990 Jana odjela jako potápěčská instruktorka s expedicí do Egypta. V Hurghadě se utopil Josef Velek, známý novinář, a pamětnice se postarala o přepravu jeho těla do Prahy. Ještě předtím se přihlásila do konkurzu na místo na ministerstvu zahraničních věcí (MZV). Uspěla i díky tomu, že káhirský velvyslanec ocenil, jak zvládla v Egyptě věci související se smrtí Josefa Velka. Na MZV nastoupila 1. srpna 1990 a stala se referentkou pro země Maghrebu (v současné době Maroko, Alžír, Tunis, Libye, Mauretánie a Západní Sahara).
Když irácký tyran Saddám Husajn okupoval Kuvajt, zapojila se pamětnice do evakuace několika set československých občanů, kteří v Kuvajtu žili. Rok po 17. listopadu 1989 se podílela se studentskými vůdci na textu Ukradená revoluce, v němž napadali vládu, že se v Československu po pádu totality nic nezměnilo. Vzápětí letěla vládním speciálem s premiérem Mariánem Čalfou na návštěvu Alžírska a Maroka.
„V Maroku jsme bydleli v královské rezidenci, kde ve zlaté vaně plavaly růžové okvětní lístky. Připadalo mi to jako fantasmagorie,“ říká. „Když jsem odjížděla z Káhiry v předchozím roce, měla jsem mínus patnáct kilo, byla jsem bez peněz, psychicky a fyzicky úplně na dně.“ S premiérem Čalfou se bavili i o Ukradené revoluci, ale nechoval se k ní nepřátelsky. Útočný dopis prý vzal s úsměvem a vysvětloval jí, že nejde, aby se věci hýbaly tak rychle.
O Vánocích 1990 se Jana Hybášková zapojila na MZV do přípravy na operaci Pouštní bouře, do níž vyslalo Československo po boku spojenců proti Saddámovi Husajnovi chemickou jednotku. Jednoho večera nesla ministru zahraničí Jiřímu Dienstbierovi důležité dokumenty. Zeptal se, jak se jí na ministerstvu líbí. Pamětnici zrovna velmi vadilo, že tam potkává samé staré komunistické struktury.
„Ve mně to najednou bouchlo a začala jsem na něj řvát, že jestli bude krejt ty strašné komunisty, estébáky a kágébáky a všechny tyhle lidi, tak že do měsíce odejdu, že je to k nevydržení a že mě to strašně sere. A že to všechno vypadá, že je toho součástí a nedělá s tím lautr, ale lautr vůbec nic. Opravdu to ode mě dostal natvrdo,“ vypráví.
Výbuch vzteku vůči ministrovi však mladé diplomatce neuškodil. Na jaře příštího roku ji Jiří Dienstbier jmenoval ředitelkou teritoriálního odboru Blízký východ. „Nikdy jsem nikomu nešéfovala a na Blízkém východě jsme měli dvacet dva velvyslanectví a přes čtyři sta diplomatů,“ přibližuje svou tehdejší pozici. „Kvůli spolupráci s StB a KGB jsem vyhodila desítky a desítky lidí. Někteří byli svině, vyčůránci a lenoši, ale někdy to hodně bolelo.“ Například jeden propuštěný diplomat byl podle Jany Hybáškové homosexuál, na což ho StB dostala. V zemi, kde pracoval ve vysoké funkci na ambasádě, měl přítele a musel ho opustit.
Při hledání náhrady se pamětnice obracela na všechny svoje spolužáky z arabistiky i z gymnázia. Někteří se ukázali pro diplomatickou práci jako zcela nevhodní, někteří se naopak mimořádně osvědčili.
Jana Hybášková stála kromě jiného za otevřením leteckého spojení mezi Izraelem a Československem, k čemuž se vázala přísná bezpečnostní opatření. „V Právu tehdy vyšel článek, že Hybášková prodala letiště v Ruzyni Mossadu [izraelské zpravodajské službě].“ Pracovala rovněž na vymáhání československých pohledávek za dodávky zbraní arabským zemím. Potkávala smutně proslulé diktátory. „Vztahy s arabskými politickými špičkami byly neuvěřitelně bizarní. V Bagdádu jsem se setkala se Saddámem Husajnem. Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí mě nazýval sestrou a objímal mě. Fyzicky to byl strašně odporný člověk.“
V Itálii Janu Hybáškovou sexuálně obtěžoval libyjský generál a měla prý co dělat, aby ho odehnala. Při navazování diplomatických styků s Ománem, Katarem a Bahrajnem podle ní vadilo, že místní potentáti považovali Čechy za hrozné komunisty. Diplomacie musela najít někoho, kdo se mohl svým původem rovnat arabským emírům. Volba padla na knížete Karla Schwarzenberga.
„Spanilé jízdy s ním po Blízkém východě byly fenomenální. Vystupoval na nich jako osobní posel Václava Havla, prezidenta pravdy a lásky. Měl k tomu od něj zmocnění,“ říká Jana Hybášková. „Vzali jsme s sebou ručně vykládané pistole ze zbrojovky v Uherském Brodě a dali je do krásných krabic. Vezli jsme do emirátů také nevkusné zlaté emailové vázy, ale hlavně jsme vezli knížete Schwarzenberga. Setkali jsme se kromě jiného se sultánem Kábusem.“
Zprostředkovala i první návštěvu Václava Havla v Egyptě. Letěli z Ruzyně a prezident si Janu zavolal a řekl jí: „‚Nevím nic o Arabech, o islámu, o Egyptu. Máte čtyři hodiny, abyste mě něco naučili.‘ Vzali jsme to jako gag,“ vzpomíná. Vypráví, jak šli v Egyptě do mešity: „Václav Havel mě cpal před sebe přes dřevěný práh. Hlavně se ale ošíval, když se měl vyzout z bot. Pak se ukázalo, že měl ponožky víc děravé než trenky.“ Jednou prý čekali v Asuánu v letadle tři hodiny na Karla Schwarzenberga: „Pak přiběhl, že sehnal nejlepší bič, jaký kdy měl.“
Navzdory zápřahu v práci se Jana vdala a založila rodinu. V manželství s Ivanem Gabalem se jim v roce 1992 narodila první dcera a o tři roky později druhá. „Padala jsem na pusu. Vrátila jsem se třeba v šest večer domů, vyprala plínky a v deset ráno mi letělo letadlo do Káhiry.“ Věděla, že v takovém tempu ředitelování odboru pro Blízký východ nevydrží. V roce 1997 za ní přišel Alexandr Vondra a řekl jí: „Vážíš čtyřicet kilo i s postelí. Pošleme tě jako velvyslankyni do Slovinska.“ Souhlasila, i když její muž zůstal v Česku. „Měli jsme kyvadlové manželství.“
V roce 2001 se vrátila do Prahy. MZV ji začlenilo do týmu Pavla Teličky, který připravoval Česko na vstup do Evropské unie. „Bylo to příšerné. Telička je blázen, arogantní demagog. Když se při poradě na někoho nasral, házel po něm z vzdálenosti jednoho a půl metru ragbyový míč,“ tvrdí. „Důležité věci o rozpočtu jsme vyjednali za pouhé dvě a půl hodiny, ale třeba nepodstatné rybářství se řešilo kvůli dotacím na třeboňského kapra tři měsíce. Z ministerstev jsme dostávali chybné podklady. Falšovali jsme i čísla, abychom dosáhli na dotační tituly. Uzavírali jsme dohody bez ladu a skladu na základě individuálních ambicí. Nic se nekomunikovalo v parlamentu, natož na veřejnosti. Veřejnost vůbec nevěděla, o čem a jak se jedná. Hrozně mě to rozčilovalo. S Teličkou jsme se nesnesli až do krajnosti.“
Janě Hybáškové se ulevilo, když dostala nabídku, aby se stala velvyslankyní v Kuvajtu. Působila tam v letech 2002 až 2004 a zažila druhou válku v Perském zálivu proti Saddámu Husajnovi. „Připravovali jsme vyslání české chemické jednotky do války, která měla být chemická,“ vysvětluje. Vojenský zásah v Iráku považovala za nezbytný. Věděla, v jak nelidských podmínkách Iráčané v Saddámově diktatuře žijí. „Viděla jsem stovky rozsudků za velezradu, režim zabíjel své odpůrce kyselinou sírovou,“ tvrdí. „Na rozdíl od světové veřejnosti jsem měla alespoň matnou představu o mučení, hladomoru a ničení země a že Saddámův režim je vředem na tváři Blízkého východu. Děla se tam strašná zvěrstva. Při šíitském povstání zaoraly tanky tři sta tisíc mrtvých do země.“
Jako česká velvyslankyně v Kuvajtu se přesvědčila, jak skvělou práci odvedli čeští chemici při druhé válce v Perském zálivu. „Jejich kapacity byly vynikající, dovednosti světově ojedinělé a trénink fenomenální,“ zdůrazňuje. „Pracovali v teplotě padesát šest stupňů Celsia. Létala jsem pro ně vyjednávat air condition, aby mohli alespoň spát. Američané jim nejdřív nevěřili. Rozmisťovali podél kuvajtské hranice s Irákem slepice a kuřata v klecích, a kdyby pochcípaly, tak by podle toho poznali chemický útok. Přitom naši chemici dělali špičkovou detekci.“
Češi přešli v Iráku pod britské velení a v Basře vybudovali moderní vojenskou nemocnici. Ministerstvo obrany ji ale nakonec zrušilo a velvyslankyně Hybášková se kvůli tomu dostala do konfliktu i s vládou a velením české armády. Reakcí bylo její odvolání. „Za větou, že české armádě chybí demokratická kontrola, si stojím dodnes,“ prohlašuje.
Po odchodu z diplomacie se jí v roce 2004 povedlo dostat se na kandidátce SND Evropští demokraté do Evropského parlamentu. Byla předsedkyní Delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Izraelem a zúročila řadu svých předchozích kontaktů. Pracovala s Izraelci na nukleárních programech či na vztazích s Tureckem. Věnovala se Sýrii a s organizací Člověk v tísni tam chtěla pomoci demokracii. V Evropském parlamentu působila pět let a vyčerpávající práce ji prý semlela. Už nikdy by ji dělat nechtěla.
Poté co v roce 2010 neuspěla na kandidátce KDU-ČSL do českého parlamentu, skončila na úřadu práce. Myslela si tenkrát, že je to konec. Pak ale přijel bulharský ministr zahraničí Nikolaj Mladenov, s nímž se znala. Šli na pivo a on jí poradil, ať se přihlásí na místo velvyslankyně Evropské unie v Bagdádu. Přijali ji. „Z úřadu práce jsem se stala zástupkyní pěti set milionů lidí z Evropy v Iráku,“ říká.
Jana Hybášková se soustředila na zachování územní celistvosti a svrchovanosti Iráku. „Druhým mým úkolem se stalo obnovení jednoty Evropské unie ve vztahu k Iráku, což se povedlo. V Iráku byla vybombardovaná města bez vody a elektřiny,“ vypráví. „Měla jsem v rukách neuvěřitelné množství peněz na rozvoj země, na reformu učňovského a středoškolského školství, na výcvik policistů, vězeňské služby, soudců, aby pomohli nastolit právo v zemi. Zasazovala jsem se o rovnoprávnost íránských šíitů a sunitů. V roce 2013 ale vypuklo veliké sunitské povstání v poušti. Snažila jsem se dostat do Falúdži a zahájit jednání se sunity, ale řekli mi, že tam nepojedeme a že irácká vláda nezajistí naši bezpečnost.“
Povstání se rozrůstalo a podle pamětnice hrozil bezpečnostní kolaps, rozdělení Iráku, příchod íránských milicí. Pak vznikl v Mosulu Islámský stát. „Nesu za to spoluodpovědnost. Mé svědomí je čisté, co se týče kvality zpravodajství z oblasti. Nikdo však nechtěl slyšet, že se povstání může přerodit v tak strašnou věc, jako je Islámský stát. Věděli jsme, jak se povedou útoky Islámského státu na křesťanské vesnice, ale nebylo na světě Boha, který by chtěl něčím pohnout. Islámský stát se rozšiřoval a v bezprostředně ohroženém Bagdádu nebyl už skoro nikdo. Zůstala jsem já a Američani ve své pevnosti.“
Pamětnice vypráví, že když je na Blízkém východě konflikt, polovina ohrožených uprchlíků jsou děti. V 56 stupních Celsia chodí po poušti pod dělostřeleckou palbou a bez vody. Což se podle Jany Hybáškové odehrálo v létě 2014 v Iráku. „Šestého srpna utíkalo po poušti před Islámským státem čtyřicet tisíc Jezídů. Zdálo se, že bez vody všichni umřou,“ vypráví. „Mailovali jsme si s vojenskými základnami Britů, ale odpověděly nám, že nebudou lítat s vodou. Až kolem osmé hodiny večer rozhodl Barack Obama, že vstoupí do letecké války s Islámským státem. Byla jsem tehdy nástrojem, že Jezídové dostali vodu.“
Podle Jany Hybáškové se během války s Islámským státem ukázal význam Německa pro vývoj ve světě. „Chtělo být dlouho jen hospodářskou silou, ne vojenskou, ale v roce 2014, kdy šlo o velmi rychlou pomoc Kurdům, kteří odolávali tlaku Islámského státu, jsme přesvědčili německý parlament, aby jim odsouhlasil dodávky zbraní. S dalekonosnými děly poslalo Německo do boje s Islámským státem i své instruktory.“
Na velvyslanectví Evropské unie v Bagdádu, v hlavním městě válkou zmítané země, žila čtyři roky. V bunkru o rozloze 24 metrů čtverečních s malým oknem s tlustým sklem přestála opakovaná bombardování. „Byl tam alespoň pětadvacetimetrový bazén. Když jsem v něm plavala, přemýšlela jsem, co asi bude, když do něj spadne raketa.“ Do Bagdádu za ní nesměly děti ani manžel. Evropská unie jí ovšem umožnila, že obě dcery studovaly na prestižních světových univerzitách. „Plat velvyslankyně v Iráku dělal sice sedmnáct tisíc eur měsíčně, ale nevěděla jsem, do jaké hrůzy jdu,“ upozorňuje.
V Bagdádu zažila nepočítaně raketových útoků na místa, kde právě pobývala. Tělocvična, bar a kino britského velvyslanectví, kde působila, stály hned vedle známého hotelu Rašíd. „Koukáte se na film Trainspotting a najednou rána. A pak ležíte na zemi, všechno padá, kolem tuny popela, bojíte se pohnout,“ popisuje. „Pak přijde konec poplachu a za pět minut je další. Někdy jich bylo až třicet denně. Poznala jsem napětí, než raketa dopadne. Potom oukej, anebo kruci, to bylo blízko. Jedna spadla fakt pár metrů od mého bunkru, naštěstí nevybuchla, ale díru udělala pěknou.“
Velvyslankyně Evropské unie dobře věděla také o nebezpečí zákeřných útoků. Teroristé používali lásiku, explozivní látku na magnetu zabalenou v igelitce. „Přilepí to na auto a to bouchne. Jedete krokem v koloně na bagdádském náměstí Tahrír. Auto pomalu vjíždí pod silniční most plný čumilů. Kdyby jeden z nich na vaše auto pustil igelitku...“ vybavuje si nebezpečné situace v Bagdádu. „Pak jednáte na nějakém ministerstvu a ona ho zrovna část spadne. Nebo sedíte na tribuně vojenské přehlídky irácké armády po odchodu Američanů, je 6. ledna 2012, jezdí tanky, mašíruje námořní pěchota, skáčou parašutisti, a najednou rakety. A všem chvilku trvá uvědomit si, že nejsou součástí přehlídky. Plazíte se v neprůstřelné vestě po břiše mezi desítkami dalších lidí k jedinému malému východu z tribuny sportovního stadionu. Ven, ven...“
Po ukončení irácké mise hledala Jana Hybášková podobnou práci v jiné zemi, především pak na Blízkém východě. Odpovědi po konkurzech však zněly, že její profesionální a lidské zkušenosti a dovednosti neodpovídají požadavkům Evropské unie. Nakonec na ni přece jen jedna zahraniční mise vyšla – Namibie. „Nechtěla jsem z Blízkého východu, znala jsem tam každého. Rok jsem se vztekala, pila alkohol, byla jsem rozčilená, než mi došlo, že jsem v jedné z nejkrásnějších a nejzajímavějších zemí na světě.“
Kromě pomoci při rozvoji Namibie se podle svých slov naučila také postavit si stan, rozdělat oheň, přespat v divočině, vyměnit pneumatiku, pracovat v místech, kde lidská ruka nikdy nic nepostavila, jezdit vyschlými koryty. Naučila se přemýšlet o řekách, oceánech, větrech. Pochopila význam stromů, savan a pouští. Zažila pocit, že je součástí všehomíra, slyšela hvězdy a viděla barvy Mléčné dráhy. Rozeznala levharta od geparda a také věděla, kdy je slon nebezpečný a kdy ne.
„V Namibii pochopíte význam klimatu a klimatické změny,“ tvrdí. „Stavěli jsme tam nemocnici, zmodernizovali jsme chov dobytka. Měla jsem sto milionů eur na sto projektů. Evropská unie je poskytovala na rekonstrukci škol, podporu skotu v severních územích Namibie, na ochranu mateřství, na udržitelné životní prostředí. Peníze jsme používali k ochraně slonů, pomoci vesničanům a turismu, dávali jsme je do potravinové bezpečnosti, do ochrany sumce v Zambezi, na zavodnění národních parků, do terénních projektů, zalesňování, do podpory osmdesáti šesti přírodních rezervací.“
Podle pamětnice je Namibie rozdělená země. „Bílí a černí se nenávidí navzájem. Existuje tam dvanáct etnických černošských skupin. Válčí mezi sebou, bojují o krávu, vodu, půdu a pochopitelně o diamanty,“ konstatuje. „Namibijci nás Evropany často neberou. Jsme pro ně vrazi. Jejich komunističtí předáci vychovaní v Moskvě mě nazývali ‚továryšč‘. Nedá se s nimi spolupracovat, věnovala jsem se hlavně malým komunitám.“
Janě Hybáškové učarovali namibijští Němci, jichž v zemi žije asi dvacet tisíc. S některými se spřátelila. „Jsou stateční, solidární, vynalézaví, pracovití, hluboce věřící a ukázali mi, co jsou bílí lidé jižní polokoule,“ vysvětluje. „Hospodaří v nesmírně těžkých podmínkách, na půdě, kde spadne osmdesát mililitrů srážek ročně. Jsem vděčná, že jsem je poznala. Opravili mi můj pohled na bílé lidi.“
Pamětnice po svých zkušenostech z Namibie a z Blízkého východu došla k názoru, že člověk je ve své podstatě zabiják. „Znám lidi, kteří střílejí jako první, aby přežili. My v Evropě žijeme v luxusních podmínkách a můžeme si dovolit nezabíjet, být hodní, laskaví a milí.“
Také v Namibii poznala, jak blízko je někdy smrt. Jednou vezla africké kolegy do pouštního vědeckého střediska. Zastavili na severním okraji turisticky atraktivního, leč nebezpečně strmého kaňonu Kuiseb, aby se vyfotili. Afričtí kolegové si všimli, že guma na levém zadním kole je horká. „Vyměnili jsme ji, namontovali na zadní dveře a šli se fotit. Najednou rána. Celá pneumatika vybuchla,“ popisuje. „Kdyby se to stalo po cestě do kaňonu, neudržela bych toyotu na cestě a spadli bychom do kaňonu. Nebo jsme jeli ve služebním mercedesu po dálnici a z autobusu těsně před námi se uvolnil přívěs. Řítil se na naše auto. Můj skvělý řidič byl ale rychlejší než vozík. Stočil auto do pole. Za čtrnáct dní přišel na stejné silnici o život i s manželkou a dětmi. To je osud, nic než osud. Pán Bůh ví, kdy mám umřít. Až se to bude muset stát, stane se. Beru to tak, že to vůbec není moje věc.“
Poté co v roce 2019 opustila Namibii, se vrátila na ministerstvo zahraničních věcí. Při své diplomatické práci dospěla k přesvědčení, že Česko potřebuje silnou Evropskou unii a musí být její pevnou součástí. „Jako malá země jsme jako miska ve středu Evropy a nemůžeme být pasivní. Naše území musí vyzařovat energii a být naplněné aktivní zahraniční politikou, být součástí otevřeného bezpečného celku,“ tvrdí. „Český národ nebude v bezpečí, pokud nebude bezpečná Evropa. Právě proto jsem strávila čtyři roky ve vojenské helmě v Iráku.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Michal Šimek Miloslav Lubas)